Dnešní datum:
07. 05. 2011

název / Martina Hynková
Johnson, J. E.,  Robinson, J. C. (eds.). 2007. Living gender after communism. Bloomington: Indiana University Press.
 
Sborník prací o „žitém genderu“ v období postkomunismu nabízí poutavý přehled témat, kterým se věnují vědkyně odlišných disciplín ze zemí bývalého sovětského bloku. Sestavily jej Janet Elise Johnson – profesorka působící na Brooklynské univerzitě v New Yorku, která se dlouhodobě zabývá postsocialistickými společenskými procesy a různorodostí transnacionálních prostorů – a Jean C. Robinson, profesorka politických věd a genderových studií na univerzitě v Indianě, která svůj výzkum směřuje k genderovým politikám a instituci vzdělávání. Jednotlivé studie sborníku byly poprvé představeny na konferenci na Miamské univerzitě v roce 2002. Jejich společným znakem je mapování rozličných způsobů, kterými se soupeřící genderové ideologie snaží od pádu komunismu získat prostor, a následně stěžejní vliv v různých částech středovýchodní Evropy. Autorky jednotlivých statí použitím dosud opomíjených metod (genderového) bádání o daných fenoménech nabízejí inovativní pohled na vybrané problematiky.
V úvodní kapitole, která udává směr dalším studiím obsaženým ve sborníku, editorky uvažují o rozsáhlých změnách, které nastaly v genderových postojích a diskursech v postkomunistických zemích. Postkomunistická éra se podle nich vyznačuje dynamickými změnami a více příležitostmi ve vyjednávání genderů „ve spletitosti faktorů, jako je trh, globalizace a občanská společnost“ (s. 9). Své úvahy J. E. Johnson  a J. C. Robinson zasazují do konceptu genderové multiplikace (gender multiplication), procesu, jehož pomocí eliminace státní kontroly umožnila rozvoj různým genderovým ideologiím, včetně neotradicionalismu a několika typů feminismu. Cílem této knihy je proto odkrýt, zda a jak se gender jako instituce proměňuje, a poukázat na proměnné, které do této transformace zasahují, i na otázku, jaký má postkomunismus dopad na ženské (a mužské) životy. Johnson s Robinson se ptají na způsoby a strategie, ve kterých je gender rámován, prezentován a přetvářen. Návod na odpověď čtenář/řka nalezne již v samotné struktuře knihy, jednotlivé statě jsou seskupeny do témat podle projevů a přístupu k instituci genderu – může být vyjednáván (i ve spojitosti s nacionalismem), popírán či tradicionalizován.
První sekce nastiňuje způsoby vyjednávání genderu, čtenáři/řce jsou nabídnuty specifické případy, ve kterých si individuální ženy a skupiny žen s genderem jakoby pohrávají, a to prostřednictvím proměny a volby genderových strategií. V  první studii o dvaceti manželských párech ze Saratova v Rusku, jejíž autorkou je Tania Rands Lyon, ukazuje, jak neotradiční postoje žen a mužů k pracovnímu a rodinnému životu – vyplývající z výzkumů veřejného mínění (tzv. genderová fantazie) – nekorespondují s přizpůsobivými, egalitářskými, genderovými strategiemi každodenního života odhalenými v hloubkových rozhovorech (tzv. genderová strategie). Jinými slovy, Lyon zjistila, že ruský patriarchát není tolik zakořeněný, jak se jeví. Ve skutečnosti ženy „aktivně experimentují s kombinacemi genderových modelů tak, aby jim co nejlépe padly“ (s. 26).
V další studii spadající do první sekce se její autorka Janet Elise Johnson zaměřuje na instituci krizových center v Barnaul v Rusku. Zkoumá rozdílné rámce instituce domácího násilí používané vybranými třemi krizovými centry, které vycházejí z jejich genderových ideologií. Ilustruje, jak místní vláda díky aktivismu tzv. ženských krizových center „institucionalizovala feministické pojetí domácího násilí“ (s. 54). Jinými slovy, Johnson mapuje proměnu společenského nahlížení na instituci násilí na ženách a s tím související proměnu v přijetí odpovědnosti ze strany státních orgánů a přijetí stanoviska, že ženy za násilí nenesou odpovědnost. Autorka přitom neopomíjí zdůraznit možná rizika své studie: generalizaci západní zkušenosti a objektivizaci žen jako obětí.
V druhé sekci knihy o „popírání genderu“ čtenář/řka nalezne některé způsoby, kterými ženy obcházejí genderové systémy a ideologie se snahou vyhnout se konfrontaci s jejich genderovaností; místo toho se snaží zaměřovat na jiné ideologie. Tato touha po ustavení prostoru pro genderovou neutralitu může být podepřena politickým přesvědčením, že „ženskost“ je irelevantní, nebo takovou sociální konstrukcí, která se snaží učinit irelevantním gender.
V kapitole o debatách o potratu v Polsku se Anne-Marie Kramer zabývá výzkumy veřejného mínění tohoto fenoménu a odhaluje, že zdánlivě genderově neutrální politicky rozporná stanoviska k potratové politice (pro-choice vs. pro-life) v nich výzkumníci stavěli jako „typicky opoziční rozpory mezi modernistickou (sekulární) levicí a neotradiční (katolickou) pravicí“ (s. 74). Kramer obecně řečeno v kapitole analyzuje, jak jsou polská národní identita, občanství a demokratické jednání konstruovány skrze průzkumy veřejného mínění na téma postojů k potratu. Tvrdí, že tyto průzkumy konstruují formu vědění, která institucionalizuje demokracii ignorováním genderu jako kategorie analýz – gender je odmítán tím, že jsou maskovány odlišnosti žitých zkušeností žen, které prodělaly potrat nebo se angažovaly v občanské společnosti. Výsledky výzkumů veřejného mínění tak podle Kramer jasně ukazují, že debata o potratech (a tedy i reprodukci) v Polsku je definována jako debata o politice, tudíž není zvažována jako debata výhradně o genderu.
Nato Ewa Grigar postkomunistickou perspektivou zkoumá práce umělkyň z Polska, České republiky a Slovenska. Tvrdí, že v reakci na potlačování individuality a genderového diskursu v komunistickém období umělkyně využívají ženská těla „jako šifru pro hledání individuální identity“ (s. 93). Některé z nich se hlásí ke stanovisku tzv. genderové neutrality (být umělcem spíše než být umělkyní/woman artist). Jiné, zvláště mladší umělkyně, jsou fascinovány genderovým pnutím v novém sociálním a kulturním prostředí až epidemického konzumerismu a rodinných hodnot. I Grigar jako jiné autorky otevírá a posiluje diferenci Východ vs. Západ, kdy se závěrem ptá: Jak odlišný je přístup současných umělkyň středovýchodní Evropy k otázce genderu a feminismu na rozdíl od těch západních?
Následující sekce nazvaná „tradicionalizování genderu“ čtenáři/řce přináší dva příklady tohoto jevu v ukrajinské a ruské společnosti, v níž ženy za pomoci strategického esencialismu usilují o změnu svého postavení. Zařazením této části se editorky jakoby snaží upozornit na sílu a limity užívání esencialistického pohledu žen a na ženy a na intenzitu tvrzení, že připsané genderové odlišnosti (jistým) ženám legitimně poskytují v (jistých) situacích zvláštní výhodu. Ženy a muži přijímají tyto neotradiční strategie s vědomím toho, že je to nejefektivnější cesta k určitým cílům – a odklonění se z této cesty je až příliš nákladné.
V první stati této sekce Svitlana Taraban přichází s působivou studií „ukrajinských nevěst na internetu“. Inzerování nevěst přes internet – jakási intimní transakce – Taraban obecně hodnotí jako rozšířený fenomén zakotvený ve složité síti genderových ideologií, ekonomických změn, romantických fantazií a migračních strategií. Ilustruje „příležitosti“ pro ženy, které pomocí internetového trhu nevěst hledají možnost emigrace z Ukrajiny. Konkrétně pak své popisy v inzercích rozvíjí přídavnými jmény, která jsou tradičně spojována s femininitou a mateřstvím k vytvoření představy „skvělé manželky“, zatímco se na fotografii vyobrazují jako svůdné a dosažitelné. Tyto neotradiční genderové reprezentace přitom kontrastují s výsledky výzkumů, které odhalily zvyšující se toleranci ukrajinských žen k ne-tradičním vztahům a jejich motivaci opustit rodinný krb odchodem do ciziny. Manželství se pro ně rovná splnění snu o lepším životě v cizině, vytvářejí si představu egalitářských rodinných vztahů a možnosti ekonomické mobility.
Podle mého soudu méně zajímavý vhled tentokrát do ruské sněmovny nabízí studie Iulie Shevchenko, která zkoumá možnost užití genderového esencialismu jako strategie pro parlamentní zástupkyně ruské Státní dumy dožadující se ochrany ženských práv. Ptá se, zda poslankyně ženy podporují více zájmy žen než poslanci muži. Podle Shevchenko poslankyně v letech 1995–2001 obhajovaly otázky vztahující se k ženám pouze tehdy, když byly méně fanatické či zaujaté (tj. týkající se netradiční genderové ideologie) nebo naopak když byly zarámovány v termínech neotradiční genderové ideologie, např. otázky týkající se rodiny a dětí. Jen tehdy se podle výsledků jejího výzkumu ženy spojily, hlasovaly ve prospěch těchto zájmů bez ohledu na svou stranickou ideologii. Tak jako tak je zde silná tendence podrobit se stranické disciplíně, která může eliminovat genderové rozdíly. Je tedy podle autorky nepravděpodobné, že zvýšení počtu žen v parlamentu bude mít pozitivní efekty na tzv. ženské otázky. To by nabývalo na významu pouze tehdy, když by poslankyně podporovaly politiky, které jdou za neotradiční názory současných ruských politických stran. Nicméně současný ruský parlament pravděpodobně „nebude průkopníkem de-feminizace a de-maskulinizace společnosti“ (s. 143), tvrdí Shevchenko.
Čtvrtá sekce otevírá otázku „vyjednávání genderů s nacionalismem“. Podle editorek zejména protínání genderu s etnicitou a národností zdůrazňuje nesčetné způsoby, ve kterých je genderové vyjednávání a násobení utvářeno kulturními, ideologickými a sociálními silami.
Studie Shannon Woodcock o rumunských ženských diskursech sexuálního násilí ilustruje konstrukci strachu žen ze sexuálního násilí ve veřejných prostorech Bukureště, které má být pácháno pomyslnými útočníky (Tigani či Romy). To podle autorky napomáhá konstruovat soukromý prostor jako pro Rumunky vhodnější. Normativní diskurs tak hovoří jasně: „nebezpečí– Tigani – znásilnění“. Slovy Woodcock identita těchto pomyslných útočníků (tiganských mužů) „vylučuje maskulinní spoluvinu Rumunů na sexuálním násilí a současně nárokuje ochranu pro rumunské ženské subjekty v rámci naturalizovaných genderových rolí hegemonní etnické skupiny“ (s. 164). Všechny informátorky výzkumu Woodcock přiznaly zkušenost s domácím násilím ze strany svých partnerů či členů rodiny a ani jedna neměla zkušenost se znásilněním Tigani. V důsledku etnizace maskulinní hrozby získává v tomto případě nacionalita trumf nad genderovou zkušeností.
Další studie tentokrát z pera Azry Hromadzic spadající do čtvrté sekce rozkrývá zpochybnění diskursu válečného znásilňování v Bosně. Nacionální dimenze genderu či genderovaného násilí může skrýt zkušenosti a jednání individuálních žen; autorka tak představuje osobní svědectví žen o válečném znásilňování v reakci na převládající způsoby interpretace válečných znásilnění jako kolektivní a homogenizující zkušenosti (reprezentované v kategorii „bezmocné znásilněné bosenské ženy“). Předešlé analýzy válečných znásilnění přehlížejí nuance utrpení, vypořádání se, vzdoru, které byly součástí individuální zkušenosti žen. Proto Hromadzic naslouchá příběhům žen, jelikož podle ní může (znovu)odhalením individuálních hlasů a svědectví rekonstruovat modely zkušeností a jednání a znovu osvětlit to, co se stalo v Bosně v letech 1992–1995.
Poslední studie čtvrté sekce i celého sborníku je věnována otázce „méněcennosti“ běloruského národa. Anna Brzozowska tvrdí, že i když je národní identita typicky definována tzv. maskulinními znaky, vlastní deskripce Bělorusů je plná implicitně tzv. femininních hodnot, jako je zranitelnost, pasivita, viktimizace, tichost, malost. Řada dosavadních výzkumných závěrů popisujících běloruskou národní identitu jako vytrácející se podle ní selhává, a to s ohledem na specifickou, genderovanou formu národní identity konstruovanou Bělorusy. Podle Brzozowske dochází ke specifické hyperfemininní konstrukci běloruského národního státu. Jednotlivé sekce uzavírá stať a zároveň reflexe Nanette Funk o patnáct let trvajícím (zablokovaném) dialogu žen z „Východu“ a těch ze „Západu“, čímž poněkud nešťastně znovu nastoluje diferenci „Východ“ vs. „Západ“.
Představený editovaný svazek je zejména svou rozmanitostí témat důležitým příspěvkem k rostoucímu počtu literatury „o genderu“ v postkomunistických státech. Jeho přispěvatelky spojuje společné úsilí prozkoumat vývoj genderových identit a diskursů v postsovětském prostoru z jasně vymezené perspektivy genderové multiplikace. I když na jednu stranu svým obšírným zaměřením sborník může budit dojem všeobjímajícího díla, na stranu druhou poskytuje řadě čtenářů/řek, vědců/kyň i studentů/tek podnětný materiál. Svou kritikou užívaných výzkumných metod, otevřenou pozicionalitou a tematicky poutavým směrováním výzkumů autorky jednotlivých statí vnášejí do postsocialistického diskursu potřebné vybídnutí ke kritické reflexi proměny sociálních jevů společností středovýchodní Evropy a výzvu k  neustálému bádání o ní.