Dnešní datum:
07. 05. 2011

Výzkum a srovnání režimů prostituce v Evropě / Radka Dudová

V polovině letošního září se v Londýně konal mezinárodní workshop na téma, které se v české genderové sociologii neobjevuje často: téma prostituce či sexuální práce (v orig. sex-work, což lze přeložit jako sexuální práce nebo poskytování sexuálních služeb).
Workshop byl pořádán z iniciativy tří vědeckých pracovnic, které se tímto tématem delší dobu zabývají: Isabel Crowhurst z Birkbeck Institute for Social Research (Velká Británie), Joyce Outshoorn z University of Leiden (Nizozemí) a May-Len Skilbrei z Fafo Institute for Applied International Studies (Norsko). Organizátorkám se podařilo získat grant od European Science Foundation na pořádání výzkumného workshopu, který pokryl veškeré náklady spojené s akcí a umožnil do Londýna pozvat 18 badatelů a badatelek z různých evropských zemí zabývajících se daným tématem.
Toto komorní ladění semináře bylo beze sporu k užitku. Na rozdíl od velkých mezinárodních konferencí totiž umožnilo seznámení všech účastníků a představení jejich práce, delší časové úseky na příspěvky a zejména rozvinutí diskuse, která pokračovala i v době přestávek či společných večeří. Pro mě jako začátečnici v daném tématu to byla velká zkušenost a výborná příležitost, jak proniknout do problematiky a získat přehled o dění v jednotlivých zemích.
Jak opakovaně zdůrazňovali účastníci a účastnice workshopu, již samotná volba označení „prostituce“ nebo „sexuální práce“ je politická. Zatímco termín „prostituce” odkazuje k tradičnímu abolicionistickému přístupu, termín  „sexuální práce” usiluje o ukončení stigmatu, které se s výkonem této činnosti pojí, a o uznání sexuální práce jako jakékoliv jiné práce. V rámci diskuse se ale používaly termíny oba, prostituce zpravidla jako označení aktivity a sexuální pracovnice (sex-worker) jako označení ženy (v některých případech muže), která danou aktivitu vykonává. Jednotlivé příspěvky ukázaly, nakolik se liší „režimy prostituce“ v zemích „staré“ Evropy. Švédsko a Nizozemí jsou obvykle popisovány jako dva protikladné extrémy: zatímco ve Švédsku panuje přísný abolicionistický režim, klienti jsou stíháni zákonem za trestný čin zakoupení sexu a prostituce je kladena na roveň násilí páchanému na ženách a považována za neslučitelnou s lidskou důstojností, v Nizozemí je od roku 2000 poskytování sexuálních služeb legální aktivitou, kterou lze vykonávat jak jako samostatnou živnost, tak v rámci zaměstnaneckého poměru. Další země volí svou vlastní cestu a inspirují se přitom těmito dvěma vzory: Francie směřuje spíše švédským směrem, Německo se na federální úrovni rozhodlo sexuální práci regulovat podobně jako Nizozemí (ačkoliv v praxi si vlády jednotlivých regionů volí svá vlastní řešení, ne vždy v souladu s federální legislativou). Velká Británie přísně disciplinuje všechny zúčastněné – sexuální pracovnice, jejich klienty i zprostředkovatele, aniž by nabízela skutečná řešení.
Je zajímavé, že ačkoliv se takřka všechny účastnice a účastníci workshopu klonili k perspektivě „sexuální práce“ (snad kromě zástupce švédského Národního výboru pro zdraví a blahobyt, který se nacházel v obtížné pozici a raději se nepostavil na žádnou ze stran), všichni si uvědomovali úskalí, které tento model představuje. V Holandsku se jedná zejména o rozdělení prostituční scény na legální „registrovanou“ a nelegální „neregistrovanou“ část. Sexuální pracovnice, které nejsou občankami Evropské unie, nemohou získat pracovní povolení na základě práce v sexuálním businessu (postavení této práce tedy není shodné s jinými pracovními činnostmi), a jsou proto nuceny vykonávat ji nelegálně. Jsou tak vlastně v ještě horším postavení než sexuální pracovnice v zemích s abolicionistickým režimem, kde prostituce jako taková není trestná. Ve strachu z odhalení imigrační policií se pak snaží působit v skrytu, tedy na takových místech a v takových situacích, které pro ně zpravidla znamenají větší riziko (napadení klientem, násilí páchané kuplíři, nakažení pohlavní chorobou). Navíc se ukazuje, že kuplířství nezmizelo ani v registrovaném sektoru – pracovnice jsou často nuceny svými zaměstnavateli pracovat za takových podmínek, jaké hraničí s vykořisťováním. Můj dojem z celé diskuse byl ten, že v této oblasti v současnosti v žádné zemi neexistuje „dobré“ řešení a žádný z existujících modelů nelze jednoznačně přijmout. Ve všech totiž dochází k potlačení práv samotných sexuálních pracovnic (ať už se jedná o práva občanská nebo obecně lidská) ve prospěch „veřejného pořádku“.
Na workshopu jsem překvapivě byla jedinou účastnicí z regionu střední a východní Evropy. Navíc mé pozvání bylo očividně jaksi dodatečné, bez možnosti prezentovat situaci v České republice jako samostatný případ. Nové členské státy EU byly v podstatě uváděny jen jako zdroj emigrujících sexuálních pracovnic v západních zemích. Toto omezení bylo pro shop jednoznačně na škodu – z diskusí se jevilo, jako by rozšířená Evropa neexistovala; zkušenosti nových členských států nebyly nijak zahrnuty; a navíc se takto reprodukovalo rozdělení na „bohaté my“ a chudé oni“. Vcelku byl ale workshop velmi inspirativní událostí pro všechny zúčastněné a spolupráce tam navázaná bude mít pravděpodobně pokračování v podobě společné publikace či pořádání větší konference.