Radka Dudová
Otcovská identita je úzce spojena s identitou mužskou čili s maskulinitou. Být mužem v naší i jiných kulturách znamená možnost stát se otcem. Vlastnictví penisu a spermatu, které zakládá mužství, je zároveň podmínkou otcovství. I muži, kteří děti mít nechtějí, se cítí být méně muži, pokud zjistí, že děti mít nemohou. Muži-otcové se navíc v konstrukci své identity velmi často vymezují v protikladu k ženám-matkám. Sociologický koncept maskulinity tudíž může osvětlit mnohé otázky týkající se otcovské identity.
V obecném povědomí je mužství vnímáno jako jakási bezčasová esence přítomná v srdci každého muže; mužskost je chápána jako věc či kvalita, kterou někdo buďto má, nebo nemá. Je to vrozená vlastnost daná biologickým mužstvím, kterou by každý muž měl viditelně manifestovat světu.
Sociologie se od samého počátku mužských studií od tohoto běžného pojetí distancuje a zdůrazňuje sociálně konstruovanou povahu maskulinity čili toho, co považujeme za „mužské“. Michael Kimmel [1987], jeden ze zakladatelů proudu kritických mužských studií, chápe maskulinitu jako neustále se měnící sbírku významů, které muži konstruují ve vztazích k sobě samým, ke světu a k jiným. Mužskost je historická, sociálně konstruovaná a vytvořená kulturou. Znamená tedy jiné věci pro různé lidi v různých časech [Kimmel 1994: 120].
Na maskulinitu je a bylo v sociálních vědách nahlíženo z různých perspektiv a podle nich se také liší její různé definice. Psychoanalytické hledisko akcentuje identitní aspekt: mužská identita je něco velmi nejistého a křehkého; muži se nacházejí v neustálém stavu nejistoty ohledně své genderové identity, a tudíž musí stále sami sobě a ostatním dokazovat své mužství. Je to dáno psychickým vývojem v raném dětství a socializačními mechanismy, které jsou rozdílné u dívek a u chlapců. Hledisko teorie rolí pokládá maskulinitu za soubor vět a návodů, jak hrát mužskou roli, kterému se musí všichni muži naučit. Součástí role jsou takové charakteristiky jako sebedůvěra, ambice a síla, které dávají předpoklad k tomu, aby mužská role byla rolí dominantní. Sociálně-vztahová perspektiva vidí maskulinitu jako soubor různých praktik, které vycházejí z různých pozic, v nichž se muži nacházejí v sociální struktuře. Mužská identita je potom výsledkem působení různých institucí, jejichž jsou muži součástí. Podle kulturního hlediska každá světová kultura obsahuje svůj vlastní soubor myšlenek a témat, které se vztahují k mužům a mužskosti. Tyto „kulty“ maskulinity poskytují všem členům kulturní komunity společné porozumění tomu, co to znamená být „muž“. Muži konstruují sami sebe pomocí těchto sdílených významů a ideologií [Edley, Wetherell 1996: 99–106].
Z výše nastíněného je zřejmé, že koncept maskulinity není zdaleka tak jasný, jak by se z běžného porozumění mohlo zdát [viz Hearn, Collinson 1994]. V první řadě neexistuje jeden jediný model, jak správně být mužem – v každé společnosti vedle sebe stojí více diskurzů maskulinity. Některé z nich pokojně koexistují, jiné si navzájem ostře konkurují. Proto se v sociologii velice záhy začalo hovořit o maskulinitách v množném čísle. V každé společnosti existuje více definic mužství zároveň, v závislosti na třídě, rase, etnicitě, věku a regionu. Podstatné je, že tyto druhy maskulinity si nejsou rovny: každá společnost zpravidla konstruuje jeden typ maskulinity, který je nadřazený těm ostatním a se kterým je každý muž poměřován. Tento dominantní typ maskulinity bývá nazýván hegemonickou maskulinitou [Connel 1987: 183]. V západní kultuře by podle ní měl muž být úspěšný, schopný, spolehlivý a mít vše pod kontrolou; měl by být agresivní, ambiciózní, kompetitivní, individualistický a soběstačný; měl by být heterosexuální. Hegemonická maskulinita je v podstatě obecně definována tak, že jen mizivé procento mužů skutečně může beze zbytku naplnit ideál, který představuje, a to vystavuje většinu mužů pochybování a nejistotě [Kimmel 1994: 125].
Koncept maskulinity prošel v posledních deseti letech určitým vývojem a došlo i k jeho dekonstrukci a částečnému zpochybnění [McInnes 2001]. Přesto v každodenním světě nějakým způsobem funguje: když se řekne „mužství“ či „mužnost“, naprostá většina lidí v žitém světě bude vědět, o co se jedná, a dokáže s těmito termíny asociovat určité charakteristiky a vlastnosti. Tyto stereotypy a ideologické znaky spojované v dominantním diskurzu s mužstvím fungují jako určité standardy, se kterými se muži stále poměřují či spíše jsou poměřováni, vůči kterým se vymezují a kterých se, často marně, snaží dosáhnout (nebo je od nich okolím očekáváno jejich dosažení). V tomto smyslu maskulinita jako ideologie silně ovlivňuje životy mužů a mužské identity, a má tudíž i zásadní dopad na životy žen. V naprosté většině případů se jedná o charakteristiky, které vylučují nebo minimálně nepodporují osobní péči a starost o druhé, závislost na druhých, emocionalitu a vztahovost – tedy vlastnosti nezbytné pro angažované a pečující rodičovství. Proto je logické, že mnozí muži mají strach ze ztráty své „mužnosti“, projeví-li se jako pečující otcové.
Na druhé straně se objevuje jiný problém: pokud se muži chtějí stát novodobými pečujícími otci ve shodě s rozšiřující se moderní normou otcovství – a nezanedbatelná část otců k tomu alespoň v některých rysech směřuje – musí si utvořit úplně nové místo. V diskurzu maskulinity jako by pro takové muže nezbýval prostor, chybí pro ně autonomní označení a oni se pak i v rámci své nejvnitřnější osobní identity musí ptát, kam vlastně patří. Ženy a femininita zůstávají měřítkem pro angažované a pečující rodičovské chování, otec, který se osobně věnuje svým dětem, každodenně o ně pečuje, mazlí se s nimi, krmí je a uklízí po nich, se automaticky stává jakousi přídavnou „matkou“. Zdá se, že muž pečující o své děti přestává být tátou, ale stává se „jako mámou“ (což pregnantně dokládá titul soudobého pořadu České televize, podporovaného MPSV a věnovaného pečujícímu otcovství, znějící „Táta jako máma“). A nejedná se pouze o to, že by otcové nastupovali na místa uvolněná svými partnerkami a chovali se jako mámy, ale například v případě přítomnosti otce u porodu nastupují na místo svých tchyní, a přebírají tak další femininní roli [Castelain-Meunier 1990: 29].
Maskulinita versus femininita
Hegemonická maskulinita neboli dominantní obraz mužství je vystavěna pomocí opozice vůči „jiným“ – vůči jiným mužům náležícím k rasovým či sexuálním menšinám, a zejména vůči ženám [Connel 1987: 183]. Muži z našeho vzorku si budují svou mužskou identitu v kontrastu a ve srovnávání s tím, co pokládají za „ženské“. Někteří, konkrétně pečující otcové a část pomáhajících otců, se kriticky vymezují proti tradičnímu chápání mužských a ženských rolí a proti tradičnímu rozdělení na mužské a ženské, a to zejména co se týče rodičovství. Poukazují na to, že na pohlaví rodiče nezáleží a že o dítě se dokáže postarat muž stejně dobře jako žena – pokud tedy chce (a tento aspekt dobrovolnosti pečujícího rodičovství v podstatě podtrhuje platnost tradičního rozdělení genderových rolí):
Takže když to tomu chlapovi nevadí, tak se o to dítě může starat odmalinka ve všem. (Miroslav, řidič, dcera 10 let)
Když to ten chlap chce dělat, tak každý chlap umí vařit, každej chlap umí zapnout automatku. Tam bych ten rozdíl neviděl. (Jáchym, realitní agent, dcery 17 a 11 let)
Mnohdy zpochybňují tradičně dané rozdělení rolí, zvláště pokud chtějí zdůraznit svůj podíl na rodičovství:
Chlap může bejt taky stokrát lepší než ženská. Může vařit, může se starat. To je třeba můj případ, já vařim, všechno. (Jiří, manažer, dcera 14 let)
No já třeba pořád ještě vařim, já jsem takovej divnej chlap. (Daniel, překladatel, dcera 6 let)
Dělají to i tehdy, když se dítěti nijak nadstardantně nevěnují a celkové uspořádání jejich života nenapovídá, že by se pokoušeli skutečně zpochybňovat tradiční uspořádání dělby práce mezi rodiči. Jejich sebecharakteristika spíše naopak tradiční model potvrzuje a ukazuje na jeho sílu.
Mezi dotázanými muži ale stále ve velké míře přetrvává přesvědčení, že muži a ženy jako rodiče dávají dětem každý něco jiného, otcovství a mateřství se a priori liší: Pak jsou tam ještě ty mužský a ženský specifika, takže jako ten táta zase dokáže tu lásku tak nějak podmiňovat, jak se řiká, že ta mateřská láska je bezpodmínečná. (Kamil, vedoucí nevládní organizace, syn 14 let) Matka by podle našich dotázaných měla být empatická, citová, měla by dítě vždy vyslechnout a utěšit, vytvářet pohodovou atmosféru domova, starat se o estetickou úpravu domácnosti. Otec by naopak měl být tvrdší, měl by oddělovat dítě od matky, stanovovat limity, určovat pravidla a dohlížet na jejich dodržování, otevírat dítěti vnější svět a připravovat je na něj. Jen jeden dotázaný (Alexandr, podnikatel, dcera 22, syn 20, dcera 5 let) říká: Já si nemyslím, že jsou až tak podstatný rozdíly ve výchově mezi ženou a mužem, že to tam až tak nebude. Vlastnosti, který se připisujou ženám nebo mužům. Znám spoustu žen, který jsou chlapštější, a spoustu mužských, který jsou něžnější, citlivější.
Mateřský a otcovský vliv na dítě jsou chápány jako dva světy, mužský a ženský, které by měly být v rovnováze. Dítě by mělo být v kontaktu s oběma, a tak se učit o ženách a o mužích, od žen a od mužů. Pokud mužský prvek ve výchově chybí, nastává podle dotazovaných problém. Situace se často podle nich dále zhoršuje tím, že na pomoc rozvedené matce přichází její matka: Nastupuje tam matka matky, která je vlastně další ženská, a je to ještě horší, protože tam zvětšuje ten ženskej přínos a o to víc chybí ten mužskej. (Oldřich, podnikatel, synové 17 a 14 let)
Některé výroky ukazují jasně na neochotu měnit tradiční rozdělení rolí:
No já bych se tomu nebránil, ale většinou si myslim, že ta máma radši zůstane doma s tim dítětem, že to tak je. Kdyby to tak nebylo, tak se o to dělí daleko víc lidí. Většinou je to pro tu ženskou takový přirozený, pobíhá kolem dítěte a je doma. (Jan, novinář, dcera 5 let)
Mám pocit, že minimálně několik set let je u nás zakódovaný, že muž se stará o ten příjem a o to, aby ta rodina přežila, žena se stará o to, aby to nějak klapalo, myslím si, že je dost obtížný to měnit. (Oto, ekonom, syn 24, dcera 20)
Tyto výroky ukazují, nakolik je soudobý diskurz otcovství a rodičovství obecně v České republice biologizovaný. Přesvědčení o esenciálním charakteru mateřství a otcovství, potažmo ženství a mužství, je posilováno médii i odbornými a odborně-popularizačními publikacemi [viz např. Bakalář 2002]. Určité charakteristiky, schopnosti a dovednosti jsou „od přírody“ přisuzované ženám a jiné mužům; na ně jsou navázány další a další vlastnosti a o takto vzniklých genderových stereotypech se již dále nepochybuje. Následně slouží jako zdůvodnění a racionalizace mnohých nerovností. Přesto jsou nezřídka kontradiktorně zpochybňovány těmi stejnými komunikačními partnery, kteří jsou podle svých slov přesvědčeni o jejich existenci – mateřství je sice přírodou daný instinkt, ale otec se mu může také naučit, pokud chce. O tom, že i ty prvotní „přirozené“ rozdíly mezi muži a ženami mohou být ve skutečnosti sociálně konstruované, píše více Pierre Bourdieu: „Vypadá to, jako by dělení podle pohlaví bylo ,v řádu věcí‘, tak jak se to říkává o něčem, co je normální, přirozené, a tedy nevyhnutelné: existuje objektivně ve věcech (…), v celém sociálním světě, zároveň se ztělesňuje v tělech, v habitech aktérů, kde funguje formou systémů schémat vnímání, myšlení a jednání. (…) Tento somatizovaný sociální program vnímání je aplikován na každou věc na světě a v první řadě na samotné tělo v jeho biologické realitě: právě on vytváří rozdíl mezi biologickými pohlavími podle principů mytického pojetí světa, v němž panuje arbitrární vztah nadvlády mužů nad ženami, vztah, který se spolu s rozdělením práce otiskuje do reality společenského řádu.“ [Bourdieu 2000: 12–13]
Maskulinita a moc
Mužská identita je sice úzce provázaná s identitou otcovskou tím, že stát se otcem znamená být mužem, zároveň se ale klasicky chápaná maskulinita jeví jako nedostačující pro zahrnutí změn, ke kterým v instituci otcovství došlo a dochází v posledních padesáti letech. Před muži akceptujícími novodobou normu otcovství stojí úkol balancovat svou mužskou a otcovskou identitu s mnoha tradičně mateřskými či ženskými rysy. V případě napjaté rozvodové situace řeší někteří tuto situaci zdůrazněním jiných charakteristik patřících naopak k diskurzu maskulinity: snahy o kontrolu a ovládání sebe a ostatních a pocitu vlastní nadřazenosti.
Naprostá většina sociálních vědců zabývajících se kritickým studiem mužů se shoduje na tom, že jakákoli teorie mužů a maskulinity musí ve svém středu obsahovat koncept moci [Edley, Wetherell 1996: 97]. Přes mnohé pozitivní změny, ke kterým došlo v průběhu druhé poloviny minulého století v postavení žen ve veřejné sféře, jsou významné a rozhodující posty ve vládě, regionální politice i v čele obchodních organizací zaujímány muži. Mužská nadvláda je přítomná ve strukturách rodiny, náboženství i intelektuálního života. V důsledku této reality je maskulinita vysvětlována v souvislosti s mužskou schopností udržovat a vykonávat moc a kontrolu.
Mužská zkušenost moci je ale plná rozporů. Feminismus v 70. letech přišel s jednoduchým tvrzením: ženy nemají fakticky žádnou moc a cítí se bezmocné, muži jsou držiteli moci. Jedním z důvodů, proč tohoto hnutí vzbudilo u mužů tolik negativních reakcí, je, že muži nemají pocit, že by skutečně měli nějakou moc. Na kolektivní úrovni je sice pravda, že důležité společenské pozice jsou zaujímány muži, ale na individuální a interpersonální úrovni se muži mocní necítí. Většina z nich je polapena ve strukturách organizace výdělečné práce a v odpovědnosti, kterou cítí za svou rodinu. Tento paradox se ještě dále komplikuje tím, že mnoho mužů se domnívá, že mají nárok na to mít moc, že jsou k tomu oprávněni z důvodu svého genderu [Kimmel 2003: 25]. Z tohoto přesvědčení pak pramení deziluze a pocit frustrace. Málo z nich si totiž připouští, že k tomu, aby ženy získaly nějaký podíl na moci, muži by se ho nejprve museli vzdát. Ačkoli mnoho mužů dnes vyjadřuje souhlas s rovností příležitostí mužů a žen, jen málo se podle svých názorů skutečně chová. Mnoho heterosexuálních mužů říká, že by si přáli rovný a rovnoprávný vztah se ženou, ale jen málo z nich je opravdu ochotných přijmout každodenní důsledky takového vztahu, jelikož to od nich vyžaduje nezaujmout centrální pozici ve vztahu – pozici, ve které neexistují jako střed, ale jako jedna za dvou spojených periferií [Whitehead 2002: 89]. Stejně tak podle Ulricha Becka si mnoho mužů stále představuje, že rovnost mužů a žen je slučitelná s tradiční dělbou práce - zejména v jejich konkrétním osobním případě [Beck, Beck-Gernsheim 1995: 22].
Jiný problém spojený s mužskou nadvládou spočívá v tom, jakou cenu muži při performanci hegemonické maskulinity platí. Michael Kaufman popisuje, že v tomto procesu muži musí potlačit celou řadu svých emocí, potřeb a možností, jako například pečovatelství, otevřenost, empatii a soucit. Tyto city by totiž mužům zabránily vykonávat kontrolu nad sebou a nad ostatními. Toto potlačení se ale nikdy nepodaří úplně a přetrvávání těchto emocí a vlastností se stává zdrojem obrovského strachu, který vede k ještě silnější touze po kontrole. Maskulinita se tak podle Kaufmana stává jednou z forem odcizení [Kaufman 1994: 150].
Muži se jednoznačně nacházejí v mocensky dominantním postavení ve veřejné sféře. V soukromé oblasti – ve sféře rodiny a reprodukce – se tam tradičně nacházeli také, ale průběhu druhé poloviny 20. století došlo vlivem feministického hnutí a širších společenských přeměn k rozkolísání tohoto mocenského poměru částečně v jejich neprospěch. Zdá se, že muži byli postupně připraveni o svůj mocenský monopol: přestali být oficiálně hlavou rodiny, v případě rozvodu začaly být děti víceméně automaticky svěřovány do péče matek. O početí nebo případné interrupci těhotenství rozhoduje díky moderním lékařským technologiím v první řadě žena – jedná se totiž o její tělo. Otec byl postupně zbaven svých legálních privilegií a v současné době, kdy je vysoký podíl žen aktivních na pracovním trhu, nemůže zakládat svou autoritu ani na roli jediného živitele rodiny. Ne všichni muži se vyrovnávají s touto ztrátou výsadního postavení v rodině lehce. V soudobém diskurzu otcovství tak převažují hlasy hovořící o diskriminaci otců a o tom, že muži jsou zbavováni svých práv.
Otcové jsou nepopiratelně v nevýhodnějším postavení, co se týče reprodukčních práv a možnosti zasahovat do rozhodování o výchově svých dětí, jakmile s nimi jednou nežijí ve společné domácnosti. Proto také v posledním desetiletí dochází k postupnému vyrovnávání jejich pravomocí: v České republice mají muži možnost nastoupit na rodičovskou dovolenou a od 1. 1. 2007 mohou čerpat i dovolenou mateřskou, mohou využít institutu střídavé výchovy apod. Problém ale může nastat, když toto posilování otcovství bude použito k posílení mužské kontroly nad ženami a dětmi, „ve společnosti, kde muži již dominují sociálně, ekonomicky i politicky“ [Segal 1990: 51]. Uspořádání výchovy po rozvodu nicméně kopíruje rozdělení úloh v úplné rodině: matky jsou v drtivé většině párů zodpovědné za každodenní péči o děti, věnují jí nesrovnatelně více času, nesou odpovědnost za organizaci a zajištění péče, když nejsou samy fyzicky přítomné. Otcové fungují buďto jako vzdálení živitelé nebo s péčí o děti matce „pomáhají“.
V našem vzorku se přesvědčení o mužské přirozené nadřazenosti a právu hlavy rodiny na moc a kontrolu nad rodinou (partnerkou a dětmi) týká různých mužů v různé míře. Jen někteří explicitně vyjadřují, že muž v rodině má mít výsadní postavení, manželka ho má takto chápat a respektovat:
A pak jsem najednou našel partnerku, u níž jsem cejtil, že najednou jsem chlap. Ona mě viděla jako chlapa, a mě to v tu chvíli strašně ovlivnilo, protože moje žena mi to nikdy nedala nijak najevo. (Jiří, manažer, dcera 14 let)
Ale to už není ženská v sukních. Protože pak je si jistá ve všem, a ve všem bude mít pravdu. Taková ženská bude u mě vždycky narážet. (Zbyněk, lékař, dcera 12, syn 11 let)
Tento postoj se týká zejména skupiny maskulinisticky smýšlejících pomáhajících otců, kteří užívají maskulinistický a protifeministický diskurz, zdůrazňují přirozenost odlišností mezi muži a ženami a z ní vyplývající podřízenost žen. Dále se týká několika pečujících otců (Pavla, Kamila) – těch, kteří se stali pečujícími až v průběhu a po rozvodu a kteří se původně nápadně podobali první skupině. Tito muži jsou nejvíce rozhořčeni ztrátou svého postavení v rodině, ztrátou kontroly nad členy bývalé domácnosti a nad svými příjmy. Oproti tomu otcové živitelé a druhá část pomáhajících otců nesdílí toto rozhořčení – jedni dál pokračují ve své úloze podle tradičního vzoru a nezapojují se do péče o dítě stejně jako před rozchodem; druzí pokračují ve své „pomáhající“ roli, která se po rozchodu redukuje na jeden víkend za 14 dní. Otcové-živitelé a nemaskulinističtí pomáhající otcové tak po rozchodu akceptují obecná očekávání spojená s novou situací, která se příliš neliší od jejich role v úplné rodině. Záležitosti týkající se domácnosti a dětí dále přenechávají manželce. Neaktivují diskurz odlišnosti pohlaví ani přirozenosti mužské nadřazenosti; genderová dělba práce je pro ně něčím samozřejmým, o čem není třeba hovořit.
Podívejme se tedy nyní na to, jak oni „rozhněvaní“ muži vnímají rozvod a svou novou pozici v rodině. Tito muži sdílejí „maskulinistický rozvodový diskurz“, tak jak jej charakterizuje Terry Arendell [1995: 45]. Maskulinistický diskurz rozvodu je charakterizován třemi vzájemně propojenými tématy: rétorikou práv a viktimizace; vírou v přirozené rozdíly mezi pohlavími a v mužskou nadřazenost; a definováním porozvodové rodiny jako rozbité rodiny. Rétorika práv se v rozhovorech projevovala artikulací přesvědčení, že muži jsou v rozvodovém procesu diskriminováni, nemají stejné legální šance jako ženy, jsou kráceni ve svých právech. Obvinění vznesená proti mužům samotným (např. z fyzického týrání, nedodržování termínů placení výživného) jsou lživá a nespravedlivá. To, co jejich bývalé partnerky eventuálně vnímaly jako násilí a ohrožení, nebylo podle jejich názoru nic vážného, buďto to byla zasloužená reakce nebo jednání v afektu, který partnerka vyprovokovala. Součástí této rétoriky je vyhrožování, že se obrátí na evropský soud ve Štrasburku, kde v minulosti dosáhli čeští otcové soudních zadostiučinění. Pod těmito proklamacemi se ale u této skupiny mužů neskrývá touha po rovnosti, ale spíše „eufemismus pro výsady, očekávané nebo skutečně držené, v rámci stratifikované genderového systému. Rozvod připravil muže, zejména otce nemající své děti ve své výchově, o jejich výsadní postavení v rodině.“ [Arendell 1995: 46] Že je tomu tak i u této skupiny mužů v našem vzorku, můžeme usuzovat mimo jiné z toho, že se ve svém vyprávění soustředili výhradně jen na kritiku své nerovnoprávné pozice, své bývalé partnerky a českých institucí a přes opakované výzvy ze strany tazatelky nechtěli nebo nebyli schopni hovořit o svých dětech a svém vztahu k nim. Navíc sdíleli přesvědčení o odlišnosti mužské a ženské přirozenosti a z ní vyplývající mužské nadřazenosti, nebo alespoň svém právu na péči a obdiv ze strany manželky:
Přišel tchán s tchyní, sbalili manželku a ještě řekli, že ona mi nevolníka dělat nebude. Přitom to, co já jsem tady dělal, to by nedělal žádnej jinej muž. (Pavel, nezaměstnaný, synové 3 roky, 2 měsíce)
Přesvědčení o oprávněnosti dominantního postavení muže v rodině jde ruku v ruce s přesvědčením, že muži jsou v rodinných záležitostech (a nejen v nich) nespravedlivě diskriminováni; že by měli veřejně vystoupit a usilovat o navrácení toho, co jim patří. To vede ke snaze být aktivní v zájmových sdruženích a nevládních organizacích bojujících „za práva mužů“. Buďto jsou tito muži v některé z těchto organizacích aktivní nebo hovoří o tom, že by taková organizace měla být založena (ti, kteří nevědí, že takové organizace již existují): Ale proč nemáme zájmový organizace na ochranu mužů, ligu na ochranu mužů, proč prostě nikdo právně nezaštiťuje muže při rozvodu, neposkytuje brožurku, na co má a nemá právo. (Zbyněk, lékař, dcera 12, syn 11 let)
U této skupiny mužů se také v některých případech objevuje problém domácího násilí – dva přímo popisují incident, při kterém svou ženu fyzicky napadli (i když to nepovažují za domácí násilí), proti dalším bylo bývalou partnerkou vzneseno obvinění, že ji nebo děti napadli, i když oni sami to popírají. Časté jsou výhrůžky vznášené z jejich strany proti partnerce:
No a dostala mě do takový situace, že já jsem emotivně potom vlastně reagoval tak, že jsem říkal, už ať toho nechá nebo jí zabiju. Jo a ……na základě toho mýho výroku, jo ona začala jednat tím způsobem, že okamžitě, že se se mnou rozvede. (Stanislav, vědecký pracovník, syn 20 let, 2 dcery 8 let)
Násilí se může jevit jako jediné východisko, když už je konflikt vyhrocen, když partnerka nereaguje na žádné argumenty: Není proti tomu zbraň. Jediná zbraň proti tomu je násilí. (Jindřich, manažer, dcery 15 a 11 let) Rozdíl mezi muži a ženami je v tom, že z důvodu slabší fyzické konstituce žena většinou nedokáže muži ve stejné míře fyzicky ublížit, což si ale dotázaní muži tak jasně neuvědomují.
Konflikt s partnerkou pro ně přerůstá v konflikt s ženami obecně, v přesvědčení, že ženy a muži stojí zákonitě proti sobě jako nepřátelé. Muži jsou pak v boji o děti v nevýhodě, protože ženy mají obsazené všechny klíčové pozice, které jim umožňují kontrolovat situaci. Vzhledem k tomu, že se jedná o ženy, nemohou být objektivní. Z chování své partnerky usuzují na chování všech žen obecně; její chování je označováno jako nezodpovědné, iracionální, panovačné.
Prostě ty ženy vnímají ten rozvod jako nějakou újmu. (…) Otec je vyrovnaný, spokojený sám se sebou, zatímco ta žena je nevyrovnaná, nespokojená se životem, a já myslím, že je to většinou ten případ. (Daniel, překladatel, dcera 6 let)
Za spoluviníka tohoto „komplotu“ žen proti mužům jsou označovány instituce, vstupující do problematiky rozchodu a porozchodové péče o děti. Na prvním místě je to odbor péče o děti, který zaměstnává sociální pracovnice, které mají za úkol sledovat zájem dítěte. Vzhledem k tomu, že zaměstnankyně OPD jsou zejména ženy, stojí podle otců automaticky na straně žen-matek a jsou a priori podezíravé vůči otcům. Nejsou podle jejich názoru skutečně schopné efektivně zasáhnout a pomoci s řešením konfliktu. Toto obvinění se může ovšem ve velké míře zakládat na pravdě, jak ukazuje studie Petry Černé z roku 2000. Stejně velký podíl na diskriminaci mužů mají podle dotázaných české soudy – v rozhodování o rodině mají opět ve většině případů hlavní slovo ženy – soudkyně, které sdílí obecný předpoklad, že žena je zodpovědnějším rodičem, a v případě sporu preferují svěření do výhradní péče matce. Zde se ale tito muži dostávají do vnitřního konfliktu – na jedné straně věří v biologicky dané, přirozené rozdíly mezi muži a ženami, díky kterým jsou ženy předurčené k péči o děti a o domácnost; zároveň jim ale vadí, když stejné stanovisko zaujímá soudce. To lze vysvětlit tak, že svou bývalou partnerku pokládají za špatnou matku, a proto by neměla být soudem upřednostňována před mužem. Soudy podle nich jednají bez podrobného zvažování všech skutečností; za zájem dítěte se pokládá automaticky jeho setrvání s matkou a soudci a soudkyně podléhají obecně sdíleným stereotypům. Soudy tak dále posilují moc žen-matek: Ona si dělá, co chce, a ty státní struktury jí v tom tak pomáhají. (Kamil, vedoucí nevládní organizace, syn 14 let)
Z komplotu proti mužům jsou obviňovány i školy – učitelky, mimochodem opět ženy, jsou vždy ochotné spolčit se s matkou a svědčit proti otci. K podezřelým institucím patří také neziskové organizace zabývající se pomocí obětem domácího násilí – ty mohou vystavit doklad o tom, že osoba byla napadena, a ten pak může sloužit jako doklad u soudu. Tyto organizace jsou pak využívány jaksi preventivně, a to ženami i muži. Při každém incidentu se tam obrací se žádostí o pomoc a vyžádají si potvrzení, které se stává účinnou zbraní v boji o děti. Muži, jejichž partnerka takovéto potvrzení má, hovoří o zneužívání těchto organizací.
Spory o moc mají nejprve podobu neustálých konfliktů a hádek v rodině, potom se do toho vkládají různé instituce, soud a právníci. Postupně se každý detail stává předmětem sporu. Zdá se, že někteří muži v tom nacházejí novou životní náplň.
Tito muži vnímají ženskou moc nad reprodukcí jako absolutní, sami se cítí bezmocní ve své rodičovské roli. Nemohou rozhodovat o zplození a narození dětí, při rozpadu partnerství jsou připraveni o děti, které vychovávali a sdíleli s nimi život. Děti automaticky náleží matce, předpokládá se, že zůstanou s ní bez ohledu na to, kdo inicioval rozchod. Tito muži si také uvědomují, že postavení mužů a žen není rovnoprávné vzhledem k tomu, že muž nemá možnost zříci se otcovství, pokud jeho partnerka odmítne umělé přerušení těhotenství. V takovém případě může být soudem hnán k odpovědnosti – minimálně finanční. Dva z dotázaných dokonce uvádějí, že počali dítě bez vlastního vědomí a souhlasu, proti své vůli – byli přesvědčeni, že manželka užívá hormonální antikoncepci, a ona ji bez jejich vědomí vysadila a otěhotněla. No a co může ten muž udělat. Muž nemůže, v případě že s tím nesouhlasí, žádným způsobem legálně tu ženu donutit, aby šla na potrat. Nemůže to nijak ovlivnit. (Daniel, překladatel, dcera 6 let)
Ze všech těchto citací je cítit bezmoc, neschopnost nějak zasáhnout; pocit že jsou neprávem zbaveni kontroly: Akorát jde o to, že já jsem ztratil kontrolu nad penězma, nad dětma, vztahy se poškodily a ona z těch peněz, které já platím na děti, živí rodinu, která samozřejmě jako na to nemá právo. (Jindřich, manažer, dcery 15 a 11 let)
Toto zbavení moci pro ně nabývá vrcholu v žádosti ženy o změnu jména dítěte – dítě je tak symbolicky vyjmuto z genealogické linie svého otce. S tím se setkalo pět mužů ze vzorku.
Existence této možnosti ukazuje na to, že ženy mají v České republice v porozvodových sporech o děti určitou výhodu, které si jsou vědomy a pokládají ji za samozřejmou. Stále se předpokládá, že děti zůstanou po rozchodu partnerů se svou matkou. Dotázaní muži se shodují, že mateřství jako by pro jejich bývalé partnerky znamenalo automatický nárok na rozhodování o dětech – nejspíš proto, že jim věnovaly mnohem více času a péče než jejich muži. Ženy zároveň předpokládají, že otcové budou dál mít povinnost materiálně rodinu zajistit. Miroslav (řidič, dcera 10 let) to shrnuje: Ona mi to dítě nenechá, ona neodejde sama, bez dítěte. Já nemůžu udělat nic, prostě jí to dítě sebrat nemůžu.
V České republice měli muži oproti jiným státům již od r. 1945 výhodu v tom, že jim byla i po rozvodu ponechána rodičovská odpovědnost (dříve označovaná jako rodičovská moc). Dokonce k tomu, aby ji získali, stačilo, aby byli zapsáni do rodného listu dítěte, nebyl nutný sňatek s matkou dítěte. Rozvodové spory se tedy nevedou o legální rodičovskou autoritu jako takovou, ale o svěření do výchovy a o režim kontaktů otce s dětmi. Přesto si otcové stěžují na jen mizivou možnost podílu na rozhodování o dítěti; to znamená, že i když právně si ponechávají rodičovskou zodpovědnost, ve skutečnosti nemají zdaleka takovou pravomoc v rozhodování o dítěti (o jeho zájmových činnostech, o školách, které bude navštěvovat, a ani o náboženství, v jakém bude vychováváno), jako má matka. Většinou hovoří o tom, že jsou jim tyto věci „oznámeny“. Ženy mají podle otců k prosazování své vůle silný nástroj: děti samotné. Vzhledem k tomu, že je mají v péči ony, mohou je využít k nátlaku na otce: dotázaní muži hovoří o tom, že děti využívají jako zbraně, jako rukojmí. Muži zase stejným způsobem využívají peníze, které na své děti platí nebo by měli platit: Vůbec se nedivím, když někdo řekne, že půjde dělat za nejnižší plat, aby nemusel platit výživné manželce – když děti nevidí, tak proč by platil. (Pavel, nezaměstnaný, synové 3 roky, 2 měsíce)
Zahraniční autoři [Folberg, Graham 1979; Furstenberg, Cherlin 1991; Arendell 1995] poukázali na základě svých výzkumů na to, že snaha mužů získat dítě do společné výchovy nevypovídá o jejich schopnosti či ochotě o dítě skutečně pečovat a trávit s ním čas, ale spíše o snaze získat nad ním určitou kontrolu a mít podíl na rozhodování o jeho výchově a potažmo o celé bývalé rodině. V naší realitě je tomu ale vzhledem k odlišným právním podmínkám jinak: podíl na rozhodování o dítěti otci náleží automaticky a je daný tím, že otec má nadále rodičovskou zodpovědnost. Svěření do výchovy určuje v první řadě bydliště, ve kterém bude dítě pobývat. Ve výsledku se nesetkáváme tak často s tím, že by otcové žádali o svěření dítěte do své či společné výchovy a potom o dítě ve skutečnosti nepečovali (pokud o svěření do vlastní výchovy žádají a pečovat o dítě nechtějí, počítají s tím, že jejich žádosti nebude vyhověno). Spíše se setkáváme s jiným případem: matky odmítají přistoupit na možnost společné či střídavé výchovy, jelikož by pak byly stigmatizovány za to, že nemají dítě ve své výhradní péči. To, že se matka o výchovu dělí s otcem, může být okolím vnímáno jako důkaz toho, že není dobrou matkou; že v jejím případě není něco „v pořádku“ – protože normou je stále svěření dětí do výhradní péče matky: Říká se, že ty matky, co nemají tu výhradní péči, jsou tak jako stigmatizované a že prostě si všichni si myslí, že je to špatná matka, já nevím, jestli ona k tomu přistupovala takhle... (Daniel, překladatel, dcera 6 let)
Dotázaní otcové se tak setkávají s tím, že pokud chtějí své děti vídat často, snáze prosadí (u soudu i u svojí bývalé partnerky) rozšířený režim styku s dětmi než střídavou výchovu, i když v praxi mohou vypadat obě varianty stejně. Pro ženy je totiž první možnost přijatelnější vzhledem ke společenskému odsouzení, kterého by se jim mohlo dostat.
Cílem tohoto textu není rozhodnout, zda jsou muži skutečně kráceni ve svých právech a zda je český soudní systém skutečně příznivěji nakloněn ženám než mužům. Výzkum, na kterém se tato práce zakládá (a v současné době ani žádná jiná šetření a statistiky), neposkytuje údaje o tom, jaký podíl otců po rozvodu usiluje o větší rozsah kontaktů se svými dětmi a není mu vyhověno. Pravda je, že stále je stabilně každým rokem cca 90 % dětí po rozvodu svěřováno do výhradní péče matce, zatímco v jiných vyspělých zemích byl tento podíl již v 90. letech o přibližně 10 % nižší [Sullerot 1992: 117]. Naše zjištění nás ale opravňují pouze konstatovat, že problémy ve vztazích mezi muži a ženami, projevující se právě například v rozvodových přích o výchovu dětí, pramení obecně z transformací genderových vztahů. Na jedné straně stojí pečující otcové, kteří akceptují rovné rozdělení úloh, ale při a po rozchodu se musí spokojit s tradiční rolí otce živitele a jejich kontakt s dětmi je velmi omezen. Na druhé straně jsou maskulinisticky smýšlející „pomáhající“ otcové, kteří se domnívají, že mají nárok na moc a kontrolu v rodině, a vyžadují tradiční genderové rozdělení práce. Následně se dostávají do konfliktu s partnerkami, které jsou do určité míry emancipované a jejich nárok neuznávají. Po rozchodu těmto mužům nejvíce vadí ztráta kontroly a ztráta privilegované pozice v rodině. Rozdíl mezi pomáhajícími a pečujícími otci spočívá mimo jiné také v tom, že pomáhající otcové by rádi měli dítě bezpodmínečně ve své výhradní péči, a to od okamžiku rozchodu (chtějí zachovat kontinuitu vztahu, osobně o něj pečovali a chtějí v tom pokračovat), zatímco pomáhající maskulinističtí otcové hovoří o tom, že by se rádi dítěte ujali od jeho 12–13 let věku, kdy bude více potřebovat mužský vzor a bude již relativně samostatné (týká se to synů i dcer). Do té doby podle jejich názoru dítě potřebuje spíše matku. Pokud žádají o svěření dítěte do své výchovy dříve, přiznávají, že je to hlavně proto, aby matce nahnali strach a docílili alespoň širšího režimu kontaktů. Jedná se o skupinu mužů, kteří mají silné a časté přetrvávající konflikty s bývalou partnerkou, které jsou provázeny i násilnými projevy z jedné či druhé strany. Není ovšem jasné, co bylo na počátku: zda vyhrocený konflikt mezi dvěma osobnostmi (a pak následovala devalvace všeho ženského a přesvědčení o vlastní nadřazenosti), nebo přesvědčení o mužské a ženské biologické danosti a z ní vyplývající přirozené mužské nadřazenosti (a pak následoval konflikt s partnerkou, která tento nárok neuznala). Extrémně konfliktní názory maskulinistických „pomáhajících“ otců mohou vyplývat z pocitů ohrožení a vědomí nejistoty jejich postavení: uvědomují si neudržitelnost svých názorů v současném prostředí postupující ženské emancipace a stírání genderových rozdílů; cítí, že se stále více vzdalují obrazu hegemonické maskulinity, a proto se o to silněji zakopávají ve svých pozicích.
Celý článek zde - Muži, moc a emoce.
Další tématické články:
