Dnešní datum:
02. 07. 2011

Článek přináší komparativní analýzu politik, diskursů a praxe péče o děti mladší tří let ve Francii a České republice.[1] Přes odlišný historický vývoj těchto zemí tvoří tyto společnosti dobrý příklad pro komparaci. Obě mají i z historické perspektivy relativně vysokou zaměstnanost žen.[2] V obou zemích je také historicky zakotveno rozdělení institucí péče o předškolní děti podle jejich věku, přičemž do pedagogicky orientovaných mateřských škol pro děti od tří let, které mají dobrou reputaci v odborných kruzích i mezi rodiči, dochází v obou zemích okolo 90 % dětské populace příslušného věku (Kuchařová et al. 2009; Plaisance 1999: 32). V obou zemích existuje kromě toho i institut tříleté rodičovské dovolené, kryté rodičovským příspěvkem, jehož výše je ve vztahu k průměrnému platu v obou zemích podobná, i když jeho délka je vázána k odlišným kritériím. Zatímco v ČR mohou rodiče volit mezi příspěvkem po dobu dvou až čtyř let bez ohledu na počet svých dětí, ve Francii je možné pobírat rodičovský příspěvek u prvního dítěte jen po dobu šesti měsíců, zatímco u každého dalšího dítěte po dobu tří let. Přesto ve Francii pokračuje v pracovní aktivitě 73 % matek jednoho dítěte mladšího šesti let a 66 % matek dvou dětí, z nichž alespoň jedno je mladší šesti let, zatímco v ČR pracuje jen 31 % matek jednoho dítěte a 36 % matek dvou dětí tohoto věku (Eurostat 4/9/2009). Zaměříme-li se pouze na ženy s dítětem mladším tří let, rozdíl mezi chováním českých a francouzských matek ještě vzroste. Zatímco ve Francii pracuje v tomto věku nejmladšího dítěte již více než polovina matek, v ČR je to méně než pětina (OECD 2007, tab. LMF1.2.B).[3] Adekvátně k tomu ve Francii pečuje osobně a celodenně o děti mladší tří let polovina matek, zatímco v ČR takto pečují o dítě čtyři pětiny matek.[4] K největšímu rozdílu v chování českých a francouzských matek tedy dochází v období péče o děti mladší tří let, čemuž odpovídá i jejich odlišné využívání formální péče. Tu v obou zemích historicky zajišťovaly jesle, přičemž dvouleté děti byly a jsou přijímány i do mateřských škol. I přes nezanedbatelnou podobnost institucí péče o předškolní děti v těchto dvou zemích však v současné době navštěvuje ve Francii jesle a mateřské školy zhruba pětina dětí mladších tří let, zatímco v ČR využívají formální péče pouhá tři procenta takto malých dětí (Kuchařová et al. 2009; Silvera 2005: 36). Kromě toho, zatímco francouzské děti navštěvují tato zařízení zhruba na třicet hodin týdně, jejich čeští vrstevníci a vrstevnice zde tráví v průměru téměř o polovinu kratší dobu (OECD 2006, tab. PF3.2.B).[5] Názory populací i jejich praxe péče o děti mladší tří let se ve Francii a ČR značně liší. Otázkou zůstává, proč ve dvou zemích, v nichž je základní design institucí péče o předškolní děti velmi podobný, jsou výsledné situace natolik odlišné. V rámci tohoto textu odkrýváme jeden z faktorů, který ovlivňuje zaměstnanost matek malých dětí a podobu a využívání institucí: odborný diskurs týkající se míry vhodnosti různých typů péče o malé děti.
 
1. Teoretická východiska
Historický institucionalismus je sociálněvědní přístup zabývající se analýzou institucí ve snaze objevit a vysvětlit sledy událostí v sociální, politické či ekonomické oblasti. Institucionální analýza využívá koncept path-dependency, podle kterého institucionální změna učiněná v minulosti předznamenává cestu (path), kterou budou instituce následovat. Pokud aktéři v určitém časovém okamžiku (critical juncture), kdy mají na výběr z různých alternativ institucionálního nastavení (například sociálních politik), vyberou jednu z nich, další institucionální změny budou již omezené tímto výběrem – je totiž jednodušší pokračovat v dříve zvolené cestě než kompletně měnit směr (Pierson 2000). Přístup historického institucionalismu je využíván zejména v politické vědě a v sociologii a vedl k podnětným zjištěním, přesto je v současnosti podroben kritice. Historický institucionalismus totiž dobře vysvětluje kontinuitu institucí, ovšem nedokáže stejně dobře vysvětlit jejich změnu (viz např. Peters, Jon, King 2005: 1277; Schmidt 2010: 2). Navazující přístupy se proto pokusily do institucionalismu změny integrovat. Jedním z nich je diskursivní institucionalismus, který usiluje o překonání omezení institucionalismu zdůrazněním role idejí a diskursů při vysvětlování institucionálních změn (Schmidt 2010: 2). Instituce jsou zde chápány jako nosiči idejí a diskursů, které se mohou stát objektem důvěry či nedůvěry a mohou se měnit v závislosti na tom, jak se mění ideje a diskursy zúčastněných aktérů (Rothstein 2005: 168–198). Podle Teresy Kulawik jsou pak instituce konstruovány prostřednictvím diskursivních střetů a je možné je chápat jako „sedimentované diskursy“ (Kulawik 2009: 268–269). Institucionální změna a kontinuita může být vysvětlena prostřednictvím toho, jak se určité myšlenky objevují ve výpovědích aktérů majících vliv na sociální politiky, jak jsou sdělovány veřejnosti a jak jsou veřejností přijímány. Významnou úlohu v tomto procesu hraje expertní vědění. Moderní státy jsou nemyslitelné bez vstupování vědeckého poznání do politických procesů. Různé formy vědění (exaktněvědní, právní, ekonomické, morální) mají v různých národních diskursech odlišnou váhu, a analýza institucí se tak neobejde bez pozornosti věnované významu a podobě těchto forem vědění (Kulawik 2009: 269).
Politické debaty vycházející z určitého diskursu obsahují diskursivní rámce, které mohou být identifikovány a popsány (viz Snow, Benford 1988). Aktéři debat týkajících se péče o malé děti (ať už se jedná o veřejně vystupující odborníky, politiky, profesionální pečovatele či samotné rodiče) také využívají diskursivní rámce při argumentování o svých názorech, rozhodnutích a chování. To, jaké rámování získá převahu v politické debatě, je pak rozhodující pro dominantní definici „dobré péče“, „zájmu dítěte“, „dobrého mateřství/ rodičovství“, stejně jako pro realizaci konkrétních politik a podporu institucí. Politická moc tak závisí i na tom, „jakou mají různí aktéři schopnost vnést svou vlastní interpretaci sociálních vztahů a problémů do politického pořadu jednání (agenda) a prosadit vlastní návrhy a řešení“ (Kulawik 2009: 266). 
 
2. Metodologie
Cílem našeho článku je komparovat instituce péče o děti do tří let a jejich vývoj v uplynulých 50 letech ve dvou zemích – ve Francii a v České republice – a identifikovat příčiny rozdílů v současné podobě těchto institucí a v chování aktérů rodičů, kteří tyto instituce využívají či nevyužívají. Inspirovány přístupem diskursivního institucionalismu jsme při analýze institucionálního vývoje věnovaly pozornost roli diskursů a diskursivních rámců (frames), které měly na utváření podoby institucí vliv.
Nejprve jsme přistoupily ke srovnávání historie institucí a utváření politik péče o děti v obou zemích. Následně jsme analyzovaly a srovnávaly diskursy týkající se péče o děti do tří let ve Francii a v Československu/ České republice. Zaměřily jsme se na období od roku 1945 do současnosti, přičemž důraz byl kladen na okamžiky a události, které znamenaly změnu ve vývoji institucí (critical juncture).
Pro analýzu diskursů jsme využily metodologii popsanou Paolem R. Donatim (political discourse analysis, viz Donati 1992) a čerpaly jsme také z analýzy  rámců (framing analysis, viz Snow, Benford 1988; 1992). Do analýzy byly zařazeny následující dokumenty: zákony a legislativní opatření vztahující se k institucím péče o děti v daném období; odborné sociologické, demografické a pediatrické texty analyzující rodinnou a sociální politiku, politiky péče o děti a instituce; knihy a články popularizující odborná zjištění týkající se péče o děti do tří let, někdy psané samotnými pediatry a psychology; sociologické výzkumy využívání různých typů péče o děti a postojů populace k nim; rozhovory s odborníky (sociology, psychology a demografy) zabývajícími se danou problematikou. Kromě těchto zdrojů byly do analýzy zahrnuty pro případ Francie také oficiální reporty a zprávy, vypracované různými institucemi vlády a parlamentu či na jejich přímou objednávku, a pro případ České republiky/ Československa také parlamentní diskuse k návrhům legislativních opatření vztahujících se k institucím péče o děti, stanoviska vlády k politice péče o děti a pro období před rokem 1989 také zprávy Státní populační komise (SPK).
Při analýze textů jsme postupovaly následovně: Nejprve byly rozpoznány jednotlivé argumenty použité v daném textu, poté byly kódovány a s pomocí neustálého porovnávání na různých úrovních byly seskupeny do kategorií. Takto bylo možno rozlišit několik různých „systémů“ argumentace neboli diskursivních rámců. Při analýze diskursu byl kladen zejména důraz na expertní diskursy: jací aktéři měli v dané zemi legitimitu se k problému vyjadřovat, jaké byly jejich definice problému a diskursivní rámce, k jakým střetům a k jakým sjednocením (alignments, viz Snow a Bedford 1988) docházelo, a jak se tyto diskurzivní rámce odrážely v utváření sociálních politik a potažmo v praktikách rodičů dětí do tří let.

3. Instituce, chování a diskursy v oblasti péče o děti ve Francii
Francie je zemí s dlouhou tradicí rodinné a pronatalitní politiky, která měla ovšem ještě v 60. letech 20. století silně konzervativní ráz co se týče role rodiny a genderové dělby práce. V 60. letech se ale postupně dostala ke slovu generace poválečného babyboomu, nezatížená starostmi o každodenní přežití, odmítající hodnoty a životní dráhy svých rodičů. Toto odmítnutí se týkalo zejména žen, které dosahovaly výrazně vyšší úrovně vzdělání než jejich matky a které začaly masivně vstupovat na pracovní trh (Saltiel, Sullerot 1974: 13–19). Jakmile tyto ženy začaly v 70. letech plnit své reprodukční plány, logicky se objevil požadavek rozšíření institucí zajišťujících péči o malé děti.
Již od 50. let 20. století se zvyšoval podíl dětí navštěvujících mateřskou školu, která má ve Francii dlouhou tradici jako instituce poskytující vzdělání předškolním dětem. Zatímco v letech 1945–1946 činil podíl dvouletých až pětiletých dětí navštěvujících mateřskou školu 27 %, koncem tisíciletí dosahoval jejich podíl 85 % (Plaisance 1999: 32). Instituce mateřských škol podobně jako v Československu i ve Francii v této době spadala a stále spadá pod Ministerstvo školství a je součástí školského systému.
Prostřednictvím mateřských škol stát poskytuje bezplatně vzdělání a péči dětem starším tří let. Ačkoli zákon upravuje i možnost přijímání již dvouletých dětí, děje se tomu tak jen v limitu dostupných míst a ve výsledku tak počet dvouletých dětí navštěvujících mateřskou školu v průběhu druhé poloviny minulého století značně kolísal. Vrcholu dosáhl na přelomu 70. a 80. let, kdy školky navštěvovalo 30,7 % dětí ve věkové kategorii od dvou do tří let[6] (Lurçat, Cottez 1982: 26).
Péče o děti mladší tří let je tak od počátku sledovaného období ve Francii podobně jako v Československu /ČR konstruována jako zodpovědnost rodičů (Daune-Richard 1999: 36–37). Instituce, které se péči o takto malé děti ve Francii věnovaly a věnují, byly podobně jako v Československu jesle. V poválečném období byl počet míst v jeslích zanedbatelný, mezi rodiči a odborníky se netěšily dobré pověsti a sloužily spíše jako pomoc rodinám v nouzi. Ani konzervativní politika, podceňující motivaci žen vstoupit na pracovní trh, tyto instituce nepodporovala. Vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti byla v tomto období v provozu jeslí věnována pozornost zejména hygienickým a medicínským požadavkům (Sullerot 1981: 150).
Přesto se počátkem 60. let situace začala měnit. V průběhu desetiletí se postupně prosadil psychopedagogický model péče (Norvez 1990: 341). Již koncem 50. let začala psycholožka Irene Lézine spolu s některými pediatry prosazovat myšlenku, že nad každými jeslemi by měl dohlížet kromě pediatra i psycholog (Lézine 1964). Za kritický okamžik (critical juncture) je možné pokládat nařízení z roku 1975, které ustavilo vyšší požadavky na pedagogickou kvalifikaci personálu jeslí a redukovalo medicínské a hygienické nároky na vybavení a provoz jeslí (např. byl odstraněn zákaz vstupu rodičů do prostor jeslí, viz Sullerot 1981: 150). Přesto jesle oficiálně zůstaly zdravotnickou institucí a kvalifikace personálu byla stále v první řadě zdravotnická.[7]
Političtí aktéři 60. a 70. let si uvědomovali sílu, kterou představovalo sílící ženské hnutí a nárůst počtu žen na trhu práce, pro něž se dostupnost institucí péče o děti stala životní nutností. Předvolební a vládní projevy se tak neobešly bez zdůraznění potřeby institucí péče o děti. Vzhledem ke konzervativní vládě Valeryho Giscarda d´Estaing v tomto období sice nedošlo k úspěšnému navýšení míst v jeslích tak, aby se přiblížilo pokrytí poptávky, vzestup levicových a feministických hnutí však přinesl zahájení kritiky pro-natalitně a konzervativně orientované rodinné politiky (Cuvillier 1977; Louis, Marcillac 1981) a státní podpora jeslí se zvýšila (Laroque 1985: 334).
K dalším změnám došlo v 80. letech. Mitterandova levicová vláda odmítla progresivitu dávek podle počtu dětí v rodině a progresivitu podpory stoupající s příjmem domácnosti (v podobě daňových úlev). Po přijetí reportu Bouyala-Roussille (1982) o situaci péče o děti ve Francii  byly jesle prohlášeny za prioritu financování CAF (orgánu, který ve Francii financuje rodinnou politiku). Měnová krize v letech 1982–1983 ale zastavila reformy v zárodku (Laroque 1985: 31–32). Ekonomická stagnace a vysoká nezaměstnanost spoluurčovala další vývoj v oblasti politiky péče o děti. Místo plánovaných 100 000 bylo vytvořeno za podpory CAF jen 20 000 jeslových míst (Math, Renaudat 1997: 8). Ani na konci 90. let nepokryly místa v jeslích více než 9 % dětí do tří let, a polovina všech míst se nacházela v pařížském regionu (Fagnani 1995: 25).
Zejména druhá polovina 80. let, kdy parlamentní většinu získala konzervativní a familialisticky laděná pravice J. Chiraca, se totiž nesla ve znamení odklonu od podpory jeslí. Cílem politiky péče o děti přestalo být primárně dosažení rovnosti mužů a žen na trhu práce, nýbrž „svoboda volby“ rodičů při výběru způsobu, jakým bude pečováno o jejich děti (Steck 1994: 43–45; Martin 2009: 12). Důraz byl položen na flexibilitu a diverzifikaci nabídky způsobů péče o děti. Kritici však spatřovali za rétorikou rozšíření flexibility a diverzifikace péče snahu o dosažení jiného cíle, a to redukce nezaměstnanosti (Daune-Richard 1999).
Součástí opatření přijatých v tomto období byla podpora péče matky (rodičů) v domácnosti. V roce 1985 byla zavedena dávka APE, určená rodiči, který pečuje o dítě a zároveň není aktivní na pracovním trhu. V prvním období se vztahovala jen na třetí dítě v rodině, do jeho třetích narozenin. V roce 1994 ale byla rozšířena i na druhé dítě v rodině. Tato dávka demotivovala určité skupiny žen (např. ženy s nízkou kvalifikací či s negativně flexibilní pracovní dobou) od pracovní participace a následně vedla ke zhoršení jejich uplatnění na trhu práce (Fagnani 1995; Marc 2004: 29–31).
Další součástí těchto opatření bylo zavedení dávky AGED, určené na náhradu nákladů spojených se zaměstnáním chůvy v domácnosti rodičů s dětmi. Dávka pokrývala mzdové odvody pečovatelky a byla doplněna o daňové úlevy. V průběhu 90. let byla rozšiřována a navyšována. Tato podpora byla a je využívána vzhledem k jejímu nastavení naopak jen rodinami s vyššími příjmy.
Posledním klíčovým opatřením v rámci druhého identifikovaného kritického okamžiku v rámci historického vývoje politiky péče ve Francii byla reforma příspěvku na mateřskou asistentku (pečující nanejvýš o tři děti ve vlastní domácnosti). V roce 1990 se PSAM (z roku 1980) změnil na AFEAMA, který umožnil nejen kompenzovat náklady na povinné odvody asistentky a část její mzdy, ale i uplatnit daňové úlevy.[8] Vzhledem k nižším cenám mateřských asistentek (oproti chůvám) začala být tato dávka hojně využívána, zejména rodiči, kteří nezískali místo v jeslích.
V důsledku těchto opatření část matek opustila trh práce, aby sama pečovala o své děti, a část zaměstnala chůvu či mateřskou asistentku, čímž přispěla k vybudování nových (nízce kvalifikovaných) pracovních míst (Commaille, Stroel, Villac 2002: 76). Přijetí těchto opatření lze považovat za kritický okamžik, jelikož státní podpora se ideologicky i fakticky (institucionálně) přemístila od jeslí k soukromé rodinné či mimorodinné péči, s cílem snížit celkové náklady na politiku péče o děti (Daune-Richard 1999: 42). Přesto byly náklady této politiky výrazně vyšší, než se původně očekávalo (Afsa 1996). Důsledkem těchto změn byl odklon od kvality péče (u chův není příspěvek podmíněn kontrolou kvality péče a rodiče jsou s jejich službami často nespokojeni, navíc dochází k relativně častému střídání pečující osoby vzhledem k vysoké fluktuaci pracovnic v této oblasti – Fagnani, Letablier 2003: 27) a posílení ideálu ženy-matky-pečovatelky (Daune-Richard 1999: 43; Commaille, Stroel, Villac 2002: 57).
Takto nastavený systém v podstatě podporuje movitější vrstvy, zatímco matky s nízkými příjmy, které nezískají místo pro dítě v jeslích, jsou odkázány na rodičovskou dovolenou a APE, což komplikuje jejich postavení na pracovním trhu (Legendre et al. 2004: 9). Ačkoliv pod sílící kritikou došlo k několika pokusům učinit systém sociálně spravedlivější (např. reforma PAJE z roku 2004) a vrátit podporu jeslím, jednou zvolená institucionální cesta (path) zavedení praxe ve využívání podpor AGED, AFEAMA a APE, spolu s rétorikou ekonomického liberalismu posilovanou globální hospodářskou krizí vede současné politické představitele spíše k institucionálním krokům v rámci jednou nastavené institucionální cesty. Místo přesunu podpory od chův k jeslím se snaží současní političtí představitelé zvýšit počet dětí na vychovatelky v jeslích,[9] snížit požadavky na jejich kvalifikaci a omezit přístup dvouletých dětí do mateřských škol.[10] To může mít zásadní dopad na dostupnost veřejných institucí péče pro děti do tří let, protože ještě v 90. letech nabízely mateřské školy více míst pro tyto děti než jesle (Plaisance 1999: 39). 
 
4. Instituce, chování a diskursy v oblasti péče o děti v ČR
Stejně jako v dalších evropských zemích se neslo období po druhé světové válce i v české společnosti v duchu odklonu od modelu muže živitele a ženy pečovatelky. Po nástupu komunistické strany k moci v únoru 1948 probíhal však tento vývoj daleko rychleji než v zemích vně bývalého východoevropského bloku. Ideálem ženy v pojetí Komunistické strany Československa byla pracující matka, emancipovaná od ekonomické závislosti na muži. Centrální plánovaná ekonomika trpěla nedostatkem pracovních sil a poválečná ekonomická situace domácností také přispěla k rychlému nárůstu ženské zaměstnanosti. Již během 50. let tak stoupla zaměstnanost žen nad 70 % z celkového počtu žen ve věku 15–54 let (Historická statistická ročenka ČSSR 1985).
V první fázi státněsocialistického režimu měly být všechny existující instituce transformovány podle sovětského vzoru, a to se týkalo i institucí péče o děti. V roce 1948 vstoupil v platnost zákon o jednotném školství (95/1948 Sb.), kterým se staly mateřské školy součástí školské soustavy, v kompetenci ministerstva školství. Naopak jesle byly zařazeny mezi zařízení preventivně léčebné péče a do kompetence ministerstva zdravotnictví (103/1951 Sb. a 24/1952 Sb.).
Po tomto institucionálním vymezení, které lze považovat za kritický okamžik, jelikož institucionálně, ideově i prakticky oddělilo nerodinnou péči o děti starší tří let jako péči vzdělávací a nerodinnou péči o děti mladší tří let jako péči zdravotně-výchovnou, významně stoupl počet mateřských škol i jeslí. Mateřské školy byly již za první republiky navštěvovány zhruba pětinou 3-5letých dětí. Jesle sice existovaly na českém území zhruba stejnou dobu jako mateřské školy, podobně jako ve Francii však fungovaly spíše jako celodenní sociální ústavy než polodenní vzdělávací zařízení. Na začátku 50. let tak jesle navštěvovala pouze 3 % dětí mladších tří let. Vzhledem k pracovní době matek byla již na začátku 60. let prakticky všechna předškolní zařízení alespoň celodenní, ale vzhledem k nárůstu podniků s nepřetržitým provozem se experimentovalo i se zařízeními celotýdenními a s nepřetržitým provozem.
Rychlý růst zaměstnanosti žen ale nebyl kompenzován adekvátně tomu rychlým růstem počtu míst v zařízeních péče o děti. Také nedostatek služeb a zboží v rámci centrálně plánovaného hospodářství posiloval vysoké zatížení pracujících matek, které se projevilo klesající plodností. Společenská diskuse o těchto problémech se rozvinula zejména během 60. let, kdy již byla většina matek i starších žen (potenciálních babiček na hlídání) zaměstnána. V roce 1962 byla ustavena jako orgán vlády Státní populační komise (SPK), aby na vědeckém základě připravila opatření ke zlepšení populační situace. Mezi jejími zástupci z odborné veřejnosti se k problematice péče o děti vyjadřovali zejména pediatři, kliničtí psychologové, demografové a ekonomové.
Demografové si kladli otázku, jak naložit se zaznamenanou souvislostí mezi rostoucí zaměstnaností žen, jejich zatížením a klesající plodností (např. Srb, Kučera 1959; Jureček 1963). Pediatři, kteří sloužili spolu se zdravotními sestrami v jeslích, monitorovali zvýšenou nemocnost dětí navštěvujících jesle, zejména onemocněními horních cest dýchacích. Kvůli časté absenci dětí z důvodu nemoci a uzavírání jeslí z důvodu karantény byla v jeslích aplikována přísná hygienická pravidla a rodiče měli vstup do jeslí zakázán z důvodu obav ze zanesení infekcí (např. Srb, Kučera 1959; Encyklopedie moderní ženy 1966). Pediatři, ale zejména kliničtí psychologové začali na základě výzkumů deprivace dětí v dětských domovech, kojeneckých ústavech a v týdenních jeslích zvažovat škodlivost pobytu v jeslích obecně (např. Langmeier, Matějček 1974).
Všechna tato rámování péče o děti mladší tří let vedla v druhé polovině 60. let na popud SPK k ustavení propopulačního plánu na zavedení tříleté placené další mateřské dovolené (Klíma 1969) a k jeho částečné realizaci na začátku 70. let, kdy došlo k prodloužení další mateřské dovolené do dvou let dítěte a představení instituce mateřského příspěvku pro celodenní péči matek po ukončení základní placené mateřské dovolené. Toto období lze považovat za další kritický okamžik, kdy byla nastavena nová institucionální cesta vývoje.
Vzhledem k neexistenci nezávislého ženského hnutí v období státního socialismu k rozvinutí feministického rámování v diskursu péče o děti mladší tří let na rozdíl od Francie nedošlo. V 50. letech byly jesle prosazovány komunistickými komisemi žen za účelem emancipace žen skrze jejich zaměstnání. V 60. letech, když byl ustaven na návrh komunistické strany Český svaz žen (ČSŽ), bylo jeho představitelkami reflektováno zejména vysoké zatížení pracujících matek. Ačkoliv se v rámci ČSŽ ozývaly kritické hlasy, které viděly v tendenci k prodlužování placeného období celodenní péče matek o děti negativní důsledky pro ženskou emancipaci, i ČSŽ, který byl personálně propojený, ideově ovlivněný a z hlediska návrhů institucionálních změn de facto závislý na SPK, na konci 60. let také podpořil zavedení dvouleté placené další mateřské dovolené.[11]
V průběhu 70. a 80. let se nově institucionalizovaný model přerušované pracovní dráhy ženy matky prosadil v praxi a ovlivnil i postoje české veřejnosti. V praxi se projevil od 60. let narůstajícím počtem let, které ženy trávily s každým svým dítětem v domácnosti (Hašková, Maříková, Uhde 2009) a na úrovni postojů se projevil v počtu let, po které veřejnost považovala za ideální celodenní mateřskou péči o dítě (Čákiová et al. 1977; Kobylková et al. 1987). Fakt, že důraz na individuální výkon v zaměstnání byl v období normalizace oslaben a populace se stáhla do soukromí svých rodin, bez pochyby přispěl v české společnosti k akceptaci pracovní dráhy žen přerušované dlouhými přestávkami.
Po roce 1989 tento genderově konzervativní model dvou živitelů s kontinuální a přerušovanou pracovní dráhou pokračoval (viz např. EVS 1991 a 1999 nebo ISSP 1995 a 2002).[12] Také na úrovni institucionální pokračovala politika péče o předškolní děti cestou, jejíž dráha byla zformována dříve ustavenými kritickými okamžiky. V polovině 90. let byl opět prodloužen příspěvek pro celodenně pečujícího rodiče do čtyř let věku dítěte a počet let strávený matkami v domácnosti s každým dítětem vzrostl ještě více než dříve, ačkoliv k podobnému prodloužení mateřské /rodičovské dovolené nedošlo (Hašková, Maříková, Uhde 2009). Dokonce i současná nedostupnost nerodinné péče o děti mladší tří let má své kořeny v předchozím institucionálním vývoji. V 90. letech, kdy bylo odmítnuto všechno, co bylo spojeno se státněsocialistickým režimem, dostaly jesle nálepku „výmyslu komunistů“. Jesle přestaly být státem dotovány a jejich cena začala být pro většinu rodin příliš vysoká. Populace byla navíc přesvědčena o tom, že je pro dítě nejlepší, pokud zůstane do tří let v individuální péči, takže zrušení dotací jeslím nevyvolalo žádný odpor. Na konci 90. let bylo již zřejmé, že se matky staly kvůli dlouhým přestávkám v zaměstnání jednou z nejvíce ohrožených skupin dlouhodobou nezaměstnaností. Proto začal být rodičovský příspěvek upravován, až se postupně změnilo celé jeho pojetí. Z příspěvku pro celodenní péči matky se stal příspěvek na péči o dítě bez ohledu na ekonomickou činnost osoby pobírající příspěvek, trvá jen zákaz využívání kolektivních zařízení péče o děti při pobírání příspěvku. V roce 2008 byla dokonce zavedena tzv. třírychlostní rodičovská dovolená, která motivuje matky s vyššími příjmy k rychlejšímu návratu do zaměstnání (ve dvou letech dítěte). Podpora zařízení péče o děti mladší tří let, která by rychlejší návrat reálně umožnila, však byla zamítnuta. Jesle byly politiky odmítnuty jako nezdravý kolektivistický projekt. V souladu s neoliberální rétorikou svobodné volby byly odmítnuty investice do zařízení péče o děti mladší tří let, kterých by využily jen některé rodiny, ve prospěch transformovaného rodičovského příspěvku, který mohou ve smyslu přípěvku na péči využít všechny rodiny podle vlastního uvážení. Bez rozvoje veřejných institucí mohou tento příspěvek využít na nerodinnou péči pouze bohatí, jelikož nedosahuje takové výše, aby soukromou individuální placenou péči pokryl. Někdejší institucionální zakotvení nerodinné péče o děti mladší tří let jako péče zdravotně-výchovné zbrzdilo i rozvoj soukromých pečovatelských iniciativ, jelikož i soukromé osoby, které chtěly nabízet své služby v oblasti péče o děti mladší tří let, musely mít zdravotnické vzdělání.
 
Druhá část článku

Poznámky

---

[1] Článek vychází z práce na grantových projektech: Instituce, mýty a přesvědčení: Zkoumání vlivu path-dependency na soudobé diskurzy péče o děti v České republice, Švédsku a Francii (GA AV ČR; IAA700280901); a Proměny forem a uspořádání partnerského a rodinného života z hlediska konceptu životních drah (GA ČR; P404/10/0021).