Z monitoringu tisku

Jsou ve vašem jídle bakterie a toxiny? Nový senzor to zjistí za 20 minut

Na staveništi tunelu Blanka našli archeologové hroby z doby Přemyslovců

Hledají se tisíce vědců pro pět nových obřích "Sazka Aren" české vědy

Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.

 

 

Umět, vědět, chtít a moci


Jednou z důležitých osob v pozadí, které naší vědě a potažmo naší zemi dodávají vědecký "potěr", je Ing. Stanislav Medřický. Již léta spolupracuje s Akademií věd ČR a stojí za celou řadou aktivit podněcujících zájem mladých lidí o vědu a techniku. Umožňuje studentům i žákům dokázat, že jsou šikovní a nápadití, a také je za dosažené výsledky odměnit.

Již téměř 30 let přivádíte mladé lidi k vědě a technice. Kde se vzala počáteční myšlenka i kroky k její realizaci, čím jste vlastně začínal?
Začínal jsem jako mladý nadějný výzkumný pracovník tím, že mi vrtalo hlavou, kdo posouvá dopředu společenský pokrok, zda jsou to mistři nebo ministři, politici či kdosi jiný… Zjistil jsem, že to rozhodně není záležitost funkcí, ale osobních vlastností určitého typu lidí. Mezi ně patří vysoká kreativita, vůle změnit věci – k níž je potřeba daleko víc než jenom vzdělání. Vznikla zajímavá myšlenka. Přšel jsem na to, že se tím vlastně moc lidí nezabývá a dozvěděl jsem se, že chci-li něco změnit, potřebuji čtyři podmínky: umět, vědět, chtít a moci. V nich je vše zakleto. Zajímavý vztah je mezi umět a vědět. Ten, kdo ví, nemusí umět, ale ten, kdo umí, musí vědět. Zdálo se, že školská soustava rozvíjela pouze jednu podmínku, nutnost vědět – o všem něco vím, ale nic neumím. Až praxe naučí řešit problémy a metodologii jejich řešení. Tak to bylo na začátku.
Položil jsem si tedy otázku, kdo posouvá společenský pokrok, a zjistil, že je zcela lhostejné, zda jsou to velké projekty světového významu, anebo dílčí drobná věc někde v dílně. Rozhodující je kreativita a schopnost dívat se na věc jinýma očima než všichni ostatní a najít metodu a způsob jak věci změnit a dotáhnout do konce. To neumí každý. A celý svět hledá a bojuje, aby získal těch několik málo lidí, kteří toto dokáží. Tenkrát jsem došel k poznání, že je možné to v lidech "pěstovat". Stejně jako ve sportu nebo v umění si lidé v sobě nesou nadání, které je potřeba velmi brzy podchytit a nečekat, až se někdy někde objeví. A tenhle proces nikdo systematicky nerozvíjel.

obrazek k clanku
Hodnotitelská ­komise má rok od roku těžší ­rozhodování. Na snímku ­předseda ­sdružení ­AMAVET ­Stanislav ­Medřický, vpravo Josef ­Rosenkranz z Fakulty ­elektrotechnické ČVUT.
FOTO: Zdroj AMAVET


Dříve se mladým pracovníkům říkalo, že jsou perspektivní, počítá se s nimi a mají se dál vzdělávat. Jenže nejvíc nových myšlenek člověk produkuje ve věku mezi 26–40 lety, kdy mladí příležitost nedostali, "dál se vzdělávali", až když se stali "starými", a příležitost zmeškali. Zjišťovali jsme, že v českých zemích tenkrát platil "senioritní" princip, všechny vedoucí pozice zastávali senioři a junioři byli jen do počtu a k tomu, aby odváděli mravenčí práci. Na Slovensku v té době vznikaly nové výzkumné ústavy. Naším vzorem byl např. VÚKOV Prešov zaměřený tenkrát na zcela nový obor: rozvoj průmyslové robotiky. Jeho řediteli bylo 36 let a všichni podřízení byli mladší. Senioři tam tenkrát nebyli a ono to bez nich fungovalo! Tento výzkum mě přesvědčil, že je nutno bojovat za lepší podmínky a postavení mladých lidí, a začal jsem se tím zabývat profesionálně. Uvědomil jsem si, že úloha lidského činitele v procesech změn je úplně nejdůležitější. Platí triáda: chcete-li dospět ke změně, musíte mít dobrý systém řízení, protože jde vždy o týmovou práci, prostředky, a hlavně schopné lidi. A je jedno, zda ve výzkumu, nebo ve výrobní sféře. Není nic platné, máte-li prostředky a dobrý systém řízení, když nemáte schopné lidi. Definovat, kdo je schopný a kdo neschopný, je velmi obtížné. Spousta věcí vyžaduje netradiční metody řešení problémů, jež používá věda, protože jinak by se k určitému výsledku nebo poznání nikdy nedošlo. I kdyby naše věda nepřišla na nic nového, tak pouhým vnášením impulzů a možností využití metodologie vědy přináší obrovský pokrok.
Pokud chci špičkové výsledky, potřebuji také špičkové lidi. A tím se dostáváme ke třetí části, vědeckému řízení společenských procesů. To je pole neorané. Chci-li úspěšně řídit nějaký proces, program atd., musím použít prostředky vědy. Ale u nás nemocnici řídí bývalý lékař, školu bývalý učitel, hospodářství úspěšný ekonom, ačkoli by bylo třeba, aby je řídili profesionálové. Tady je naše obrovská rezerva. Podceňování společenských věd je tragické i pro rozvoj společnosti, vynaložené prostředky nejsou efektivní. Česká společnost navíc neumí procesy dostatečně analyzovat, a přitom by to měl být základ rozhodování k další strategii. Také chybí zpětná vazba, k čemu byly vynaloženy prostředky, které politici rozdělují, nikdo nedělá objektivní analýzu, zda měly smysl…
Aparát vědy je v tomto směru nejdál a bylo by potřeba ho použít. Naučit se používat vědecké postupy by měl obsahovat i vzdělávací systém, protože ve chvíli, kdy budou absolventi všech typů škol touto metodologií dostatečně vybaveni, budou schopni věci řešit jinak a možná daleko efektivněji.

Se středoškolskými studenty se Vám podařilo dosáhnout významných úspěchů i v zahraničí. Právě oni jsou obrovským potenciálem každé země...
Celý svět bojuje o chytré a schopné lidi. Důležité je, aby měli možnost čerpat zkušenosti. Věda má dnes výrazně celosvětový charakter, takže je vlastně jedno, kde schopný vědec pracuje, protože dřív nebo později se výsledky promítnou zpět. Ale taky je to věc prestiže, kterou můžeme vidět ve sportu, v kultuře i ve vědě. Máme jednu z nejlepších hokejových škol na světě, a proto jsme v hokeji úspěšní. Stejně tak bychom měli mít vynikající školu pro mladé vědce a byli bychom i v tomto oboru jedni z nejúspěšnějších. To jsme dokázali i ve světě. Je však smutné, že téměř žádného našeho soutěžícího nepodporuje škola. Projekty nevznikají ve škole a ta se ani nepodílí na jejich zpracování. Český školský systém není zařízen na podobný systém výuky. Výsledek je pak věcí náhody, ne systému. A na nás teď je, abychom se pokusili vnést pozitivní impulzy, které by systém ovlivnily. Je známo, že netradičně myslící žáček působí kantorovi problémy. Ovšem kdyby se z třídních kolektivů vybraly jenom "špičky", uškodí to kolektivům i těm špičkám. Domnívám se, že děti by měly zůstat ve svých třídách a spíš by se pro ně měly vytvářet speciální stáže a programy (třeba i o prázdninách). Tyto děti mají ještě tu vlastnost, že na sobě pracují daleko více než ostatní. Všichni vědí, že aby se někdo stal špičkovým hokejistou nebo houslistou, nestačí mu dvě hodiny tělocviku nebo hudební výchovy ve škole, ale musí někam chodit trénovat. Máme sportovní kluby a hudební školy, ale pro špičkovou vědu a techniku nemáme nic. Proto jsme už před 30 lety začali hledat "pole", jež by umožnila vědu a techniku rozvíjet. Vznikaly stanice mladých techniků a přírodovědců, Kluby vědecko-technické činnosti. V rámci východního bloku patřilo Československo ke špičce. V roce 1987 jsem navštívil Kanadu, kde bylo založeno Mezinárodní hnutí vědeckotechnické zájmové činnosti MILSET. Při debatě s lidmi z druhé strany železné opony jsem zjistil, že máme naprosto shodné názory, jen oni mají jiné možnosti a příležitosti. Hned v roce 1990 jsme právě díky kontaktům a zkušenostem ze zahraničí založili Asociaci pro mládež, vědu a techniku AMAVET. Naše podmínky se přiblížily těm jejich, ale nastaly nové problémy: jedním z nich je vysoká míra liberalizace školství. A najednou se dostáváme k tomu, s čím oni zápasí již desítky let – k velkému odklonu zájmu o vědecké a technické obory. Jenomže společenský pokrok žene výroba s vysokou aplikací vědy. A teď jde o to, abychom dokázali lidi, kteří mají dostatečné nadání a jsou vedeni již od základní školy, přilákat k oborům, které budou perspektivní. Už dlouho spolupracujeme s Akademií věd ČR, jejíž pracovníci chápou, že je potřeba mít "dorost", kterému se ve sportu říká "žáci a junioři", aby vznikal rezervoár potenciálních nástupců, a je nutné připravovat si je daleko dřív, než dokončí vysokou školu. V nových oborech, třeba nanotechnologiích, je třeba vyhledávat už mezi středoškoláky i dřív a systematicky rozvíjet skupinu lidí, která se oborem bude zabývat a může být jednou špičková. Je to běh na dlouhou trať a když se k němu rozhodneme, výsledky přinese za 20–30 let. Pokud však budeme krátkozrací, nedorostou některým ústavům kvalitní mladí pracovníci. Ústavy by tedy rozhodně měly mít někoho, kdo by se vědeckým "potěrem" zabýval a věnoval se mu.

Jak tedy na onu popularizaci vědy a získávání nové krve?
Rozhodně nestačí jenom filmy nebo přednášky. Hlavní je "dát mladým vědu do ruky". Oni na něčem pracují a často si ani neuvědomí, že je to věda. Zatím se nikde na světě nepřišlo na nic lepšího, než je konkrétní práce na vědeckých projektech. Ani škola neučí metodologii řešení problémů. V momentě, kdy se rozhodnu, že budu něco řešit (třeba i zcela banální věc), musím si rozmyslet, jak na to vlastně půjdu. Musím zformulovat, co chci řešit, a správná formulace problému může být polovinou úspěchu. A to mladé lidi nikdo neučí! Umět provést analýzu, šetření, zkoumání, pak všechno shrnout do použitelných výsledků. A v tu chvíli zjišťuji, že když někoho motivuji, aby se pustil do projektu, on nejen něco řeší, ale osvojí si přitom spoustu dalších věcí, které ho škola nenaučí. Interaktivní způsob práce na projektech je klíčový. Nezáleží na tom, zda se odehrává v laboratoři Akademie nebo doma, ale je důležité, aby měl student někoho, s nímž by mohl práci konzultovat. Zpočátku totiž velmi těžko posoudí, jaká metoda je správná. V klubu AMAVET v Příbrami se nám osvědčila mezigenerační spolupráce. Důchodci, kteří pracovali ve výzkumu, jsou konzultanty středoškoláků při formulaci a řešení problémů. Po několika projektech už mladý člověk ví, jak na věc, je schopen řešit ji sám. Zda se někdo k určité práci hodí, se nedá posuzovat podle školních známek, které nevyjadřují míru kreativity, ale podle kvality projektů. A na tom je postaven systém soutěže INTEL ISEF, jež běží od padesátého roku v USA. Podobný projekt se snažím "protlačit" jako vládní program. Jenže u nás význam tvorby personálního potenciálu pro budoucnost tak, aby ČR obstála ve světové konkurenci, není doceněn. Přitom úspěšná účast vítězů naší soutěže v zahraničí dokazuje, že to děláme dobře a rozhodně nemáme důvod ke komplexům méněcennosti. Nejdůležitějším poznatkem pro nás bylo, že jsme při dobré přípravě plně konkurenceschopní. Kdyby se nám podařilo vytvořit ještě lepší systém, mohli bychom být ve světě nejlepší.

Teď jste mě předešel a sám prozradil svou vizi do budoucna…
Ano, to je moje vize. Vyžaduje sice systémové opatření, avšak nevyžaduje enormní prostředky a ani nechce revoluci ve vzdělávání. Je třeba vnášet pozitivní impulzy a jejich pomocí srovnat krok v působení školy, rodiny a využití volného času. Vydobýt si společenskou prestiž a příznivé ovzduší. Všechno jsme zformulovali do Národního programu vytváření a rozvíjení zájmu dětí a mládeže o vědecké a technické obory v České republice, který se nyní snažíme realizovat ve vybraných krajích.
Myslím si, že až budou rodiče ochotni zaplatit za účast ve vědecké škole stejně, jako platí svým dětem jiné zájmové či sportovní aktivity, bude vyhráno. Na­-dané děti mohou být kdekoli. A soutěží AMAVET se snažíme vytvořit celonárodní síť těchto dětí. Žádný talent by se neměl ztratit, i když ne každý se dá využít a rozvinout. Je přece škoda, když někdo ani za celý život nezjistí, že má nějaký talent.

MARINA HUŽVÁROVÁ

obrazek k clanku
Projekt nazvaný Válka v Libanonu v r. 2006 očima médií a obyvatel ­přibližuje jeho ­autor Jakub ­Vojtěch členu ­hodnotitelské ­komise Miloši Mendelovi.
FOTO: Zdroj AMAVET