Popularizace je vůbec koncept zděděný z dob scientistické vědy posledních dvou století, kdy věda nahrazovala držitele věčných pravd, jímž bylo až dosud náboženství. Popularizátor tu byl zvěstovatelem pravd, něčím jako nedělním kazatelem. Dospělo to tak daleko, že někdy na konci 19. století se celkem obecně věřilo, že vše podstatné je už objeveno a že zbývají vlastně jen nedodělky a doplňky. To vše je samozřejmě už dávno za námi, naivní víra v lineární, kumulativní pokrok poznání se zhroutila. Věda nepředkládá pravdy, ale klade otázky a nabízí jejich řešení. Mohou být očividně užitečná, ale mohou být také jen zajímavá. Jisté je jenom, že sotva mohou být nudná. Pokud totiž nudná jsou, nestojí většinou za nic. V poslední instanci tu přece nejde ani tak o problémy samotné jako o způsoby jejich řešení, o to, o čem se mluví jako o dobrodružství poznání. Věda není garantem pravdy, ale racionality. To je její pravé poslání, udržovat víru v racionální způsoby řešení situací a problémů, tu víru, na níž je postavena evropská civilizace. Od osvícenců po pozitivistické scientisty to bylo dogma, dnes už samozřejmě dávno ne. Rozum nelze dokázat, tak jako nelze dokázat boha prostě proto, že nelze nic dokazovat samým sebou. Je v to třeba věřit, tvrdohlavě věřit. Závisí na tom budoucnost naší civilizace. Začali jsme ji budovat, když jsme se ve 12. století na prvních univerzitách rozumem zmocnili teologie a pak v 16. století přírody. Výsledek byl ten, ve kterém nyní žijeme. Nemusíme s ním být spokojeni, nemáme ale jinou možnost než pokračovat po cestě racionality.
Testem naší víry může být právě zveřejněná zpráva o globálním oteplování. Kdyby měla být přijata jako pravda (třeba 90procentní, kterou se ohrazují autoři), vystavovalo by to vědu jako celek ne nepravděpodobnému riziku, že předpovědi nevyjdou, a že tak zkompromituje ne jenom její autory, ale vědu vůbec. Měli bychom zprávu brát jinak než jako "pravdu", asi jako rozumný důvod ke zvažování rizik člověkem působených změn klimatu. Jenomže pohnulo by něco takového veřejností a hlavně politiky, kteří bez tlaku veřejnosti neudělají nic? Pochopili by, že se musejí rozhodnout právě s tím vědomím neurčitosti? Takového komplexního rozumného zvažování jsou pochopitelně schopni jen lidé zvláště školení – tedy vědci (ne všichni a ne vždy, ale to nechme stranou). Pokud by ho měla být schopna i veřejnost, je třeba ji trénovat. Měla by v tomto případě být schopna chápat, že komplexní problémy nemají jednoznačná, nasnadě jsoucí řešení a že je třeba se rozhodovat s vědomě přijímaným prvkem či prvky neurčitosti. To ale bez víry – přinejmenším bez víry jako myšlenkového pozadí – nejde. Musím věřit, že i složité komplexní problémy jsou řešitelné, třebaže důkazy hovoří začasté o opaku. Tertuliánovo credo quia absurdum tu není od řeči – právě proto, že se to zdá být neuvěřitelné, tomu věřím. To je racionalita o úroveň výše, než je jednoduchá školská logika každodenního života.
Můžeme samozřejmě všechny tyto starosti ponechat na nějakém Alláhovi. Jenomže pak přestaneme být Evropany, neporadíme si se svou kulturou a se samými sebou. To je to, co věda dává veřejnosti, ne nějaký lepší způsob skladování brambor, ale lepší způsob myšlení o takových a mnohem složitějších otázkách. To je to, co by jí mělo být zprostředkováváno tím, čemu se dříve říkalo popularizace.
Za svůj obor bych dodal jen jednu poznámku. Společenské vědy jsou vědy výkladové. Není to filozof, ale inženýr, který postaví stroj. Je to ale filozof, který řekne lidem, co stroj je a jak se vztahuje ke člověku. Biolog vyvine genovou techniku, ale jen sociologové mohou ukázat, co to znamená pro identitu jedince a společnosti na jedincích postavené. Přírodověda mění podmínky života, pochopitelnými je ale činí teprve jejich výklad. Společenští vědci jsou vykladači světa, který nestvořili. Dávají mu smysly, jež se nutně stávají politickými prostě proto, že jsou vztaženy na politheiu – na společnost. Ti, kteří to dokáží, jsou v moderních dobách něčím, čím dříve byli kněží a jako oni jsou obdivováni nebo je jimi opovrhováno. Obyčejně se jim říká intelektuálové. V současnosti nemají (po často katastrofálních selháních a omylech, které mají na svém účtu) zrovna nejlepší pověst. Na druhé straně je příznačné, že všechny autoritativní režimy a i část demokratického establishmentu v nich vidí potenciální nepřátele. Což je dobře, znamená to přece, že když je mocní tohoto světa nemají rádi, dělají svou práci. Ta totiž spočívá v kritice, v kritice historických pramenů, ideologií nebo vůbec oblíbených samozřejmostí. Vykládání skutečnosti je přikládáním smyslů k něčemu, co samo o sobě žádný smysl nemá, a už tím samým je to kritika zdánlivě samozřejmé reality.
Je to riskantní počínání, omyl všude jinde považovaný za normální součást poznávání se tu stává nebezpečným a těžko prominutelným, pokušení podléhat tyranovi, establishmentu, mediální patnáctiminutové slávě, nebo jen vlastní myšlenkové pohodlnosti, je tu bezprostřední a veřejné. Na druhé straně je ale sílící hlad veřejnosti právě po smyslech umožňujících pochopit stále složitější svět. V sekularizovaném světě, který se také – asi už definitivně – zbavil velikých světských ideologií, jsou smysly řídkým a někde vysloveně nedostatkovým zbožím. Lidé a společnosti bez nich nemohou být, tolerujme proto tu nedisciplinovanou, omylnou a často nesnesitelně soběstřednou čeládku, která je dokáže jakž takž vytvářet. Jsou samozřejmě neužiteční, lepší žárovku nevymyslí, ale snad nám něco osvítí v těch chaotických pološerech nesamozřejmých neurčitostí, v nichž se tápavě pohybujeme. Pokud jsem tu poctu dostal za toto, asi jsem si ji zasloužil. Ne že bych něčeho dosáhl, ale snažil jsem se.
Z proslovu DUŠANA TŘEŠTÍKA
English
