Světová válka vstupovala do své závěrečné fáze, současníci to však ještě nevěděli. Zatím nebylo zřejmé, kdy, za jakých okolností a s jakým výsledkem skončí. Všechny válčící státy byly vyčerpány; situace na frontách i v zázemí se stále zhoršovala, narůstalo sociální a politické napětí. Ke konci války se vztahovaly naděje jedněch a úzkosti druhých: její výsledek měl rozhodnout o dalších osudech států, národů, politických hnutí i jejich protagonistů.
V Rakousko-Uhersku umocnila válka vnitřní rozpory a problémy, jimiž strádalo již v mírových dobách, především vyhrocené národnostní vztahy. Sílil nacionalismus i odstředivé tendence jednotlivých národů říše, z nichž některé zahájily rezistenci vůči Vídni. S novou naléhavostí se aktualizovala i "česká otázka", kterou se podařilo přenést na mezinárodní fórum. Od počátku války se na domácí i zahraniční půdě rozvíjel český protirakouský odboj orientovaný na porážku ústředních mocností a vítězství Dohody, s nimiž spojoval završení národní emancipace v samostatném státě. Tuto orientaci převzala nakonec většina české politické reprezentace a vstoupila s ní do přelomového roku 1918.Blížící se zvrat předznamenala již lednová Tříkrálová deklarace českých říšských a zemských poslanců, zdůrazňující myšlenku sebeurčení národů, a dubnová Národní přísaha představitelů českého kulturního a politického života. Další eskalaci vývoje přinesl dramatický květen 1918. Začal masovými manifestacemi na Prvního máje, který byl slaven poprvé od vypuknutí války. Největší z nich, organizovaná společně sociálními demokraty a národními socialisty, se uskutečnila v Praze: Václavským náměstím prošel více než stotisícový průvod, v němž bylo neseno ústřední heslo "Socialistický národ" a další hesla požadující ukončení války, národní svobodu a sociální spravedlnost. Mohutné prvomájové demonstrace proběhly též v Plzni, v Brně, v Ostravě a na Kladně. Hlavní událostí měsíce se však měly stát oslavy padesátého výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze, jež se uskutečnily ve dnech 16.–18. května 1918 a nabyly výrazného aktuálně politického charakteru.
Politický podtext mělo ostatně i samo budování českého Národního divadla, zahájené o půlstoletí dříve. Odráželo kulturní vzestup a vzrůstající sebevědomí postupně se rozvíjejícího národa, současně svádějícího boj za své státoprávní požadavky. Šestnáctý květen 1868, kdy byly do pražské půdy slavnostně položeny základní kameny k budově Národního divadla přivezené z památných českých hor, se do paměti účastníků i do národního historického povědomí zapsal jako velká vlastenecká manifestace. A právě jeho duch se měl po padesáti letech zpřítomnit v situaci vrcholícího národně osvobozovacího zápasu: historická reminiscence umožňovala promluvit ke žhavé současnosti, a to způsobem všeobecně působivým a v Čechách tradičním – totiž přes kulturu.
Hlavním iniciátorem a organizátorem oslav se stal šéf činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil, aktivně zapojený v domácím odboji. Z jeho podnětu uvedlo Národní divadlo k jubileu cyklus 45 her 29 českých dramatiků a 22 oper od devíti českých skladatelů, jež byly inscenovány postupně během pěti měsíců od května do září 1918. Tato přehlídka měla demonstrovat široké rozpětí, pestrost i úroveň původní české dramatické i operní tvorby a stala se nejrozsáhlejším cyklem, jaký byl kdy na první české scéně realizován. Kvapil se ovšem snažil dát oslavám velkorysý celonárodní ráz, překračující kulturní sféru a svým ohlasem působící i za hranicemi českých zemí a celé rakousko-uherské monarchie; podle vlastních slov chtěl "přetrumfnout všechno, čím jsme dosud do národa a z národa do Evropy volali pro svou samostatnost". Proto inicioval ustavení mimodivadelního přípravného výboru, v jehož čele stanul Karel Kramář jako vůdčí osobnost domácí politické scény a jehož duší se stal přední odbojový aktivista Bedřich Štěpánek, pozdější první československý vyslanec ve Spojených státech amerických.
Výbor od počátku usiloval, aby se vlastních oslav v polovině května zúčastnili i zástupci dalších slovanských národů monarchie, především Jihoslovanů, Slováků a Poláků, a svými emisary oslovil jejich politické a kulturní reprezentanty, kteří pozvání vesměs s díky přijali. V době vrcholících příprav přišly do Prahy zprávy o tzv. kongresu utlačovaných národů Rakousko-Uherska, který se sešel ve dnech 8.–10. dubna 1918 v Římě pod záštitou italské vlády a na němž představitelé českého, slovenského, jihoslovanského, polského, italského a rumunského exilu z podunajské monarchie požadovali právo svých národů na plnou politickou i hospodářskou samostatnost. Pod jejich dojmem se zrodila idea uspořádat obdobnou akci i uvnitř rakousko-uherské říše, a to právě pod rouškou pražských divadelních slavností. K pozvaným hostům pak přibyli zástupci rakousko-uherských Italů a Rumunů.
Hlavní oslavy se konaly 16., 17. a 18. května 1918 za účasti široké pražské veřejnosti, hostí ze všech krajů Čech, Moravy a Slezska a zástupců všech národů monarchie s výjimkou Němců a Maďarů. Nejvíce zastoupeni byli Jihoslované (Slovinci, Chorvati i Srbové), jichž přijelo téměř dvě stě, mezi nimi vedoucí chorvatský politik Stjepan Radić a vůdce bosenských Srbů Vojislav Šola, lublaňský starosta Ivan Tavčar a záhřebský Stjepan Srkulj, chorvatský dramatik Ivo Vojnović, slovinský básník Oton Zupančić a chorvatský básník a politik Ante Tresić-Pavičić. Polská delegace měla šedesát členů; v jejím čele stáli básníci Jan Kasprowicz a hrabě Adam Skarbek, malíř a politik Wlodzimierz Tetmajer, agrární vůdce Wincenty Witos i socialista J. E. Moraczewski. Dvacetičlenné slovenské poselstvo vedli politik Vavro Šrobár a básník Pavol Országh Hviezdoslav. Trentinské Italy zastupoval především říšský poslanec Enrico Conci, Rumuny několik rumunských důstojníků rakousko-uherské armády sloužících v Praze. Hosté byli okázale vítáni na pražských nádražích a ubytováni v předních hotelích, nejvíce v hotelu "Zlatá husa" na Václavském náměstí. Na nádražích i v ulicích bylo plno jásajících lidí mávajících červenobílými pentlemi, jako by nebylo války a jejích strádání. Atmosféra chvíle uchvátila i zpravodaje maďarského liberálního listu Magyarország, jenž na adresu Čechů napsal: "Tento národ ještě dovede být nadšen!"
Dopoledne 16. května byly slavnosti zahájeny shromážděním v Pantheonu Národního muzea, na němž promluvili Karel Kramář, Alois Jirásek, F. V. Krejčí a František Staněk i vedoucí jednotlivých národních delegací. Auditorium nejvíce dojala řeč P. O. Hviezdoslava: "Přišel jsem z chladu ohřát se k vysoko planoucímu větru vašeho zápalu a nadšení. S vyprahlými rty přišel jsem napít se plnými doušky z vašich radostí…" Pantheon byl přeplněn významnými osobnostmi, Václavské náměstí zaplaveno davy, na muzejní rampě stály stovky žen a dívek v národních krojích. "Náš odchod z Pantheonu tímto makovištěm národního vyšívání byl cestou bezmála triumfální," vzpomínal později Jaroslav Kvapil. "Kramáře a Rašína nesli na ramenou, stařičký Heyduk po boku Hviezdoslavově se tou chumelenicí jenjen potácel, Jirásek měl co dělat, aby se ho také nezmocnily paže nadšenců, a v ústrety hostům znělo volání všemi jejich jazyky."
Do slavnostní atmosféry vnesla jisté rozladění skutečnost, že sociální demokraté a národní socialisté uspořádali hodinu před muzejním shromážděním samostatnou slavnostní schůzi v Plodinové burze, kterou chtěli zdůraznit, že národní a státoprávní požadavky chtějí důsledně spojit se zásadními reformami sociálními a že divadlo a kultura vůbec musejí být napříště zpřístupněny nejširším lidovým vrstvám. Jako svorník mezi oběma akcemi působil Jaroslav Kvapil, jenž v Plodinové burze pronesl projev vítající socialismus, který "bojuje v českých řadách za osvobození národa".
Večer se pak v Národním divadle konalo slavnostní představení Smetanovy Libuše s Emou Destinnovou v titulní roli, zakončené zpěvem národní hymny. Během přestávek byly v divadle pronášeny politické projevy, přičemž si samo obecenstvo vyvolávalo řečníky. Jiní mluvili z lodžie divadla k zástupům lidí, kteří se nedostali dovnitř a po celou dobu představení stáli na ulici; zvláště emotivní projev pronesl jeden z vůdců státoprávně pokrokové strany, říšský poslanec Antonín Kalina.
Následujícího dne, 17. května dopoledne, se v Grégrově sále Obecního domu uskutečnila důvěrná jednání vedoucích českých politiků se zástupci ostatních národů monarchie představujících vlastně pražský "kongres potlačovaných národů Rakousko-Uherska". Účastníci se shodli na deklaraci, v níž se mimo jiné pravilo: "Představitelé národů se sjednotili v jednomyslné vůli učiniti vše, co je v jejich silách, aby národové jejich došli v této strašlivé válce svého osvobození a dospěli na základě práva sebeurčení k svobodnému životu ve vlastních samostatných státech." Navečer se ve Smetanově síni Obecního domu konala velká akademie, na níž zpívala Ema Destinnová, Eduard Vojan přednášel básně Jana Nerudy, Petra Bezruče a dalších českých a slovanských básníků, hrála Česká filharmonie, zpívali Pražští učitelé.
Třetího dne oslav, 18. května, pozvali pražští hostitelé své slovanské hosty na výlet parníkem proti proudu Vltavy na Zbraslav, kde byli pohostinně přijati v zámku průmyslníka a mecenáše Cyrila Bartoně z Dobenína. Teprve po návratu do Prahy zjistili, že se rakouská policie a státní správa, jež v minulých dnech daly zcela volný průchod všem akcím, najednou "probudily" a připomněly, v čích rukou je doposud vláda v českých zemích. Národní listy byly na pět měsíců zastaveny, další veřejné schůze a shromáždění zakázány, slovanští hosté měli urychleně opustit Prahu. Stávající státní moc varovala, že "napříště budou shromáždění a průvody bez dalšího bezohledně, a bude-li třeba s použitím zbraní rozptýleny", a Národnímu divadlu pohrozila jeho uzavřením, budou-li se opakovat "politováníhodné případy".
To však již nemohlo vymazat silný dojem z minulých dnů, signalizující, že se časy začínají měnit. Téměř současně s pražskými divadelními slavnostmi vystoupily československé legie v Rusku proti bolševikům, a dostaly se tak do popředí zájmu dohodových mocností. Tři dny po skončení slavností vypukla vojenská vzpoura v Rumburku a krátce nato v Trenčíně. Dne 30. května 1918 podepsali představitelé českých a slovenských krajanských organizací v USA Pittsburskou dohodu, vyslovující se pro spojení Čechů a Slováků v jednom samostatném státě…
Divadelní slavnosti bývají považovány za nejvýznamnější domácí manifestaci proti rakousko-uherské monarchii před jejím rozpadem. Jaroslav Kvapil je ve svých pamětech, v kapitole příznačně nazvané Jaké to bylo jaro!, označil za předehru říjnového převratu 1918.
Josef Tomeš,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
English
