Masaryk, Štefánik, Beneš – Vánoce 1918

Čím žily ve vánočním čase roku 1918 tři největší osobnosti, které stály u kolébky samostatného československého státu, Masaryk, Štefánik, Beneš? Snad se alespoň na chvíli zastavili a ponořili se do meditativní atmosféry vánočních svátků. O tom však můžeme víceméně jen spekulovat. Není však pochyb, že se ani ve svátečních dnech nedokázali odpoutat od povinností, které je pohlcovaly od okamžiku, kdy se ve víru války vrhli do zápasu o dovršení snah o národní emancipaci Čechů a Slováků. Největší tíži odpovědnosti z nich sice již sňaly říjnové události, kdy „československý stát vstoupil v život“, bylo však třeba dořešit důsledky války a položit základy státu, pro nějž již obětovali tolik energie. Každého z nich zastihly Vánoce na jiném konci světa a přitom řešili jeden veliký úkol.

Jediný z oné trojice, T. G. Masaryk, trávil již Vánoce roku 1918 ve své vlasti. Ale ani on nemohl očekávat bezstarostný klid. Do Prahy se vrátil po více než čtyřletém exilu teprve 21. prosince. Dostalo se mu přímo triumfálního uvítání, ale okamžitě ho pohltily státnické záležitosti. Ještě v den svého příjezdu složil prezidentský slib, podařilo se mu však alespoň ukrást chvilku, aby navštívil svou ženu Charlottu hospitalizovanou v sanatoriu na Veleslavíně. Následujícího dne, v neděli, přednesl obsáhlé poselství ve sněmovně Národního shromáždění a v pondělí 23. prosince podal zprávu ministerské radě, v níž, jak sám zdůraznil, složil účty ze své činnosti a z činnosti celého zahraničního odboje. Večer, před začátkem představení Beethovenova Fidelia v pražském německém divadle, pronesl pozdravný projev, v němž, kromě jiného, ujistil německé spoluobčany, že se jim v novém, československém státě dostane naprosté rovnoprávnosti. Jak prožil Štědrý den a celé svátky, nevíme. Podle objemu vyřízené agendy je však zřejmé, že příliš neodpočíval. Hned 1. ledna přijal předsednictvo Národního shromáždění, aby vyjádřil své stanovisko k nejzávažnějším aktuálním problémům, které bylo třeba řešit. A koloběh prezidentských úkolů se již nezastavil.

První prezident Československa T. G. Masaryk vystupuje na zpáteční cestě do Prahy dne 21. prosince 1918 se svou dcerou Olgou z vlaku v Táboře.
FOTO: www.en.wikipedia.org

Snad ještě exponovanější vánoční dobu roku 1918 prožíval druhý muž československého zahraničního odboje, generál Milan Rastislav Štefánik. Veden povinnostmi ministra vojenství nového československého státu ocitl se již počátkem zimy na Sibiři, v prostředí rozbouřeném revolucí a občanskou válkou. Jeho úkolem bylo odpoutat jednotky československých legií, které se mezitím rozrostly v armádu o síle řady desítek tisíc mužů a ovládaly sibiřskou magistrálu, od vnitroruských konfliktů, zvrátit rostoucí pocity frustrace, která se šířila v jejich řadách, a zajistit jejich návrat přes Vladivostok do vlasti. Navzdory otřesenému zdravotnímu stavu, následku vnitřního zranění z počátků války, odjel přes USA a Japonsko přímo na uralskou frontu. Postupně navštívil větší posádky nacházející se podél magistrály a 8. prosince jednal jako československý ministr vojenství s velením legií v Jekatěrinburgu. Podařilo se mu převést dobrovolnické vojsko pod pravomoci ministerstva a zahájit jeho přeměnu v armádu rodícího se československého státu. Nesmírné pracovní vypětí a složité poměry ve vojsku i v prostředí tehdejší Sibiře jen dále zhoršovaly jeho zdravotní stav. K zásadnímu zlomu v pohledu na situaci v Rusku a na roli legií dospěl bezprostředně před Vánocemi. Během jeho pobytu v Omsku došlo 22. prosince k pokusu o bolševické povstání proti místní vládě admirála Kolčaka. Povstání bylo potlačeno. Následující represálie a popravy nevinných lidí, mezi nimi i několika členů demokraticky orientovaného Ústavodárného ruského shromáždění, Štefánik kategoricky odmítl, přerušil okamžitě kontakty s Kolčakovou vládou a soustředil se na přípravu podmínek pro urychlený návrat legií do vlasti. Vánoce prožil ve velitelském vagónu na omském nádraží, odjel teprve 27. prosince v kritickém zdravotním stavu do Vladivostoku. Přestože naděje na přežití byla podle soudu lékařů minimální, Štefánik přežil a své poslání splnil. První transport legií odplul z Vladivostoku již v polovině ledna 1919.


Edvard Beneš setrval i po 28. říjnu v Paříži. Cítil povinnost zůstat jako československý ministr zahraničí v místě, kde se bude rozhodovat o poválečném uspořádání Evropy. Bylo třeba zápasit o mezinárodní uznání hranic nového státu, prosadit souhlas velmocí s likvidací pokusu německého obyvatelstva českých zemí o odtržení pohraničních oblastí, sledovat vývoj představ o válečných reparacích. Dbát na to, aby Československo, stát, který téměř nikdo neznal, zůstalo mezi vítěznými státy. Desítky složitých jednání, formulování řady memorand, v nichž objasňoval československé pozice, a další dílčí úkoly plně vytěžovaly jeho mysl. Musel se smířit i s tím, že se mu nepodařilo zajistit na Vánoce ani příjezd jeho milované ženy Hany, s níž se nesetkal celé tři roky. Nicméně nenudil se. Sotva se mu podařilo zahladit následky chybného rozhodnutí Milana Hodži, který v Budapešti vyslovil souhlas s nevýhodnou demarkační čarou mezi Maďarskem a Slovenskem, vyvstal složitý spor s Polskem o území Těšínska a už se vršily úkoly související s přípravou československé delegace na mírovou konferenci. S nasazením nepředstavitelného úsilí se mu v podstatě dařilo tyto problémy řešit. I jeho Vánoce, stejně jako Vánoce Masarykovy či Štefánikovy, byly pro československý stát mimořádně přínosné. Schopnost obětovat osobní život ve prospěch svého státu a národa z nich činí nesporně největší osobnosti českých a slovenských dějin 20. století.

Josef Harna,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.