Interaktivnost, subjektivita a emoce: Recenzní řízení v sociálních a humanitních vědách

Interaktivnost, subjektivita a emoce: Recenzní řízení v sociálních a humanitních vědách / Marcela Linková
Lamont, Michèle. 2009. How Professors Think. Inside the Curious World of Academic Judgment. Cambridge, Massachusetts and London, England: Harvard University Press.

„Vždycky jsem zkoumala, jak lidé definují hodnotu,“ říká Michèle Lamont v souvislosti se svou loňskou knihou Jak myslí profesoři. Uvnitř zvláštního světa akademického posuzování. „Svým způsobem tak pokračuji ve své dřívější práci, ale v nové oblasti: v akademickém prostředí.“[1] Název knihy vzbuzuje velká očekávání. Svým způsobem je ale zavádějící. Její zkoumání systému recenzního řízení se totiž zaměřuje jen na sociální a humanitní vědy, konkrétně na šest disciplín (antropologii, ekonomii, anglickou literaturu, historii, filosofii a politologii). Asi hlavní výtkou proti samotnému názvu knihy je nicméně její použití slova „myslí“ – to, k čemu totiž její výzkum neomylně směřuje, je fakt, že lidé v hodnoticích panelech při posuzování grantových žádostí ne vždy myslí a rozhodně nejen myslí. Dělají spoustu dalších věcí, přičemž myšlení je jen jednou z nich, a ne vždy tou nejdůležitější. Hlavní zpráva knihy Michèle Lamont není příliš překvapující: hodnocení je subjektivní, disciplinárně zatížené, emocionální a interpersonální. „Analýza ukazuje, že dělání soudů o excelenci je hluboce interaktivní a emotivní, nejen čistě kognitivní.“ (s. 112)
Myšlení, zejména to, které si asociujeme s tradičním mertonovským lpěním vědy na racionalitě, objektivitě a nezainteresovanosti, je pak spíše v rozporu s tím, co Lamont tvrdí. Hodnocení není bez extrakognitivních faktorů možné (s. 19). Jde o kolektivní, emocionální dosažení, jakkoli parciálního pořádku.
How Professors Think je popisováno jako etnografie evaluačních výborů grantových institucí ve Spojených státech amerických. Během dvou let měla Michèle Lamont možnost studovat pět výborů hodnotících grantové žádosti v sociálních a humanitních vědách, provedla na 90 rozhovorů, pozorovala hodnotitele při hodnocení, studovala související dokumentaci, např. instrukce pro hodnotitele, grantovou dokumentaci atd. How Professors Think nabízí pohled do evaluačních kultur (s. 4), na mikropolitiky interakcí, které probíhají za zavřenými dveřmi hodnoticích panelů, kde se dělají rozhodnutí o tom, kdo bude financován, a kdo ne. Podle Lamont se udílení grantů a stáží stává vysoce důležitým měřítkem úspěchu: publikačních kanálů je již tolik, že samotná publikační aktivita příliš informací o kvalitě neposkytuje (s. 15). Navíc se v posledních dekádách proměnil vztah sociálních a humanitních věd a státu. Nejen že jsou tyto disciplíny dějištěm přetahování mezi neoliberálními a kontextově či kulturně zaměřeným pohledem na společenské procesy, expertní vědění sociálních a humanitních věd se ve zvyšující míře podílí na „sociálním inženýrství“ (s. 11) národních vlád a závislost na externím financování zjevně snižuje autonomii v rozhodnutích o tom, co zkoumat.
Samotnému systému recenzního řízení, tomu, jak je organizováno, jaké panují disciplinární rozdíly, jak jednotlivé disciplíny definují excelenci a jakou roli hraje diverzita, se věnují kapitoly dvě až šest. Kapitola druhá se zaměřuje na to, jak hodnoticí panely pracují. Zjišťuje, že grantové agentury sice mají hodnoticí kritéria a definují cíle programů, ty ale příliš do hodnocení nevstupují. Velkou roli hraje odpovědný programový úředník, který vybírá hodnotitele a dává jim instrukce. Přesnější informace o tom, co a jak mají hodnotit, jakou váhu jednotlivým kritériím přisoudit, ale hodnotitelé nedostávají. Jak hodnotit je nevyslovenou, tiše předpokládanou dovedností, která je předpokládaná z dřívějších akademických pozic a funkcí a je dalším místem průchodu (Callon 1996), kterým úspěšný akademik musí projít, pokud chce posílit svoji akademickou prestiž. Kalibr, postavení hodnotitelů totiž zajišťuje legitimitu systému (s. 31) a zároveň výběr do hodnoticí komise odkazuje na postavení hodnotitele.
Disciplinárním rozdílům se věnuje kapitola třetí. Lamont definuje čtyři epistemické styly: konstruktivistický, komprehenzivní, pozitivistický a utilitární. Komprehenzivní styl klade důraz na detail a kontextovou specifičnost, je historicky a kulturně citlivý. Konstruktivistický styl zdůrazňuje „dávání hlasu“ různým skupinám. Cení si reflexivity, je antipozitivistický, politicky a sociálně zaangažovaný. Pozitivistický styl dává přednost generalizacím a testování hypotéz a utilitární se podobá pozitivistickému, ale cení si vytváření instrumentální znalosti (s. 58–59).
Filosofie, argumentuje Lamont, je případem sama pro sebe. Filosofové v hodnoticích panelech dávají najevo, že filosofii mohou hodnotit zase pouze filosofové, protože jen oni mají odpovídající analytické myšlení. V hodnocení filosofové kladou důraz na „důležitost“ a „originalitu“, která je ale hodnocena jinak než v dalších disciplínách. Anglická literatura naopak zažívá krizi legitimity, která plyne z toho, že se v druhé dekádě zaměřila nejen na vytváření kánonů, ale také na to, jak jsou tyto kánony konstruovány. Obor se rovněž posunul směrem ke kulturálním studiím. To vede k tomu, že grantové žádosti jsou méně „konkurenceschopné“ (s. 73). Hodnotí se zvládnutí teorie (konceptuálních odkazů), které ovšem nevedou k hypotézám. Co ustavuje kvalitu projektu v anglické literatuře, je tak pro hodnotitele z jiných oblastí nejasné. Historikové kladou důraz na „pečlivou archivní práci“ (s. 80) a empirii, názorové rozepře se jako u anglické literatury objevují v souvislosti s použitím teorie a rolí politické angažovanosti. Pro antropologii je důležitá „hraniční práce“, která ustavuje hranice oboru, zejména ve vztahu ke kulturálním studiím. V politologii, zdá se, dominuje teorie racionální volby a projekty, které z ní nevycházejí, jsou v některých agenturách znevýhodněny. Pro ekonomy hodnota projektu spočívá v použití rigorózních matematických modelů. Kapitola třetí tak vytváří půdu pro další pojednání o tom, jak panely, které sestávají ze zástupců různých disciplín, docházejí ke konsenzu. Disciplíny, které se v panelech setkávají, mají zjevně různé epistemické styly, důraz v hodnocení kladou na různé aspekty, co určuje excelenci, se různí.
A co tedy konkrétně o systému recenzního řízení v sociálních a humanitních vědách Michèle Lamont zjistila? Pozornost panelů se soustřeďuje na průměrné projekty. Ty, které vyčnívají, nebo jsou naopak velice špatné, jsou vyřešeny rychle. Při diskusích o projektech hodnotitelé vytvářejí koalice s podobně smýšlejícími kolegy a kolegyněmi. Často také dochází ke strategickému hlasování, kdy podpoří jeden projekt, aby získali podporu pro ten, který chtějí prosadit sami. V některých případech svým favoritům přisuzují vyšší bodové skóre, než by si zasloužili, aby zůstali ve hře. Nižší bodové skóre, než by si projekt zasloužil, ovšem nedávají, nebo to alespoň nepřiznávají. Na hodnocení je také velice málo času. Projekty jsou rozebírány jeden po druhém, zřídkakdy se panely k jednotlivým projektům vracejí. Pokud tedy projekt zapadne, má mizivou šanci na to, že by byl vybrán, i kdyby následovaly horší. Totéž platí pro projekt, který už jednou projde, ale financování ve srovnání s dalšími si nezasluhuje. O poznání přízemnější vliv časování na výběr projektů může mít i to, že panelisté chtějí stihnout své letadlo (s. 155). Obrovskou roli při hodnocení hrají osobní a profesní zájmy. Nejde zde o přímé osobní vazby, ty hodnotitelé přiznávají a hodnocení takové žádosti se neúčastní. Jde spíš o příbuznost nebo podobnost, homofilii. Velkou roli hraje institucionální afilace i chování hodnotitelů: agresivita, tvrdohlavost a rozhodnost, říká Lamont, jsou silnou kombinací (s. 148), která další hodnotitele a hodnotitelky odrazuje od diskuse.
Kapitola pátá se věnuje různým typům excelence. Excelence jako pojem „má tu jedinečnou výhodu, že je naprosto bez významu, či ještě přesněji, nereferenční“, říká Bill Readings v knize The University in Ruins (1996). Hodnotitelé podle M. Lamont uznávají, že existují různé standardy excelence, na druhou stranu jsou si ale jistí, že excelenci poznají, když ji vidí (s. 159). Co tedy určuje kvalitu grantové žádosti? Jasnost projektu je klíčová podmínka, aby se projekt vůbec mohl účastnit soutěže, a stejně tak kvalita. Ta potom znamená různé věci v různých disciplínách: může jít o řemeslnost, hloubku, pozornost k detailům, přiměřenost. Z hlediska hodnocení jsou pro hodnotitele nejdůležitější originálnost a důležitost projektu, méně již metody (i když v sociálních vědách je jejich důležitost vyšší než v humanitních či historii) a proveditelnost. Podle typu epistemického stylu disciplíny potom originálnost a důležitost nabývají různých významů: od přístupu, dat, teorie, metod, výstupů či faktu, že jde o málo prostudované téma. Významnost je v různých disciplínách hodnocena z hlediska intelektuální významnosti či důležitosti politické a sociální. Význam dopadu se také různí.
Diverzita, další stále omílané slovo v akademickém prostředí zejména posledních několika dekád, je tématem kapitoly šesté. Z hlediska hodnocení grantových žádostí jde ale o dost jinou záležitost, než je rasová či genderová rovnost. „Afirmativní akce“ se tak spíše týká institucí, disciplín a témat (s. 213). Jak píše Lamont: „Panelisté praktikují institucionální afirmativní akci, protože věří, že soukromé a elitní univerzity zaměřené na výzkum jsou v procesu soutěže zvýhodněny.“ Zmiňuje se o několika panelistech, kteří vyjadřovali frustraci při zjištění, že podpora půjde podobným institucím. Na druhou stranu to, že hodnotitel ví, že se na dané instituci dělá v daném oboru dobrý výzkum, projektu jednoznačně pomůže.
Genderová rovnost z hlediska diverzity hraje velice malou roli (hodnotitelé z humanitních věd gender neuvedli ani jednou jako kritérium diverzity). Téma ale při hodnocení přítomné je. Někteří hodnotitelé muži hodnotí projekty uchazeček jako nezajímavé. Jiné hodnoticí panely se snaží reflektovat, zda se v jejich rozhodování neobjevují vzorce. Jiní uvádějí mužský styl sebeprezentace, který je přesvědčivější než ženský. V jiných případech jsou naopak ženy považovány za příliš agresivní, což jim opět ubírá body. Výpovědi hodnotitelů tak potvrzují další výzkumy, kde chování žen v akademii je téměř vždy problematické: buď nejsou dostatečně průrazné a ostré, volí si bezpečná témata a nezdají se potom dostatečně ochotné riskovat, nebo jsou považovány za příliš agresivní, příliš se snaží se prosadit. V každém případě jsou to ženy, které ztrácejí body. Nepřímo gender funguje i z hlediska volby metodologie: ženy častěji než muži předkládají projekty vycházející z kvalitativní tradice v konstruktivistickém epistemologickém stylu. Pokud tyto faktory vezmeme dohromady, říká Lamont, „kumulativní výhoda“ pracuje ve prospěch mužů (s. 224).
Michèle Lamont sama je uznávanou profesorkou na Harvardské univerzitě, což je status, který bezpochyby přispěl k tomu, že přístup do svého výzkumného pole byla vůbec schopná získat. Přesto, že Lamont v poli strávila dva roky, s některými hodnotiteli provedla i dva rozhovory, kniha klouže po povrchu. Lamont popisuje jednotlivé aspekty recenzního řízení, uvádí nedostatky a vlivy. Nijak tuto situaci nehodnotí, ani neanalyzuje. Nezjistíme, zda některé vlivy hrají důležitější roli než jiné nebo zda mohou mít systematický dopad na určitý typ projektů. Recenzní řízení v multidisciplinárních hodnoticích panelech podle Lamont vede k tomu, že specifika hodnocení v jednotlivých oborech jsou obroušena a panel dochází ke konsenzu. V knize ale spíše nalezneme výpovědi o extrakognitivních vlivech (např. tematická spřízněnost, strategické hlasování atd.), nenajdeme ale příliš informací o tom, jak jsou uhlazovány hrany kognitivních rozepří – těch, které vystupují právě v souvislosti s různými epistemickými styly dominantními v konkrétní disciplíně. Celkové vyznění knihy je rozpačité. V celé knize Lamont ukazuje, jak nedokonalý – z mnoha úhlů pohledu – systém recenzního řízení je. Nicméně na různých místech knihy opakuje, že přes veškerá omezení, nedostatky, nejednoznačnosti, vliv osobních preferencí a chaotičnost recenzní řízení funguje. Názor Lamont na organizaci recenzního řízení a jeho nedostatky úplně chybí. Například z hlediska vlivu genderu na hodnocení nabízí anekdotické výpovědi panelistů vedle již proběhlých výzkumů týkajících se různých aspektů genderové diskriminace v akademii. Tuto sekci (s. 221–224) uzavírá větou: „Komparativní studie mladých mužů a žen, akademických hvězd, by potenciálně mohl odhalit kontrastující vzorce v tom, jakou roli hrají mentoři, předávání privilegií a výhody vyplývající z toho, zda má člověk partnerku v domácnosti nebo další neformální zdroje.“ Prakticky se tak vůbec nevyjadřuje k tématu knihy, totiž k čemu z hlediska genderové rovnosti dochází, když se zavřou dveře za hodnoticími panely. Z hlediska rasové a etnické rovnosti je situace ještě tristnější, což je možná dáno nízkým zastoupením lidí jiné než bílé barvy pleti v hodnoticích panelech.

Michèle Lamont je součástí, velice úspěšnou součástí systému, který studuje. Těžko předpokládat, že by výsledkem její práce bylo, že by systém recenzního řízení měl být zrušen. Sama říká, že osoby, které v systému neuspějí, mohou mít na recenzní řízení názor jiný. Je tedy recenzní řízení víc než sebenaplňujícím se proroctvím, kde osoby, které systémem prošly a uspěly v něm, tento systém pomáhají udržovat, a přesto že jsou si vědomy nedostatků svých i ostatních hodnotitelů, jsou schopny si udržovat představu o elementární spravedlnosti recenzního řízení? Lamont to ve své knize tvrdí, bohužel její psaní neukazuje, jak se to děje nebo jak hodnotitelé takovou spravedlnost systému spoluvytvářejí.

A ještě poznámka na závěr: přesto, že v kapitole šesté je minimum dat, která by se týkala toho, jak se uvažování o diverzitě projevuje v samotném recenzním řízení, Lamont kapitolu uzavírá větou: „Jako excelence se diverzita, zdá se, stala morálním imperativem systému – dalším projevem toho, co je v americkém akademickém prostředí svatého.“ (s. 238) Celkově je tak velice obtížné se ubránit dojmu, že spíše než analýzu toho, jak fungují multidisciplinární hodnoticí panely v USA, jde Lamont o obhajobu americké akademie a ustavení její nadřazenosti nad evropskou. Potom by také již nepůsobila tak zvláštně kapitola sedmá s podkapitolou „Export evaluačního modelu USA do zahraničí“ (s. 243–248).