V životě a tvorbě Antonína Dvořáka sehrálo Německo – jak známo – zásadní roli. Právě zde byla totiž odstartována skladatelova cesta k světové proslulosti. Když berlínský nakladatel Fritz Simrock vydal v roce 1878 na doporučení Johannesa Brahmse Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance tehdy již 37letého a přitom téměř neznámého skladatele, úspěch byl enormní. Pro následující čtvrtstoletí se Simrock stal de facto manažerem Dvořákova úspěchu. Má však historická kapitola Dvořák a Německo přesah i do současnosti?
Mezinárodní dvořákovské symposium se konalo na půdě německé Akademie pro vědy a literaturu v Mohuči. Na snímku účastníci závěrečného kulatého stolu, zleva: Daniela Philippi, Leonhard Scheuch, Hartmut Schick, Jarmila Gabrielová, Michael Struck a Stephen Muir.
FOTO: Ernst Dieter Hehl, Archiv autora
Ve srovnání se značnou posluchačskou oblibou Dvořákových děl v Německu je tamní dvořákovské bádání velmi podvyživené, jakkoli se v poslední čtvrtině 20. století začala situace obracet k lepšímu. Těch několik málo osobností, které se Dvořákovi věnují, však jednoznačně patří k vědecké elitě a navíc není pochyb, jaká země si v oblasti kritického vydávání děl světových skladatelů získala největší renomé. Pro mezinárodní projekt Nového souborného vydání děl Antonína Dvořáka (The New Dvořák Edition, NDE), realizovaný Kabinetem hudební historie Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i., je proto prvním zahraničním partnerem právě Německo. Mezinárodní symposium Das Schaffen Antonín Dvořáks aus der Perspektive der heutigen Musikphilologie – Werk, Aufführung, Überlieferung se konalo 26.–28. června 2008 na půdě Akademie der Wissenschaften und der Literatur, Mainz, která v současnosti mj. koordinuje 16 edičních a dokumentačních projektů muzikologického bádání. Jednalo se o první veřejnou akci připravenou ve spolupráci s AV ČR v rámci nově uzavřené smlouvy o spolupráci mezi oběma akademiemi ze začátku r. 2008. Organizace se ujala prof. Daniela Philippi (AdW, Mainz) spolu s prof. Jarmilou Gabrielovou (Kabinet hudební historie EÚ AV ČR, v. v. i.). Doprovodný koncertní program spolupořádal Musikwissenschaftliches Institut der Johannes Gutenberg-Universität, Mainz.
Diskuse k referátu o Dvořákových dvou posledních smyčcových kvartetech
FOTO: Ernst Dieter Hehl, Archiv autora
Úvod symposia byl vyhrazen obecnějším otázkám a zkušenostem z jiných edičních projektů. K těm mladším patří Nové souborné vydání Brahmsova díla. Z celkového počtu asi 65 plánovaných svazků jich je dnes vydáno devět. Michael Struck (Kiel) se proto již mohl ohlédnout a zhodnotit „dětství a pubertu“ projektu. Podobně i Susanne Popp (Karlsruhe) se na základě dlouholetého výzkumu děl Maxe Regera zaměřila na ediční problematiku, konkrétně na autentické biografické prameny a jejich využití v notových edicích. Možnostem a specifickým problémům kritických edic v elektronické podobě se věnoval Joachim Veit (Weber-Gesamtausgabe, Detmold). Přesto, nebo spíše právě proto, že se sám dlouhodobě zabývá digitálními edicemi, upozornil na rizika, která s sebou v prostředí počítačových vizualizací přináší sílící emancipace uživatele – ať již hudebníka či badatele.
Na Dvořákova jevištní díla se zaměřilo celkem pět příspěvků. Precizní přehled celé skladatelovy operní tvorby podal Milan Pospíšil, který mj. zdůraznil, v jak velké míře je v Dvořákových operách patrné jejich symfonické východisko. Zároveň poukázal na rozpory v recepci Dvořáka-symfonika a Dvořáka jakožto operního skladatele. Na hodnocení pramenů k Dvořákovu poslednímu opernímu dílu Armida (komp. 1902–1903) se soustředil Jan Smaczny (Belfast). Samostatnou pozornost věnoval novým poznatkům o skladatelově práci s libretem. Ve světle nových pramenů pojednal Stephen Muir (Leeds) mnohem ranější jednoaktovou operu Tvrdé palice (komp. 1874). Současný odborný ediční zájem o tuto operu přinesl již v heuristické fázi cenné výsledky. Zatímco ještě před několika lety byl k tomuto dílu znám pouze jediný významný pramen (autografní partitura), v současnosti evidujeme hned několik dalších, které rozhodujícím způsobem ovlivní výsledný hlavní notový text. Referát Jarmily Gabrielové, vedoucí projektu NDE, se soustředil na ediční problematiku českých textů ve Dvořákových operách. Navzdory skladatelově zjevné nesystematičnosti a nekonsekventnosti v řadě parametrů není možné zhudebněné texty upravovat a „redigovat“ způsobem známým z dosavadního „starého“ souborného vydání. Na textu opery Tvrdé palice autorka referátu demonstrovala několik typů textových variant i způsoby jejich řešení. Ediční problematice opery Vanda (komp. 1875) se dlouhodobě věnuje Alan Houtchens (Texas), jenž protentokrát upozornil na skladatelovo několikeré přepracování díla (1879–1880, 1883, 1900–1901) a na důsledky, které z toho plynou pro kritickou edici.
FOTO: Ernst Dieter Hehl, Archiv autora
Revize ve skladatelově díle pojednávala i sekce Konzertsaalmusik und Kammermusik. Například Smyčcový sextet A dur op. 48 a Smyčcový kvartet Es dur op. 51 Dvořák přepracoval předtím, než vyšly tiskem v Simrockově nakladatelství. Nejednalo se však o změny motivované skladatelovou sebekritikou, nýbrž o revize provedené na základě připomínek nakladatelského lektora Roberta Kellera; jejich vyhodnocení se věnoval Jan Kachlík. Na obdobné problémy byl zaměřen i (v nepřítomnosti referentky čtený) příspěvek Terezy Kibicové pojednávající proces vzniku Slovanských rapsodií op. 45 – včetně charakteristiky zásahů téhož nakladatelského lektora. Po Joachimu Veitovi se k současným tendencím a výzvám digitálních médií vrátil ještě Iacopo Cividini (Digitale Mozart-Edition, Salzburg). Na příkladu Dvořákova Houslového koncertu ukázal možnosti využití otevřenější interaktivní ediční formy. Na rozdíl od Veita ovšem nezmínil žádná úskalí, jež s sebou koncept „otevřené“ edice rovněž přináší. Tematicky zdánlivě osamocený příspěvek Lubomíra Tyllnera o folkloristických prvcích v Dvořákově instrumentální tvorbě souzněl s duchem symposia díky pozornosti k pramenům. Zejména pojednání vztahu Dvořákových Furiantů k potenciálním folklorním předlohám přineslo překvapivá zjištění. Na obtížnost posuzování pramenné hodnoty autografů a prvních tisků v případě dvou posledních Dvořákových smyčcových kvartetů upozornila Daniela Philippi. Otázka, který z pramenů lépe vystihuje skladatelovu intenci, je opět spjata s tázáním kdo, kdy a proč v tiskovém procesu prováděl změny – skladatel, či lektor nakladatelství? Skladatelovým úpravám vlastních děl se na příkladu Dumek věnoval Klaus Döge (Wagner-Gesamtausgabe, Mnichov), autor vynikající německé monografie o Dvořákovi. Tuto čtyřruční úpravu – podobně jako i řadu dalších – pojal Dvořák nejen jako „pouhý“ přepis, nýbrž spíše jako překomponování originálního znění pro klavírní trio. Avšak která ze skladatelových odchylek od originálu je záměrná a která nikoli a měla by proto být editorem náležitě korigována? Referát Markéty Štědronské (Mnichov) obrátil pozornost k poetizující rovině kompozičního procesu v klavírním cyklu Poetické nálady. Původní, černým inkoustem provedený zápis je v autografu sugestivně obohacen o dynamická, tempová a přednesová označení červenou inkoustovou vrstvou. V NDE, třebaže se o barevném tisku (zatím) neuvažuje, by měl být tento „proces poetizace“ odpovídajícím způsobem taktéž pojednán.
V plenárním sále budovy akademie se v zahajovací den symposia konal též komorní koncert z děl Antonína Dvořáka, Jana Kubelíka a Josefa Suka. Záběr z provedení Dvořákova klavírního kvintetu A dur op. 81.
FOTO: Ernst Dieter Hehl, Archiv autora
Diskuse k jednotlivým příspěvkům, případně sekcím, tvořila velmi významnou součást celého symposia. Závěrečný kulatý stůl se tak mohl nést výhradně již v duchu shrnujících komentářů – od samotných dvořákovských editorů přes kolegy z jiných edic až po zástupce nakladatele (Editio Bärenreiter Praha), který chce podobně jako kdysi Simrock zpřístupnit Dvořákova díla světu; tentokrát však v novém, souborném a především autentičtějším vydání.
JAN KACHLÍK,
Kabinet hudební historie Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i.
Mezinárodní dvořákovské symposium se konalo na půdě německé Akademie pro vědy a literaturu v Mohuči. Na snímku účastníci závěrečného kulatého stolu, zleva: Daniela Philippi, Leonhard Scheuch, Hartmut Schick, Jarmila Gabrielová, Michael Struck a Stephen Muir.
FOTO: Ernst Dieter Hehl, Archiv autora
Ve srovnání se značnou posluchačskou oblibou Dvořákových děl v Německu je tamní dvořákovské bádání velmi podvyživené, jakkoli se v poslední čtvrtině 20. století začala situace obracet k lepšímu. Těch několik málo osobností, které se Dvořákovi věnují, však jednoznačně patří k vědecké elitě a navíc není pochyb, jaká země si v oblasti kritického vydávání děl světových skladatelů získala největší renomé. Pro mezinárodní projekt Nového souborného vydání děl Antonína Dvořáka (The New Dvořák Edition, NDE), realizovaný Kabinetem hudební historie Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i., je proto prvním zahraničním partnerem právě Německo. Mezinárodní symposium Das Schaffen Antonín Dvořáks aus der Perspektive der heutigen Musikphilologie – Werk, Aufführung, Überlieferung se konalo 26.–28. června 2008 na půdě Akademie der Wissenschaften und der Literatur, Mainz, která v současnosti mj. koordinuje 16 edičních a dokumentačních projektů muzikologického bádání. Jednalo se o první veřejnou akci připravenou ve spolupráci s AV ČR v rámci nově uzavřené smlouvy o spolupráci mezi oběma akademiemi ze začátku r. 2008. Organizace se ujala prof. Daniela Philippi (AdW, Mainz) spolu s prof. Jarmilou Gabrielovou (Kabinet hudební historie EÚ AV ČR, v. v. i.). Doprovodný koncertní program spolupořádal Musikwissenschaftliches Institut der Johannes Gutenberg-Universität, Mainz.
Diskuse k referátu o Dvořákových dvou posledních smyčcových kvartetech
FOTO: Ernst Dieter Hehl, Archiv autora
Úvod symposia byl vyhrazen obecnějším otázkám a zkušenostem z jiných edičních projektů. K těm mladším patří Nové souborné vydání Brahmsova díla. Z celkového počtu asi 65 plánovaných svazků jich je dnes vydáno devět. Michael Struck (Kiel) se proto již mohl ohlédnout a zhodnotit „dětství a pubertu“ projektu. Podobně i Susanne Popp (Karlsruhe) se na základě dlouholetého výzkumu děl Maxe Regera zaměřila na ediční problematiku, konkrétně na autentické biografické prameny a jejich využití v notových edicích. Možnostem a specifickým problémům kritických edic v elektronické podobě se věnoval Joachim Veit (Weber-Gesamtausgabe, Detmold). Přesto, nebo spíše právě proto, že se sám dlouhodobě zabývá digitálními edicemi, upozornil na rizika, která s sebou v prostředí počítačových vizualizací přináší sílící emancipace uživatele – ať již hudebníka či badatele.
Na Dvořákova jevištní díla se zaměřilo celkem pět příspěvků. Precizní přehled celé skladatelovy operní tvorby podal Milan Pospíšil, který mj. zdůraznil, v jak velké míře je v Dvořákových operách patrné jejich symfonické východisko. Zároveň poukázal na rozpory v recepci Dvořáka-symfonika a Dvořáka jakožto operního skladatele. Na hodnocení pramenů k Dvořákovu poslednímu opernímu dílu Armida (komp. 1902–1903) se soustředil Jan Smaczny (Belfast). Samostatnou pozornost věnoval novým poznatkům o skladatelově práci s libretem. Ve světle nových pramenů pojednal Stephen Muir (Leeds) mnohem ranější jednoaktovou operu Tvrdé palice (komp. 1874). Současný odborný ediční zájem o tuto operu přinesl již v heuristické fázi cenné výsledky. Zatímco ještě před několika lety byl k tomuto dílu znám pouze jediný významný pramen (autografní partitura), v současnosti evidujeme hned několik dalších, které rozhodujícím způsobem ovlivní výsledný hlavní notový text. Referát Jarmily Gabrielové, vedoucí projektu NDE, se soustředil na ediční problematiku českých textů ve Dvořákových operách. Navzdory skladatelově zjevné nesystematičnosti a nekonsekventnosti v řadě parametrů není možné zhudebněné texty upravovat a „redigovat“ způsobem známým z dosavadního „starého“ souborného vydání. Na textu opery Tvrdé palice autorka referátu demonstrovala několik typů textových variant i způsoby jejich řešení. Ediční problematice opery Vanda (komp. 1875) se dlouhodobě věnuje Alan Houtchens (Texas), jenž protentokrát upozornil na skladatelovo několikeré přepracování díla (1879–1880, 1883, 1900–1901) a na důsledky, které z toho plynou pro kritickou edici.
FOTO: Ernst Dieter Hehl, Archiv autora
Revize ve skladatelově díle pojednávala i sekce Konzertsaalmusik und Kammermusik. Například Smyčcový sextet A dur op. 48 a Smyčcový kvartet Es dur op. 51 Dvořák přepracoval předtím, než vyšly tiskem v Simrockově nakladatelství. Nejednalo se však o změny motivované skladatelovou sebekritikou, nýbrž o revize provedené na základě připomínek nakladatelského lektora Roberta Kellera; jejich vyhodnocení se věnoval Jan Kachlík. Na obdobné problémy byl zaměřen i (v nepřítomnosti referentky čtený) příspěvek Terezy Kibicové pojednávající proces vzniku Slovanských rapsodií op. 45 – včetně charakteristiky zásahů téhož nakladatelského lektora. Po Joachimu Veitovi se k současným tendencím a výzvám digitálních médií vrátil ještě Iacopo Cividini (Digitale Mozart-Edition, Salzburg). Na příkladu Dvořákova Houslového koncertu ukázal možnosti využití otevřenější interaktivní ediční formy. Na rozdíl od Veita ovšem nezmínil žádná úskalí, jež s sebou koncept „otevřené“ edice rovněž přináší. Tematicky zdánlivě osamocený příspěvek Lubomíra Tyllnera o folkloristických prvcích v Dvořákově instrumentální tvorbě souzněl s duchem symposia díky pozornosti k pramenům. Zejména pojednání vztahu Dvořákových Furiantů k potenciálním folklorním předlohám přineslo překvapivá zjištění. Na obtížnost posuzování pramenné hodnoty autografů a prvních tisků v případě dvou posledních Dvořákových smyčcových kvartetů upozornila Daniela Philippi. Otázka, který z pramenů lépe vystihuje skladatelovu intenci, je opět spjata s tázáním kdo, kdy a proč v tiskovém procesu prováděl změny – skladatel, či lektor nakladatelství? Skladatelovým úpravám vlastních děl se na příkladu Dumek věnoval Klaus Döge (Wagner-Gesamtausgabe, Mnichov), autor vynikající německé monografie o Dvořákovi. Tuto čtyřruční úpravu – podobně jako i řadu dalších – pojal Dvořák nejen jako „pouhý“ přepis, nýbrž spíše jako překomponování originálního znění pro klavírní trio. Avšak která ze skladatelových odchylek od originálu je záměrná a která nikoli a měla by proto být editorem náležitě korigována? Referát Markéty Štědronské (Mnichov) obrátil pozornost k poetizující rovině kompozičního procesu v klavírním cyklu Poetické nálady. Původní, černým inkoustem provedený zápis je v autografu sugestivně obohacen o dynamická, tempová a přednesová označení červenou inkoustovou vrstvou. V NDE, třebaže se o barevném tisku (zatím) neuvažuje, by měl být tento „proces poetizace“ odpovídajícím způsobem taktéž pojednán.
V plenárním sále budovy akademie se v zahajovací den symposia konal též komorní koncert z děl Antonína Dvořáka, Jana Kubelíka a Josefa Suka. Záběr z provedení Dvořákova klavírního kvintetu A dur op. 81.
FOTO: Ernst Dieter Hehl, Archiv autora
Diskuse k jednotlivým příspěvkům, případně sekcím, tvořila velmi významnou součást celého symposia. Závěrečný kulatý stůl se tak mohl nést výhradně již v duchu shrnujících komentářů – od samotných dvořákovských editorů přes kolegy z jiných edic až po zástupce nakladatele (Editio Bärenreiter Praha), který chce podobně jako kdysi Simrock zpřístupnit Dvořákova díla světu; tentokrát však v novém, souborném a především autentičtějším vydání.
JAN KACHLÍK,
Kabinet hudební historie Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i.
English
