Květen 2011


Klíč Karel Václav

(30. 5. 1841 Hostinné-16. 11. 1926 Vídeň)



Historii tisku ovlivnil Němec Johann Gutenberg, který vynalezl knihtisk, ale další slovo už měli Češi. Alois Senefelder vynalezl techniku litografie, ze které se později vyvinul ofset, český malíř Jakub Husník zdokonalil světlotisk a opět malíř Karel Václav Klíč vynalezl heliogravuru (klíčotypii) a hlubotisk.

Klíč se narodil 30. května 1841 v Hostinném. Dětství neměl zrovna jednoduché, maminka mu brzy zemřela a otec přišel o práci v místní papírně, takže musel dát synka na výchovu k cizím lidem. Tam se také stalo, že ho někdo upustil na zem a pádem si zlomil nohu. Na pravou příčinu úrazu se hned nepřišlo, a tak malý Karel důsledkem špatně srostlé kosti celý život kulhal. Klíčovi se časem přestěhovali do Prahy, kde je zastihl revoluční rok 1848.

Otec Karla Klíče se do pražského revolučního dění svými silami zapojuje a stýká se s Boženou Němcovou a Karlem Havlíčkem Borovským, kterému jde později i na pohřeb. Tím si ale svou finanční situaci nevylepšil, spíše naopak. Pro svého syna má proto připravenou jistější budoucnost, chce ho dát na vyučení do obchodu se smíšeným zbožím. Mladý Karel však svojí budoucí kariéru vidí dost odlišně. Utíká proto z domu a ve čtrnácti letech se dává zapsat na výtvarnou akademii. Přes nesporný talent a píli je však z akademie vyloučen. Provinil se tím, že namaloval nelichotivou karikaturu jednoho tehdejšího c.k. ministra. Musí opustit nejen Akademii, ale i Prahu. Klíč si v tomto období přivydělává malováním portrétů po hospodách, tesáním náhrobků nebo malováním pokojů. Dostal se až do Kladna , kde se živil jako dělník. Nakonec se mohl na Akademii vrátit a úspěšně ji roku 1862 absolvuje.

V roce 1864 odchází do Brna, kde s otcem zakládá fotografický ateliér Raffael. V Brně také Klíč tajně vydává a ilustruje satiricko-politický časopis Veselé noviny, ale než ho stačí vypátrat policie, dostává nabídku na spolupráci z maďarského humoristického časopisu. Odjíždí do Budapešti, kde dále neúnavně kreslí. Dalším městem, kde zručný a pilný malíř zůstane dvacet let je Vídeň. Nejdříve zde spolupracuje jako kreslíř s humoristickým časopisem Die Floh (Blecha) a posléze vydává vlastní Humoristické listy. Jeho snem je tisknout obrázky v mnoha kopiích. Pracuje na myšlence přenést fotografii na měděnou desku, která bude tisknout.

Úspěch se dostaví o silvestrovské noci 1878. Ve své laboratoři najde měděné desky náhodně pokryté souvislou vrstvou asfaltového prachu, když desky přidrží nad kahanem, asfaltový prášek se přitaví a fotograficky přenesený obrázek Klíč vyleptá. Hned ráno budí měditiskaře, aby mu udělal otisky. Když je vynálezce uvidí, konstatuje, že jsou dokonalé a jeden obrázek věnuje své ženě. Tak se zrodila heliogravura - rytina vyrytá světlem. Tato technika se ale hodila jen pro tisk na ručním lisu. Svůj vynález si Karel Klíč nedá patentovat, takže na něm ani nezbohatne. Chce však jít dál. Chtěl by tisknout obrázky strojově ve velkém množství a za dostupnou cenu. Po předchozí zkušenosti je už Klíč opatrný a práce na dalším vynálezu tají.


Hlubotisková síť pro desku

V roce 1890 pobývá v Anglii a představuje svůj největší vynález - hlubotisk. Po jednání s firmou bratrů Storeyů v Lancasteru, kteří vlastnili grafický závod, jim nabídl Klíč svůj nový hlubotiskový stroj a firma ho okamžitě přijala.

Roku 1895 byla v Lancasteru otevřena tiskárna hlavně uměleckých děl a Klíč se v ní stal ředitelem a nakonec i spolumajitelem.

V roce 1897 se vrátil do Vídně, kde nakonec 16. listopadu 1926 umírá.

Od narození tohoto vynálezce světového významu, uplyne v květnu 170 let.

 

Starší kalendária

    Duben 2011


    MORSE Samuel

    (27. 4. 1791 Charlestown-2. 4. 1872 New York)

    Morseovu abecedu zná snad každý. Kdo ale byl její vynálezce?

    Odpověď na tuto otázku možná někoho překvapí. Američan Samuel Finley Breese Morse byl malíř. Narodil se 27. dubna 1791 v americkém Charlestownu do rodiny protestantského pastora. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se mladý Samuel proslaví jinak, než jako malíř, protože studoval malířství. Studia započal v rodné Americe a v Anglii, krátkou dobu navštěvoval i proslulou univerzitu Yale. Už při studiu na univerzitě navštěvoval přednášky o elektřině Benjamina Sillimana a Jeremiaha Daya. Při studiích maloval úspěšně portréty a jejich prodejem si vydělával na živobytí. Slávu získává obrazem Umírající Herkules a úspěšně se svým uměním cestuje po Spojených státech. Dokonce se mu dostane té pocty, že portrétuje samotného prezidenta Spojených států. Studia zakončil v roce 1810 a poté začal cestovat po Evropě. V New Yorku spoluzakládal výtvarnou akademii a stal se jejím prezidentem.

    Při jedné cestě lodí v roce 1832, když se vracel ze studijní cesty z Evropy, poznal při plavbě kouzelníka Jacksona, který cestujíci bavil zábavnými kousky s elektřinou. Morse kouzelníka pozoroval jak pracuje s magnetickou střelkou a elektromagnetem a v jeho hlavě se začaly rodit myšlenky, které nakonec vedly k vynálezu, který s výtvarným uměním sice neměl nic společného, ale který ho proslavil až do dnešních dnů. Elektřina Samuela Morsea zaujala už na univerzitě a nyní se k ní opět s velkým zaujetím vrátil. Když se seznámil s Alfrédem Vailem, který ho informoval o novinkách v  elektromagnetismu, začala jejich spolupráce na vynálezu přístroje, který by byl pomocí elektřiny schopen dopravovat zprávy na velkou vzdálenost. Usilovná práce na přístroji trvala několik let, ale nakonec v roce 1837 se přístroj podařilo sestavit za pomoci profesora Leonarda Galea a Morseova společníka Vaila. Telegraf přenášel zprávy nejprve na vzdálenost až 500 metrů a s pomocí abecedy sestavené z teček a čárek je přenášel na proužek papíru. Jako mnoho jiných vynálezců i Morse se při svých pokusech finančně vyčerpal a navíc mu zemřela i jeho žena Lukrecie a zanechala mu tři děti. Morse se vydal do Evropy, aby si svůj přístroj nechal patentovat, ale zjistil, že už ho svými elektrickými telegrafy předešli jiní vynálezci a též se ucházejí o patent. Samuel Morse se vrátil do Států a začal pracovat na systému přenášení zpráv, kterým by ostatní vynálezce předčil. Začal tedy neúnavně s novými pokusy, které ho ale stály mnoho peněz. Z finanční tísně mu mimo jiné pomohl i profesor Joseph Henry, který mu prozradil svůj nový vynález a tím bylo elektrické relé. Toto relé pomohlo, když na konci linky byl už slábnoucí proud, zapojit místní elektrický okruh a ten pak zaznamenal příjem.Tento objev Morseovu telegrafu velmi pomohl. Když v roce 1843 Kongres těsnou většinou 80:86 odhlasoval přidělení peněz na postavení telegrafické linky spojující Washington s Baltimore, byla to pro Morsea velká výhra. Vynález se dostal do praktického života a postupně vytlačil všechny do té doby používané telegrafní systémy. Morseův telegraf se rychle rozšířil jak ve Spojených státech tak i v Evropě.

    Kód, který byl pojmenován po svém vynálezci - Morseova abeceda, nebylo náhodným přiřazením znaků k písmenům a číslicím, ale písmena, která se v angličtině vyskytovala nejčastěji měla jednoduché znaky a jejich kombinace. Toto opatření přispělo k rychlejšímu provozu.

    Samuel Morse získal díky svému vynálezu řadu prestižních ocenění a vyznamenání a jeho objev se nakonec rozšířil po celém světě.

    Samuel Finley Breese Morse zemřel 2. dubna roku 1872 v New Yorku.

    V dubnu 2011 uplyne již 220 let od narození tohoto významného vynálezce.


    Foto: Samuel Morse

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…


    Míčovna, od renes. budova sloužící k provozování míčové hry, částečně podobné dnešnímu tenisu (odrážení malého míčku přes síť nataženou středem sálu i od zdí). Později sloužily m. spíše k různým spol. zábavám šlechty a měšťanstva. Rozšířily se z Itálie. V Praze byly čtyři: Královská či Velká m. na Pražském hradě (renes. stavba dlouhá 68 m, dílo B. Wohlmuta a U. Aostaliho z 1567-69, postavená v duchu palladiovské renesance), Malá m., rovněž na Pražském hradě, míčovny na Malé Straně a Starém Městě.


    Foto: Míčovna




    Březen 2011

    POŠEPNÝ František

    (30.3.1836 Jilemnice-27.3.1895 Vídeň)

    Jméno významného českého geologa a mineraloga Františka Pošepného jednoho z tvůrců moderní geologie není v povědomí široké veřejnosti tolik známé, jako mnoho jiných vědců a techniků, kteří se proslavili ve svém oboru a jejichž jména dnes zná téměř každý. Přesto nebo právě proto je osoba Františka Pošepného pozoruhodná a zaslouží si plně své místo vedle jeho znamějších kolegů z oblasti vědy a techniky.

    František Pošepný se narodil 30.března roku 1836 v podkrkonošské Jilemnici. V roce 1852 zahájil studium na pražské polytechnice a v roce 1857 pokračoval ve studiu na báňském učilišti (pozdější báňské akademii) v Příbrami. Zde ho zaujaly především přednášky o rudných ložiskách výborného geologa Johanna Grimma a tyto vědomosti začal uplatňovat v praxi ještě při studiu, při průzkumu měděných rud v okolí Jilemnice.
    Po studiu působí jako důlní geolog na různých místech Rakouska-Uherska a podniká studjní cesty po rudných ložiskách v Evropě, Blízkém východě, Urale a na dalších místech. Aby si prohloubil své odborné znalosti míří do Vídně, kde se dál vzdělává na Říšském geologickém ústavu. Po dvou letech vídeňského studia byl přidělen do Sedmihradska a zde několik let studuje různé typy ložisek, jsou to mimo jiné ložiska zlatých a železných rud a také hnědouhelné lokality. Na svých četných cestách shromáždil mnoho materiálu ze kterého pak čerpal ve své bohaté publikační práci.
    V roce 1870 přichází jmenování hlavním geologem pro Uhry a v lokalitách jako jsou Špania Dolina, Kremnica, Nova Baňa a další místa provádí František Pošepný také výzkum rudných ložisek. Roku 1875 odchází do Vídně a přijímá místo vicesekretáře rakouského ministerstva orby, pod které těžba nerostných surovin spadala.

    Světový věhlas získáva Pošepný po své cestě do Spojených států v roce 1876, kam je vyslán jako pozorovatel na světovou výstavu a kde se seznamuje s ložisky zlata v Nevadě a Kalifornii.

    V letech 1879 až 1888 Pošepný učil na příbramské báňské škole geologii a analytickou chemii, nejprve jako mimořádný a později jako řádný profesor a vedl zde katedru geologie minerálních ložisek, která byla založena právě jeho přispěním.

    Při své pedagogické činnosti si také našel čas na geologický výzkum v příbramské oblasti.  

    Z dnešního pohledu je možná nepochppitelné, že se Pošepný při své práci a výkumu setkával často s nepochopením od svých kolegů geologů tak i nadřízených.Pošepný totiž pokládal za důležité věnovat velkou pečlivost a přesnost při pozorování ložisek, jejich důkladnému studiu a dále vedení přesné dokumentace popisovaných ložisek předtím, než byla vytěžena, aby tak získané vědomosti sloužily i budoucím badatelům. Tento postup nebyl v 19.století obvyklý, podobně jako komplexní chápání přírodních jevů ve vzájemných souvislostech.

    V roce 1889 odchází František Pošepný do důchodu, cestuje po Evropě a Palestině a na svých cestách získává další poznatky o vzniku rudných ložisek.

    Vzhledem k názorům na moderní geologii na území tehdejšího Rakousko-Uherska není tedy překvapující, že Pošepného stěžejní práce o genezi rudných ložisek (The Genesis of Ore Deposits), byla poprvé publikována v roce 1893 v americkém Chicagu. Česky vyšla tato práce až roku 1927. Autor více než 100 vědeckých prací, významný ložiskový geolog, pedagog, který se zasloužil o moderní výuku ložiskové geologie, světoznámý vědec, zemřel 27.března 1895 ve Vídni.

    V březnu 2011 uplyne 175 let od jeho narození.


    Foto: Kremnice-jedno z působišť F.Pošepného

    Únor 2011


    Gerstner František Josef

    (23. 2. 1756 Chomutov-25. 7. 1832 Mladějov)

    František Josef Gerstner se narodil do rodiny řemenářského mistra v Chomutově a už v dětském věku projevoval zručnost a zálibu v matematice. Nejprve studoval  chomutovské jezuitské gymnázium a od roku 1772 do roku 1777 studoval filozofii na pražské univerzitě a kromě filozofie navštěvoval i přednášky matematiky Stanislava Vydry a Jana Tesánka a astronomie Josepha Steplinga. Po úspěšném absolvování zkoušek pokračoval ve studiu na inženýrské škole a v roce 1781 odešel do Vídně, kde chtěl studovat medicínu, ale brzy studia zanechal a pracoval na vídeňské univerzitní hvězdárně.V roce 1784 přešel do Prahy, kde působil jako adjunkt na hvězdárně.

    Gerstner vypracoval metodu, která umožňovala ze zatmění Slunce určit zeměpisnou délku libovolného místa.V roce 1785 publikoval práci, ve které opravil zeměpisnou délku mnoha významných evropských měst. Za jeho významnou činnost ho Královská česká společnost nauk jmenovala řádným členem.

    Na pražské univerzitě František Josef Gerstner vyučoval vyšší matematiku a v roce 1789 byl jmenován řádným profesorem. Gerstner se též zasloužil o reformu rakouského technického vzdělávání a výsledkem bylo v roce 1806 otevření tříletého Královského stavovského technického ústavu, kde se Gerstner stal prvním ředitelem.

    Gerstner byl bezesporu už ve své době respektovanou osobností nejen u nás, ale i v zahraničí. Záběr jeho zájmů je opravdu široký. Byl nejen astronomem a matematikem, ale také fyzikem, technikem, pedagogem, vědcem v oboru teorie vlnění a hydromechaniky a vynálezcem. S Josefem Božkem také spolupracoval na konstrukci prvního parního stroje v habsburské monarchii. Navíc byl nadaný i jazykově. Kromě češtiny a němčiny ovládal i angličtinu, francouzštinu, italštinu, latinu a hebrejštinu.

    V roce 1810 byl František Josef Gerstner povýšen do rytířského stavu a v roce 1811 ho císař František I. jmenoval ředitelem vodních staveb v Čechách.

    Pro své velké znalostí teoretické i praktické působil Gerstner také jako poradce velkých průmyslových podniků, ale i drobných podnikatelů a řemeslníků. Tak se mu dostal do rukou i projekt průplavu mezi Dunajem a Vltavou. Při studiu tohoto návrhu došel k závěru, že bude daleko výhodnější namísto průplavu vybudovat koněspřežnou železnici.

    Na projektu železnice, která měla vést mezi Lincem a Českými Budějovicemi pracoval v letech 1811 až 1823. Samotnou stavbou pak pověřil svého syna Františka Antonína a sám si ponechal odborný dohled nad touto stavbou.

    Z mnoha vědeckých spisů, které František Josef Gerstner napsal je nejvýznamnější dílo Handbuch der Mechanik ve třech svazcích, které vyšlo v roce 1831.

    Roku 1832 byl Gerstner penzionován a 25. června téhož roku umírá u své dcery v Mladějově u Jičína.

    V únoru si připomeneme 255 let od narození tohoto významného českého matematika, technika a vědce.


    Foto: František Josef Gerstner

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…

     

    Hvězdárna v Ondřejově je pracovištěm Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i.


    Foto: Hvězdárna v Ondřejově

    Leden 2011


    František Křižík

    (8. 7. 1847 Plánice-22. 1. 1941 Stádlec)

    Český Edison. Tak bývá nazýván český vynálezce, elektrotechnik a podnikatel František Křižík. S americkým vynálezcem Thomasem Alvou Edisonem ho také pojí stejný rok narození. Malý František se narodil 8. července 1847 v Plánici u Klatov do chudé rodiny. Otec Václav byl švec, ale časem i se svojí manželkou Marií také pomáhal na hospodářství plánického děkana Benedikta Grubra. Manželství Křižíkových rodičů bylo skoro 25 let bezdětné a František byl jejich jediným dítětem. Jak sám Křižík později ve svých pamětech uvádí, jeho dětství zásluhou pracovitých rodičů a zejména milé a rozšafné matky bylo šťastné a spokojené. V roce 1853 zahájil malý Křižík školní docházku v rodné Plánici a po třech letech pokračoval ve vzdělávání v Klatovech v hlavní škole a potom dva roky v podreálce. Roku 1859 dokončil klatovskou podreálku a protože rodiče podporovali Františkovo vzdělávání rozhodli, že ve studiu bude pokračovat na reálném gymnáziu v Praze. Na pražská studia si pozdější slavný vynálezce vydělával kondicemi. Studia na reálce sice Křižík dokončil, ale protože neměl potřebný finanční obnos, který byl tehdy potřebný pro složení maturity, závěrečnou zkoušku neměl. Přesto byl přijat na pražskou techniku jako mimořádný posluchač. Zde studoval jenom dva roky, v letech 1867-69.

    Důležitým momentem v Křižíkově životě bylo setkání s hodinářem Holubem, který ho doporučil místo sebe do mechanické dílny Markuse Kaufmanna, kde se vyráběly signální a telegrafní přístroje pro železnici. I když, jak sám později příznává, neměl František Křižík v té době velké znalosti z elektrotechniky, ale protože tehdy bylo používání elektrického proudu u nás v počátcích a pro telegrafii se používal proud pouze z galvanických článků, mohl tuto práci se svým talentem a chutí učit se novým věcem přijmout.

    Za nějakou dobu hledal M. Kaufmann vhodného odborníka, který by na uherské Východní dráze v Sedmihradsku dal do pořádku neúčinné železniční signalizační přístroje, které Kaufmannova firma dodala v naprostém pořádku. Pro tuto práci byl nakonec vybrán Křižík. Ten přišel na to, že se nikdo nestaral o doplňování a udržování galvanických článků v přístrojích, které byly umístěny na trati. Po tomto úspěchu byl mladý elektrotechnik panem Kaufmannem poslán k Severní dráze Ferdinandově do Olomouce, kde nastoupil na místo dozorce signálních přístrojů. Za dva roky přešel do Krnova k Moravsko-slezské dráze a nakonec už se svojí manželkou Pavlínou byl přidělen do Plzně jako definitivní inženýr-asistent na místo referenta pro telegrafii a technický provoz. Křižíkovi se v práci dařilo, navrhl několik zlepšení a velmi dobrými výsledky své práce si zajistil rychlý služební postup. Prvním Křižíkovým vynálezem bylo sestrojení elektrického staničního návěstí, které zabraňovalo srážce vlaků.V roce 1878 se Křižík na Světové výstavě v Paříži seznámil s Jabločkovou obloukovou lampou, známou pod jménem Jabločkova svíčka. Nevýhodou lampy byla její kolísavá svítivost.

    Po svém návratu do Plzně začal Křižík pracovat na zdokonalení „svíčky“.
    Roku 1880 byla tedy na světě zdokonalená oblouková lampa a Křižík za ni dostal na mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži v roce 1881 zlatou medaili. Světlo obloukových lamp se tak mohlo šířit do českých měst.

    V roce 1883 Křižík přestěhoval svůj závod a rodinu do Prahy a začal zde s malým personálem vyrábět obloukové lampy. Rok 1891 přinesl další triumf.
    Konala se Jubilejní zemská výstava a Křižík zde s velkým úspěchem představil svou světelnou fontánu. Na výstavě měl na starosti i veškeré elektrické vybavení.

    U příležitosti výstavy Křižík postavil na Letné první elektrickou dráhu v Praze. Letná té doby byla ještě nezastavěná a pustá, proto tramvaj v zimě nejezdila, pražská obec dráhu odmítla převzít a tak Křižík dráhu zrušil. Praha si na pravidelnou elektrickou tramvaj musela ještě počkat…

    František Křižík dál pokračoval ve své práci a za své objevy a vynálezy v oblasti
    elektrotechniky mu České vysoké učení technické v Praze udělilo čestný doktorát. Za svůj život získal řadu poct a vyznamenání. V roce 1918 se stal členem České akademie věd a umění. Z jeho další práce stojí za povšimnutí například první elektrická lokomotiva na první elektrifikované dráze Tábor-Bechyně a tři modely elektromobilu. Ačkoliv byl Křižík nakonec majitelem továrny, finanční stránka pro něho nebyla na prvním místě, snažil se vždy hlavně realizovat své nápady, a protože nebyl dobrým obchodníkem ustavuje v roce 1917 Pražská úvěrní banka akciovou společnost, která přebírá Křižíkův podnik. Křižík tak odešel do ústraní. Duševní svěžest si uchoval až do konce svého života. Zemřel ve věku 93 let, 22.ledna 1941.

    V lednu 2011 si připomeneme 70 let od Křižíkova úmrtí.


    Foto: František Křižík

    Prosinec 2010


    Václav Laurin     

    (27. 9. 1865 Přepeře-4. 12. 1930 Mladá Boleslav)

    Václav Laurin byl český konstruktér a jeden ze zakladatelů firmy Laurin a Klement.V pramenech, které se zabývají činností obou společníků, je daleko větší pozornost věnována Václavu Klementovi. Důvodem je nejspíš to, že oproti Klementovi by Laurin málomluvný, tichý a skromný člověk, za něj mluvil jeho technický talent a schopnost zručného konstruktéra. Z odlišných povah zřejmě vyplynulo, že rázný a nesporně obchodně a organizačně nadaný Klement reprezentoval pozdější automobilku na veřejnosti. Co však oba muže spojovalo, byl zájem o cyklistiku. Ta také stála na začátku jejich úspěšné spolupráce.

    Václav Laurin se narodil 27. září 1865 v Přepeřích  nedaleko Turnova. V Mladé Boleslavi absolvoval řemeslnickou školu a poté, co se vyučil strojním zámečníkem se stal spolumajitelem zámečnické dílny Kraus a Laurin v Turnově. Jako vášnivý cyklista uvažuje o vlastní firmě, ve které by vyráběl a opravoval jízdní kola. Jeho sen nabývá konkrétních obrysů,  když se setká s knihkupcem a také vášnivým cyklistou Václavem Klementem.V roce 1895 si Laurin s Klementem najmou na kraji města Mladé Boleslavi malou továrnu a pod jménem Laurin&Klement se s několika dělníky dají do podnikání. Role si rozdělili velmi účelně a ku prospěch společného podnikání tak, že Laurin se věnoval technické stránce a Klement obchodní. Začali s opravami a později i s výrobou bicyklů,  které vlastenecky pojmenovali Slavia.

    V roce 1898 opouštějí původní prostory a v nové větší továrně zahajují vývoj a nakonec i výrobu prvního českého motocyklu. Klement se vypraví na studijní cestu do Paříže, aby se sám přesvědčil o technických novinkách, o motorovém pohonu jízdních kol. Nakonec ho nejvíce zaujal bicykl firmy bratrů Wernerů a jedno jejich kolo si přivezl domů. S Laurinem zkoušeli, jakým způsobem na kolo namontovat motor a po mnoha pokusech došli k závěru, že je potřeba vymyslet něco nového. Základem bylo vyrobit silný rám a mít výkonný motor.Po mnoha variantách představili v roce 1899 první motocykl pojmenovaný Slavia, vyrobený v Rakousku-Uhersku.

    Novinka zhotoveného motocyklu  spočívala v tom, že kolem motoru zhotovili kolo, což  byl konstrukční princip automobilu. Další krok se tedy logicky ubíral směrem k vývoji a výrobě automobilu. Prvním úspěšným  modelem byla v roce 1905  voituretta typ A. Úřední provoz tohoto vozu začal v lednu 1906. Vůz dosahoval při udávané spotřebě paliva 7 až 8 litrů rychlost kolem 40 km/h. Výroba vozu skončila v roce 1911. V mladoboleslavské továrně se pod značkou Laurin&Klement dále vyráběli vylepšené osobní automobily, nákladní automobily, autobusy a další motorové stroje.

    Václav Laurin se významným způsobem podílel na konstrukci, vývoji a samotné výrobě všech motocyklů automobilů v začátcích firmy i poté, co se firma L&K v roce 1925 spojila s plzeňskou Škodou. Po sloučení obou závodů byl Laurin jmenován  technickým ředitelem.  Václav Lurin zemřel ve věku 65 let, 4. prosince 1930 v Mladé Boleslavi.

    V roce 2010 uplynulo už 145 od jeho narození a 80 let od jeho úmrtí.


    Foto: Vůz Laurin a Klement rok 1909

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací...


    Aréna – dřevěné, většinou otevřené letní divadlo v předměstské zahradě. Arény vznikaly v Praze od pol. 19. st., např. Letní divadlo ve Pštrosce 1849-61, Švandova aréna ve Pštrosce 1869-71, Aréna na hradbách 1869-1875, Letní divadlo na Vinohradech 1882-92, Pištěkova aréna 1893-1920, Aréna na Smíchově 1891-1934 aj.


    Foto: Pištěkova aréna na Vinohradech

     

    Listopad 2010


    Georgius Agricola

    (24. 3. 1494 Glauchau-21. 11. 1555 Chemnitz)


    Foto: Georgius Agricola

    Renesanční doba přála lidem mnoha talentů, jedním z nich byl i německý
    učenec Georgius Agricola, vlastním jménem Georg Bauer. Studoval na univerzitě v Lipsku filologii, filozofii a teologii a od roku 1518 byl rektorem latinské školy ve Cvikově. V roce 1523 odchází do Itálie, kde na zdejších univerzitách studoval lékařství a přírodní vědy. Doktorát medicíny získal roku 1526.V roce 1527 se Agricola vydal do Čech a začal pracovat jako městský lékař a správce lékárny v Jáchymově. Město bylo v té době významným horním městem, kde se těžilo především stříbro a doprovodné kovy. Zde měl G. Agricola jedinečnou příležitost věnovat se studiu minerálů. Zajímal se o jejich získávání, třídění, zpracování, ale také o jejich využití v lékařství. Při svém popisu minerálů vycházel z jejich barvy a tvrdosti. Popsal tak dvacet minerálů. Současně se velmi zajímal o práci horníků a metalurgů a byl mezi prvními, kteří se zajímali o vliv pracovních podmínek na zdraví horníků a hutníků.V Jáchymově napsal Agricola své první dílo, mineralogicko - hornický spis Bermannus aneb dialog o hornictví, kniha vyšla v roce 1530 v Basileji. 

    Za zmínku také stojí, že v Jáchymově od roku 1532 působil Agricolův současník protestantský pastor a učitel Johanes Mathesius, s kterým se později také setkal. Z Jáchymova Agricola odešel na počátku třicátých let do Saska a usadlil se v Saské Kamenici (Chemnitz), kde zůstal až do své smrti. Zisk z podílu na jáchymovských dolech mu zajistil slušnou existenci a dosáhl i významného společenského postavení. Stále pracoval jako lékař a působil i ve funkci purkmistra a navíc se věnoval své vědecké práci. V letech 1552 až 1553 zachránil město od morové pohromy tím, že izoloval nakažené lidi mimo město v domě, který nazval podle italského ostrova Lazaretto lazaret. Šíře Agricolových zájmů je velmi pestrá. Kromě zmíněné mineralogie a hornictví se zajímal o dějiny německé říše, ale i o současné dění.

    Stěžejní dílo tohoto všestranného učence je práce De re metallica libri XII (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví), které vyšlo až čtyři měsíce po jeho smrti v roce 1556.

    Toto dílo, které psal více než patnáct let a bylo shrnutím veškerých praktických poznatků z hornictví a hutnictví i na základě svých zkušeností z Jáchymova, bylo ve své době a dlouhá léta potom zcela ojedinělé. Z dalších mnoha prací se může připomenout také kniha o mírách a vahách De mensuris et ponderibus vydaná roku 1533, spis De natura fossilium, což je systematický popis minerálů a hornin a byl to též první počinek utřídění přírodních látek, který vytvořil základy ke geologickým vědám.

    Humanista, lékař, přírodovědec, mineralog, odborník v oblasti hornictví a hutnictví, autor mnoha odborných spisů Georgius Agricola zemřel v 61 letech raněn mrtvicí 21. 11. 1555 v Saské Kamenici.

    Letos v listopadu to bude 455 let


    Foto: Agricolův vodotěžní stroj
     

    Říjen 2010


    Jakub Frey



    23. 10. 1987 v Praze zemřel jeden z prvních českých námořních kapitánů Jakub Frey. Narodil se 8. 6. 1906 v Postřekově u Domažlic. Námořnické řemeslo poznal od plavčíka přes kadeta, palubního důstojníka až ke kapitánovi Maturoval na reálce v Domažlicích, poté získal stipendium na státní námořní akademii do Bakaru, kterou ukončil v roce 1925. Po složení zkoušek na námořního poručíka v roce 1927 sloužil na čs.obchodní lodi Legie, která byla provozována pražskou Legiobankou. Později se plavil na lodích Baťovy společnosti Morava a Little Eve. V roce 1932 v Kotoru udělal kapitánské zkoušky a nastoupil na Little Eve do funkce velitele a sloužila na nío až do jejího odprodeje v roce 1935. Protože čs.námořní loďstvo až do roku 1952 neexistovalo, vykonávat různá občanská povolání. V době hospodářské krize až do roku 1938, působil v Angole, jako Baťův nákupčí surovin (zejména kůže). V roce 1939 byl vedoucím provozu na plavebním kanále Baťovy firmy na jižní Moravě, později jako skupinový vedoucí v nákupním oddělení. V roce 1948 se stal šéfem obchodního oddělení n.p Moravia, později pracoval v Centrolloydu, vedoucím kanceláře Čs. plavby oderské v Praze a dále pak vedoucím nákupu lidového družstva znak v Praze. V roce 1952 vznikl podnik zahraničního obchodu Čechofracht a Frey byl požádán, aby svými zkušenostmi pomohl nově vznikající československé poválečné námořní dopravě (zejména po poškození první čs. poválečné nákladní lodi Republika v Čínském moři). 1954 se stal kapitánem první nové lodi Lidice, která byla již postavena přímo pro československé rejdařství. Velel řadě lodí, jako pedagog předával své zkušenosti a věnoval se výcviku československých mladých námořníků. Je autorem řady odborných publikací: Loď, moře, námořníci (1961, 1967) skripta Námořnická praxe, Angličtina pro námořníky aj. Působil také jako překladatel z portugalštiny. Vychoval řadu nástupců, v roce 1966 získal státní vyznamenání „Za vynikající práci. Do důchodu odešel v roce 1966, jako kapitán však jezdil až do roku 1978. Je pohřben v moři (80 st.v.d., 0,6 st.s.š.) u ostrova Srí Lanka (dříve Ceylon).


     

    Haenke Tadeáš

    31. října 1817 v bolívijské Buxacaxii (Cochabamba) zemřel český botanik, lékař a cestovatel Tadeáš Haenke (celým jménem Tadeáš Peregrinus Xaverius Haenke - též Tadeus, Taddäus, Thadæus, Tadeo Henke, Hänke, Hænke), nazývaný také „Lovec leknínů“ nebo „Český Humboldt“. Narodil se 6. 12. 1761 v Chřibské. Někde jsou také uváděna data narození 5.12.1761, existuje i několik údajů o datu úmrtí (nejčastější 24. 10. 1817 nebo 4. 11. 1816). Jeho badatelské výpravy přinesly nejen řadu praktických poznatků přírodovědných (vyznal se v botanice, vulkanologii či mineralogii), ale také etnografických a lingvistických (sestavoval kupříkladu slovníky indiánských jazyků). Vypustil u nás první mongolfiéru (balón), byl prvním Čechem na Aljašce (1791), Nové Guinei (1792), Novém Zélandu (1793), v Austrálii (1793), na Tahiti (1793), v Cuzcu (1794), prvním, kdo pokořil Ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (1804).


     

    V roce 1784 s pomocí svého učitele Mikana sestrojil podle vzoru francouzských mongolfiér balón a provedl úspěšné pokusy s jeho bezposádkovým letem. Stal se asistentem ředitele pražské botanické zahrady Mikana a podnikl několik botanických průzkumů a cest po Čechách – v rakovnickém kraji, v berounském kraji a asi nejvýznamnější pěší a na povozové cestě z Prahy do krkonošského podhůří a na Černou Horu, Lučiny, Studničnou a Sněžku a údolím Labe zpátky do Prahy. Z této cesty vzešel jeden z našich prvních botanických inventarizačních soupisů.



    Ještě v osmdesátých letech odjel do Vídně, kde studoval medicínu u Maximiliana Stolla a botaniku u profesora Jacquina, u kterého pak na univerzitě pracoval jako asistent. Po návratu z vědecké expedice do Alp byl v roce 1789 přijat za člena Královské České společnosti nauk.

    Chtěl se také účastnit expedice placené ruskou carevnou Kateřinou II. Velitel expedice kapitán Billing však odmítl vzít s sebou vědce a tak se Haenke, díky svým vynikajícím znalostem a schopnostem a na přímluvu významného učence Ignáce Borna, mohl účastnit velké vědecké expedici na západní polokouli, která byla uskutečněna pod záštitou španělského krále Karla IV. Bourbonského. Haenke dostal od císaře Josefa II. povolení k účasti na této expedici jen pod podmínkou návratu do vlasti, což se nikdy nestalo. Fregaty Descubierta a Atrevida pod vedením italského kapitána ve španělských službách Alesandra Malaspiny di Mulazzo odplouvaly v roce 1789 z Cádizu. Než si však Haenke vyřídil všechna povolení a doklady ve Vídni a než dorazil do španělského přístavu, byl Malaspina s expediční flotilou dávno pryč. Haenke se však nevzdal a za pomoci krajana se dostal na obchodní loď směřující do Jižní Ameriky. Koráb s názvem Naše paní dobré cesty ztroskotal před pobřežím Uruguaye. Haenke se jako jeden z velmi mála zachránil a v člunu doplul do Montevidea, kde se dozvěděl, že Malaspinova výprava je již na západním pobřeží Jižní Ameriky. Ve vlnách oceánu ovšem zůstaly veškeré jeho osobní věci i vědecké instrumenty. Podařilo se mu zachránit pouze pověřovací listinu od španělského krále Karla IV. a kopie Liného Genera Plantarum. Přesto se nevzdal a vydal se na riskantní, velice obtížnou a z větší části pěší cestu přes Andy napříč kontinentem. 2. dubna 1792 v Santiagu expedici právě se vracející z Falkland dostihl. První část cesty expedice vedla k hornímu toku Amazonky s cílem prozkoumat její splavnost. Další cesta vedla podél západního pobřeží Ameriky na sever až k Aljašce a zpátky. Haenke po celou cestu (na Aljašce, v Kalifornii, Mexiku, Panamě, Ekvádoru atd.) dělal přírodovědné výzkumy, sbíral rostliny a nerosty a vše posílal do Španělska. Cesta pokračovala po Tichomoří a expedice prozkoumala Guam, Mariany, Filipíny, část Austrálie a Nového Zélandu, Tongu a Tahiti. V roce 1794 se výprava vrátila zpátky do Jižní Ameriky. Haenke onemocněl kurdějemi a Malaspin byl ve Španělsku intrikami obviněn ze zrady a uvězněn. Haenke zůstal natrvalo v Latinské Americe. Podnikal přírodovědné výzkumné cesty do jihoamerického vnitrozemí. V dnešním Peru strávil několik měsíců a popsal množství dosud neobjevených rostlinných druhů. Později se definitivně usadil v bolivijské Cochabambě (tehdy Oropesa), zřídil tam lékařskou ordinaci, koupil menší statek se zahradou, v níž pak pěstoval nejen léčivé, ale i jiné zajímavé rostliny ze svých cest. Dokonce začal kultivovat bource pro výrobu hedvábí.

    Když v roce 1801 zkoumal splavnost řeky Maraňon a jejích přítoků, objevil (a poprvé popsal) na řece Mamoré do té doby neznámou leknínovitou rostlinu s obrovskými listy a nádhernými velkými květy. Další nález této obří vodní rostliny až o dvacet let později učinil Francouz Bonpland v poříčí Amazonky a po dalších osmi letech na řece Paraná. d’Orbigny objevil třetí kus.



    A teprve tehdy byla tato 28 let známá rostlina poprvé platně vědecky popsána a pojmenována na počest britské královny Viktorie – viktorie královská (Victoria regia, nověji Victoria amazonica) Ještě později se pak zjistilo, že jde vlastně o dva rozdílné druhy - jednak viktorii královskou, která roste v povodí Amazonky a jednak o viktorii Cruzovu (Victoria cruziana) z povodí Paraná. Prvně jmenovaná dosahuje o něco větších rozměrů a je tak největším leknínem světa. Její listy mohou dosahovat průměru až 2 metry. Jsou zespodu vyztužené tvrdou žilnatinou a unesou na hladině tříleté dítě (prý i 50 kg).



    Do Evropy se Viktoria dostala až v roce 1849 do botanické zahrady v anglickém Kew. O tři roky později vykvetla (jako první v Evropě) v zámecké zahradě v Děčíně. Vyvolala v Evropě obrovský zájem a módu stavění viktoriových skleníků. Haenke objevil a popsal i další rostliny, (na většinu se pozapomnělo) a tak je s jeho jménem spojována ještě největší bromélie světa Puya raimondii.



    Haenke po celou dobu svého pobytu v Jižní Americe udržoval kontakt s předními evropskými botaniky a vědci a posílal do Evropy minerály, rostliny, semena, indiánské artefakty a vědecké studie o přírodě a životě indiánů. Roku 1804 podnikl cestu do And, kde měřil horské hřebeny. Při té příležitosti jako první člověk vystoupal na ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (6310 m).



    Chimborazo je vyhaslý čtvrtohorní stratovulkán a s 6310 metry nejvyšší horou Ekvádoru, zobrazenou na státním znaku Ekvádoru. Leží mezi pásmy Východní a Západní Kordillery, asi 150 km od hlavního města Quita. Kdyby se měření provádělo od zemského středu, bylo by Chimborazo, díky své blízkosti rovníku, nejvyšší horou světa, neboť jeho vrchol je místem nejvíce vzdáleným od středu Země. Má celkem pět vrcholů. První zdařilý výstup provedl švýcarský horolezec Edward Whymper v roce 1880, první česká výprava stanula na vrcholu v roce 1972.

    Haenke prozkoumal stříbrné doly v Potosí, četná teplá zřídla a prameny v oblasti, objevil chilský ledek a doporučil jej jako vynikající hnojivo. Shromáždil četné etnografické poznatky o různých indiánských kmenech. Dodnes jsou v Madridském muzeu jeho písemnosti o jihoamerických indiánech, včetně náčrtků oděvů, zbraní, nástrojů a předmětů nebo slovníčků základních slov toho kterého kmene.

    V letech 1806–1809 byl španělským vládním komisařem pro indiánský kmen Chiriguanů. Seznamoval indiány se zásadami křesťanství. Začal s nimi sympatizovat a pak jim i pomáhat jako vlastencům bojujícími za svobodu jednotlivých španělských kolonií. Učil je například ze síry a ledku vyrábět střelný prach, za což byl ovšem také zatčen. Díky jeho špatnému zdravotnímu stavu byl však z vězení propuštěn domů do Buxacaxey, kde ale záhy za dosud nevyjasněných okolností 31. října 1817 zemřel. Podle oficiální zprávy španělských koloniálních úřadů mu údajně služebná omylem podala místo léku jed.

    V Cochabambě dodnes stojí jeho dům a jedna z hlavních ulic nese jeho jméno (Avenida Tadeo Haenke). V Casa de la Cultura visí jeho portrét mezi nejvýznamnějšími občany města, neboť v Bolívii navrhoval pěstování vhodných užitkových rostlin, založil botanickou zahradu (první v Latinské Americe), napsal často používaný spis o splavnosti řek v jihoamerickém vnitrozemí a je považován dnešní bolivijskou historiografií za jednoho ze zakladatelů přírodovědy v Bolívii a za osobnost, která velmi významně ovlivnila hospodářství země. Jeho potomci žijí v Cochabambě dodnes.

    Většinu z jeho cenných písemností dnes uchovává Královská botanická zahrada v Madridu (některé jsou též v pražském Památníku písemnictví), ovšem materiál, který si po návratu chtěl Haenke osobně vyzvednout se po cestě zajímavé téměř jako cesta samotného Haenkeho nakonec dostal do Náprstkova a Národního muzea v Praze. Sedm beden s přírodovědným materiálem, které Haenke posílal roku 1794, leželo v Cádizském a později Hamburském přístavu až do roku 1821. Celá tato Haenkeova pozůstalost byla v roce 1819 nabídnuta Českému vlasteneckému muzeu v Praze (dnešní Národní) za velmi nízkou cenu 655 zlatých. Vzhledem k obavám, že je materiál za 25 let skladování ve vlhkých přístavech zničen, se koupě projednávala celkem třikrát. Bylo rozhodnuto o převozu beden do Nového Boru, kde je prohlédl profesor Tuasch a zkonstatoval, že stav materiálu (především rostlin) je mnohem lepší než se předpokládalo. Po tomto dobrozdání Vlastenecké muzeum sbírku koupilo. Šlo o 4000 druhů rostlin v 15000 exemplářích. Indiánské předměty (udice, klobouky, košíky, modely člunů aj.) se pak dostaly do Náprstkova muzea.


    Petrbok Jaroslav



    25. října 1881 se v Praze narodil a 14. prosince 1960 zemřel český paleontolog, speleolog, archeolog a botanik Jaroslav Petrbok. Prožil bujaré mládí - k jeho kumpánům patřil Jaroslav Hašek nebo známý výtržník František Sauer. Petrbok se zajímal o přírodní vědy a archeologii, na vysokoškolská studia mu však kromě peněz patrně chyběly některé osobní vlastnosti. Nesnášel autority, systém a kázeň, a ne každému imponovalo jeho hrubé chování. V roce 1902 maturoval na učitelském ústavu a učil pak v Nedomicích, Kojeticích a Praze-Kyjích. Externě spolupracoval s Národním muzeem.

    Zejména v mládí Jaroslav Petrbok hodně cestoval, oblíbil si Palestinu a Bulharsko, kam se opakovaně vracel. Později se stále více zabýval archeologickým výzkumem, především v jeskyních Českého krasu. Dosáhl některých nesporných vědeckých úspěchů. Velmi šťastnou náhodou ve slovenských Gánovcích od dělníků v kamenolomu koupil unikátní travertinový výlitek mozku neandrtálce. V Českém krasu zase nalezl pravěkou píšťalku zhotovenou z kosti a další vzácné památky na život v době kamenné. Byl také jedním z prvních, kdo se pokoušel prosadit ochranu této mimořádně cenné krajinné oblasti.



    Sepsal několik stovek odborných článků a knih o třetihorách a čtvrtohorách, mimo jiné také populární knihu o pračlověku. Jako znalec květin též napsal knihu pro děti „Poznáš je, když kvetou?“ a „Rostliny“ s kresbami Karla Svolinského. Jeho práce měla však poněkud zvláštní systém a jeho chování také nebylo v souladu s normálním chováním vědeckého pracovníka.. Dokumentaci vykopávek prováděl ledabyle nebo vůbec, šel jen po významných nálezech, zatímco "drobnosti" velkoryse přehlížel a lokality leckdy pro další výzkum zcela znehodnotil. Přesto ho české vědecké prostředí nejen trpělo, ale i podporovalo ještě v polovině 20. století.

    Okupace přinesla příchod německých vědců a pro Petrboka konkurenta Lothara Ferdinanda Zotza. (* 1899) . Na rozdíl od Petrboka svědomitě stoupal po žebříčku vědeckých hodností a svými pracemi získal mezinárodní věhlas. Po nástupu nacistů se archeologie stala státem sledovanou vědou, neboť podstatná část Hitlerovy ideologie stála na historických argumentech. Zotz nemínil vědeckou dráhu opustit a vstoupil do nacistické strany, přestože zážitky ze zákopů první světové války z něj udělaly antimilitaristu, a po příchodu na německou univerzitu v Praze si zamiloval Český kras. S českými archeology jednal vždy přátelsky jako rovný s rovným, v kolegiálním duchu obvyklém v předválečných vědeckých kruzích. Petrbok ho však nazýval drzým okupantsým frickem, znemožňujícím mu vědeckou práci. Zotz se o Petrbokových metodách se vyjadřoval jako o "škodlivém hrabání". Přesto se snažil jeho nadšení pro archeologii podchytit. V létě 1940 společně s ním vyrazil na obhlídku archeologických lokalit v Českém krasu a krátce na to zařídil, aby se mohl podílet na vykopávkách pod jeho dohledem. Petrbok ovšem lepší nálezy zatajoval a Zotz nakonec práci ukončil jako neefektivní. Od té doby český nadšenec do jeskyní nesměl, nicméně kopal dál tajně - a po svém. Snaha vycházet dobře s Čechy a ctít vědeckou pravdu Zotzovi přinesla spor se soukmenovci, kteří chápali archeologii jako nástroj nacistické ideologie, zejména s organizací Ahnenerbe, kterou založil Himmler, a která hledala po celém světě důkazy o prastarém původu nadřazené germánské rasy. Zotz byl v roce 1943 odveden na východní frontu. Zotz to kupodivu přežil a po válce působil jako uznávaný archeolog. Stal se autorem řady publikací. V jedné z nich zmínil Petrboka jako neodborníka, který české lokality svým "hrabáním" hlavně poškozoval. Petrbok, který velmi dobře po válce vycházel s bolševickými papaláši, svého německého konkurenta nešetřil vůbec.



    Díky podpoře z nejvyšších míst pracoval až do své smrti pro Národní muzeum - a díky svéráznému způsobu života, který neměl daleko k životnímu stylu bezdomovců, se stal legendou.

     


    Josef Božek

    (28. 2. 1782 Biery-21. 10. 1835 Praha)


    Foto: Josef Božek

    Budoucí český vynálezce, mechanik a hodinář se narodil ve slezské obci Biery (dnešní území Polska) do české mlynářské rodiny. Podobně jako později o 33 let mladší Jan Perner, se i mladý Josef měl vydat v otcových mlynářských stopách. Ale brzy bylo zjevné, že se tak nestane. Snad to bylo mlýnské zařízení, které ho přivedlo k zájmu o techniku. Zvídavý chlapec v rodném mlýně vymýšlel a protože byl i manuálně šikovný, tak i zhotovoval modely různých strojů a technických zařízení. Po obecné škole Božek nastoupil na gymnáziu v Těšíně, kde dokonce sestrojil čtyřicet technicky náročných modelů přístrojů. Po maturitě odešel na vysokou školu do Brna, kde studoval matematiku a mechaniku.V Brně zůstává jenom rok a roku 1804 odchází 22letý mladík s osmi groši a modelem postřihovacího stroje na zádech pěšky do Prahy. To, že měl možnost studovat na gymnáziu, byla zásluha profesora a prefekta těšínského katolického gymnázia Leopolda Šeršníka, který si povšiml jeho mimořádného talentu. Profesor Šeršník byl i přímluvcem u hraběte Clam-Martinice, u kterého se stal Božek vychovatelem jeho synů. V Praze také Božek studoval filosofii a poté ve Stavovském polytechnickém ústavu přijímá nabídku samotného ředitele ústavu Františka Josefa Gerstnera na místo mechanika. V tomto místě mohl uplatnit i své znalosti hodinářského řemesla, kterému se vyučil u pražského hodináře Petra Heinricha. Kromě hodin také sestavoval modely a přístroje pro potřeby vyučování. Šíře Božkova umu byla obdivuhodná, protože vedle zmíněných přístrojů sestrojil i protézu lidské ruky a nohou. Rok 1810 byl v Božkově životě zvlášť zásadní. Hrabě Buquoi přivezl z Anglie rozebraný parní stroj s neopracovanými litinovými díly, který věnoval pražské polytechnice. Božek se chopil příležitosti a první parní stroj v Čechách postupně sestavil. Od té doby ho neopouštěla myšlenka na sestrojení vozu poháněného parním strojem.

    Po velkém úsilí a prací nad výkresy, po nocích, kdy si sám vyráběl nejjemnější díly a v neposlední řadě sháněním finančních prostředků, se nakonec dostavil 22. srpen 1815, kdy Božek písemně žádá o povolení veřejné produkce.

    Velký den nakonec nastal 24. září 1815, kdy Josef Božek přijíždí se svým parním vozem před jásající Pražany v Královské oboře. Po tomto úspěchu se chtěl vynálezce vydat se svým strojem do Vídně, ale to mu znemožnil Gerstner, který v budoucnost parní síly nevěřil a Božkovo nadšení nesdílel.

    Božek tedy dál vymýšlí, zdokonaluje svůj parovůz a postaví malou loďku opatřenou parním strojem a kolesy. Tu předvedl veřejnosti na rybníku v zahradě Valdštejnského paláce. Dne 1. června 1817 znovu předvádí veřejnosti vylepšený parní vůz i paroloď. Po úspěšném začátku se náhle strhla bouřka, začal liják a v nastalé panice někdo ukradl veškeré vybrané peníze. Pro Božka to znamenalo, že se dostal na mizinu. V návalu vzteku a zoufalství kladivem rozbil svůj parní stroj. V dalších letech dále zůstává ve funkci stavovského mechanika na polytechnice a nadále pracuje a vynalézá. Ale dějiny už svými výtvory neovlivní.

    Při pracích na pražské staroměstské vodárně si přivodí zápal plic a ve věku třiapadesáti let 21. října 1835 umírá.

    21. října 2010 to bude už 175 let.


    Foto: Božkův parní vůz

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…

    Malá československá encyklopedie k heslu "astroláb" uvádí:

    Astroláb - jednoduchý astrometrický přístroj, v podstatě měděný nebo mosazný kruh, který byl při měření svisle zavěšený a v jehož středu byla otáčivě upevněna alhidáda se dvěma průhledítky a s ukazateli. Používal se ve starověku a středověku k určování zeměpisných souřadnic z okamžiků průchodů hvězdy stejnou výškou.


    Foto: Astroláb

     

    Září 2010


    Cutter Charlese Ammi



    6. září 1903 zemřel knihovník bohoslovecké školy v Harvardu Charles Ammi Cutter. Narodil se 14. 3. 1837 v Bostonu v Massachuttes. Po dokončení studia pracoval jako knihovník na Harvard College, kde vyvinul novou formu katalogu používáním karty. První, kdo definoval funkce katalogu byl Antonio Panizzi. Pro knihovnu Britského muzea, jejíž katalog byl doslova přecpán záhlavími.vymyslel nová katalogizační pravidla a v roce 1847 je musel před komisí knihovny sám obhajovat. Jeho pojetí bylo velmi moderní. Rozlišoval dílo a vydání. Požadoval jedno záhlaví pro všechna vydání děl, která se vyskytují v katalogu. Anglo-americká pravidla z roku 1908 však jeho přístup nerespektovala. Panizzi definoval pět základních charakteristik katalogu:
    dostatečně detailní záznam, aby mohl uživatel knihu identifikovat

    • pouze jedno záhlaví na jednotku
    • normalizovaná forma autorského záhlaví
    • shromáždit všechna vydání a překlady díla dohromady
    • křížové odkazy, které uživatele navedou ke správné formě jmen a názvů

    Cutter asi třicet let po A. Panizzim funkce katalogu definoval ve svém díle Rules for a printed dictionary catalog (1876). Je to jeden z nejcitovanějších textů tohoto oboru. Zůstal nepřekonán až do 60. let 20. století, kdy byly formulovány Pařížské principy. Používá se dodnes zejména proto, že integruje roli jmenného i věcného popisu.

    Funkce podle Cuttera:

    1) umožnit nalézt knihu, u niž je znám:

    • autor, • název, • předmět

    2) ukázat, co má knihovna
    • od určitého autora, • o určitém předmětu, • v určitém druhu literatury (žánru)
    • dopomoci ve výběru knihy, • co se týče jejího vydání

    • co se týče charakteru knihy (literárně nebo tematicky)

    Tento systém byl flexibilní, ale přesto dostatečně konkrétní, aby třídil sbírky bez ohledu na velikost knihovny. Ovlivnil vývoj Kongresové knihovny a dodnes se v knihovnách po celém světě používá.



    1891-1893 byl také redaktorem Věstníku knihovny. V jednom z jeho nejslavnějších článků Buffalo veřejná knihovna v roce 1983 popsal, jak si myslí, že bude vypadat knihovna za 100 let. Předvídal velký vývoj, včetně automatizace zhruba v podobě jak vypadá dnes.

    Borlaug Norman Ernest



    12. září 2009     v Dallasu v USA zemřel americký agronom, známý jako „otec Zelené revoluce“ Norman Ernest Borlaug. Narodil se 25. března 1914 v Iowě. Pracoval za 50 centů na den jako zemědělský dělník, neboť potřeboval vydělat peníze, aby mohl vystudovat lesnictví na University of Minnesota a získat doktorát v rostlinné patologii. Do roku 1949 pak dosáhl svého prvního cíle, vyvinout kmen pšenice odolné vůči zničující houbové korozi sběrem a křížením odrůd pšenice z celého světa. Podařilo se mu vypěstovat novou odrůdu pšenice, která měla kromě odolnosti proti nákaze také podstatně vyšší výnosy. Mexičtí rolníci ji začali pěstovat a země se pohnula k potravinové soběstačnosti. Po pšenici začal své metody aplikovat na rýži a ostatních plodiny, zabýval se také používáním chemických hnojiv, které naráželo hlavně na problém důsledku vysokých stonků.



    Na Filipínách a v Číně se mu podařilo vypěstovat polo-trpasličí odrůdy nejdůležitějších plodin a výsledky zvyšování výnosů byly velmi dobré. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za inovace v oblasti pěstování nových vůči nemocím rezistentních a vysoce výnosných odrůd plodin, zejména pšenice. Jím vyšlechtěná tzv. trpasličí pšenice odolná vůči rzi travní podstatně zvýšila výnosy v mnoha zemích třetího světa a byla důležitým krokem k likvidaci hladomorů. Až v roce 1999 byl v Ugandě objeven nový, velmi nakažlivý druh rzi travní, vůči které není prozatím žádná pšenice odolná. Borlaug byl za svou činnost vyznamenán také dvěma americkými nejvyššími vyznamenáními 1977 Zlatou medailí Kongresu USA (Congressional Gold Medal) a Medailí svobody Prezidenta USA (Presidential Medal of Freedom) v roce 1977 a zlatou medaili Kongresu, v roce 2007. Je autorem řady publikací: Land use, food, energy and recreation (Aspen Institute for Humanistic Studies 1983), Feeding a human population that increasingly crowds a fragile planet, Mexico City (1994), Sixty-two years of fighting hunger: personal recollections. Euphytica (2007).

    Libby Willard Frank



    8. září 1980 v Los Angeles v Kalifornii zemřel americký fyzikální chemik Willard Frank Libby. Narodil se 17 prosince 1908 v Grand Halley v Coloradu. Studoval na University of California v Berkeley, po ukončení studia tam pak učil jako odborný asistent a později odešel na University of Chicago a UCLA. Po zahájení druhé světové války pracoval na Manhanttan projektu na Columbia University s laureátem Nobelovy ceny chemikem Haroldem Ureyem. Libby byl zodpovědný za plynovou difúzi oddělení a obohacování uranu-235, který byl použit v atomové bombě na Hirošimu. V rámci Manhattan projektu také pomohl vyvinout metodu pro separaci uranu izotopem s a ukázal, že tritium je produktem kosmického záření. V roce 1945 se stal profesorem na univerzitě v Chicagu. V roce 1947 ve spolupráci se svými studenty vyvinul uhlík-14, který se ukázal být mimořádně cenným nástrojem pro archeologii, antropologii a vědy o Zemi. V roce 1954 byl jmenován do Americké komise pro atomovou energii. V roce 1959 se stal profesorem chemie na University of California v Los Angeles, kde byl až do odchodu do důchodu v roce 1976, a ředitelem celostátní institutu geofyziky a planetární fyziky (IGPP), včetně měsíčního přistání. V roce 1972 jako první začal přednášet na UCLA program Inženýrství životního prostředí. V roce 1960 získal Nobelovu cenu za chemii za vedení týmu (post-doc James Arnold a postgraduální student Ernie Anderson), který vyvinul uhlík-14 datování. Je autorem řady publikací: Arnold, J.R. and W. F. Libby. Radiocarbon from Pile Graphite; Chemical Methods for Its Concentrations, Argonne National Laboratory, United States Department of Energy (through predecessor agency the Atomic Energy Commission), (October 10, 1946); Radiocarbon dating, 2d ed., University of Chicago Press, (1955); Progress in the Use of Isotopes: The Atomic Triad - Reactors, Radioisotopes and adiation, United States Department of Energy (through predecessor agency the Atomic Energy Commission), (August 4, 1958); History of Radiocarbon Dating, Department of Chemistry and Institute of Geophysics, University of California-Los Angeles, International Atomic Energy Agency, (August 15, 1967); Vulcanism and Radiocarbon Dates, University of California-Los Angeles, National Science Foundation, (October 1972); Radiocarbon Dating, Memories, and Hopes, Department of Chemistry and Institute of Geophysics and Planetary Physics, University of California-Los Angeles, National Science Foundation, (October 1972).

    Jan Perner

    (7. 7. 1815 Bratčice-10. 9. 1845 Pardubice)

    Inženýr Jan Perner byl český projektant a stavitel železničních tratí. Měl se stát mlynářem jako jeho otec, ale touha a nadání ho vedlo zcela jiným směrem.

    Mladý Jan odjel do Prahy, kde nejdříve studoval čtyři roky na Týnské hlavní škole a poté proti vůli otce, v letech 1830 až 1833 pokračoval ve studiu na pražské Polytechnice. Po úspěšném dokončení studia pracoval od roku 1833 jako hospodářský praktikant na trautmannsdorfském panství v Radimi u Jičína. Když v roce 1836 hledal prostřednictvím novin František Antonín Gerstner inženýry pro stavbu železnice v Rusku, využil mladý Perner této příležitosti a na stavbu se hned přihlásil. Nejdříve se však vydal na studijní cestu po Evropě, kde v Anglii, Belgii, Francii a Německu studoval tamější hotové nebo rozestavěné železnice, aby se svými postřehy a vědomostmi odjel ještě v roce 1836 do Petrohradu. V Rusku se podílel na stavbě první ruské dráhy z Petrohradu do Carského Sela. Perner však svoji práci v Rusku byl nucen vlivem různých okolností a neshod s Gerstnerem ukončit v listopadu 1836 a po nějaké době se vrátil zpátky domů. Svůj talent a dovednosti pak v červnu 1837 vložil do stavby Severní dráhy císaře Ferdinanda. V březnu 1842 byl jmenován vrchním inženýrem státních drah. Byl pověřen řadou úkolů mezi něž patřila stavba železniční tratě Pardubice-Praha, vyměřování tratě Praha-Drážďany, projektování a budování úseku mezi českou Třebovou a Prahou. Dobře se zhostil i nesnadného úkolu, který se týkal umístění pražského nádraží. Nakonec bylo vybráno místo, kde je dodnes - s obnoveným názvem - Masarykovo nádraží. K největším projektům, na kterých Perner pracoval, byl bezesporu projekt karlínského viaduktu. Dne 20. srpna 1845 se Perner dočkal velkého úspěchu, když do Prahy vjel první vlak tažený parní lokomotivou. Tak byl zahájen provoz železnice mezi Prahou a Olomoucí. Jan Perner toho jistě chtěl a také mohl dokázat ještě hodně. Zaujetí pro železnici se mu však stalo osudným. Při jedné cestě vlakem 9. září 1845 se v Chocni vyklonil z vlaku a narazil hlavou o sloup vrat u vjezdu na nádraží. Po této nešťastné nehodě ještě pokračoval v cestě vlakem, ale druhý den v pouhých třiceti letech na následky zranění umírá.

    10. září 2010 tomu bude už 165 let.
    Ilustrační foto: Parní lokomotiva

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…

    Akvadukt - z lat. aquaeductus - vodovod

    Spádový vodovod, který je vedený nad zemí. Stavba byla nápadná řadou oblouků i několikapatrových, které nesly kanál nebo potrubí s vodou. Akvadukt budovali Řekové v 6. stol. př. n. l. a první akvadukt v Římě- Aqua Appia- byl postaven v roce 312 př. n. l. K nejznámějším zbytkům římských vodovodů patří vodovod vybudovaný v 1. století př. n. l na území dnešní Francie u města Nimes, nazvaný Pont du Gard.



    Foto: Akvadukt Pont du Gard u provensálského města Nimes

     

     

    Srpen 2010


    Link František



    15. srpna 1906 se v Brně narodil a 28. 9. 1984 v Paříži zemřel průkopník české astronomie František Link. Za druhé světové války založil Početní sekci České astronomické společnosti, která vykonala v předpočítačové době velké množství nenahraditelné práce. Roku 1947 založil a stal se prvním šéfredaktorem vědeckého časopisu "Bulletin of the Astronomical Institutes of Czechoslovakia" (BAC), které vycházely také v české verzi. BAC se v roce 1992 připojil k evropskému časopisu "Astronomy and Astrophysics. V roce 1948 se stal ředitelem observatoře v Ondřejově. Inicioval výzkum Slunce a vztahů Slunce-Země a byl také průkopníkem vesmírného výzkumu. Díky svým vědeckým aktivitám a dobrým společenským kontaktům výrazně přispěl k založení Ústředního astronomického ústav v roce 1951, začleněného do Ústředí výzkumu a technického rozvoje, které sdružovalo malou skupinu vědeckých institucí a později se stalo základem Československé akademie věd. V roce 1951 pozval František Link, tehdejší ředitel Ústředního astronomického ústavu Československého, mladého univerzitního studenta Zdeňka Ceplechu, aby na observatoři v Ondřejově zahájil postgraduální práci na novém projektu, ve kterém se pomocí meteorů určovaly hustoty a vzduchu ve výškách mezi 130 a 60 km. Linkův projekt zahájil novou éru výzkumu meteorů na Ondřejově, jehož prvotním cílem bylo osvětlit vzájemné působení meteorů a střední atmosféry. Meteory se každou jasnou a bezměsíčnou noc systematicky snímkovaly ze dvou různých stanic. Ondřejov byl po mnoho let základní stanicí; druhá se nacházela na jiných místech přibližně 40 km od Ondřejova (Mezivraty, Vysoký Chlumec a Prčice). Link si brzy uvědomil, že by přímé snímkování meteorů mělo být doplněno spektrálními kamerami o vysokém rozlišení vybavenými objektivními mřížkami. Posléze vznikla celá soustava 30 kamer s velkým zorným polem a ohniskovou vzdáleností 180 mm, pokrývající něco přes polovinu viditelné oblohy, opatřené rotujícím sektorem s 50 otáčkami za sekundu. K pořízení záznamů se používaly skleněné fotografické desky, které byly nejpřesnějšími detektory pro astrografická měření této doby. Tento moderní program snímkování meteorů poskytl za 27 let provozu údaje o 1200 meteorech. Pomocí této základny se zdařil Zdeňku Ceplechovi, Jaroslavu Rajchlovi aj. historický úspěch: stali se prvními astronomy v historii, kteří vědeckými prostředky zaznamenali příbramský bolid a pád meteoritu, jenž se stal prvním meteoritem s přesně definovanou oběžnou drahou. V letech 1952-1955 byla díky Františku Linkovi na observatoři v Ondřejově přistavěna nová budova sluneční laboratoře se třetí, východní kopulí.



    Když byl v roce 1953 po sporech s nastupující mladou generací odvolán z funkce ředitele, soustředil se na výzkum vysoké atmosféry Země, často pomocí velmi nekonvenčních metod, včetně fotometrických studií měsíčních zatmění, obzvláště hustoty jejich ztemnění a barvy. Tímto způsobem zdokonalil svou teorii o zatměních Měsíce, kterou vypracoval ve Francii již roku 1933. Upozornil na možnost světélkování měsíčního povrchu způsobené korpuskulárním zářením Slunce. Link byl také jedním z prvních, kdo stanovoval množství atmosférického ozónu a navrhl metodu soumrakových měření umělými družicemi Země. František Link udržoval během celé své kariéry úzké vztahy s francouzskými astronomy. Pracoval na observatořích v Lyonu a Pic du Midi a prosadil spolupráci s francouzskými odborníky, kteří začali v 60. letech používat k výzkumu atmosféry stratosférických balonů. Využíval také sběrů meteorického prachu z tryskových stíhaček. Dva roky po sovětské invazi do Československa v roce 1968 emigroval do Paříže, kde aktivně působil na Observatoire de Paris až do své smrti roku 1984. Je autorem téměř 300 vědeckých prací, více než 100 populárně naučných článků, 10 knih např. Potulky vesmírem (1943), Co víme o hvězdách (1957), podílel se na třídílné Astronomii (1942, 1947, 1950).


    Sanger Frederick



    3. srpna 1918 se v Rendcombe v Gloucestershire narodil britský biochemik Frederick Sanger. Původně chtěl studovat lékařství, ale při studiu na Cambridge ho zaujala biochemie, v roce 1943 získal titul PhD. Stanovil kompletní aminokyselinové pořadí inzulínu a dokázal specifickou strukturu bílkovin. Zabýval se zejména řešením problémů spojených se stanovením struktury proteinů.  Tyto studie později vedly k určení struktury inzulinu. 1940-1943 pracoval s Dr. A. Neubergerem na metabolismus aminokyselin lysinu a v roce 1943 získal titul Ph.D. 1944-1951 měl stipendium pro lékařský výzkum a od roku 1951 byl členem Medical Research Council. His present position is Head of the Division of Protein Chemistry in the MRC Laboratory for Molecular Biology at Cambridge. V roce 1960 se začal zabývat nukleovými kyselinami RNA a DNA a  vyvinul metodu pro stanovení malých sekvencí v RNA.  V roce 1975 vyvinul řetězovou zakončovací metodu DNA sekvenčního zpracování známou jako Dideoxy zakončovací metodu nebo Sanger metodu. O dva roky později použil její techniku k úspěšně sekvence genom Phage-X174.  Tato poměrně rychlá metoda byla použita v roce 1977 pro stanovení DNA sekvence bakteriofága x 174 z 5375 nukleotidů, lidské mitochrondrial DNA (16338 nukleotidy) a bacteriophage (48.500 nukleotidů).  Sanger je dvojnásobným nositelem Nobelovy ceny – z roku 1958 za určení struktury inzulínu a z roku 1980 za metodu zjišťování struktury bílkovin, nukleových kyselin a virů. Spolu s ním cenu obdrželi americký molekulární genetik Walter Gilbert (*1932), autor metody zjištění struktury DNA, a americký biochemik Paul Berg (*1926), jeden ze zakladatelů genového inženýrství.  Do odchodu do důchodu byl Sanger vedoucím oddělení chemie proteinů v MRC laboratoře molekulární biologie v Cambridge. V roce 1951 byl Sanger oceněn Corday-Morgan medaili a cenou chemické společnosti. V roce 1954 se stal členem Královské společnosti a členem Královské vysoké školy v Cambridge.



    Je čestným zahraničním členem Americké akademie umění a věd, čestným členem Americké společnosti biologických chemiků, členem Akademie věd Argentiny a Brazílie, čestným členem japonské Biochemické společnosti, a dopisujícím členem asociace Qulmica Argentina. 


    Laufberger Vilém



    29. srpna 1890 se v Turnově narodil a 29. prosince 1986 v Praze zemřel český lékař Vilém Laufberger 1910 maturoval v Chrudimi, 1916 promoval na lékařské fakultě Karlovy university v Praze a po roce 1918 zde také krátce působil. 1920 odešel vybudovat na nově založenou lékařskou fakultu v Brně Ústav pro obecnou a experimentální patologii a stal se jeho přednostou, 1921 habilitoval. 1922 byl jmenován mimořádným, 1927 řádným profesorem.



    Byl žákem a spolupracovníkem fyziologa a biologa E. Babáka (1873-1926). Jeho práce O přeměně neotenického axolotla z roku 1913 publikovaná v Biologických listech je dodnes považována za jednu ze základních prací rodící se endokrinologie. Do té doby byl totiž znám jediný hormon adrenalín, a kvůli jediné látce tedy nebylo nutné hned zakládat další obor. Laufberger tehdy ještě jako student lékařství experimentoval s obojživelníkem a živil ho štítnou žlázou. Po počátečních neúspěších se mu podařilo vytvořit živočicha, jakého do té doby přírodověda neznala a určil také hormon, kterým se tak stalo. 1. světová válka a politika tehdejšího Rakouska-Uherska mu však další výzkum znemožnila a tak Laufbergerův sen nalézt hormon štítné žlázy nemohl tedy být ani zahájen. Při nedostatku hormonů štítné žlázy vzniká kretenismus. Hormony jsou proto v popředí zájmu fyziologie a klinických endokrinologů dodnes. Později byl tento hormon připraven E.C.Kendallem a nazván thyroxin (1917). Objev uměle vzbuzovat metamorfózu z obojživelníků na čistě suchozemské živočichy ovlivnil také bádání o metamorfóze hmyzu. O několik let později se pak v brněnském Ústavu pro pokusnou a obecnou patologii podařilo izolovat inzulín z břišních slinivek. Psal se rok 1924 a ústav byl jediný v Československu, který to uměl. Preparát byl ale nečistý a v nepatrném množství, takže žádosti o lék musely být odmítnuty. 1932 a 1933 byl Laufberger děkanem lékařské fakulty v Brně. 1936 přešel na UK Praha jako řádný profesor a přednosta fyziologického ústavu a v letech 1938 – 1939 zde působil ve funkci děkana Za okupace se zabýval otázkami nervové činnosti ve Státním zdravotním ústavu, kde bylo jeho cílem spojit fyziologii a psychologii. 1939-1947 vytvořil vzruchovou teorii, v níž předběhl světovou vědu v oblasti, které se dnes nazývá neurověda o více jak 50 let. Do 1952 byl profesorem fyziologie na lékařské fakultě Karlovy university Hned po válce se začal zabývat organizací Československé akademie věd (ČSAV), 1952 se stal jedním z jejích prvních členů, akademikem a náměstkem prezidenta ČSAV. V roce 1953 přestal být přednostou Fyziologického ústavu pražské lékařské fakulty a stal se v rámci ČSAV ředitelem Laboratoře vyšší nervové činnosti v areálu nemocnice na Bulovce, od 1973 přejmenované na Laboratoř grafických vyšetřovacích metod. Vedení pak po něm převzal jeho žák Ctibor Dostálek. Laboratoř byla rozšířena a přejmenována na Ústav fyziologických regulací. Laufberger zkoumal především elektrické projevy srdeční činnosti a zabýval se konstrukcí diagnostických přístrojů. Vrcholem byla diagnostika srdce pomocí spaciokardiografie. Na vývoji spaciokardiografu se kromě Laufbergera podíleli J. Prošek a M. Netušil. Laufberger byl laurátem státní ceny (1954), nositelem Řádu republiky, Komandérského kříže řádu Polonia restituta, medaile J.E. Purkyně. 1957 – 1967 redigoval časopis Československá psychologie, celá desetiletí časopis Biologické listy a stál v čele sdružení fyziologů. 1950 byla založena Fyziologická společnost jako sekce Čs. lékařské společnosti J. E. Purkyně a Laufberger byl do roku 1955 jejím předsedou. Významné vědecké akce Fyziologické dny 1967, založené v roce 1957, se zúčastnil jako hlavní referent. Podílel se také na vybudování Slovenské akademie věd.

    Červenec 2010

    Lorentz Hendrik



    18. července 1853 se v Arnhemu narodil a 4. února 1928 v Haarlemu zemřel holandský fyzik a zakladatel elektronové teorie Hendrik Lorenz. Studoval na univerzitě v Leidenu, kde také ve 22 letech obhájil disertační práci na téma Odraz a lom světla z hlediska Maxwellovy teorie. Jeho práce měla takový úspěch, že za tři roky zde byla pro něj zařízena nová katedra teoretické fyziky. Zabýval se převážně elektromagnetismem; studoval vztah elektřiny, magnetismu a světla. Dále se věnoval elektrodynamice, ve které položil základy pro speciální teorii relativity Alberta Einsteina. V elektromagnetismu vypracoval novou teorii o elektronech, podle které nejsou atomy elementárními částicemi, ale skládají se z ještě menších elektricky nabitých částic. Světlo je potom vyvoláno oscilacemi těchto nabitých částic v atomu. V té době se již vědělo, že světlo je elektromagnetické vlnění a Lorentzova teorie tak dobře vysvětlovala jeho vznik. Jeho kolega Pieter Zeeman (1865-1943), který studoval pod jeho vedením na univerzitě v Leidenu jako asistent, později se pak stal profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu, kde studoval spektra, objevil jev, který dnes nese jeho jméno. Již před Zeemanem bylo známo, že různé materiály vyzařují světlo o různých diskrétních hodnotách frekvencí, čímž vytváří spektrální čáry, pro každou látku charakteristické. Zeeman si všiml, že v přítomnosti magnetického pole se spektrální čáry polarizovaného světla štěpí na více čar. Tento jev vysvětlil Lorentz za pomoci své elektronové teorie. Magnetické pole nemění dráhu obíhajících elektronů, jak by mohlo někoho napadnout, ale mění rovinu jejich oběhu, čímž dochází k vyzařování na několika odlišených frekvencích. Lorentzova elektronová teorie sice narážela na těžkosti při vysvětlování jevů uvnitř atomů, ale dokázala dobře vysvětlit i mnoho dalších elektrických a optických jevů. 1875 vysvětlil vzorce pro intenzitu při odrazu a lomu. 1892 dal nový obsah Maxwellovým rovnicím; vektory elektrického posunutí a magnetické indukce mají mikroskopický, statistický význam. K těmto Maxwellovým-Lorentzovým rovnicím přistupuje nový fundamentální vztah pro tzv. Lorentzovu sílu, které podléhá elektrický náboj v elektromagnetickém poli. V roce 1902 byli Hendrik Lorentz a Pieter Zeeman oceněni Nobelovou cenou. Od roku 1912 pracoval jako ředitel výzkumu Teylerova ústavu v Harlemu. Zůstal ale čestným profesorem v Haarlemu, kde pořádal jednou týdně přednášky.


    Giles Ernest



    20. července 1835     se narodil a 13.11.1897 zemřel australský cestovatel Ernest Giles. V roce 1872 jako první použil stanic na právě zřízené transkontinentální telegrafní lince jako východiska k průzkumu vnitřní Austrálie. Na cestu vyrazil od Chambers Pillar na Finkeho řece, asi 400 km putoval podél MacDonnelova pohoří, přičemž objevil Liebigovo pohoří a Amadeovo jezero. Byl prvním bělochem, který spatřil Ayersovu skálu, kterou domorodci nazývají Uluru.



    Nachází se přibližně ve středu Austrálie, asi 450 km od města Alice Springs. Je to největší monolit na světě vyčnívající 348 m nad rovinou okolních plání o délce 3,5 km a šířce 2,5 km. Ayersova skála dostala jméno po bývalém australském premiérovi a dnes je součástí národního parku Uluru - Kata Tjuta. V okolí žije již asi 22 000 let kmen Amantů, pro který má skála velký význam duchovní. Každá součást monolitu, každá jeskyně a prohlubenina je pro ně posvátná, má zvláštní smysl a je s nimi spojeno mnoho legend. V jeskyních a skalních výklencích Uluru byly objeveny malby vnitrozemských kmenů představující lukostřelce, oštěpaře či zvířecí hlavy s mohutnými rohy, peřím a listím. Nejstarší obrazce mají geometrické tvary. V roce 1873 a 1874 se Giles pokusil přejít kontinent od stanice Peake přes jím objevené pohoří Musgrave a pohoří Petermannovo. Došel až k 126 stupni východní délky a pokaždé musel cestu ukončit kvůli nedostatku vody a neprůchodné křoviny. Při cestě v roce 1874 zmizel v poušti jeho průvodce Alfred Gibson. Na čtvrté cestě v roce 1875 vyšel od Spencerova zálivu, putoval podél západního břehu Torrensova jezera a přes velkou poušť Viktoriinu až k Moorovu jezeru do Perthu. Na zpáteční cestě šel podél řeky Murchison ke středu kontinentu, přešel Gibsonovu poušť a cestu ukončil u stanice Peake. Při cestě používal velbloudů a jeho rychlost při cestování byla 2000-2500 mil za měsíc.


    Hertz Gustav Ludwig



    22. července 1887     se v Hamburku narodil, a 30.10.1975 v Berlíně zemřel německý fyzik Gustav Ludwig Hertz. V roce 1906 začal studovat na univerzitě v Göttingenu , později na univerzitě v Mnichově a Berlíně, promoval v roce 1911. V roce 1913 nastoupil jako odborný asistent na Institutu fyziky v Berlíně, 1914 byl mobilizován, 1915 těžce zraněn. 1917 se vrátil do Berlína,  1920 - 1925 působil ve fyzikální laboratoři Philips v Eidhovenu a pracoval na jednom z prvních pokusů, který se stal podkladem pro Franck-Herzův experiment. Poprvé ho předvedli již v roce 1914 (dvanáct let před vznikem kvantové mechaniky) a poskytli tak jasný důkaz Bohrova postulátu, který říká, že energetické stavy atomů jsou kvantovány a že výměna energie mezi atomy a okolím probíhá pouze tehdy, když tato energie nabývá určitých hodnot.V tomto experimentu jsou atomy par rtuti excitovány nepružnými srážkami s elektrony o určité energii. Jde tedy o předání mechanické energie.  V roce 1925 se stal profesorem a ředitelem Ústavu fyziky na University of Halle a spolu s Jamesem Franckem získal Nobelovu cenu za fyziku za objev zákonů, kterými se řídí srážka elektronu s atomem. V roce 1928 se vrátil do Berlína jako ředitel Ústavu fyziky Technologické univerzity v  Charlottenburgu a byl zodpovědný za způsob oddělování izotopů neonu prostřednictvím šíření kaskády.



    V roce 1935 z této funkce z politických důvodů odstoupil a začal pracovat jako ředitel výzkumné laboratoře Siemens Company.  1945 - 1954 byl vedoucím výzkumné laboratoře v Sovětském svazu, a byl jmenován profesorem a ředitelem Ústavu fyziky na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku., kde působil až do roku 1961, kdy odešel do důchodu.