Má právo na existenci  instituce typu Akademie věd? Je to zkostnatělý moloch, nebo součást životního  stylu moderní společnosti? Není lepší podpořit aplikace, aby se rychle  zhodnotily ve snadno počitatelném finančním efektu, zatímco vědu ponechat  studentům na univerzitách? Takové otázky hýbou veřejností a laikové často ani  nevědí, že všude ve světě pracují desítky institucí podobných naší Akademii.  Rozhodli jsme se, že  některé z nich v Akademickém  bulletinu představíme. Pro úvodní pozvání do  cizích teritoriálních vod jsme požádali předsedu Rady pro zahraniční styky prof.  Jana Palouše, s nímž jsme hovořili o Společnosti Maxe Plancka v Německu, která  je Akademii svou náplní asi nejpodobnější a pro nás nejznámější, i o souhvězdí  evropského výzkumu.

Foto: © Dorothea Bylica,  Akademický bulletin
V rozhovoru Jan Palouš nezapře svou specializaci na  astrofyziku a pochopitelně uvádí příklady právě z této  oblasti.
Naším  největším sousedem je Německo, kde od roku 1948 funguje společnost Max Planck  Gesell-schaft, jež je do značné míry podobná Akademii věd ČR, má dokonce i  přibližně stejný počet ústavů. Mohl byste přiblížit naše vzájemné  vztahy?
Cílem Společnosti Maxe Plancka (MPG) je pěstovat špičkový  výzkum v Německu. Ředitelé jednotlivých ústavů jsou vybíráni na základě  náročného mezinárodního konkurzu a mají rozsáhlé kompetence. Ředitel si může  přivést svou skupinu a dělat výzkum podle svého uvážení. Princip je založen na  osobnostech a na tom, že v Německu existuje pakt o podpoře vědy, který před více  než pěti lety ratifikovaly parlamenty jednotlivých států i federální parlament.  V něm se státy zavázaly podporovat vědu, a dokonce mají každoročně své příspěvky  zvyšovat. Oproti našim podmínkám tak němečtí vědci získali velkou stabilitu a  jistotu. Dlouhodobý program na podporu vědy dělá z Německa vědeckého tygra,  který je čím dál silnější. Zakládají se tam různá centra excelence, což se sice  snažíme i u nás, ale např. do centra na vysokovýkonné výpočty při Maxmiliánově  univerzitě v Mnichově odcházejí i naši vědci, neboť si je v nestabilním  prostředí České republiky nedokážeme udržet.
Osobnosti v čele německých  institucí mají tedy daleko větší pravomoci – jak to  funguje?
Společnost Maxe Plancka má centrum Mnichově, kde se její  zástupci scházejí spíše ke koncepčním záležitostem. Můžeme to přirovnat např. k  naší Učené společnosti. Členové však dohlížejí na rozdělování financí pro  jednotlivé ústavy, které pak zřizují. Vypisují konkurzy – více než polovina  ředitelů ústavů MP není z Německa. Např. ředitelem MPI für Astrophysik v  Garchingu u Mnichova byl před současným Simonem Whitem z Anglie atomový fyzik  Rudolf Kippenhahn, který pocházel z Čech, ze Sudet z Perninku. Jednotlivé ústavy  vedou konsorcia tří nebo čtyř ředitelů, kteří rotují a jež nelze propustit.  Vzájemně se radí, doplňují, s tím, že výkonný ředitel je vždy na dva roky jeden  z nich.
Ve stabilním prostředí ústavy prospívají a např. jen astrofyzikou se  jich – každý v trochu jiné oblasti – zabývá celkem pět.
Nejsou v kontextu pěti ústavů s  podobným zaměřením absurdní časté výtky, že Akademie věd ČR zahrnuje různé  ústavy, které jsou si také podobné?
Akademie věd se orientuje na různé  oblasti, podobně jako MPG. Ústavů je také více než 50; v tomto smyslu je situace  skutečně analogická. Uvádím to proto, že jsem slýchával námitky, proč je jeden  astronomický ústav při Akademii, druhý při Univerzitě Karlově, další na Slezské  univerzitě… Že by v malém státě jeden ústav stačil. Myslím si, že se to vůbec  nedá srovnávat. Ústavy Maxe-Plancka (MPI) jsou mnohem větší a lépe financované  (ve srovnání s námi dostávají asi pětkrát více financí na hlavu, nemusejí žádat  o granty či jiné nejisté příspěvky, což jim zaručuje dlouhodobou stabilitu).  Analogická je i určitá žárlivost mezi lidmi z MPI, kteří mají pro vědu lepší  podmínky, a lidmi z německých univerzit. Je s podivem, že se nikdo nepodívá do  Německa, když hlásá: Zrušte Akademii! Tam by museli prohlašovat: Zrušte MPG! Ale  proč by to dělali, když jim MPG přináší slávu.
Vedla se v Německu vůbec někdy  taková diskuse?
Domnívám se, že ne. V Německu mají a vždy měli ambici  být na špici. Mají nobelisty a nepřipouštějí, že by nebyli nejlepší nebo se o to  alespoň nesnažili. Zrušit to hlavní, co jim přináší slávu – to by rovnou mohli  říct: Spáchejme sebevraždu. 
Ještě k rozdílu MPI a univerzit. Německé  univerzity mají různé možnosti, ale také musejí hodně vyučovat, a když chtějí  získat postdoktorandy, musí žádat o peníze, jejichž hlavním zdrojem jsou DFG  (Deutsche Forschungsgemeinschaft – Německá společnost pro výzkum) a DAAD  (Deutscher Akademischer Austauschdienst – Německá akademická výměnná služba) – s  oběma má AV ČR dohody). Jde v podstatě o grantové agentury orientované více na  lidi. Pokud na německé univerzitě dostanete peníze na postdoktoranda, zpravidla  může u vás pracovat tři roky. Co se týče stability financování, je na tom v  současnosti Německo patrně z evropských zemí nejlépe.
Evropská komise se  snaží podporovat výzkum a kvalitní vzdělávání. My umíme v Česku poskytnout  zázemí pro růst odborníků, ale s jejich uplatněním už si rady nevíme. Já jsem  shodou okolností vedoucí pražského uzlu celoevropské astronomické sítě, která po  čtyři roky finančně zabezpečovala asi 30 postdoktorandů a Ph.D. studentů. Tato  síť nyní končí a nastává boj o postdoky, kteří jsou velice dobří. Jenže většina  z nich půjde do USA, protože my nemáme co jim jako alternativu financí z EU  nabídnout. 
Spočívá hlavní chyba na naší  straně?
Ano. V rámci zmíněné sítě u nás tři roky pracoval jeden z  postdoktorandů, kterému já teď nemohu nabídnout víc než velmi omezené finanční  prostředky na pouhý rok. Není divu, že ho přetáhnou do Mnichova, kde mu nabízejí  pět let s trojnásobným ohodnocením. Jsme přátelé a naše spolupráce byla velmi  produktivní, nicméně nabízené podmínky jsou nesrovnatelné. 
Hlavním  výdobytkem je tedy síť kontaktů, známostí mezi lidmi, kteří dokáží produkovat  špičkovou vědu. V kontaktech je obrovská síla a my se snažíme je udržet, ale  bude to těžké.
Řekli  jsme si, že v Německu funguje univerzitní prostředí i akademický výzkum. U nás  dnes pod heslem ekonomizace veškerého provozu zaznívají hlasy, aby se sloučil  všechen výzkum do vysokých škol nebo aby se zrušila Akademie, která údajně  funguje podle sovětského vzoru. Navíc prý ve světě podobné instituce neexistují.  Přitom sousedé hned za hranicemi tento model úspěšně využívají. 
V  Německu se výzkum na univerzitách dělá také. Většinou ale v institucích jiných.  Myslím, že naši lidé jsou mateni a inspirováni Velkou Británií, kde funguje  úplně jiný model – „Top ten universities“ – Oxford, Cambridge, UCL a další.  Občas zaznívá, že bychom u nás měli založit „research“ univerzity. Není to  špatné prostředí, může být velmi produktivní a působí v něm mladí lidé. K tomu  máme ale velmi daleko. Nedovedu si tento model představit v současném českém  systému, kde jsou univerzity financovány jinak než Akademie a kde jsou ovládány  často velmi konzervativními akademickými senáty, které nepřipustí příliš mnoho  změn. Situace na univerzitách v ČR je zakonzervovaná, protože se do  univerzitních akademických senátů dostali demokratickým procesem lidé, kteří tam  už byli. Dalo by se to nazvat oligarchickým chováním, tento pojem v astronomii  také známe. Kdo dřív zabere prostor, nikoho jiného do něj nepustí. I kdyby se  Akademie rozpustila, nelze čekat změny ve vedení kateder na univerzitách, není  to prázdný prostor. Změna je velmi obtížná a je otázkou, jestli je vůbec dobrá.  
Kdybychom si  představili Evropu jako oblohu a zkusili ji rozdělit na souhvězdí univerzitního  výzkumu a souhvězdí akademického výzkumu podle podobnosti Německu nebo Británii,  našla by se další uskupení?
Mezi Německem a Anglií leží Francie,  bohatý stát, který výzkum bohatě podporuje. Jejich CNRS se soustavou ústavů je  analogií Akademie věd. Vedle toho zde také existuje Francouzská akademie  založená za Ludvíka XIV., která je obdobou naší Učené společnosti s tou  výjimkou, že má v Paříži vlastní budovu. 
Podobně jako nyní v Česku se v  určité době ve Francii vyrojilo množství regionálních univerzit. Je jich více  než 100 a mají různou úroveň, často velmi špatnou. Prezident Nicolas Sarkozy se  snažil, aby se univerzity spojily do větších celků a byly více propojeny s  výzkumem CNRS. Nevím, do jaké míry se tento plán zdařil. 
Ke hvězdným  uskupením bych mohl přiřadit infrastruktury, tzn. nadnárodní panevropská  zařízení, která se také zabývají výzkumem – CERN, ESO, ESA, EMBL nebo menší  infrastruktury nastavené na mezinárodní úroveň, jako je Soleil v Saclay u Paříže  anebo Diamond v Oxfordshire (UK), což jsou národní zařízení, která však daleko  přesahují národní rámec. Např. ESO je placeno 14 státy. V porovnání stojí od  univerzit ještě dál než MPI. Lidé si neuvědomují, že infrastruktura, která je  vysoce kvalitní, excelentní, je nástroj, jejž musí použí-vat mnoho dalších lidí  z vědecké komunity, ale ona sama sebe nepoužívá. Nelze si myslet, že vstupem  např. do ESO získala česká astronomie takové zázemí, že už není třeba ji více  podporovat. Je to asi, jako kdybychom si pořídili úžasný dalekohled, ale neměli  nikoho, kdo by jej dokázal používat. Infrastruktury mají sloužit existující  komunitě, aby mohla provádět špičkovou vědu.
To znamená, že můžeme sdílet  infrastrukturu, ale hlavně na ní musíme pracovat.
Ano, to je také  nebezpečí v diskusi o ELI nebo dalších velkých infrastrukturách, které se mají  budovat u nás. Velice podstatné je, aby tím neskončilo všechno ostatní.  Postrádalo by smysl, kdybychom postavili zařízení a neměli naše vědce, kteří by  zařízení smysluplně používali. Tak bychom se stali pouhým servisem pro vědce  odjinud. 
Hodně se  mluví o skandinávských zemích, o tamní podpoře výzkumu a vědy. Kam byste  Skandinávii zařadil?
Finská akademie věd a Švédská akademie věd jsou  učené společnosti; sbor akademiků, kteří vládnou velkými penězi a rozdělují je  institucím i jednotlivcům na realizaci jejich projektů. Je to zvláštní model,  kombinace učené společnosti s grantovou agenturou. Myslím si, že se stala chyba,  když u nás ovládl grantové agentury pouhý mechanismus rozdělování peněz, který  má s učeností velmi málo společného. Učenci přece jen umí rozdělit prostředky  nejspravedlivěji – a tak to zůstalo ve Finsku a Švédsku. 
Pane profesore, předsedáte Radě  pro zahraniční styky AV ČR. Jaké odbory se v Akademii zabývají  zahraničím? 
Po reformě zjara loňského roku vznikl sjednocením  dřívějšího Zahraničního odboru a Odboru evropské integrace Odbor mezinárodní  spolupráce, OMS. Oba bývalé odbory měly své rady: Tyto dvě rady zasedají i nyní  a zabývají se různými agendami. Rada mezinárodní spolupráce se zabývá kooperací  s nejrůznějšími jinými organizacemi. Akademie uzavřela asi 66 dvoustranných  dohod o spolupráci, např. s DAAD, DFG, CNRS (Centre national de la recherche  scientifique – Národní výzkumné centrum) ad. V jejich rámci Rada pomáhá našim  vědcům z ústavů jezdit do zahraničí. Zahraniční spolupráce má řadu forem: jednak  jde o projekty dvoustranné spolupráce, které mají dvě varianty. Výměnné pobyty  určené spíše pro začátečníky, kteří si teprve budují síť kontaktů. Jsou to cesty  do nějaké instituce, kde se chtějí seznámit s určitými lidmi a jejich výzkumem.  Dále zahrnují malé projekty: cesta má určité téma, vede za konkrétním člověkem a  projekt musí být oboustranně schválen. Jediné, co my hradíme, je cestovné. Malé  projekty mají smysl obzvlášť, když vědci jedou třeba do Ruska, na Ukrajinu, do  Číny, Vietnamu.
Všeobecně se v Evropě razí trend velkých projektů, které jsou  z hlediska rozdělování finančních prostředků jednodušší. Různé země mají své  programy, v nichž se identifikuje oboustranně výhodné nosné téma a společně se  na něj získá více financí. U nás realizujeme program podpory mezinárodní  spolupráce ve spolupráci s bývalou interní grantovou agenturou Akademie věd.  Představuji si, že do budoucnosti by se tento program měl stát jedním z  interních programů znovuzřízené interní grantové agentury, která se zaměří na  programy, jež jinde nejsou. To nám schází. Např. Španělé nebo Portugalci  vysílají své lidi za své finance třeba na rok do Cambridge. Akademie věd také  zabezpečuje program podpory mezinárodní spolupráce, který bychom měli udržet  dlouhodobě. Celá řada lidí jej již využila k dlouhodobým pobytům v zahraničí a  pro příjezdy odborníků zvenčí k nám. Na této vyšší úrovni už se témata musejí  přesně identifikovat a vyhodnocovat, což lze tehdy, kdy už máte vybudované  kontakty. 
Dohody se  uzavírají i s různými subjekty z jedné země a celkem jich je tedy 66; jaká je  jejich strategie?
Většina států, chtějí-li vynaložit větší prostředky,  požadují národní princip. Tzn. ano, poskytneme více financí, když půjde o náš  projekt, na němž se vy budete také podílet. Pak také existují vědečtí tygři jako  Korea nebo Singapur, kteří lanaří vědce. 
Dohody se uzavírají na určitou dobu  a my nejprve prošetřujeme, zda je zájem spolupracovat s partnery z jiné  organizace. Např. Indická organizace pro výzkum a technologie by ráda založila  společné laboratoře, které provozuje s mnohými státy. Oborům farmaceutického  výzkumu to přináší výhodu, protože indické normy jsou jiné než evropské a jde o  komerčně nesmírně zajímavou záležitost. Teď projevily zájem různé ústavy, takže  asi nějakou podobnou laboratoř vytvoříme. 
Zakončeme náš rozhovor stručnou  informací o nadacích, výborech, komisích apod.
Možná je situace  nepřehledná a výborů až moc. Na druhou stranu ale má každý jinou roli. Já sám  zasedám v EASAC (European Academies Science Advisory Council). Tato organizace,  v níž má každá akademie jednoho zástupce, vypracovává stanoviska k různým  důležitým otázkám, třeba k infekčním chorobám, podzemním vodám, energetice atd.  Stanoviska jsou určena Evropskému parlamentu a dalším politikům. Je to trochu  sisyfovská práce – a Sisyfos měl těžký život.
ESF (European Science  Foundation) obhospodařuje různé vědecké programy. Existuje ale mnoho dalších  organizací jako IAP (Inter Academy panel), ERC (European Research Council) –  evropská grantová agentura, která rozděluje obrovské peníze jednotlivcům nebo  malým skupinám.
Příště se vydáme za Ing.  Vladimírem Nekvasilem, aby nám přiblížil Radu evropské integrace, která se stále  více orientuje na bruselskou agendu – rámcové programy EU, přípravu 8. RP,  zabezpečuje naši účast v 7. RP a vypracovává cestovní mapy českého  výzkumu. 
MARINA  HUŽVÁROVÁ



 
			 
                
 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			
 
       English
English
 