Chudoba nemusí být bezbranná

Chudoba nemusí být bezbranná / Karolína Černá
Výzkumný tým Social Watch. 2010. Právo nežít v chudobě. Chudoba jako porušování lidských práv. Praha: Filosofia.

Social Watch[1] je mezinárodní síť občanských organizací se společnými cíli vymýtit chudobu a nerovnosti mezi muži a ženami, ukončit všechny formy diskriminace a rasismu, zajistit rovné přerozdělování bohatství a uskutečňování lidských práv. Společně usilují o mír, sociální, ekonomickou, environmentální a genderovou spravedlnost a o prosazení práva všech lidí nebýt chudí.[2] Social Watch byla založeno v roce 1995 a v současnosti seskupuje kolem 700 organizací z přibližně 70 států. K dosahování svých záměrů Social Watch využívá různých metod, především se snaží o zaujetí vlád, OSN a různých mezinárodních organizací pro své vize a vyzývá je k plnění závazků vycházejících z podepsaných smluv, zároveň se však také pokouší rozšiřovat povědomí postižených o jejich možnostech boje proti strádání. K těmto účelům zpracovává výroční zprávy, pro které vyvinula svébytný systém měření stavu lidské bídy, a vydává tematické publikace. Roku 2006 vydala Social Watch sborník Právo nežít v chudobě. Chudoba jako porušování lidských práv inspirovaný diskusemi vedenými na Světovém sociálním fóru téhož roku v Caracasu, který se letos dostává v překladu Rudolfa Převrátila do rukou českému publiku. Příspěvky ve sborníku jsou rozděleny do dvou oddílů, v prvním je představeno stanovisko Social Watch (G. Dede, A. S. Terán, M. Cabrera), ve druhém ostatní perspektivy, avšak všichni přispívající jsou se Social Watch určitým způsobem spřízněni. Jednotícím záměrem knihy je prosazovat pojímání chudoby jako porušování lidských práv.
Pojem chudoba je běžně používaný, všichni mu jasně rozumíme, přesto se ukazuje, že neexistuje obecná shoda na jeho definici. Social Watch nahlíží na chudobu jako na mnohorozměrný fenomén. Graciela Dede uvádí jako příklad takového přístupu definici chudoby, která byla vytvořena v roce 1995 pro deklaraci Světového summitu o sociálním rozvoji: „Chudoba má různé projevy zahrnující neexistenci příjmu a produktivních zdrojů postačujících k zajištění udržitelného živobytí, hlad a podvýživu, špatný zdravotní stav, omezený nebo neexistující přístup ke vzdělání a dalším základním službám, zvýšenou nemocnost a úmrtnost z nemocí, bezdomovectví a nevhodné bydlení, škodlivá prostředí, jakož i sociální diskriminace a vyloučení. Chudoba je také charakterizována neúčastí na přijímání rozhodnutí a na občanském, společenském a kulturním životě“ (s. 15). A sama definici doplňuje o další rozměry chudoby, mezi něž patří například faktory bezpečnosti a genderové rovnosti. Areli Sandoval Terán a Chris Grove popisují chudobu podle Mezinárodní charty lidských práv jako „stav člověka charakterizovaný trvalou nebo chronickou deprivací týkající se zdrojů, schopností, možností volby, bezpečí a moci, jež jsou nutné pro to, aby se člověk mohl těšit slušné životní úrovni a ostatním občanským, kulturním, hospodářským, politickým a sociálním právům“ (s. 32 a 72). Podobné komplikace, které jsou spojeny s vymezením pojmu, vznikají při měření chudoby. Jsou používány rozdílné metody, které mohou vést k odlišným výsledkům. Dosud nejobvyklejším přístupem je posuzování příjmu. Například Světová banka pracuje s prahem chudoby jednoho dolaru na den (v paritě kupní síly roku 1985) a ten je dnes nejpoužívanějším ukazatelem chudoby. Kritiku příjmového přístupu shrnula ve svém příspěvku Andrea Vigorito. Nesouměřitelnost peněžních příjmů zdůvodňuje především velice rozdílnými cenami služeb a základních potřeb v různých státech. Dále zdůrazňuje nestálost příjmů chudých osob, někdy dokonce bývá příjem vyplácen v naturáliích. Hlavním argumentem proti měřítku Světové banky je však jednorozměrnost příjmové metody, která přehlíží závažné ostatní dimenze chudoby, jako je například faktor přístupu k pitné vodě. Vigorito proto doporučuje mnohorozměrné měření, které bere v úvahu i další ukazatele kromě příjmu, takovým indikátorem může být například stanovení minimální kombinace základních schopností (překlad anglického capabilities ve významu úzce spjatém s možnostmi a příležitostmi, pojem v tomto kontextu zavedl Amartya Sen). Přesto si zachovává příjmová metoda své výhody, především v těch případech, kdy je potřeba jednat rychle. Zároveň velice dobře vyhovuje požadavkům počitatelnosti. Za účelem měření situace různých zemí vytvořilo Social Watch dvojici vlastních klíčů. Pro srovnávání sociálního rozvoje používá index základních schopností (BCI, Basic Capabilities Index), což je průměr tří ukazatelů chudoby: procenta dětí, které ukončí pátou třídu, procenta dětí, které se dožijí pěti let a procenta odborně asistovaných porodů. BCI tedy nepoužívá příjem jako ukazatel. Pro monitorování stavu genderových nerovností používá index genderové spravedlnosti (GEI, Gender Equity Index), který je založen na měření ve sférách vzdělání, socioekonomického postavení a podílu žen na moci.
Vraťme se nyní k stěžejní myšlence, kterou jsou neseny všechny příspěvky. Jak je uvedeno v podtitulu knihy, záměrem je převrátit zažité chápání chudoby jako poskvrny a představit ji jako porušování lidských práv. To znamená přestat vnímat chudé jako pouhé příjemce charity a předměty rozvojových programů, ale začít je respektovat jako občany a občanky s univerzálním nárokem na rozvoj a s občanskými, politickými, hospodářskými, sociálními a kulturními právy (Terán, s. 27–28), která jsou nedělitelná a nezcizitelná (Dede, s. 11). „Chudoba není znamením osobního selhání, ale porušením lidských práv, na něž mají univerzální nárok všichni jednotlivci.“ (Grove, s. 79) Lidská práva jsou ukotvena především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, kterou schválilo v roce 1948 Valné shromáždění OSN. Následovalo podepsání několika dalších paktů (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech) a úmluv, které jsou ratifikovány většinou států. Z těchto mezinárodních dohod vyplývá odpovědnost všech jedinců a vlád podepsaných států k lidským právům. Státy jsou tak zavázány k dodržování mezinárodních smluv o lidských právech. Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva v roce 2001 vydal deklaraci, v níž je výslovně řečeno, že „chudoba představuje popření lidských práv“ (Dede, s. 17 a Terán, s. 33). V této deklaraci jsou lidská práva pojímána jako udělující moc. Mariana Cabrera uvádí koncepční rámec vypracovaný Úřadem vysokého komisaře OSN pro lidská práva, „v němž se navrhují dva prvky, podle nichž lze určit, zda nenaplňování lidských práv může být považováno za chudobu: 1. Příslušná lidská práva musí odpovídat schopnostem, jež jsou ve společnosti považovány za základní. 2. Kauzální řetězec, jenž vede k selhání při naplňování lidských práv, musí obsahovat deficit v zajišťování ekonomických zdrojů.“ (s. 43) Autorka dále ve svém příspěvku představuje metodiku, jakou Social Watch hodnotí naplňování požadavku lidských práv v jednotlivých státech (s. 45–53). Social Watch vychází z předpokladu, že podepsané mezinárodní dohody přibližně pokrývají spektrum základních lidských potřeb pro vedení důstojného života, proto postupuje ve svém výzkumu tak, že za prvé spojuje jednotlivé aspekty tohoto spektra vyjádřené v příslušném znění v mezinárodních dokumentech s adekvátními povinnostmi, ke kterým se státy zavázaly (např. Rozvojové cíle milénia, Pekingská akční platforma atd.). Za druhé používá kvantitativní ukazatele k jednotlivým oblastem zkoumání. Díky těmto prostředkům je pak možné měřit pokrok či regresi jednotlivé země v sociálním rozvoji a navzájem různé země mezi sebou porovnávat. A lze „tyto rozvojové statistiky používat jako nástroje k hodnocení současné situace hospodářských, sociálních a kulturních práv i pokroků v jejich naplňování.“ (s. 47) Tím, že Social Watch sleduje plnění a neplnění závazků v odstraňování chudoby a prosazování genderové rovnosti, které si stanovily vlády, OSN a další mezinárodní organizace, vytváří vhodný instrument k ovlivňování vládních politik. Vyvstává zde ale problém vymahatelnosti těchto závazků. Aye Aye Win se ve svém příspěvku pokouší převrátit zažitý přístup shora dolů ve prospěch přístupu zdola nahoru. Má tedy docházet k zapojování těch, kterých se chudoba a nespravedlnost dotýká nejvíce, do boje o důstojnost svých vlastních životů, a to například výukou v nejchudších komunitách přinášející znalost lidských práv, která bude jedince zmocňovat a posilovat k tomu, aby byli schopni se sami zasazovat za svá práva. Jako příklad autorka uvádí projekt Vstaň a ber se za svá práva! probíhající v Nairobi, na kterém spolupracují lidskoprávní organizace Dignity International (zde působí Win na pozici výkonné ředitelky) a Hakijamii. Win nás také varuje: „Jestliže nebude vynaloženo značné úsilí, aby lidé považovali lidská práva za opravdu vlastní, pak se stanou mrtvou literou práva.“ (s. 88) Na principu nezacházet s lidmi jako s předměty charity, ale respektovat je jako osoby zaštítěné svými právy, je nesen také článek autorské dvojice María Lorena Zárate a María Silvia Emanuelli. Autorky zde akcentují zvrhlost některých rozvojových megaprojektů, které z boje proti chudobě činí boj proti chudým. Jako příklad uvádějí hojné stavby přehrad, při kterých je brutálně přesidlováno původní obyvatelstvo, nebo nehorázné poplatky za pitnou vodu v chudinských čtvrtích, vzniklé v důsledku privatizace vodních zdrojů. Autorky zdůrazňují, že dochází dokonce ke zhoršování situace v oblasti práva na bydlení, vodu a hygienické služby (s. 101). Zároveň dávají do souvislosti vysoce rozpracované vymáhací strategie, které se uplatňují u mezinárodních obchodních dohod, s téměř nulovou vymahatelností ve sféře lidských práv. Ve vytváření silné celosvětové občanské společnosti a v začlenění problematiky lidských práv do sociálních organizací a hnutí pak vidí zásadní úkoly současnosti. Autorky se přidávají ke kritice neoliberálního ekonomického modelu a požadují odpovědnost od vlád: „Souhlasem států vytvářejí instrumenty lidských práv soubor mezinárodních zákonů, jenž je pro naše vlády závazný (ve smyslu povinností státu vůči svým občanům) a měl by být vždy nadřazen obchodním dohodám, které znamenají pouze – pro což je spousta důkazů – dobré obchody pro několik málo lidí a více chudoby pro mnohé.“ (s. 103) Proti vládnoucímu neoliberálnímu modelu společnosti vystupuje také Iliana Pereyra Sarti, když ve svém krátkém příspěvku připomíná pojem průniku diskriminací, který v českém prostředí ještě není příliš zavedený, přestože je výstižným vyjádřením mnohonásobné nespravedlnosti. Citujme samotnou Sarti: „Čísla jasně ukazují, že ženy tvoří většinu mezi těmi, kdo jsou v Latinské Americe a Karibiku vyloučeni z využívání lidských práv, a že mezi nimi představují většinu ženy z původního obyvatelstva, ženy afrického původu nebo imigrantky z venkova“ (s. 116).
Hlavními cíli sítě Social Watch jsou tedy celosvětové vymýcení chudoby a prosazení genderové spravedlnosti. Za užitečný prostředek k dosažení těchto záměrů si Social Watch zvolila lidská práva. Kniha Právo nežít v chudobě tento přístup představuje z různých úhlů. Zároveň je pronikavou kritikou zabodávající se do nezájmu a netečnosti současných vlád, které s přezíravostí ignorují závazky svých států k lidským právům. Letošní české vydání této publikace, které přichází do diskuse o vyhánění bezdomovců, koresponduje se snahami Evropské unie o změnu kolektivního vnímání chudoby vyjádřenými ve vyhlášení roku 2010 Evropským rokem boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, jak je připomenuto v českém doslovu (s. 122).

[1] V České republice síť Social Watch působí skrze koalici tvořenou osmi organizacemi: Ekumenická akademie Praha, Masarykova demokratická akademie, Centrum globálních studií AV ČR a UK, Gender & sociologie SOÚ AV ČR, Gender studies, o.p.s., Fórum 50 %, Trast pro ekonomiku a společnost, Nesehnutí Brno (viz www.socialwatch.cz).