Radka Dudová
Otcovská identita je alternativou k pracovní identitě, která je u mužů obecně pokládána za klíčovou. Práce je mnohými autorkami a autory pokládána za hlavní zdroj identity muže, zatímco ženy vycházejí při budování své osobní identity spíše ze soukromé oblasti svých životů.
Počínaje knihou Rosabeth Kanter z roku 1977, mnohé sociologické analýzy [Cockburn 1983; Walby 1986; Pringle 1989 ad.] odhalily, že klasický model celoživotní, nepřerušované kariéry na plný úvazek a model živitele rodiny jsou ve své podstatě maskulinní. Zároveň upozornily na fakt, že placená práce je základním zdrojem mužské identity, statusu a mocenské pozice. Placená práce nepřináší jen materiální či sociální pohodlí nebo příležitost k vykonávání moci; je to primárně nástroj pro nekončící projekt hledání smyslu sebe sama. Subjekt se stává individuem částečně zkrze své zaměstnání. Zaměstnání mu poskytuje okamžitou sociální nálepku, která je snadno čitelná pro ostatní. Zároveň dává jasnou náplň času, která zajišťuje kontinuitu a zbavuje existenciální úzkosti. Je podstatné si uvědomit, že placená práce byla v historii řízena, organizována a z větší části vykonávána muži [Whitehead 2002: 130].
Přes současnou vysokou účast žen na pracovním trhu mnohé studie ukazují, že práce má stále pro muže a pro ženy jiný význam. Zatímco ženy konstruují svou osobní a sociální identitu ve více oblastech zároveň, pro muže je převažujícím zdrojem identity právě vykonávání placené práce a náležitost k organizaci [Cheng 1996: xiv]. Jejich profesionální identita totiž podmiňuje a ovládá i další složky jejich osobní identity: například právě otcovství je stále mnoha muži chápáno v první řadě jako povinnost ekonomicky zajistit své děti a rodinu, a to i přesto, že ve skutečnosti je naprostá většina rodin nejen v České republice, ale i v jiných evropských zemích závislá na dvou příjmech obou partnerů. Selže-li ale takovýto muž v zaměstnání, automaticky to pro něj znamená selhání i v soukromé oblasti jeho života [Sheridan 2004: 215].
Zaměstnání je tedy primárním prostorem, ve kterém dochází k utváření a udržování různých typů mužských identit. Stejně jako jakékoli jiné identity, mužské Já musí být konstantně konstruováno, utvrzováno a rekonstruováno v průběhu sociální interakce a v dialogu s jinými. Konstrukce identity je neustálý a nekončící proces často provázený dvojznačností, napětím a nejistotou. Mnohé studie ukázaly křehkost a problematičnost tohoto procesu, jehož výsledkem jsou zdánlivě silná, sebejistá a autoritativní individua [Cockburn 1983, 1991; Goffee, Nicholson 1994]. Transformace pracovního trhu a pracovního prostředí, zejména změny struktury zaměstnání a nezaměstnanosti, ke kterým došlo ke konci 20. století a které dále pokračují, znamenají pro mužské životy a identity zásadní změny. Zmizela celoživotní jistota zaměstnání, a to i pro kvalifikované a schopné pracovníky. Tradiční dělnická odvětví odedávna rezervovaná mužům jsou na ústupu. Velké společnosti procházejí reorganizací a po pracovnících je vyžadována stále vyšší flexibilita. Placená práce proto mnohým mužům již neposkytuje takové uspokojení, aby byla jediným zdrojem konstrukce jejich identity – a různí muži se s tím vyrovnávají různými způsoby. Otcovství může být na jedné straně „posilovačem“ pracovního stresu a motivátorem k intenzivnějšímu pracovnímu zapojení, na straně druhé ale mnoha mužům poskytuje alternativu, možnost, jak budovat svou osobní identitu i na jiných základech než těch pracovně-profesních. V našem vzorku se to týká osmi mužů patřících do kategorie pečujících otců. Jejich práce je pro ně významná stejně nebo méně než jejich otcovství; svou pracovní dráhu přizpůsobují rodičovským povinnostem, a rozvod proto pro ně znamená zásadní otřes osobní identity.
Pro zbylých 27 mužů je ale práce stejně významným, ne-li hlavním zdrojem osobní identity. Práce navíc slouží jako náhradní aktivita v situaci, kdy dochází k rozdělení rodiny a ke ztrátě každodenních kontaktů s dětmi. Muž se již nemůže identifikovat primárně jako otec a hlava rodiny a zdůrazňuje více svou pracovní identitu; práce mu umožňuje smysluplně naplnit čas, dříve věnovaný rodině, a pomáhá mu udržet si ohrožené sebevědomí. To, že práce slouží jako náhrada za „ztracenou rodinu“, ukazují i kvantitativní data: podle výsledků výzkumu Souvislosti proměn pracovního trhu a soukromého, rodinného a partnerského života v ČR [1], provedeného v roce 2005, závisí intenzita práce na rodinném stavu respondenta, a to zejména u mužů. Rozvedení muži tráví prací nejvíce času, zatímco ženatí muži pracují nejčastěji s průměrnou intenzitou a v kategorii svobodných nacházíme nejvíce těch, kteří pracují s podprůměrnou intenzitou, případně nepracují vůbec. Rodinný stav respondenta také ovlivňuje jeho/její ochotu pracovat o víkendu. Jednoznačně nejvyšší ochotu pracovat o víkendech projevují rozvedení muži bez stálé partnerky (celých 60 %). Kvantitativní data ale také ukazují, že jen pro část rozvedených mužů hraje práce roli zdroje seberealizace; pro větší část je práce hlavně zdrojem výdělku. To je možné interpretovat tak, že úsilí věnované muži po rozvodu práci je spojeno hlavně s touhou vydělat více peněz, a dosáhnout tak subjektivního a objektivního (kvantitativního) ocenění.
Zároveň ale rozvedení muži udávají nejnižší spokojenost se svým pracovním životem. To je zajímavé právě v souvislosti s tím, že právě tato skupina tráví v práci nejvíce času a je nejvíce ochotná pracovat o víkendech. Přesto je 29 % rozvedených mužů silně nespokojeno s pracovním životem (oproti 9 % rozvedených žen). Spokojnost s pracovním životem souvisí se spokojeností s životem soukromým, a ta ještě silněji závisí na rodinném stavu:
Otázkou zůstává, nakolik je životní nespokojenost rozvedených mužů dána tím, že muži si v době trvání manželství „zvyknou“ na určitý životní standard daný péčí manželky o domácnost a těžce nesou jeho ztrátu, a nakolik se do jejich pocitu nespokojenosti promítá ztráta společné domácnosti s jejich dětmi.
[1] Projekt Souvislosti proměn pracovního trhu a soukromého, rodinného a partnerského života v ČR, financovaný v rámci Národního programu výzkumu na léta 2004–2009 tematického programu „Moderní společnost a její proměny“. Projekt je řešen v oddělení Gender a sociologie SOU AV ČR, řešitelka Radka Dudová.
