Srpen 2011


Ernest Rutherford

(30. 8. 1871 Nelson, Nový Zéland-19. 10. 1937 Cambridge)


Foto: Ernest Rutherford

Anglický fyzikální chemik Ernest Rutherford, který ve svých šedesáti letech získal od anglického krále Jiřího V. titul lord of Nelson, se narodil 30. srpna 1871 na Novém Zélandu nedaleko města Nelson. Jeho otec byl farmář původem ze Skotska a matka pocházela z Essexu v Anglii. V rodině bylo celkem dvanáct dětí. V roce 1883 se rodina přestěhovala do Havelocku, zde Ernest chodil do školy a poté pokračoval v letech 1887 až 1889 ve studiu na Nelson College. Díky velkému talentu se mu podařilo získat stipendium a tak mohl pokračovat v letech 1890 až 1894 na univerzitě v Christchurchu. Zde studoval matematiku, fyziku, latinu, angličtinu a francouzštinu. Už na vysoké škole pracoval na výzkumech v oblasti elektrických technologií. V roce 1895 odjel do Anglie na tříleté postgraduální studium do Cavendishovy laboratoře na univerzitě v Cambridgi, kde pracoval pod vedením fyzika Josepha Johna Thomsona (pozdější nositel Nobelovy ceny za fyziku). Poté odjel do Kanady a v Montrealu, už jako profesor fyziky, přijímá místo vedoucího katedry na McGillově univerzitě.

Rutherford působil také na univerzitě v Manchesteru a nakonec se v 1919 vrací zpět na univerzitu do Cambridge, kde jako profesor experimentální fyziky zůstane do konce života. V Cambridge se také ujímá vedení Cavendishovy laboratoře.

Ernest Rutherford se ve své vědecké práci soustředil hlavně na zkoumání radioaktivního záření a radioaktivity. Na konci 19. století zjistil, že radon, což je vzácný radioaktivní plyn, který vzniká při radioaktivním rozpadu radia, je prvkem s největší radioaktivitou.

Při svých výzkumech spolupracoval s pozdějším nositelem Nobelovy ceny za chemii radiochemikem Frederickem Soddym. Zkoumali také vlastnosti radonu a pozorovali samovolnou přeměnu jednoho chemického prvku v druhý.

Usilovná vědecká práce věnovaná studiu radioaktivity se v roce 1908 odrazila v ocenění, které je pro vědce nejcennější. Ernest Rutherford získal Nobelovu cenu za výzkum a práce v oblasti transmutace prvků a chemie radioaktivních látek.

V roce 1911 Rutherford publikoval nový planetární model atomu. Zjistil, že atom obsahuje jádro, kolem kterého obíhají elektrony.

Další Rutherfordův objev v roce 1919 spočíval v tom, že při ostřelování atomů dusíku částicemi alfa vznikne atomové jádro izotopu kyslíku a uvolní se částice, kterou Rutherford nazval proton, podle řeckého protos - první. Byla to první umělá přeměna jednoho prvku na jiný a také první uměle vyvolaná jaderná reakce. Splnil se tak sen dávných alchymistů o transmutaci hmoty.

Ernest Rutherford, jeden z největších novodobých vědců, byl členem a nakonec i prezidentem Královské vědecké společnosti v Londýně a také čestným členem řady akademií věd ve světě. Byl nositelem mnoha ocenění, včetně už zmíněného povýšení do šlechtického stavu.

Během svého života přednášel na různých univerzitách ve světě a také na rodném Novém Zélandu, na který nikdy nezapomínal.

V Cavendishově laboratoři, kde byl ředitelem a která se pod jeho vedením stala významným pracovištěm jaderného výzkumu, pracoval s mladými spolupracovníky, z nichž se později mnozí prosadili na poli vědy a jeden z nich, fyzik James Chadwick dostal v roce 1935 za objevení neutronu Nobelovu cenu.

Rutherford vedl i rodinný život. V roce 1900 se oženil s Mary Newton a v roce 1901 se jim narodila jediná dcera Eileen Mary, která se v roce 1921 provdala za britského fyzika a astronoma Ralpha Fowlera a zemřela předčasné v roce 1930 po porodu svého čtvrtého dítěte.

Otec jaderné fyziky sir Ernest Rutherford zemřel nečekaně 19. října 1937 po operaci pupeční kýly. Je pohřben ve Westminsterském opatství vedle J. J.Thomsona.

Silně radioaktivní kovový prvek objevený v roce 1969 byl na počest jaderného fyzika Ernesta Rutherforda definitivně pojmenovaný v roce 1997 rutherfordium.

30. srpna 2011 uplyne od narození zakladatele jadené fyziky už 140 let.

Starší kalendária

    Červenec 2011


    Nikola TESLA

    (10. 7. 1856 Smiljan-7. 1. 1943 New York)

    Jméno jednoho z nejvýznačnějších elektrotechniků všech dob se zapsalo do dějin vědy a techniky plným právem. Jeho jméno nese i fyzikální jednotka magnetické indukce.

    Jeho jméno je Nikola Tesla.

    Nikola se narodil 10. července 1856 ve vesnici Smiljano na území dnešního Chorvatska v srbské rodině. Otec Milutin byl pravoslavný duchovní a matka Djuka, na kterou pozdější vynálezce vzpomínal jako na schopnou a statečnou ženu, pocházela z významné srbské rodiny. Teslovi kromě Nikoly měli ještě syna Daneho a tři dcery.

    Dane se ale roku 1864 smrtelně zranil při pádu z koně. Rodinu tato tragédie velmi poznamenala a sama událost a sklíčené rodinné prostředí se odrazilo i na osobnosti vnímavého Nikoly. Zanedlouho po Daneho smrti se rodina přestěhovala do nedalekého Gospiće. Po skončení obecné školy v deseti letech nastoupil mladý Nikola na nižší reálku a už tady se zajímal o elektřinu a prováděl různé experimenty.

    Roku 1870 začal studovat Vyšší reálné gymnázium v Karlovaci. Zde na něho silně zapůsobily názorné demonstrace, které předváděl učitel v hodinách fyziky. Mladý muž měl už jasnou představu, že chce studovat techniku. Ale otec Milutin chtěl, aby syn šel v jeho stopách a stal se knězem. Ještě při studiu v Karlovaci Nikola onemocněl malárií a když se uzdravil, tak se zanedlouho nakazil cholerou, která vypukla v Gospići. Průběh nemoci byl těžký a zdálo se, že chlapec vůbec nepřežije.

    V této situaci Nikola otce požádal, aby mu dovolil studovat techniku, když se uzdraví a otec ve snaze synovi ulehčit slíbil, že až se uzdraví půjde studovat vysněnou techniku. Mladý Tesla se po otcově slibu skutečně začal uzdravovat. Po uzdravení nastoupil na Polytechnickou školu ve Štýrském Hradci a byl nejenom velmi nadaným, ale také pilným studentem. Mimo jiné studoval aritmetiku, geometrii, teoretickou a experimentální fyziku, analytickou chemii, mineralogii, strojírenství, ale také angličtinu a francouzštinu, o šíři jeho zájmů a nadání svědčí i to, že ovládal asi devět světových jazyků. V době studií se začal zabývat myšlenkou, že by šel sestrojit motor na střídavý proud bez pomoci komutátoru. Ale Teslův profesor Pöschl se o myšlence sestrojit motor na střídavý proud bez použití komutátoru vyjádřil v tom smyslu, že to není možné a že je to stejně nesmyslné jako vyrobit perpetuum mobile.

    Tesla sice Polytechnickou školu v Rakousku nedokončil, ale přes různé peripetie od roku 1880 pokračoval ve studiu v Praze na Univerzitě Karlo-Ferdinandově. Zde dlouho nepobyl, na konci letního semestru z univerzity odešel, ale jak sám později přiznal, právě v Praze udělal hodně pro další výzkum v otázce střídavého proudu.

    Mezitím Teslovi zemřel otec a mladý Tesla se musel začít sám živit. Začátkem roku 1881 se stěhuje do Budapešti a začíná pracovat v Ústředním telegrafním úřadu.V této době představil svůj první objev - zesilovač v telefonu, což byl předchůdce reproduktoru. Dalším objevem byl vynález rotujícího magnetického pole, které se dá prakticky využít. Další vynálezcovy kroky vedou do Paříže a roku 1884 připlouvá lodí do Spojených států. V New Yorku se setkává s Thomasem Alvou Edisonem a začne u něho pracovat. V Edisonových laboratořích Tesla pracuje skutečně naplno, jeho obvyklá pracovní doba začíná v půl jedenácté dopoledne a končí v pět hodin ráno.

    Pracuje také na nových typech strojních zařízení, kterých navrhne 24.

    Teslova výkonnost je obdivuhodná, jeho objevy a vynálezy posunuly hranice ve fyzice a elektrotechnice. Přes veškerou práci, ale Tesla stále myslí na vynalezení indukčního motoru na střídavý proud. Od Edisona však nakonec odchází. Uvádí se, že mu Edison nevyplatil slíbenou odměnu za vykonanou práci, ale také to, že tito dva géniové odlišných povah i názorů na moderní fyziku nemohli trvale pracovat vedle sebe. Během času, který Tesla u Edisona strávil, dokončil svá studia a dále pracoval na vylepšení obloukových lamp, regulátorů, dynam a komutátorů na stejnosměrné stroje.V roce 1885 si Nikola Tesla podává první patent na vylepšenou obloukovou lampu. Lampa svítila rovnoměrně a neblikala. A následují další patenty mimo jiné na zdokonalený komutátor.

    V New Jersey spoluzakládá elektronickou společnost „Tesla Electric Light&Manufacturing Company“. Po krizi v podobě finanční a lidské, kdy ho jeho společníci podvedli a zklamali nastává 15.květen 1888 a Teslova památná přednáška o motoru na střídavý proud. Po tomto úspěchu se začíná blýskat na lepší časy a vynálezce se spojil s Westinghousovou společností, pro kterou rok pracoval. Westinghous s Teslou uzavřel dohodu a začal jeho vynálezy na principu střídavého proudu uplatňovat ve výrobě. To byl značný posun nejen v Teslově životě, ale i v dalším směřování elektrotechniky. V roce 1889 odjel Tesla zpátky do New Yorku a zakládá zde novou laboratoř. V následujících letech byla na Niagarských vodopádech postavena vodní elektrárna na základě Teslova vícefázového systému střídavého proudu.

    Nikola Tesla své práci obětoval i svůj osobní život. Nikdy nezaložil rodinu, protože by ho odváděla od práce, která se pro něho stala posláním. Peníze pro něj nebyly důležité a také na rozdíl od jiných, kteří se přiživovali na jeho práci, nezbohatl. Měl stále plnou hlavu svých vynálezů, které měly a mají velký význam pro celé lidstvo. Dokonce začátkem 20. století předpověděl bezdrátový přenos dat a obrazu. Zůstaly po něm stovky patentů. Navrhl dokonce jakéhosi předchůdce dnešní helikoptéry, nazývaného letadélko.

    Nikola Tesla vzdělaný a výjimečný člověk, jehož myšlenky o vývoji techniky mířily daleko do budoucnosti, zemřel osamocen v šestaosmdesáti letech v hotelovém pokoji v New Yorku 7. ledna 1943.

    V červenci 2011 uplyne 155 let od narození této mimořádné osobnosti.


    S Teslovým jménem jsou spojeny výrobky dodnes - reproduktor


    Červen 2011


    George STEPHENSON

    (9. 6. 1781 Wylam-12. 8. 1848 Chesterfield)

    19. století bývá nazýváno stoletím páry. Ale je to též století mohutného rozvoje průmyslu, různých vynálezů a objevů v mnoha oborech lidské činnosti. Pokrok se výrazně projevil i v dopravě. Tu železniční značně posunul dopředu anglický vynálezce George Stephenson.


    Foto: George Stephenson

    Narodil se 9. června 1781 v hornické vesničce Wylamu do chudé rodiny, kde bylo celkem šest dětí. Georgův otec pracoval jako topič na dole. Na nějaké školní vzdělávání nebylo ani pomyšlení a malý chlapec se musel zapojit brzy do praktického života. Jeho prvním zaměstnáním bylo odhánění krav od dřevěných kolejí koňské dráhy. Dlouho neuměl číst ani psát a poprvé se podepsal ve svých devatenácti letech. Dalším zaměstnáním, kterým Stephenson prošel, byla práce strojníka u čerpadel. Mladý George se pohyboval v blízkosti strojů a chtěl je více poznávat a třeba i vylepšovat, ale k tomu je potřeba vzdělání.

    Po večerech a ve svém volném čase se učí číst a psát. Také se ožení a v roce 1803 se mladým manželům narodí jediný syn Robert.

    Stephensona stále zajímají stroje a protože se dále vzdělává je ve svém okolí známý jako člověk, který si dovede s porouchanými stroji poradit.

    Osobní život ale Stephensonovi připravil ránu, když mu zemřela jeho mladá žena Fanny a on se musel sám postarat o malého syna a o otce, který přišel při nešťastné náhodě při práci o zrak. Aby rodinu uživil, přivydělával si také opravami bot a starých kabátů.

    Rok 1812 byl pro budoucího vynálezce důležitý; přijal místo hlavního strojního mistra uhelných dolů v Killingworthu. Zde v roce 1814 sestavil svoji první parní lokomotivu, kterou pojmenoval Mylord, ale nakonec ji přejmenoval na Blücher. Lokomotiva vážila čtyři tuny a mohla táhnout osm vozů s nákladem 30 tun uhlí a jela rychlostí 5-6 km/h. Používala se na killingworthské důlní draze při přepravě uhlí. Stephenson se s prvním úspěchem nespokojil, ale dál pokračoval ve vývoji dalších a technicky dokonalejších strojů.

    Talent, píle a touha po vzdělávání byla u Sephensona obdivuhodná. Lokomotivy jezdí po kolejích a právě na ně se dále upřela Stephensonova pozornost. Musel nahradit stávající litinové kolejnice, které často praskaly, kolejnicemi kovanými. Přitom se sám naučil železniční stavitelství. Stephensenův syn Robert začal studovat na univerzitě a svému otci předával to, co se na přednáškách naučil. Ze syna se stal výborný konstruktér lokomotiv a železniční stavitel a mohl tak spolupracovat se svým otcem na jeho stavbách.

    Stephensonovou zásluhou je také to, že se železniční koleje začaly pokládat na pražce.

    Další úkol, který před Stephensonem vyvstal, byla budoucí dráha, která by vedla mezi městy Stocktonem a Darlingtonem. Odborníci preferovali vzdálenost mezi městy překlenout vodními kanály, kterými by se dopravoval náklad. Tak proti sobě stála dvě protichudná řešení dopravy- průplavy nebo železnice. Parlament, který ve věci rozhodoval, dvakrát zamítl železniční variantu, nakonec ale Stephenson dostal možnost první veřejnou železnici na světě vybudovat. Domluvil se na spolupráci s obchodníkem Edwardem Peaseaem a s dalšími společníky založil společnost Stockton&Darlington Railway Company se sídlem v Newcastlu, kde se vyráběly lokomotivy.

    Práce na nové trati byla velmi náročná. Nastalo 27. září 1825 a na čtyřicetikilometrovou trať vyjíždí nová lokomotiva Active (později přejmenovaná na Locomotion), která táhne celkem dvanáct vozů s nákladem a také salonní vůz s názvem Experiment ve kterém jelo představenstvo společnosti a další nákladní vozy s dalšími cestujícími.

    Další nová trať měla spojit Liverpool s Manchesterem. Krajina mezi oběma městy ale byla pro stavbu krajně nevhodná. Byly zde říčky, údolí a bažiny. Po mnoha bojích, které nakonec končí v Londýně před sněmovním výborem, George Stephenson se svou železnicí vyhrál. Krajinu kolem budoucí trati mění mosty, viadukty, tunely.

    A pak přišel 1. říjen roku1829. Pět různých lokomotiv bude mezi sebou soutěžit a která zvítězí, bude vybrána pro novou trať. Je mezi nimi i Stephensonova Raketa, na které se jako konstruktér velkou měrou podílel i Robert Stephenson. Vyhrála. V Rainhillu na rovném úseku mezi Manchesterem a Liverpoolem, kde se zkouška lokomotiv konala, přinesla Raketa svému tvůrci s maximálně dosaženou rychlostí 47 km/h historické vítězství. Začala tak doba parních lokomotiv.

    George Stephenson postavil ještě další železniční cesty a zasadil se i o další zdokonalování na železničních tratích. Podle jeho příkladu se stavěli železnice i za hranicemi jeho rodné Anglie.

    Otec železnic, za kterého bývá Stephenson právem považován, zemřel 12. srpna 1848.

    V červnu 2011 uplyne 230 let od jeho narození.



    Květen 2011


    Klíč Karel Václav

    (30. 5. 1841 Hostinné-16. 11. 1926 Vídeň)



    Historii tisku ovlivnil Němec Johann Gutenberg, který vynalezl knihtisk, ale další slovo už měli Češi. Alois Senefelder vynalezl techniku litografie, ze které se později vyvinul ofset, český malíř Jakub Husník zdokonalil světlotisk a opět malíř Karel Václav Klíč vynalezl heliogravuru (klíčotypii) a hlubotisk.

    Klíč se narodil 30. května 1841 v Hostinném. Dětství neměl zrovna jednoduché, maminka mu brzy zemřela a otec přišel o práci v místní papírně, takže musel dát synka na výchovu k cizím lidem. Tam se také stalo, že ho někdo upustil na zem a pádem si zlomil nohu. Na pravou příčinu úrazu se hned nepřišlo, a tak malý Karel důsledkem špatně srostlé kosti celý život kulhal. Klíčovi se časem přestěhovali do Prahy, kde je zastihl revoluční rok 1848.

    Otec Karla Klíče se do pražského revolučního dění svými silami zapojuje a stýká se s Boženou Němcovou a Karlem Havlíčkem Borovským, kterému jde později i na pohřeb. Tím si ale svou finanční situaci nevylepšil, spíše naopak. Pro svého syna má proto připravenou jistější budoucnost, chce ho dát na vyučení do obchodu se smíšeným zbožím. Mladý Karel však svojí budoucí kariéru vidí dost odlišně. Utíká proto z domu a ve čtrnácti letech se dává zapsat na výtvarnou akademii. Přes nesporný talent a píli je však z akademie vyloučen. Provinil se tím, že namaloval nelichotivou karikaturu jednoho tehdejšího c.k. ministra. Musí opustit nejen Akademii, ale i Prahu. Klíč si v tomto období přivydělává malováním portrétů po hospodách, tesáním náhrobků nebo malováním pokojů. Dostal se až do Kladna , kde se živil jako dělník. Nakonec se mohl na Akademii vrátit a úspěšně ji roku 1862 absolvuje.

    V roce 1864 odchází do Brna, kde s otcem zakládá fotografický ateliér Raffael. V Brně také Klíč tajně vydává a ilustruje satiricko-politický časopis Veselé noviny, ale než ho stačí vypátrat policie, dostává nabídku na spolupráci z maďarského humoristického časopisu. Odjíždí do Budapešti, kde dále neúnavně kreslí. Dalším městem, kde zručný a pilný malíř zůstane dvacet let je Vídeň. Nejdříve zde spolupracuje jako kreslíř s humoristickým časopisem Die Floh (Blecha) a posléze vydává vlastní Humoristické listy. Jeho snem je tisknout obrázky v mnoha kopiích. Pracuje na myšlence přenést fotografii na měděnou desku, která bude tisknout.

    Úspěch se dostaví o silvestrovské noci 1878. Ve své laboratoři najde měděné desky náhodně pokryté souvislou vrstvou asfaltového prachu, když desky přidrží nad kahanem, asfaltový prášek se přitaví a fotograficky přenesený obrázek Klíč vyleptá. Hned ráno budí měditiskaře, aby mu udělal otisky. Když je vynálezce uvidí, konstatuje, že jsou dokonalé a jeden obrázek věnuje své ženě. Tak se zrodila heliogravura - rytina vyrytá světlem. Tato technika se ale hodila jen pro tisk na ručním lisu. Svůj vynález si Karel Klíč nedá patentovat, takže na něm ani nezbohatne. Chce však jít dál. Chtěl by tisknout obrázky strojově ve velkém množství a za dostupnou cenu. Po předchozí zkušenosti je už Klíč opatrný a práce na dalším vynálezu tají.


    Hlubotisková síť pro desku

    V roce 1890 pobývá v Anglii a představuje svůj největší vynález - hlubotisk. Po jednání s firmou bratrů Storeyů v Lancasteru, kteří vlastnili grafický závod, jim nabídl Klíč svůj nový hlubotiskový stroj a firma ho okamžitě přijala.

    Roku 1895 byla v Lancasteru otevřena tiskárna hlavně uměleckých děl a Klíč se v ní stal ředitelem a nakonec i spolumajitelem.

    V roce 1897 se vrátil do Vídně, kde nakonec 16. listopadu 1926 umírá.

    Od narození tohoto vynálezce světového významu, uplyne v květnu 170 let.

     

    Duben 2011


    MORSE Samuel

    (27. 4. 1791 Charlestown-2. 4. 1872 New York)

    Morseovu abecedu zná snad každý. Kdo ale byl její vynálezce?

    Odpověď na tuto otázku možná někoho překvapí. Američan Samuel Finley Breese Morse byl malíř. Narodil se 27. dubna 1791 v americkém Charlestownu do rodiny protestantského pastora. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se mladý Samuel proslaví jinak, než jako malíř, protože studoval malířství. Studia započal v rodné Americe a v Anglii, krátkou dobu navštěvoval i proslulou univerzitu Yale. Už při studiu na univerzitě navštěvoval přednášky o elektřině Benjamina Sillimana a Jeremiaha Daya. Při studiích maloval úspěšně portréty a jejich prodejem si vydělával na živobytí. Slávu získává obrazem Umírající Herkules a úspěšně se svým uměním cestuje po Spojených státech. Dokonce se mu dostane té pocty, že portrétuje samotného prezidenta Spojených států. Studia zakončil v roce 1810 a poté začal cestovat po Evropě. V New Yorku spoluzakládal výtvarnou akademii a stal se jejím prezidentem.

    Při jedné cestě lodí v roce 1832, když se vracel ze studijní cesty z Evropy, poznal při plavbě kouzelníka Jacksona, který cestujíci bavil zábavnými kousky s elektřinou. Morse kouzelníka pozoroval jak pracuje s magnetickou střelkou a elektromagnetem a v jeho hlavě se začaly rodit myšlenky, které nakonec vedly k vynálezu, který s výtvarným uměním sice neměl nic společného, ale který ho proslavil až do dnešních dnů. Elektřina Samuela Morsea zaujala už na univerzitě a nyní se k ní opět s velkým zaujetím vrátil. Když se seznámil s Alfrédem Vailem, který ho informoval o novinkách v  elektromagnetismu, začala jejich spolupráce na vynálezu přístroje, který by byl pomocí elektřiny schopen dopravovat zprávy na velkou vzdálenost. Usilovná práce na přístroji trvala několik let, ale nakonec v roce 1837 se přístroj podařilo sestavit za pomoci profesora Leonarda Galea a Morseova společníka Vaila. Telegraf přenášel zprávy nejprve na vzdálenost až 500 metrů a s pomocí abecedy sestavené z teček a čárek je přenášel na proužek papíru. Jako mnoho jiných vynálezců i Morse se při svých pokusech finančně vyčerpal a navíc mu zemřela i jeho žena Lukrecie a zanechala mu tři děti. Morse se vydal do Evropy, aby si svůj přístroj nechal patentovat, ale zjistil, že už ho svými elektrickými telegrafy předešli jiní vynálezci a též se ucházejí o patent. Samuel Morse se vrátil do Států a začal pracovat na systému přenášení zpráv, kterým by ostatní vynálezce předčil. Začal tedy neúnavně s novými pokusy, které ho ale stály mnoho peněz. Z finanční tísně mu mimo jiné pomohl i profesor Joseph Henry, který mu prozradil svůj nový vynález a tím bylo elektrické relé. Toto relé pomohlo, když na konci linky byl už slábnoucí proud, zapojit místní elektrický okruh a ten pak zaznamenal příjem.Tento objev Morseovu telegrafu velmi pomohl. Když v roce 1843 Kongres těsnou většinou 80:86 odhlasoval přidělení peněz na postavení telegrafické linky spojující Washington s Baltimore, byla to pro Morsea velká výhra. Vynález se dostal do praktického života a postupně vytlačil všechny do té doby používané telegrafní systémy. Morseův telegraf se rychle rozšířil jak ve Spojených státech tak i v Evropě.

    Kód, který byl pojmenován po svém vynálezci - Morseova abeceda, nebylo náhodným přiřazením znaků k písmenům a číslicím, ale písmena, která se v angličtině vyskytovala nejčastěji měla jednoduché znaky a jejich kombinace. Toto opatření přispělo k rychlejšímu provozu.

    Samuel Morse získal díky svému vynálezu řadu prestižních ocenění a vyznamenání a jeho objev se nakonec rozšířil po celém světě.

    Samuel Finley Breese Morse zemřel 2. dubna roku 1872 v New Yorku.

    V dubnu 2011 uplyne již 220 let od narození tohoto významného vynálezce.


    Foto: Samuel Morse

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…


    Míčovna, od renes. budova sloužící k provozování míčové hry, částečně podobné dnešnímu tenisu (odrážení malého míčku přes síť nataženou středem sálu i od zdí). Později sloužily m. spíše k různým spol. zábavám šlechty a měšťanstva. Rozšířily se z Itálie. V Praze byly čtyři: Královská či Velká m. na Pražském hradě (renes. stavba dlouhá 68 m, dílo B. Wohlmuta a U. Aostaliho z 1567-69, postavená v duchu palladiovské renesance), Malá m., rovněž na Pražském hradě, míčovny na Malé Straně a Starém Městě.


    Foto: Míčovna




    Březen 2011

    POŠEPNÝ František

    (30.3.1836 Jilemnice-27.3.1895 Vídeň)

    Jméno významného českého geologa a mineraloga Františka Pošepného jednoho z tvůrců moderní geologie není v povědomí široké veřejnosti tolik známé, jako mnoho jiných vědců a techniků, kteří se proslavili ve svém oboru a jejichž jména dnes zná téměř každý. Přesto nebo právě proto je osoba Františka Pošepného pozoruhodná a zaslouží si plně své místo vedle jeho znamějších kolegů z oblasti vědy a techniky.

    František Pošepný se narodil 30.března roku 1836 v podkrkonošské Jilemnici. V roce 1852 zahájil studium na pražské polytechnice a v roce 1857 pokračoval ve studiu na báňském učilišti (pozdější báňské akademii) v Příbrami. Zde ho zaujaly především přednášky o rudných ložiskách výborného geologa Johanna Grimma a tyto vědomosti začal uplatňovat v praxi ještě při studiu, při průzkumu měděných rud v okolí Jilemnice.
    Po studiu působí jako důlní geolog na různých místech Rakouska-Uherska a podniká studjní cesty po rudných ložiskách v Evropě, Blízkém východě, Urale a na dalších místech. Aby si prohloubil své odborné znalosti míří do Vídně, kde se dál vzdělává na Říšském geologickém ústavu. Po dvou letech vídeňského studia byl přidělen do Sedmihradska a zde několik let studuje různé typy ložisek, jsou to mimo jiné ložiska zlatých a železných rud a také hnědouhelné lokality. Na svých četných cestách shromáždil mnoho materiálu ze kterého pak čerpal ve své bohaté publikační práci.
    V roce 1870 přichází jmenování hlavním geologem pro Uhry a v lokalitách jako jsou Špania Dolina, Kremnica, Nova Baňa a další místa provádí František Pošepný také výzkum rudných ložisek. Roku 1875 odchází do Vídně a přijímá místo vicesekretáře rakouského ministerstva orby, pod které těžba nerostných surovin spadala.

    Světový věhlas získáva Pošepný po své cestě do Spojených států v roce 1876, kam je vyslán jako pozorovatel na světovou výstavu a kde se seznamuje s ložisky zlata v Nevadě a Kalifornii.

    V letech 1879 až 1888 Pošepný učil na příbramské báňské škole geologii a analytickou chemii, nejprve jako mimořádný a později jako řádný profesor a vedl zde katedru geologie minerálních ložisek, která byla založena právě jeho přispěním.

    Při své pedagogické činnosti si také našel čas na geologický výzkum v příbramské oblasti.  

    Z dnešního pohledu je možná nepochppitelné, že se Pošepný při své práci a výkumu setkával často s nepochopením od svých kolegů geologů tak i nadřízených.Pošepný totiž pokládal za důležité věnovat velkou pečlivost a přesnost při pozorování ložisek, jejich důkladnému studiu a dále vedení přesné dokumentace popisovaných ložisek předtím, než byla vytěžena, aby tak získané vědomosti sloužily i budoucím badatelům. Tento postup nebyl v 19.století obvyklý, podobně jako komplexní chápání přírodních jevů ve vzájemných souvislostech.

    V roce 1889 odchází František Pošepný do důchodu, cestuje po Evropě a Palestině a na svých cestách získává další poznatky o vzniku rudných ložisek.

    Vzhledem k názorům na moderní geologii na území tehdejšího Rakousko-Uherska není tedy překvapující, že Pošepného stěžejní práce o genezi rudných ložisek (The Genesis of Ore Deposits), byla poprvé publikována v roce 1893 v americkém Chicagu. Česky vyšla tato práce až roku 1927. Autor více než 100 vědeckých prací, významný ložiskový geolog, pedagog, který se zasloužil o moderní výuku ložiskové geologie, světoznámý vědec, zemřel 27.března 1895 ve Vídni.

    V březnu 2011 uplyne 175 let od jeho narození.


    Foto: Kremnice-jedno z působišť F.Pošepného

    Únor 2011


    Gerstner František Josef

    (23. 2. 1756 Chomutov-25. 7. 1832 Mladějov)

    František Josef Gerstner se narodil do rodiny řemenářského mistra v Chomutově a už v dětském věku projevoval zručnost a zálibu v matematice. Nejprve studoval  chomutovské jezuitské gymnázium a od roku 1772 do roku 1777 studoval filozofii na pražské univerzitě a kromě filozofie navštěvoval i přednášky matematiky Stanislava Vydry a Jana Tesánka a astronomie Josepha Steplinga. Po úspěšném absolvování zkoušek pokračoval ve studiu na inženýrské škole a v roce 1781 odešel do Vídně, kde chtěl studovat medicínu, ale brzy studia zanechal a pracoval na vídeňské univerzitní hvězdárně.V roce 1784 přešel do Prahy, kde působil jako adjunkt na hvězdárně.

    Gerstner vypracoval metodu, která umožňovala ze zatmění Slunce určit zeměpisnou délku libovolného místa.V roce 1785 publikoval práci, ve které opravil zeměpisnou délku mnoha významných evropských měst. Za jeho významnou činnost ho Královská česká společnost nauk jmenovala řádným členem.

    Na pražské univerzitě František Josef Gerstner vyučoval vyšší matematiku a v roce 1789 byl jmenován řádným profesorem. Gerstner se též zasloužil o reformu rakouského technického vzdělávání a výsledkem bylo v roce 1806 otevření tříletého Královského stavovského technického ústavu, kde se Gerstner stal prvním ředitelem.

    Gerstner byl bezesporu už ve své době respektovanou osobností nejen u nás, ale i v zahraničí. Záběr jeho zájmů je opravdu široký. Byl nejen astronomem a matematikem, ale také fyzikem, technikem, pedagogem, vědcem v oboru teorie vlnění a hydromechaniky a vynálezcem. S Josefem Božkem také spolupracoval na konstrukci prvního parního stroje v habsburské monarchii. Navíc byl nadaný i jazykově. Kromě češtiny a němčiny ovládal i angličtinu, francouzštinu, italštinu, latinu a hebrejštinu.

    V roce 1810 byl František Josef Gerstner povýšen do rytířského stavu a v roce 1811 ho císař František I. jmenoval ředitelem vodních staveb v Čechách.

    Pro své velké znalostí teoretické i praktické působil Gerstner také jako poradce velkých průmyslových podniků, ale i drobných podnikatelů a řemeslníků. Tak se mu dostal do rukou i projekt průplavu mezi Dunajem a Vltavou. Při studiu tohoto návrhu došel k závěru, že bude daleko výhodnější namísto průplavu vybudovat koněspřežnou železnici.

    Na projektu železnice, která měla vést mezi Lincem a Českými Budějovicemi pracoval v letech 1811 až 1823. Samotnou stavbou pak pověřil svého syna Františka Antonína a sám si ponechal odborný dohled nad touto stavbou.

    Z mnoha vědeckých spisů, které František Josef Gerstner napsal je nejvýznamnější dílo Handbuch der Mechanik ve třech svazcích, které vyšlo v roce 1831.

    Roku 1832 byl Gerstner penzionován a 25. června téhož roku umírá u své dcery v Mladějově u Jičína.

    V únoru si připomeneme 255 let od narození tohoto významného českého matematika, technika a vědce.


    Foto: František Josef Gerstner

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…

     

    Hvězdárna v Ondřejově je pracovištěm Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i.


    Foto: Hvězdárna v Ondřejově

    Leden 2011


    František Křižík

    (8. 7. 1847 Plánice-22. 1. 1941 Stádlec)

    Český Edison. Tak bývá nazýván český vynálezce, elektrotechnik a podnikatel František Křižík. S americkým vynálezcem Thomasem Alvou Edisonem ho také pojí stejný rok narození. Malý František se narodil 8. července 1847 v Plánici u Klatov do chudé rodiny. Otec Václav byl švec, ale časem i se svojí manželkou Marií také pomáhal na hospodářství plánického děkana Benedikta Grubra. Manželství Křižíkových rodičů bylo skoro 25 let bezdětné a František byl jejich jediným dítětem. Jak sám Křižík později ve svých pamětech uvádí, jeho dětství zásluhou pracovitých rodičů a zejména milé a rozšafné matky bylo šťastné a spokojené. V roce 1853 zahájil malý Křižík školní docházku v rodné Plánici a po třech letech pokračoval ve vzdělávání v Klatovech v hlavní škole a potom dva roky v podreálce. Roku 1859 dokončil klatovskou podreálku a protože rodiče podporovali Františkovo vzdělávání rozhodli, že ve studiu bude pokračovat na reálném gymnáziu v Praze. Na pražská studia si pozdější slavný vynálezce vydělával kondicemi. Studia na reálce sice Křižík dokončil, ale protože neměl potřebný finanční obnos, který byl tehdy potřebný pro složení maturity, závěrečnou zkoušku neměl. Přesto byl přijat na pražskou techniku jako mimořádný posluchač. Zde studoval jenom dva roky, v letech 1867-69.

    Důležitým momentem v Křižíkově životě bylo setkání s hodinářem Holubem, který ho doporučil místo sebe do mechanické dílny Markuse Kaufmanna, kde se vyráběly signální a telegrafní přístroje pro železnici. I když, jak sám později příznává, neměl František Křižík v té době velké znalosti z elektrotechniky, ale protože tehdy bylo používání elektrického proudu u nás v počátcích a pro telegrafii se používal proud pouze z galvanických článků, mohl tuto práci se svým talentem a chutí učit se novým věcem přijmout.

    Za nějakou dobu hledal M. Kaufmann vhodného odborníka, který by na uherské Východní dráze v Sedmihradsku dal do pořádku neúčinné železniční signalizační přístroje, které Kaufmannova firma dodala v naprostém pořádku. Pro tuto práci byl nakonec vybrán Křižík. Ten přišel na to, že se nikdo nestaral o doplňování a udržování galvanických článků v přístrojích, které byly umístěny na trati. Po tomto úspěchu byl mladý elektrotechnik panem Kaufmannem poslán k Severní dráze Ferdinandově do Olomouce, kde nastoupil na místo dozorce signálních přístrojů. Za dva roky přešel do Krnova k Moravsko-slezské dráze a nakonec už se svojí manželkou Pavlínou byl přidělen do Plzně jako definitivní inženýr-asistent na místo referenta pro telegrafii a technický provoz. Křižíkovi se v práci dařilo, navrhl několik zlepšení a velmi dobrými výsledky své práce si zajistil rychlý služební postup. Prvním Křižíkovým vynálezem bylo sestrojení elektrického staničního návěstí, které zabraňovalo srážce vlaků.V roce 1878 se Křižík na Světové výstavě v Paříži seznámil s Jabločkovou obloukovou lampou, známou pod jménem Jabločkova svíčka. Nevýhodou lampy byla její kolísavá svítivost.

    Po svém návratu do Plzně začal Křižík pracovat na zdokonalení „svíčky“.
    Roku 1880 byla tedy na světě zdokonalená oblouková lampa a Křižík za ni dostal na mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži v roce 1881 zlatou medaili. Světlo obloukových lamp se tak mohlo šířit do českých měst.

    V roce 1883 Křižík přestěhoval svůj závod a rodinu do Prahy a začal zde s malým personálem vyrábět obloukové lampy. Rok 1891 přinesl další triumf.
    Konala se Jubilejní zemská výstava a Křižík zde s velkým úspěchem představil svou světelnou fontánu. Na výstavě měl na starosti i veškeré elektrické vybavení.

    U příležitosti výstavy Křižík postavil na Letné první elektrickou dráhu v Praze. Letná té doby byla ještě nezastavěná a pustá, proto tramvaj v zimě nejezdila, pražská obec dráhu odmítla převzít a tak Křižík dráhu zrušil. Praha si na pravidelnou elektrickou tramvaj musela ještě počkat…

    František Křižík dál pokračoval ve své práci a za své objevy a vynálezy v oblasti
    elektrotechniky mu České vysoké učení technické v Praze udělilo čestný doktorát. Za svůj život získal řadu poct a vyznamenání. V roce 1918 se stal členem České akademie věd a umění. Z jeho další práce stojí za povšimnutí například první elektrická lokomotiva na první elektrifikované dráze Tábor-Bechyně a tři modely elektromobilu. Ačkoliv byl Křižík nakonec majitelem továrny, finanční stránka pro něho nebyla na prvním místě, snažil se vždy hlavně realizovat své nápady, a protože nebyl dobrým obchodníkem ustavuje v roce 1917 Pražská úvěrní banka akciovou společnost, která přebírá Křižíkův podnik. Křižík tak odešel do ústraní. Duševní svěžest si uchoval až do konce svého života. Zemřel ve věku 93 let, 22.ledna 1941.

    V lednu 2011 si připomeneme 70 let od Křižíkova úmrtí.


    Foto: František Křižík

    Prosinec 2010


    Václav Laurin     

    (27. 9. 1865 Přepeře-4. 12. 1930 Mladá Boleslav)

    Václav Laurin byl český konstruktér a jeden ze zakladatelů firmy Laurin a Klement.V pramenech, které se zabývají činností obou společníků, je daleko větší pozornost věnována Václavu Klementovi. Důvodem je nejspíš to, že oproti Klementovi by Laurin málomluvný, tichý a skromný člověk, za něj mluvil jeho technický talent a schopnost zručného konstruktéra. Z odlišných povah zřejmě vyplynulo, že rázný a nesporně obchodně a organizačně nadaný Klement reprezentoval pozdější automobilku na veřejnosti. Co však oba muže spojovalo, byl zájem o cyklistiku. Ta také stála na začátku jejich úspěšné spolupráce.

    Václav Laurin se narodil 27. září 1865 v Přepeřích  nedaleko Turnova. V Mladé Boleslavi absolvoval řemeslnickou školu a poté, co se vyučil strojním zámečníkem se stal spolumajitelem zámečnické dílny Kraus a Laurin v Turnově. Jako vášnivý cyklista uvažuje o vlastní firmě, ve které by vyráběl a opravoval jízdní kola. Jeho sen nabývá konkrétních obrysů,  když se setká s knihkupcem a také vášnivým cyklistou Václavem Klementem.V roce 1895 si Laurin s Klementem najmou na kraji města Mladé Boleslavi malou továrnu a pod jménem Laurin&Klement se s několika dělníky dají do podnikání. Role si rozdělili velmi účelně a ku prospěch společného podnikání tak, že Laurin se věnoval technické stránce a Klement obchodní. Začali s opravami a později i s výrobou bicyklů,  které vlastenecky pojmenovali Slavia.

    V roce 1898 opouštějí původní prostory a v nové větší továrně zahajují vývoj a nakonec i výrobu prvního českého motocyklu. Klement se vypraví na studijní cestu do Paříže, aby se sám přesvědčil o technických novinkách, o motorovém pohonu jízdních kol. Nakonec ho nejvíce zaujal bicykl firmy bratrů Wernerů a jedno jejich kolo si přivezl domů. S Laurinem zkoušeli, jakým způsobem na kolo namontovat motor a po mnoha pokusech došli k závěru, že je potřeba vymyslet něco nového. Základem bylo vyrobit silný rám a mít výkonný motor.Po mnoha variantách představili v roce 1899 první motocykl pojmenovaný Slavia, vyrobený v Rakousku-Uhersku.

    Novinka zhotoveného motocyklu  spočívala v tom, že kolem motoru zhotovili kolo, což  byl konstrukční princip automobilu. Další krok se tedy logicky ubíral směrem k vývoji a výrobě automobilu. Prvním úspěšným  modelem byla v roce 1905  voituretta typ A. Úřední provoz tohoto vozu začal v lednu 1906. Vůz dosahoval při udávané spotřebě paliva 7 až 8 litrů rychlost kolem 40 km/h. Výroba vozu skončila v roce 1911. V mladoboleslavské továrně se pod značkou Laurin&Klement dále vyráběli vylepšené osobní automobily, nákladní automobily, autobusy a další motorové stroje.

    Václav Laurin se významným způsobem podílel na konstrukci, vývoji a samotné výrobě všech motocyklů automobilů v začátcích firmy i poté, co se firma L&K v roce 1925 spojila s plzeňskou Škodou. Po sloučení obou závodů byl Laurin jmenován  technickým ředitelem.  Václav Lurin zemřel ve věku 65 let, 4. prosince 1930 v Mladé Boleslavi.

    V roce 2010 uplynulo už 145 od jeho narození a 80 let od jeho úmrtí.


    Foto: Vůz Laurin a Klement rok 1909

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací...


    Aréna – dřevěné, většinou otevřené letní divadlo v předměstské zahradě. Arény vznikaly v Praze od pol. 19. st., např. Letní divadlo ve Pštrosce 1849-61, Švandova aréna ve Pštrosce 1869-71, Aréna na hradbách 1869-1875, Letní divadlo na Vinohradech 1882-92, Pištěkova aréna 1893-1920, Aréna na Smíchově 1891-1934 aj.


    Foto: Pištěkova aréna na Vinohradech

     

    Listopad 2010


    Georgius Agricola

    (24. 3. 1494 Glauchau-21. 11. 1555 Chemnitz)


    Foto: Georgius Agricola

    Renesanční doba přála lidem mnoha talentů, jedním z nich byl i německý
    učenec Georgius Agricola, vlastním jménem Georg Bauer. Studoval na univerzitě v Lipsku filologii, filozofii a teologii a od roku 1518 byl rektorem latinské školy ve Cvikově. V roce 1523 odchází do Itálie, kde na zdejších univerzitách studoval lékařství a přírodní vědy. Doktorát medicíny získal roku 1526.V roce 1527 se Agricola vydal do Čech a začal pracovat jako městský lékař a správce lékárny v Jáchymově. Město bylo v té době významným horním městem, kde se těžilo především stříbro a doprovodné kovy. Zde měl G. Agricola jedinečnou příležitost věnovat se studiu minerálů. Zajímal se o jejich získávání, třídění, zpracování, ale také o jejich využití v lékařství. Při svém popisu minerálů vycházel z jejich barvy a tvrdosti. Popsal tak dvacet minerálů. Současně se velmi zajímal o práci horníků a metalurgů a byl mezi prvními, kteří se zajímali o vliv pracovních podmínek na zdraví horníků a hutníků.V Jáchymově napsal Agricola své první dílo, mineralogicko - hornický spis Bermannus aneb dialog o hornictví, kniha vyšla v roce 1530 v Basileji. 

    Za zmínku také stojí, že v Jáchymově od roku 1532 působil Agricolův současník protestantský pastor a učitel Johanes Mathesius, s kterým se později také setkal. Z Jáchymova Agricola odešel na počátku třicátých let do Saska a usadlil se v Saské Kamenici (Chemnitz), kde zůstal až do své smrti. Zisk z podílu na jáchymovských dolech mu zajistil slušnou existenci a dosáhl i významného společenského postavení. Stále pracoval jako lékař a působil i ve funkci purkmistra a navíc se věnoval své vědecké práci. V letech 1552 až 1553 zachránil město od morové pohromy tím, že izoloval nakažené lidi mimo město v domě, který nazval podle italského ostrova Lazaretto lazaret. Šíře Agricolových zájmů je velmi pestrá. Kromě zmíněné mineralogie a hornictví se zajímal o dějiny německé říše, ale i o současné dění.

    Stěžejní dílo tohoto všestranného učence je práce De re metallica libri XII (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví), které vyšlo až čtyři měsíce po jeho smrti v roce 1556.

    Toto dílo, které psal více než patnáct let a bylo shrnutím veškerých praktických poznatků z hornictví a hutnictví i na základě svých zkušeností z Jáchymova, bylo ve své době a dlouhá léta potom zcela ojedinělé. Z dalších mnoha prací se může připomenout také kniha o mírách a vahách De mensuris et ponderibus vydaná roku 1533, spis De natura fossilium, což je systematický popis minerálů a hornin a byl to též první počinek utřídění přírodních látek, který vytvořil základy ke geologickým vědám.

    Humanista, lékař, přírodovědec, mineralog, odborník v oblasti hornictví a hutnictví, autor mnoha odborných spisů Georgius Agricola zemřel v 61 letech raněn mrtvicí 21. 11. 1555 v Saské Kamenici.

    Letos v listopadu to bude 455 let


    Foto: Agricolův vodotěžní stroj
     

    Říjen 2010


    Jakub Frey



    23. 10. 1987 v Praze zemřel jeden z prvních českých námořních kapitánů Jakub Frey. Narodil se 8. 6. 1906 v Postřekově u Domažlic. Námořnické řemeslo poznal od plavčíka přes kadeta, palubního důstojníka až ke kapitánovi Maturoval na reálce v Domažlicích, poté získal stipendium na státní námořní akademii do Bakaru, kterou ukončil v roce 1925. Po složení zkoušek na námořního poručíka v roce 1927 sloužil na čs.obchodní lodi Legie, která byla provozována pražskou Legiobankou. Později se plavil na lodích Baťovy společnosti Morava a Little Eve. V roce 1932 v Kotoru udělal kapitánské zkoušky a nastoupil na Little Eve do funkce velitele a sloužila na nío až do jejího odprodeje v roce 1935. Protože čs.námořní loďstvo až do roku 1952 neexistovalo, vykonávat různá občanská povolání. V době hospodářské krize až do roku 1938, působil v Angole, jako Baťův nákupčí surovin (zejména kůže). V roce 1939 byl vedoucím provozu na plavebním kanále Baťovy firmy na jižní Moravě, později jako skupinový vedoucí v nákupním oddělení. V roce 1948 se stal šéfem obchodního oddělení n.p Moravia, později pracoval v Centrolloydu, vedoucím kanceláře Čs. plavby oderské v Praze a dále pak vedoucím nákupu lidového družstva znak v Praze. V roce 1952 vznikl podnik zahraničního obchodu Čechofracht a Frey byl požádán, aby svými zkušenostmi pomohl nově vznikající československé poválečné námořní dopravě (zejména po poškození první čs. poválečné nákladní lodi Republika v Čínském moři). 1954 se stal kapitánem první nové lodi Lidice, která byla již postavena přímo pro československé rejdařství. Velel řadě lodí, jako pedagog předával své zkušenosti a věnoval se výcviku československých mladých námořníků. Je autorem řady odborných publikací: Loď, moře, námořníci (1961, 1967) skripta Námořnická praxe, Angličtina pro námořníky aj. Působil také jako překladatel z portugalštiny. Vychoval řadu nástupců, v roce 1966 získal státní vyznamenání „Za vynikající práci. Do důchodu odešel v roce 1966, jako kapitán však jezdil až do roku 1978. Je pohřben v moři (80 st.v.d., 0,6 st.s.š.) u ostrova Srí Lanka (dříve Ceylon).


     

    Haenke Tadeáš

    31. října 1817 v bolívijské Buxacaxii (Cochabamba) zemřel český botanik, lékař a cestovatel Tadeáš Haenke (celým jménem Tadeáš Peregrinus Xaverius Haenke - též Tadeus, Taddäus, Thadæus, Tadeo Henke, Hänke, Hænke), nazývaný také „Lovec leknínů“ nebo „Český Humboldt“. Narodil se 6. 12. 1761 v Chřibské. Někde jsou také uváděna data narození 5.12.1761, existuje i několik údajů o datu úmrtí (nejčastější 24. 10. 1817 nebo 4. 11. 1816). Jeho badatelské výpravy přinesly nejen řadu praktických poznatků přírodovědných (vyznal se v botanice, vulkanologii či mineralogii), ale také etnografických a lingvistických (sestavoval kupříkladu slovníky indiánských jazyků). Vypustil u nás první mongolfiéru (balón), byl prvním Čechem na Aljašce (1791), Nové Guinei (1792), Novém Zélandu (1793), v Austrálii (1793), na Tahiti (1793), v Cuzcu (1794), prvním, kdo pokořil Ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (1804).


     

    V roce 1784 s pomocí svého učitele Mikana sestrojil podle vzoru francouzských mongolfiér balón a provedl úspěšné pokusy s jeho bezposádkovým letem. Stal se asistentem ředitele pražské botanické zahrady Mikana a podnikl několik botanických průzkumů a cest po Čechách – v rakovnickém kraji, v berounském kraji a asi nejvýznamnější pěší a na povozové cestě z Prahy do krkonošského podhůří a na Černou Horu, Lučiny, Studničnou a Sněžku a údolím Labe zpátky do Prahy. Z této cesty vzešel jeden z našich prvních botanických inventarizačních soupisů.



    Ještě v osmdesátých letech odjel do Vídně, kde studoval medicínu u Maximiliana Stolla a botaniku u profesora Jacquina, u kterého pak na univerzitě pracoval jako asistent. Po návratu z vědecké expedice do Alp byl v roce 1789 přijat za člena Královské České společnosti nauk.

    Chtěl se také účastnit expedice placené ruskou carevnou Kateřinou II. Velitel expedice kapitán Billing však odmítl vzít s sebou vědce a tak se Haenke, díky svým vynikajícím znalostem a schopnostem a na přímluvu významného učence Ignáce Borna, mohl účastnit velké vědecké expedici na západní polokouli, která byla uskutečněna pod záštitou španělského krále Karla IV. Bourbonského. Haenke dostal od císaře Josefa II. povolení k účasti na této expedici jen pod podmínkou návratu do vlasti, což se nikdy nestalo. Fregaty Descubierta a Atrevida pod vedením italského kapitána ve španělských službách Alesandra Malaspiny di Mulazzo odplouvaly v roce 1789 z Cádizu. Než si však Haenke vyřídil všechna povolení a doklady ve Vídni a než dorazil do španělského přístavu, byl Malaspina s expediční flotilou dávno pryč. Haenke se však nevzdal a za pomoci krajana se dostal na obchodní loď směřující do Jižní Ameriky. Koráb s názvem Naše paní dobré cesty ztroskotal před pobřežím Uruguaye. Haenke se jako jeden z velmi mála zachránil a v člunu doplul do Montevidea, kde se dozvěděl, že Malaspinova výprava je již na západním pobřeží Jižní Ameriky. Ve vlnách oceánu ovšem zůstaly veškeré jeho osobní věci i vědecké instrumenty. Podařilo se mu zachránit pouze pověřovací listinu od španělského krále Karla IV. a kopie Liného Genera Plantarum. Přesto se nevzdal a vydal se na riskantní, velice obtížnou a z větší části pěší cestu přes Andy napříč kontinentem. 2. dubna 1792 v Santiagu expedici právě se vracející z Falkland dostihl. První část cesty expedice vedla k hornímu toku Amazonky s cílem prozkoumat její splavnost. Další cesta vedla podél západního pobřeží Ameriky na sever až k Aljašce a zpátky. Haenke po celou cestu (na Aljašce, v Kalifornii, Mexiku, Panamě, Ekvádoru atd.) dělal přírodovědné výzkumy, sbíral rostliny a nerosty a vše posílal do Španělska. Cesta pokračovala po Tichomoří a expedice prozkoumala Guam, Mariany, Filipíny, část Austrálie a Nového Zélandu, Tongu a Tahiti. V roce 1794 se výprava vrátila zpátky do Jižní Ameriky. Haenke onemocněl kurdějemi a Malaspin byl ve Španělsku intrikami obviněn ze zrady a uvězněn. Haenke zůstal natrvalo v Latinské Americe. Podnikal přírodovědné výzkumné cesty do jihoamerického vnitrozemí. V dnešním Peru strávil několik měsíců a popsal množství dosud neobjevených rostlinných druhů. Později se definitivně usadil v bolivijské Cochabambě (tehdy Oropesa), zřídil tam lékařskou ordinaci, koupil menší statek se zahradou, v níž pak pěstoval nejen léčivé, ale i jiné zajímavé rostliny ze svých cest. Dokonce začal kultivovat bource pro výrobu hedvábí.

    Když v roce 1801 zkoumal splavnost řeky Maraňon a jejích přítoků, objevil (a poprvé popsal) na řece Mamoré do té doby neznámou leknínovitou rostlinu s obrovskými listy a nádhernými velkými květy. Další nález této obří vodní rostliny až o dvacet let později učinil Francouz Bonpland v poříčí Amazonky a po dalších osmi letech na řece Paraná. d’Orbigny objevil třetí kus.



    A teprve tehdy byla tato 28 let známá rostlina poprvé platně vědecky popsána a pojmenována na počest britské královny Viktorie – viktorie královská (Victoria regia, nověji Victoria amazonica) Ještě později se pak zjistilo, že jde vlastně o dva rozdílné druhy - jednak viktorii královskou, která roste v povodí Amazonky a jednak o viktorii Cruzovu (Victoria cruziana) z povodí Paraná. Prvně jmenovaná dosahuje o něco větších rozměrů a je tak největším leknínem světa. Její listy mohou dosahovat průměru až 2 metry. Jsou zespodu vyztužené tvrdou žilnatinou a unesou na hladině tříleté dítě (prý i 50 kg).



    Do Evropy se Viktoria dostala až v roce 1849 do botanické zahrady v anglickém Kew. O tři roky později vykvetla (jako první v Evropě) v zámecké zahradě v Děčíně. Vyvolala v Evropě obrovský zájem a módu stavění viktoriových skleníků. Haenke objevil a popsal i další rostliny, (na většinu se pozapomnělo) a tak je s jeho jménem spojována ještě největší bromélie světa Puya raimondii.



    Haenke po celou dobu svého pobytu v Jižní Americe udržoval kontakt s předními evropskými botaniky a vědci a posílal do Evropy minerály, rostliny, semena, indiánské artefakty a vědecké studie o přírodě a životě indiánů. Roku 1804 podnikl cestu do And, kde měřil horské hřebeny. Při té příležitosti jako první člověk vystoupal na ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (6310 m).



    Chimborazo je vyhaslý čtvrtohorní stratovulkán a s 6310 metry nejvyšší horou Ekvádoru, zobrazenou na státním znaku Ekvádoru. Leží mezi pásmy Východní a Západní Kordillery, asi 150 km od hlavního města Quita. Kdyby se měření provádělo od zemského středu, bylo by Chimborazo, díky své blízkosti rovníku, nejvyšší horou světa, neboť jeho vrchol je místem nejvíce vzdáleným od středu Země. Má celkem pět vrcholů. První zdařilý výstup provedl švýcarský horolezec Edward Whymper v roce 1880, první česká výprava stanula na vrcholu v roce 1972.

    Haenke prozkoumal stříbrné doly v Potosí, četná teplá zřídla a prameny v oblasti, objevil chilský ledek a doporučil jej jako vynikající hnojivo. Shromáždil četné etnografické poznatky o různých indiánských kmenech. Dodnes jsou v Madridském muzeu jeho písemnosti o jihoamerických indiánech, včetně náčrtků oděvů, zbraní, nástrojů a předmětů nebo slovníčků základních slov toho kterého kmene.

    V letech 1806–1809 byl španělským vládním komisařem pro indiánský kmen Chiriguanů. Seznamoval indiány se zásadami křesťanství. Začal s nimi sympatizovat a pak jim i pomáhat jako vlastencům bojujícími za svobodu jednotlivých španělských kolonií. Učil je například ze síry a ledku vyrábět střelný prach, za což byl ovšem také zatčen. Díky jeho špatnému zdravotnímu stavu byl však z vězení propuštěn domů do Buxacaxey, kde ale záhy za dosud nevyjasněných okolností 31. října 1817 zemřel. Podle oficiální zprávy španělských koloniálních úřadů mu údajně služebná omylem podala místo léku jed.

    V Cochabambě dodnes stojí jeho dům a jedna z hlavních ulic nese jeho jméno (Avenida Tadeo Haenke). V Casa de la Cultura visí jeho portrét mezi nejvýznamnějšími občany města, neboť v Bolívii navrhoval pěstování vhodných užitkových rostlin, založil botanickou zahradu (první v Latinské Americe), napsal často používaný spis o splavnosti řek v jihoamerickém vnitrozemí a je považován dnešní bolivijskou historiografií za jednoho ze zakladatelů přírodovědy v Bolívii a za osobnost, která velmi významně ovlivnila hospodářství země. Jeho potomci žijí v Cochabambě dodnes.

    Většinu z jeho cenných písemností dnes uchovává Královská botanická zahrada v Madridu (některé jsou též v pražském Památníku písemnictví), ovšem materiál, který si po návratu chtěl Haenke osobně vyzvednout se po cestě zajímavé téměř jako cesta samotného Haenkeho nakonec dostal do Náprstkova a Národního muzea v Praze. Sedm beden s přírodovědným materiálem, které Haenke posílal roku 1794, leželo v Cádizském a později Hamburském přístavu až do roku 1821. Celá tato Haenkeova pozůstalost byla v roce 1819 nabídnuta Českému vlasteneckému muzeu v Praze (dnešní Národní) za velmi nízkou cenu 655 zlatých. Vzhledem k obavám, že je materiál za 25 let skladování ve vlhkých přístavech zničen, se koupě projednávala celkem třikrát. Bylo rozhodnuto o převozu beden do Nového Boru, kde je prohlédl profesor Tuasch a zkonstatoval, že stav materiálu (především rostlin) je mnohem lepší než se předpokládalo. Po tomto dobrozdání Vlastenecké muzeum sbírku koupilo. Šlo o 4000 druhů rostlin v 15000 exemplářích. Indiánské předměty (udice, klobouky, košíky, modely člunů aj.) se pak dostaly do Náprstkova muzea.


    Petrbok Jaroslav



    25. října 1881 se v Praze narodil a 14. prosince 1960 zemřel český paleontolog, speleolog, archeolog a botanik Jaroslav Petrbok. Prožil bujaré mládí - k jeho kumpánům patřil Jaroslav Hašek nebo známý výtržník František Sauer. Petrbok se zajímal o přírodní vědy a archeologii, na vysokoškolská studia mu však kromě peněz patrně chyběly některé osobní vlastnosti. Nesnášel autority, systém a kázeň, a ne každému imponovalo jeho hrubé chování. V roce 1902 maturoval na učitelském ústavu a učil pak v Nedomicích, Kojeticích a Praze-Kyjích. Externě spolupracoval s Národním muzeem.

    Zejména v mládí Jaroslav Petrbok hodně cestoval, oblíbil si Palestinu a Bulharsko, kam se opakovaně vracel. Později se stále více zabýval archeologickým výzkumem, především v jeskyních Českého krasu. Dosáhl některých nesporných vědeckých úspěchů. Velmi šťastnou náhodou ve slovenských Gánovcích od dělníků v kamenolomu koupil unikátní travertinový výlitek mozku neandrtálce. V Českém krasu zase nalezl pravěkou píšťalku zhotovenou z kosti a další vzácné památky na život v době kamenné. Byl také jedním z prvních, kdo se pokoušel prosadit ochranu této mimořádně cenné krajinné oblasti.



    Sepsal několik stovek odborných článků a knih o třetihorách a čtvrtohorách, mimo jiné také populární knihu o pračlověku. Jako znalec květin též napsal knihu pro děti „Poznáš je, když kvetou?“ a „Rostliny“ s kresbami Karla Svolinského. Jeho práce měla však poněkud zvláštní systém a jeho chování také nebylo v souladu s normálním chováním vědeckého pracovníka.. Dokumentaci vykopávek prováděl ledabyle nebo vůbec, šel jen po významných nálezech, zatímco "drobnosti" velkoryse přehlížel a lokality leckdy pro další výzkum zcela znehodnotil. Přesto ho české vědecké prostředí nejen trpělo, ale i podporovalo ještě v polovině 20. století.

    Okupace přinesla příchod německých vědců a pro Petrboka konkurenta Lothara Ferdinanda Zotza. (* 1899) . Na rozdíl od Petrboka svědomitě stoupal po žebříčku vědeckých hodností a svými pracemi získal mezinárodní věhlas. Po nástupu nacistů se archeologie stala státem sledovanou vědou, neboť podstatná část Hitlerovy ideologie stála na historických argumentech. Zotz nemínil vědeckou dráhu opustit a vstoupil do nacistické strany, přestože zážitky ze zákopů první světové války z něj udělaly antimilitaristu, a po příchodu na německou univerzitu v Praze si zamiloval Český kras. S českými archeology jednal vždy přátelsky jako rovný s rovným, v kolegiálním duchu obvyklém v předválečných vědeckých kruzích. Petrbok ho však nazýval drzým okupantsým frickem, znemožňujícím mu vědeckou práci. Zotz se o Petrbokových metodách se vyjadřoval jako o "škodlivém hrabání". Přesto se snažil jeho nadšení pro archeologii podchytit. V létě 1940 společně s ním vyrazil na obhlídku archeologických lokalit v Českém krasu a krátce na to zařídil, aby se mohl podílet na vykopávkách pod jeho dohledem. Petrbok ovšem lepší nálezy zatajoval a Zotz nakonec práci ukončil jako neefektivní. Od té doby český nadšenec do jeskyní nesměl, nicméně kopal dál tajně - a po svém. Snaha vycházet dobře s Čechy a ctít vědeckou pravdu Zotzovi přinesla spor se soukmenovci, kteří chápali archeologii jako nástroj nacistické ideologie, zejména s organizací Ahnenerbe, kterou založil Himmler, a která hledala po celém světě důkazy o prastarém původu nadřazené germánské rasy. Zotz byl v roce 1943 odveden na východní frontu. Zotz to kupodivu přežil a po válce působil jako uznávaný archeolog. Stal se autorem řady publikací. V jedné z nich zmínil Petrboka jako neodborníka, který české lokality svým "hrabáním" hlavně poškozoval. Petrbok, který velmi dobře po válce vycházel s bolševickými papaláši, svého německého konkurenta nešetřil vůbec.



    Díky podpoře z nejvyšších míst pracoval až do své smrti pro Národní muzeum - a díky svéráznému způsobu života, který neměl daleko k životnímu stylu bezdomovců, se stal legendou.

     


    Josef Božek

    (28. 2. 1782 Biery-21. 10. 1835 Praha)


    Foto: Josef Božek

    Budoucí český vynálezce, mechanik a hodinář se narodil ve slezské obci Biery (dnešní území Polska) do české mlynářské rodiny. Podobně jako později o 33 let mladší Jan Perner, se i mladý Josef měl vydat v otcových mlynářských stopách. Ale brzy bylo zjevné, že se tak nestane. Snad to bylo mlýnské zařízení, které ho přivedlo k zájmu o techniku. Zvídavý chlapec v rodném mlýně vymýšlel a protože byl i manuálně šikovný, tak i zhotovoval modely různých strojů a technických zařízení. Po obecné škole Božek nastoupil na gymnáziu v Těšíně, kde dokonce sestrojil čtyřicet technicky náročných modelů přístrojů. Po maturitě odešel na vysokou školu do Brna, kde studoval matematiku a mechaniku.V Brně zůstává jenom rok a roku 1804 odchází 22letý mladík s osmi groši a modelem postřihovacího stroje na zádech pěšky do Prahy. To, že měl možnost studovat na gymnáziu, byla zásluha profesora a prefekta těšínského katolického gymnázia Leopolda Šeršníka, který si povšiml jeho mimořádného talentu. Profesor Šeršník byl i přímluvcem u hraběte Clam-Martinice, u kterého se stal Božek vychovatelem jeho synů. V Praze také Božek studoval filosofii a poté ve Stavovském polytechnickém ústavu přijímá nabídku samotného ředitele ústavu Františka Josefa Gerstnera na místo mechanika. V tomto místě mohl uplatnit i své znalosti hodinářského řemesla, kterému se vyučil u pražského hodináře Petra Heinricha. Kromě hodin také sestavoval modely a přístroje pro potřeby vyučování. Šíře Božkova umu byla obdivuhodná, protože vedle zmíněných přístrojů sestrojil i protézu lidské ruky a nohou. Rok 1810 byl v Božkově životě zvlášť zásadní. Hrabě Buquoi přivezl z Anglie rozebraný parní stroj s neopracovanými litinovými díly, který věnoval pražské polytechnice. Božek se chopil příležitosti a první parní stroj v Čechách postupně sestavil. Od té doby ho neopouštěla myšlenka na sestrojení vozu poháněného parním strojem.

    Po velkém úsilí a prací nad výkresy, po nocích, kdy si sám vyráběl nejjemnější díly a v neposlední řadě sháněním finančních prostředků, se nakonec dostavil 22. srpen 1815, kdy Božek písemně žádá o povolení veřejné produkce.

    Velký den nakonec nastal 24. září 1815, kdy Josef Božek přijíždí se svým parním vozem před jásající Pražany v Královské oboře. Po tomto úspěchu se chtěl vynálezce vydat se svým strojem do Vídně, ale to mu znemožnil Gerstner, který v budoucnost parní síly nevěřil a Božkovo nadšení nesdílel.

    Božek tedy dál vymýšlí, zdokonaluje svůj parovůz a postaví malou loďku opatřenou parním strojem a kolesy. Tu předvedl veřejnosti na rybníku v zahradě Valdštejnského paláce. Dne 1. června 1817 znovu předvádí veřejnosti vylepšený parní vůz i paroloď. Po úspěšném začátku se náhle strhla bouřka, začal liják a v nastalé panice někdo ukradl veškeré vybrané peníze. Pro Božka to znamenalo, že se dostal na mizinu. V návalu vzteku a zoufalství kladivem rozbil svůj parní stroj. V dalších letech dále zůstává ve funkci stavovského mechanika na polytechnice a nadále pracuje a vynalézá. Ale dějiny už svými výtvory neovlivní.

    Při pracích na pražské staroměstské vodárně si přivodí zápal plic a ve věku třiapadesáti let 21. října 1835 umírá.

    21. října 2010 to bude už 175 let.


    Foto: Božkův parní vůz

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…

    Malá československá encyklopedie k heslu "astroláb" uvádí:

    Astroláb - jednoduchý astrometrický přístroj, v podstatě měděný nebo mosazný kruh, který byl při měření svisle zavěšený a v jehož středu byla otáčivě upevněna alhidáda se dvěma průhledítky a s ukazateli. Používal se ve starověku a středověku k určování zeměpisných souřadnic z okamžiků průchodů hvězdy stejnou výškou.


    Foto: Astroláb