| Aktuální číslo |
Česká literatura 59, 2011/2StudieDagmar Mocná: Příběhy Nerudových lásek. Životopis jako kulturní konstruktVěnováno Petru Čornejovi k narozeninám. Studie polemizuje s názory spatřujícími v životopisu prostý souhrn ověřitelných faktů, propojených jednoznačnými kauzálními vazbami. V návaznosti na současné výzkumy historického narativu pojímá životopis jako produkt kolektivních interpretačních aktivit, proměňující se v čase. Tyto procesy zkoumá na příkladu životopisného opracování milostných vztahů Jana Nerudy. Sleduje přitom zejména to, jak se při tvorbě životopisu a jeho pozdějších proměnách uplatňují dobové společenské normy a kulturní vzorce. V první části studie analyzuje mechanismy výběru životních faktů, ve druhé pak to, jak se s vybranými fakty nakládá; v obou případech v pohledu diachronním i synchronním. V první části na základě kritiky primárních pramenů sleduje, jakými strategiemi jednotlivé osoby (budoucí postavy) samy bojovaly o svou pozici v příběhu Nerudových životních osudů, či jak na jejich vřazení do nerudovského mýtu pracovali jejich blízcí. Zjišťuje, že tato „lobbistická“ aktivita zúčastněných osob byla sice významná, nicméně neméně důležité, ne–li důležitější bylo to, aby příběh, jejž veřejnosti nabízely, korespondoval se soudobými estetickými prioritami a hodnotovými normami. V počátcích tvorby Nerudova životopisu proto byl v popředí jeho vztah s „věčnou nevěstou“ Annou Holinovou, pojatý v kódu biedermeierovské idyly a rovněž novoromantická pohádka o jeho lásce ke smrtelně nemocné a nedostupné Terezii Macháčkové. O dvacet let později dozrála doba pro jeho „román lásky a cti“ s Karolinou Světlou. Jiné pramenně doložené Nerudovy citové vztahy se pro svou nevhodnost do jeho životopisu dostávaly s obtížemi (případ Boženy Vlachové), či do něho nebyly včleněny dodnes (vztahy s herečkami, např. s Emilií Bekovskou). Druhá část studie sleduje rastry, jimiž budované „příběhy“ četly příslušníci jednotlivých generací, tedy jednotliví Nerudovi životopisci a literární historici. Přizpůsobování příběhu měnící se době je sledováno na příkladu interpretačních posunů Nerudovy známosti s Annou Holinovou. V této části rovněž studie upozorňuje na tíhnutí žánru životopisu ke standardizaci; individuální, leckdy nekonformní podoba autorových postojů a prožitků je zprůměrována tak, aby byla přijatelná pro většinového recipienta. Dokládá to na vztahu Nerudy a Světlé, jenž měl podle dochovaných pramenů k běžné love story velmi daleko, avšak v životopisném zpracování se jí stal. Tato standardizace je však patrně nezbytnou daní za nesmrtelnost významných jedinců, jak na to poukazuje Milan Kundera ve stejnojmenném románu.
Zuzana Malá: „Nemělo to obličeje. Byla to věc.“ K napětí mezi člověkem a věcmi v prozaické tvorbě české avantgardy počátku 20. letStudie se zabývá českou avantgardní prózou prvních poválečných let, která na rozdíl manifestovaného avantgardního optimismu odhaluje rovněž v tzv. proletářské fázi české avantgardy projevy jisté existenciální nejistoty a odcizení. V povídkách členů skupiny Devětsil a Literární skupiny (např. Jaroslava Hůlky, Jiřího Wolkera, Karla Schulze, Lva Blatného, Karla Hradce, Miloslava Nohejla a dalších) je konkrétně věnována pozornost vztahu postavy a věcí. Antropomorfizace věcí je v textu interpretována jako umělecké zobrazení pocitu narušené hranice mezi subjektem a objektem a jako jeden z motivů dokazující souvislost poetiky expresionismu s utopickým avantgardismem. Na konkrétním textovém materiálu jsou doloženy proměny v modelech antropomorfizačních prostředků a je zobrazen posun stále aktivnějších věcí od pólu rovnocenného partnera dialogu s postavou přes pozici ochránce před světem až po agresivního útočníka. Zjištěné závěry jsou vloženy do souvislosti s výtvarnou podobou avantgardy, především s grafickým doprovodem analyzovaných textů.
Milan Jankovič: K poetice Vyvolávání Daniely HodrovéStať se zamýšlí nad proměnami autorčiny poetiky v jejích posledních románových knihách (Théta, Komedie, Vyvolávání). Společná je v nich poetika opakování a prolínání motivů, z jejichž souher a dotyků povstává osobité vidění světa. „Proud“, „tkáň“ a „tkanina“ jsou metafory, jimiž autorka charakterizovala svůj způsob psaní v esejistické knize Citlivé město (2006). V ní je napovězeno mnohé z toho, co odlišuje poslední romány Hodrové od klasické prózy a co bylo zřejmě nejdůsledněji realizováno právě ve Vyvolávání: „zavíjení textu, zejména tkaného, do svého nitra, do narativní propasti“. Stať se zabývá nejprve složitým souvětným děním tohoto textu a upozorňuje na to, jak významnou, vlastně vyrovnávající roli v něm sehrává zřetelné rytmizující členění na promluvové úseky, které uchovává autorčiným větám potřebnou mluvnost. Motivy zde oslovují čtenáře vždy už v určitých seskupeních, ať jsou to fiktivní (ale i faktické) události, vyprávěné sny nebo převyprávěné mýty. I v nich vystupují určité postavy, představuje se jejich jednání, myšlenky a pocity. Všechny tyto epické složky si Vyvolávání zachovalo, pracuje s nimi však jinak: rozrušuje jejich celistvost, přeskupuje a znovu mísí jejich prvky v mnohých návratech. Seskupování do vyšších významových celků, do portrétů a příběhů postav, se odehrává neustále, ale přetržitě, jako by bylo třeba stále znovu hledat jejich nesamozřejmou návaznost. Udržet v rovnováze obě tvořivé síly, zřetelnost jmenování a hru obraznosti a snu, bylo zřejmě autorčinou ambicí i v té vrstvě vytvářeného díla, kde se tradičně hovoří o světu postav a o jeho kompozici. Ani těchto integrací se autorčin román nevzdal, třebaže je pojal po svém. Evokovat ve splétání a prolínání motivů tok života, jeho snovou řeku – zůstalo i jeho metou. PramenyOndřej Sládek: Vojtěch Jirát a Jan Mukařovský aneb Příběh jedné nevydané recenze
|