Za plnohodnotné občanství žen

Za plnohodnotné občanství žen / Ema Hřešanová
Hašková, H., Uhde, Z. (eds.). 2009. Women and social citizenship in Czech society: continuity and change. Praha: Sociologický ústav.

Konečně. Chce se mi konstatovat hned úvodem. Konečně je zde souhrnná studie, která analyzuje současný institucionální rámec obklopující oblast péče o děti v historickém rámci. Konečně je zde kniha, která umožňuje hlubší teoretické i praktické rozpracování genderové rovnosti v termínech občanských práv a zároveň bere v potaz specifika postsocialistické středoevropské země, jakou Česká republika je.
Předkládaná kniha spadá především do oblasti genderových studií, konkrétně do studia genderových vztahů na trhu práce, výzkumu genderové rovnosti a péče apod. Stejně tak ale obohacuje i sociologii rodiny a intimity. Svým zaměřením však osloví i politology a další sociální vědce věnující se oblasti studií občanství (citizenship studies). Právě výzkum nových forem občanství, související s radikální proměnou vztahu mezi soukromou a veřejnou sférou v soudobých společnostech, patří k atraktivním tématům, jimž se dnes sociální vědci s gustem věnují stále více. Kniha tak reflektuje současné mezinárodní výzkumné trendy.
Na různé dimenze občanství se soustředí i výzkumný projekt „FEMCIT: Gendered citizenship on multicultural Europe: The Impact of the contemporary women´s movement“, v jehož rámci tato kniha vznikla. Kniha je výsledkem první části projektu, jež tematizuje oblast institucionální. Sjednocujícím konceptem je zde sociální občanství, jímž autorky odkazují na oblast péče a participaci v ní. Proměnu této dimenze a související témata autorky studují v historické perspektivě. Zaměřují se na období od konce druhé světové války do současnosti. Konkrétně se věnují oblasti péče o děti, která zaujímá privilegovanou pozici ve feministických debatách, v agendě ženských hnutí i u obyčejných žen.
Autorky se spolu se svými zahraničními spolupracovnicemi otevřeně hlásí k emancipačnímu projektu, jehož cílem je nastolit genderovou rovnost v oblasti občanských práv napříč Evropou a jejími různými etniky. V úsilí autorek lze spatřovat i snahu o vyvrácení některých – nejen ve vědě – obvyklých stereotypů, skrze které se na komunistické období v československé historii nahlíží monoliticky, bez dostatečné reflexe sociálních změn, k nimž nejen v oblasti péče o děti došlo. Ostatně předkládaná detailní analýza, založená na studiu nejrůznějších historických dokumentů a materiálů i jisté formě „metaanalýzy“ komunistických sociálněvědních studií, vyvrací mylné vnímání současného a minulého politického režimu jako protikladných a jednolitých entit.
Knihu tvoří šest různých kapitol. Ty se věnují oblastem, jež jsou důležité z hlediska sociálního občanství a jeho plného naplnění v České republice. První tři kapitoly jsou spolu úzce tematicky provázány a nějakým způsobem se vždy dotýkají péče o děti. Zbývající tři kapitoly se již věnují specifickým oblastem, které z hlediska sociálního občanství konstituují v českém kontextu potenciálně problematické dimenze.
První kapitola vlastně vymezuje teoretický i tematický rámec celé knihy. Nabízí kritickou analýzu konceptu občanství a jeho revizi ve vztahu k oblasti péče o děti. Především však upozorňuje na existující překážky, které lidem v České republice brání dosahovat plného sociálního občanství, zejména jde-li o poskytování péče o děti. Autorky ukazují, jak přes proklamovanou „rovnost pohlaví“ byla péče za komunistického režimu považována za ryze ženskou záležitost. A co teprve po něm, kdy došlo k oprášení tradičních genderových vztahů a konzervativních přístupů k rodině!
Je zřejmé, že nedostatky stávajícího systému v oblasti péče o děti dopadají především na ženy. Jak autorky Uhde a Hašková upozorňují, současný systém rodičovských přídavků a jejich výše dále přispívá k reprodukci péče o děti jako ženské záležitosti. Muže k větší účasti na výchově a péči o své potomky rozhodně nijak nemotivuje. Jak autorky dále konstatují, dominantní strategie státu v oblasti sociální rodinné politiky představovaly po roce 1989 především privatizace péče a individualizace zodpovědnosti za péči o děti. Rodiny si v péči o své děti měly zkrátka pomoci samy. S náhradou za státní zařízení pro děti má přijít trh, říkali zastánci neoliberálních přístupů ve vládní politice.
Druhá kapitola se zaměřuje na dvě hlavní témata související s trhem práce. Nejprve se autorky Křížková a Vohlídalová věnují pozici žen na trhu práce a dále kombinaci pracovního a rodinného života. Jak je dobře známo, vysoká participace žen na trhu práce byla prosazována seshora ideologicky jako známka větší „emancipace“ žen ve srovnání se Západem. Vysoká účast žen na trhu práce byla ale zapotřebí nejen kvůli ekonomickému přežití jednotlivých rodin vzhledem k tehdejším nízkým mzdám, ale i na úrovni národní, jak autorky poznamenávají. Avšak vnímání práce u žen samotných se během čtyřiceti let komunistické nadvlády významně proměnilo. Zatímco v 50. i 60. letech bylo zaměstnání pro mnoho žen spíše pouhou povinností, jež měla ve srovnání s protežovaným těžkým průmyslem podřadný status, v 70. a 80. letech se práce stala sférou, v níž ženy začaly spatřovat i zdroj možné seberealizace. Podle autorek hrálo v tomto klíčovém zlomu roli vzdělání žen, jež se oproti poválečnému období v této době zvyšovalo. Nicméně ani to nepřispělo k podstatnějšímu snížení rozdílu v platech mužů a žen, jenž během celého období komunistické vlády existoval.
Byl to právě značný ideologický tlak komunistického režimu na vysokou zaměstnanost žen, který však po sametové revoluci vyvolával opačné tendence. Devadesátá léta se nesla ve znamení návratu k tradičním genderovým rolím a „diskreditace idey ženské emancipace“ v tomto ohledu sehrála významnou roli, tvrdí autorky (s. 50). Ovšem předkládaná analýza naznačuje, že k takové diskreditaci došlo především kvůli rétorickému zneužití této idey (snad se dokonce hodí říci „znásilnění“), neboť k její praktické realizaci nikdy nedošlo. Stát sice proklamoval ideu ženské rovnosti, nicméně dál razil politiku, která nevybočovala ze zajetých genderových kolejí. Slibované veřejné služby, jež měly emancipovat domácnost a osvobodit ženy od dvojího břemene zaměstnání a péče o děti, nikdy nebyly zcela zpřístupněny. Místo větší podpory mužů na výchově dětí i provozu domácnosti stát přikročil k prodloužení mateřské dovolené.
Stejně pokrytecký je však i současný stát se svou vládní politikou, která se sice hlásí k prosazování genderové rovnosti, avšak ve skutečnosti dělá pro její praktické prosazení ještě méně než režim komunistický. To autorky dobře ukazují především v poslední sekci kapitoly, v níž upozorňují například na to, že v ČR dnes v podstatě neexistují žádná státem podporovaná zařízení pro děti do tří let, která by ženám umožnila skloubit práci s péčí o děti a uspokojit tak jejich ekonomické i sociální potřeby. Přestože dominantní diskurs vytváří dojem, že tu jde především o ženy, které si musí vybrat rodinu, anebo práci, autorky argumentují, že ženy v zásadě takové volby nemají. Výsledkem je, že Česká republika je zemí s nejvyšším negativním dopadem mateřství na zaměstnanost žen mezi všemi 27 zeměmi Evropské unie.
Navazující třetí kapitola představuje hlubší analýzu tří hlavních dimenzí péče o děti: 1. mateřské, respektive rodičovské dovolené, 2. sociálních dávek a přídavků a 3. zařízení pro děti. To jsou i klíčová témata politiky Evropské komise v oblasti dosahování genderové rovnosti. Autorky Hašková, Maříková a Uhde v této kapitole představují, jak se dominantní diskurs obklopující péči o děti, zejména zařízení péče, v průběhu komunistického období proměnil. V 50. letech byl význam jeslí a mateřských školek vyzdvihován především kvůli „emancipaci žen“ prostřednictvím zaměstnání. Aby ženy mohly pracovat, musí být jejich děti zdravé. Autorky ukazují, jak takové uvažování v podstatě spělo k medikalizaci péče o děti, jež se stalo doménou dětských sester a pediatrů, zejména u těch nejmladších dětí. Postupně však došlo k přesunu důrazu. Adekvátní pozice žen byla redefinována a navrácena do sféry rodiny. Co je zajímavé, k definitivnímu obratu od „žen“ směrem k „dětem“ došlo v 70. letech, kdy střední školy začínalo poprvé opouštět více žen než mužů (s. 100).
Autorky zároveň ukazují, jak byla situace v 90. letech pevně zakořeněna v komunistické minulosti. K institucionalizaci a legitimizaci mateřské dovolené v délce tří let, k níž došlo již v 80. letech,se přidávala další opatření sociální a rodinné politiky. Ta obecně sledovala tradiční genderové vztahy a konzervativní rodinné hodnoty. Zároveň výrazně klesal počet mateřských školek a hlavně jeslí, což dále posilovalo feminizaci péče o děti. Autorky v tomto ohledu konstatují, že Česká republika pravděpodobně nesplní barcelonská kritéria, podle nichž by alespoň pro 33 % dětí mladších tří let a pro 90 % ve věku tří až šesti let měla existovat vhodná zařízení (s. 110). Místo snahy splnit sliby, které se česká vláda zavázala plnit, však v praxi dále posiluje feminizaci péče. A nový systém rodičovských přídavků, jehož kritiku autorky v textu nabízejí, tuto tendenci posunuje ještě dále.
Škrty státních výdajů na sociální stát nejvíce dopadají na rodiny s malými příjmy a zejména na rodiny vedené pouze jedním rodičem, které patří mezi skupiny nejvíce ohrožené chudobou (s. 105). Tématu rodin osamělých rodičů se věnuje kapitola čtvrtá Radky Dudové. Ta vyzdvihuje několik zásadních a zajímavých skutečností. Především autorka kapitoly Dudová zdůrazňuje, že rodiny vedené osamělým rodičem zde existovaly vždycky, avšak až přibližně od poloviny 80. let nevznikaly převážně kvůli úmrtí jednoho z nich. Jedním způsobem vzniku takové rodiny byl porod u ženy, jež nebyla provdána. V tomto ohledu je zajímavý i postřeh autorky (s. 139), podle něhož vysokou míru mimomanželské porodnosti vykazovalo na českém území tradičně německé obyvatelstvo. Proto můžeme ve statistikách na počátku 50. let zaznamenat oproti předchozím dekádám jistý pokles mimomanželské porodnosti. Druhým významným důvodem vzniku tohoto typu rodin byl rozvod rodičů. Vysoká rozvodovost má v českém kontextu dlouhou „historii“ a táhne se až do 50. let, kdy byl proces zjednodušen. Tehdy však byl sociálními vědci interpretován spíše v pozitivním smyslu jako akt, který umožňoval opravdové osvobození jedince od („buržoazního“) sňatku, nejspíš uzavřeného kvůli majetku. Brzy převážil střízlivější pohled.
Klíčový význam této kapitoly tkví v tom, že ukazuje, jak svízelná situace současných osamělých matek dnes je. Od 50. let lze bez nadsázky hovořit o nejmarkantnějším zhoršení. Jak podotýká autorka, od 90. let mají osamělé matky stále větší problém se uživit, k tomu musí řešit nedostatek jeslí a školek, nárůst cen a nákladů. Ekonomické znevýhodnění dále umocňuje marginalizace osamělých matek na trhu práce, kde je jejich mateřství vnímáno jako silný handicap. Podpora sociálního státu přitom stále markantněji slábne. Oproti očekávání tyto rodiny dnes nemají žádné zvláštní sociální a finanční výhody (s. 158). Mnohé rodiny se tak doslova potácejí na prahu chudoby a osamělé matky na hranici vyčerpání. Jak však autorka podotýká, není v sebemenší moci těchto žen, aby bojovaly za zlepšení své situace politickou cestou. Přitom zde není žádná občanská iniciativa či organizace, která by upozorňovala na jejich svízelnou situaci, hájila jejich zájmy a prosazovala změny v systému státní finanční podpory.
Kniha zabývající se otázkou občanství nemůže opominout etnické menšiny, které často musí překonávat největší překážky při jeho uplatňování. Té největší v České republice, jíž jsou Romové, se věnuje Kateřina Pulkrábková v páté kapitole. Autorka v ní ukazuje, jak se během komunistického režimu i po něm proměňoval přístup českého (respektive československého) státu k této etnické skupině, a stejně tak, jak byl touto politikou ovlivňován i samotný přístup Romů ke státním institucím. Hlavní problém v přístupu komunistického režimu k Romům spočíval v tom, že je nepojímal jako odlišnou etnickou či národní skupinu, ale její kulturní a sociální odlišnosti vykládal jako znaky „sociální nepřizpůsobivosti“. Není překvapivé, že právě za těmito restrikcemi, jež měly dotyčné napravit, stojí silná nedůvěra Romů ke státním institucím.
Autorka se také věnuje situaci Romů na trhu práce a podává důkazy o tom, jak zhoršení jejich životních podmínek vrhá mnoho z nich do bludného kruhu sociálního vyloučení. Dá se říci, že to je antitezí plnohodnotného sociálního občanství, neboť vede spíše k utužení nezájmu o dění v občanské společnosti než k participaci v ní. Ne všichni Romové jsou však apatičtí, upozorňuje autorka. Existují zde určité skupiny, které se snaží situaci zvrátit. Nově se občanské aktivity chápou i mladé romské ženy. A mají na co navazovat. V této souvislosti není bez zajímavosti, že první romské občanské sdružení vzniklo již v 60. letech, avšak v období normalizace bylo spolu s jinými organizacemi zakázáno (s. 181).
Poslední, šestá kapitola Yany Leontiyevy a Michaely Vojtkové se věnuje cizincům a jejich pozici v českém sociálním systému. Autorky se soustředí především na integraci cizinců do několika klíčových institucí, jež určují jejich socioekonomický status, životní příležitosti i možnosti uspokojení základních potřeb, a svou analýzu dokreslují i na příkladech ze života. Historické ohlédnutí do komunistického období, kdy byli migranti v podstatě segregováni od české populace do ghett, v nichž podléhali důkladné kontrole československého státu, přináší také zajímavé porovnání se současným stavem. „Neviditelnost“ migrantů v dobách komunistického režimu kontrastuje s počtem cizinců, které lidé potkávají na ulicích dnes. Co se týče jejich počtu, mnoho lidí může mít v současné době pocit, že Česká republika začíná rapidně dohánět západní Evropu. Uvedené údaje však dosvědčují, že podíl cizinců v ČR je ve srovnání se Západem stále zhruba poloviční. Zajímavé je však srovnání s ostatními zeměmi střední Evropy. Z něho totiž vyplývá, že podíl cizinců v České republice je nejméně dvakrát tak velký jako v další zemi s největším podílem cizinců ve střední Evropě, kterou je Maďarsko.
Jako socioložka, do jejíhož výzkumného zorného úhlu patří i otázka občanství a péče, považuji předkládanou knihu za významný příspěvek k současnému bádání v této oblasti. Neznám jinou knihu zaměřující se na český kontext, která by takto přehledně mapovala a analyzovala současný i historický institucionální kontext obklopující poskytování péče (a především péče o děti). Kniha nám umožňuje vidět nejen odlišnosti mezi současností a komunistickou minulostí, ale především ukazuje na kontinuitu a podobnosti mezi oběma obdobími. Reviduje také mnohé mylné předpoklady, které panují o sociálních státech obou politických a ekonomických režimů. Tato studie tak vychází vstříc nejen domácím vědcům, které zajímá proměna institucionálního kontextu péče a téma občanství, ale odpovídá i na mezinárodní snahy, jež usilují o zmapování různých institucionálních kontextů péče napříč Evropou. A nejde jen o vědce sdružené v projektu FEMCIT (viz současné akce COST).
Za výjimečně zajímavou a potřebnou považuji osobně zejména kapitolu třetí, neboť ta nabízí kritický pohled na současné uspořádání péče s odkazem na situaci v minulém politickém režimu. Kapitola pátá podle mého názoru vzbudí další diskuse, přičemž v ní nacházím nejméně dva body, které je mohou vyvolat. Ten první se váže k odkazu romistiky, etnologie a etnografie a jejich příspěvku do balíku vědění o genderových vztazích v dnešních romských rodinách a komunitách, jímž české sociální vědy dnes disponují. V této souvislosti se diskuse pravděpodobně dotkne i termínu „ethno-methodological studies“, který autorka pro popis těchto tří vědeckých disciplín zvolila a který působí nejasně (s. 173). Druhý bod představuje příčinný vztah mezi socioekonomickým statusem romských rodin a jejich porodností (s. 191).
Nejen kapitola o romské minoritě, ale celá kniha vyzdvihuje jednu zásadní okolnost, která by měla angažovanou akademickou obec značně rmoutit. Ukazuje totiž, že ženy, jež jsou v České republice marginalizovány nejvíce, ať již jde o osamělé matky či romské ženy, nemají ve veřejném a politickém prostoru skutečné zastání. Tato kniha zviditelňuje překážky, kterým musí tyto ženy čelit. A tím podle mého soudu jednoznačně vyzývá k jejich odstranění, jež se musí stát důležitým bodem v agendě české ženské lobby.