Z monitoringu tisku

Člověk a pravidla – dělají pravidla „člověka člověkem“?

Čtvrtině živočichů v EU hrozí vyhnutí, varuje Brusel

Vývoj antivirotik – k mezinárodní konferenci a výročí prof. Holého

Rozhovor předsedy AV ČR prof. Jiřího Drahoše v Impulsech Václava Moravce

Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.

 

 

Abicko  > 2007  > prosinec  > Reportáž

VĚDA – VĚC VEŘEJNÁ

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Seminář na téma popularizace evropské vědy, nebo také jak pomáhat, aby se výsledky evropských badatelů dostaly do veřejného povědomí, uspořádal Irish Research Council for Science, Engineering & Technology ve spolupráci s Nadací AlphaGalileo dne 17. října 2007 v sídle Královské irské akademie v Dublinu. Evropské novináře i PR pracovníky univerzit a badatelských institucí, kteří se na seminář sjeli, čekal maraton přednášek o zkušenostech z Norska, Německa, domácího Irska, srovnání mediálních pracovišť na Univerzitě v Bonnu a Královské koleje v Anglii, nadnárodní výzkumné aktivity firmy sídlící v Belgii i pohled z Evropské komise.

Dlužno podotknout, že teprve při srovnání prezentací zastoupených institucí jsem si plně uvědomila, proč se prezentace popularizačních aktivit Akademie věd ČR, jež zazněla před rokem v Praze v rámci společného semináře s německou Společností Maxe Plancka o managementu špičkové vědy (viz AB 4/2006), setkala s tak velkým uznáním. Množství a kvalita aktivit, jimiž se naše akademie dostává do veřejného povědomí, totiž rozhodně nejsou zanedbatelné!

Ale zpět k celoevropskému pohledu na téma, proč je pro výzkumnou komunitu tak důležitý kontakt a práce s veřejností, jak se to dělá v různých zemích, zda jsou novináři schopni srozumitelně komunikovat s vědci a opačně, píše-li se o výzkumu málo nebo špatně, že je informací o úspěších evropské vědy a výzkumu ve srovnání s Amerikou stále nedostatek, nebo-li k náplni dublinského semináře.

S přednáškami vystoupili Henri Boffin, zástupce Evropské jižní observatoře, mezi jejíž členy patří i Česká republika; editor irského časopisu Science Spin Tom Kennedy poukázal na situaci, kdy se v tiskových zprávách upřednostňují informace o organizaci a financování výzkumu před vlastními vědeckými výsledky, které ale jsou pro novináře nejdůležitější. Zákulisí tří hlavních evropských PR pracovišť v Německu, Velké Británii a Belgii odhalili Andreas Archut z Univerzity v Bonnu, jeho kolega "ve zbroji" Tom Miller z Imperial College a Frederik Wittock zastupující farmaceutický výzkum ve firmě Johnson & Johnson. Ti všichni se shodli, že je pro ně naprosto zásadní plná podpora jejich ředitelů a rektorů, ale i samotných výzkumníků a také dobré vztahy s médii.

Irské zkušenosti představil Brian Trench z Dublin City University, který se kriticky vyjádřil k malé schopnosti irských výzkumných subjektů srozumitelně komunikovat na jejich webových stránkách s veřejností. Také publikování příliš mnoha tiskových zpráv je nejen nadbytečné, ale dokonce kontraproduktivní, zdůraznila Elaine Quinn z Conway Institute of Biomolecular & Biomedical Research. Tim Kinsella, předseda sdružení irských PR agentur, pro změnu připomněl úlohu médií jako zprostředkovatele informací širokému publiku. David Young z University of Ulster doplnil, že média mohou navíc úspěchy lokálního charakteru pozvednout až na mezinárodní úroveň. Ekonomického růstu v Irsku a celé Evropě nelze dosáhnout bez výzkumu, shrnul seminář prof. Patrick Cunningham, zmocněnec vlády pro vědu a výzkum, a při tom hrají nesmírně důležitou roli také média.

V plejádě vystoupivších řečníků jsem požádala o pár slov zástupce generálního ředitelství Evropské komise pro výzkum. Patrick Vittet-Philippe vyzval účastníky semináře k aktivnímu vzájemnému dialogu mezi vědeckou a novinářskou obcí, ke snaze udělat co nejvíc pro zviditelnění a všestrannou podporu evropského výzkumu. Vyzval také vědce k co nejsrozumitelnější komunikaci, ke vstřícnosti a otevřenosti k široké veřejnosti.

Pane Philippe, co je podle Vás nejdůležitějším úkolem vědeckých novinářů, vědecké novinařiny?
Vědecká žurnalistika sehrává podstatnou úlohu prostředníka mezi vědci a laickou veřejností. A právě v tomto směru hrají převelice důležitou roli novináři specializovaní na vědu. Většina vědeckých pracovníků jim je za to velmi vděčná, protože dokáží čtenáře srozumitelnou řečí informovat o složité práci a výzkum tak zhodnotit. Vědečtí novináři a výzkumníci tedy žijí v jisté symbióze: vědci potřebují publikovat a novináři zase chtějí psát dobré příběhy, nechtějí jen "přisluhovat" vědcům. To je, myslím, jisté napětí mezi aktéry téže hry. Pravidlem však bývá, že tam, kde je věda úspěšná, vznikají i zajímavé články. Také si musíme uvědomit, že čtenáři nechtějí pouze suché informace, ale chtějí navíc porozumět, proč je věda tak důležitá, že je nedílnou součástí každodenního života a všech důležitých rozhodnutí, která dnes naše společnost dělá: ať už vládní orgány v našem zastoupení nebo jiné vlivné organizace… V zásadě lze říci, že je vědecká žurnalistika součástí dynamické interakce s ostatními hráči téže hry.

Ve svém příspěvku jste uvedl, že je vědecká žurnalistika daleko úspěšnější v USA. Proč tomu tak je?
V USA je to bezpochyby tamním kulturním klimatem a jistě také finančním potenciálem. Vědci jsou zvyklí svoje výsledky pravidelně prezentovat jak ve specializovaných periodikách, tak i v časopisech pro laickou veřejnost. Je to tradiční způsob, jak o svém výzkumu informovat potenciální donátory. Rovněž platí, že pravidelná komunikace s médii napomáhá prezentovat univerzity, na nichž vědci působí. Navíc tak přirozeně vzniká soutěživé prostředí, kde si badatelé nevyměňují informace pouze mezi sebou, ale také s veřejností.
Obdobná spolupráce mezi vědci a médii v Evropě neexistuje. Vědečtí novináři by se měli snažit získat co nejvíce prvních informací o nových projektech. V současné době je stav takový, že 70 % zpráv pochází z USA, 20 % z domovské země a pouhých 10 % z jiných zemí Evropy. Naším cílem je dosáhnout 20 %.

Podle Vašich slov je vědecká žurnalistika v Evropě úspěšná pouze ve Velké Británii...
Bezpochyby tomu tak je. Vzájemná komunikace mezi britskými vědci byla vždy na vysoké úrovni. Sám jsem prezentoval svou disertační práci v BBC. Ve třicátých a čtyřicátých letech vznikaly programy o práci tehdejších významných vědců. Je třeba si uvědomit, že už tehdy bylo BBC v britské společnosti hlavním médiem s velkou působností. A navíc se ti úspěšní, kteří se objevili v rádiovém vysílání, dříve či později objevili i v televizních programech. V jiných zemích Evropy to (tak brzo) neexistovalo. Existují také klíčové organizace (například Adoral), které sehrávají roli prostředníka mezi vědci a veřejností. Musím dodat, že pracují velmi dobře. Je to běh na dlouhou trať, ale za sebe musím říci, že učit vědce vycházet s médii, poskytovat rozhovory, připravovat materiály pro novináře apod. je zajímavá práce. Dokonce si nedovedu představit, že by ve Velké Británii existovala jediná univerzita, která by neměla své vlastní mediální oddělení. Například ve Španělsku, Francii nebo Itálii tomu tak není. Ve Spojeném království se vědci těší neskutečným výhodám, ať už se týkají respektu k nim nebo komunikace s médii.

Je pravdou, že plánujete pozvat k diskusi kromě žurnalistů také editory periodik, která se věnují vědecké oblasti?
Domníváme se, že editoři zastávají důležitou roli při závěrečném upravování textů. Novináři píšící o vědě jsou zpravidla vědci, kteří se spíše nežli vlastnímu výzkumu věnují psaní o vědě. Vědu milují, píší o ní, je to práce, která je baví. Dnes ráno se jeden z editorů dosti kriticky vyjadřoval k materiálům, které dostává e-mailem: v zásadě jsou spíše propagandistické (osoba ministra), nežli by dobře informovaly o výsledcích vědeckých výzkumů. Pokud se zaměříme na hlavní média – rádia, televize – závěrečná rozhodnutí závisí na editorech. Oni vybírají příspěvky z řady odvětví: politiky, kultury a ekonomie. Často se mi stává, že z oblasti vědy dostávám články nudné nebo příliš složité. V Bruselu se málokdy přihodí, že by vědec byl zároveň i editorem. Je to velmi obtížné, ale v zásadě ne nemožné. Bezpochyby působí i otázka kulturního prostředí v jednotlivých zemích, například ve Španělsku nebo ve Slovinsku, ale i ve Velké Británii má věda tradičně v denních periodikách velké zastoupení, ale znám i země, kde vědci vůbec nemají prostor k prezentaci.

Hovořil jste o společenských aspektech vědecké žurnalistiky, dokonce jste na ně kladl důraz…
Uvědomit si společenské důsledky je podle mého názoru velmi důležité. Novináři píší o vědě nejen proto, aby prezentovali nové objevy, ale také aby vytvářeli dobré vztahy s veřejností, která se o vědu zajímá, aby vytvořili pozitivní klima pro vztah vědec–laik. Je nutné, aby se čtenáři dozvěděli, že věda je důležitá, protože podporuje debatu ve společnosti. Věda má být součástí všech těchto debat. Dnes máme vše ve svých rukou, lidé se mohou svobodně rozhodnout, proč je věda tak důležitou součástí demokracie, a že kontrolou vědeckého pokroku a aktivit mají ve svých rukou lidé.

Text a foto MARINA HUŽVÁROVÁ