Akademikům patří tři zámky, dva v Čechách, jeden na Moravě. Mají odlišné možnosti, obsah, vlastnosti. Zámek v Nových Hradech na česko-rakouském pomezí se stal domovem biologů – užívá jej Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, v. v. i., s Ústavem fyzikální biologie Jihočeské univerzity – a slouží vědě po celý rok. Třešť leží v krásné krajině, ale je daleko od Prahy a objekt není tak půvabný, zatímco nedaleké Liblice obklopuje poměrně fádní krajina, ovšem zámek je skvostný. Tedy, kdysi byl a nyní, po dlouhé a náročné rekonstrukci, opět je.
Rekonstrukce zámku, který se pomalu měnil v ruinu, rozhodně nebyla snadnou ani levnou záležitostí. Jak se Alliprandiho "perla" vyloupávala z ošklivé omšelé skořápky, nám přiblížil Ing. Lubomír Dudek, který měl zařízení AV ČR, tedy i zámky na starosti.
Slavnostním otevřením Konferenčního centra AV ČR v Liblicích 6. září t. r. se nesla i rovina nostalgických vzpomínek na zašlé časy, kdy hosty spojovaly mj. "pyžamové" fronty na společné sociální zařízení, na bujaré koupání v jezírku či na mouchy a odér od blízkého vepřína, který podtrhoval provinční ráz místa.
Nyní má zámek vedle krásné tváře i moderní duši a je vybaven podle současných nároků špičkovou konferenční technikou. Oprava liblického sídla začala v roce 2000 a jako ve správné pohádce trvala sedm let…
Zámek ve značně zchátralém stavu jsem převzal v roce 1999. Nic v něm nebylo v pořádku, nic nefungovalo, úrovní odpovídal tak dvacátým letům minulého století. Nastala otázka, co dál. Pokoušeli jsme se najít nějakého partnera ke spolupráci, intenzivně se jednalo s Českou centrálou cestovního ruchu, která měla velkolepý plán pod záštitou UNESCO na zřízení okruhu po středoevropských zámcích. Záměr ztroskotal na zajímavém problému – zámek se nejenom nedal zcizit, ale ani jeho část se nedala prodat. Musel by být upraven majetkový vztah, a to nešlo. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že budeme chátrající objekt postupně rekonstruovat podle finančních možností. Stavba měla trvat dva roky, ale nebyly peníze, tak se protáhla na let sedm.
V první fázi se opravovala střecha. Barokní krov zámku je nesmírně složitý, neuvěřitelná kruhová konstrukce – středověký tesař byl génius. Jenomže krov byl celý sežraný červotočem. Jakmile jsme zahájili opravy, bylo nutno spolupracovat s příslušnými kompetentními orgány, především s památkáři. Vzpomínám na krásnou příhodu, kdy jsme s památkáři řešili hlavně vzhled střechy, která byla původně kryta prejzy, což jsou háky nahoře a dole korýtka. Prejzy se lepí na maltu, která ale ve znečištěném prostředí zkarbonizuje, ztvrdne, zestárne – a rozpadne se. Nenašlo se však jiné řešení než prejzy na střechu vrátit. Jednání se táhlo dva měsíce, památkáři stále přicházeli s nějakými požadavky. Závěrečného jednání se už účastnila i stavební firma, mělo se začít bourat, vše bylo nachystané, vymyšlené, řešily se už jen detaily projektu, podle něhož se měly prejzy vracet. Ačkoli Liblice patří pod střední Čechy, přítomen byl i Ing. Žižka z pražského střediska památkové péče, který listoval v bichličce, debaty se neúčastnil, najednou vytáhl z kapsy zvětšovací sklo a začal studovat malinkou rytinku. A na ní střecha zámku prejzy neměla. Přestože jsem oponoval, že prejzy jsou tu nejméně z 19. století, on trval na svém, že původně byly bobrovky, a my je musíme použít také. Nechtěli jsme se s památkáři přít, takže jsme museli všechno přeorganizovat, odříci cihelně objednané prejzy a domluvit dodávku bobrovek. Dokončené dílo nám však potvrdilo, že nebude dokonale fungovat. Stalo se přesně to, co Alliprandi věděl: na normálních budovách jsou obyčejné tašky, ale lepší budovy kryjí prejzy. Středová veliká kupole má logicky krokve, jež se rozšiřují, aby vytvořily kužel. Když použijete prejzu, která je plastická, hrany, jež tvoří krokve, se skryjí. Ale my jsme položili ploché tašky, pod nimiž se pochopitelně hrany vykreslily…
Velkou investicí byla i přestavba staré čmoudící a smrdící kotelny na uhlí na moderní plynové zařízení, které neznečišťuje okolní prostředí.
Představy a požadavky na stavbu se měnily a postupně vyvíjely, nicméně zásada, že se zřídí hotel a školicí středisko na vysoké úrovni, se dodržela.
Ocitli jsme se tedy již pod novou střechou. Dalo by se říci, že střední "tubus" zámeckého objektu vlastně skrývá nejdůležitější "orgány" konferenčního centra. Za "mozek" můžeme směle označit moderní konferenční sál ve vrchním patře středového segmentu. Původně šest jeho velkých oken prosvětlovalo pouze prázdnou půdu – bylo náročné sem vestavět sál pro stovku lidí?
Ale vůbec ne. Okna logicky vedou k domněnce, že tam mělo něco být. Původní majitelé se asi nikdy nedostali k tomu, aby tam něco postavili. Pátrali jsme ve starých dokladech i u místních lidí, ale marně. Protože jsme počítali se sálem pro sto lidí, museli jsme zesilovat strop. Opatrně jsme okny stěhovali dovnitř 12metrové ocelové traverzy na nový strop, na němž sál stojí. Největší problém bylo vybudovat novou podlahu, jinak šlo o běžnou stavařinu.
Dostáváme se o patro níž, do "srdce" zámku, do Mramorového sálu. Na rozdíl od předchozí jednoúčelové místnosti je možné prostor využít variabilně. Jaké vyhlídky tedy mají valdštejnská vojska na freskách v horní části Mramorového sálu?
Do sálu se může umístit buď středový stůl, kde by mohli sedět např. generálové NATO nebo ministři EU, až takovým nárokům by úroveň vyhověla. Anebo se může vyplnit řadami sedadel pro necelou stovku lidí, kteří mohou sledovat plátno. Jídelnu lze na přednáškový sál přeměnit během půl hodiny. A podle počtu židlí se při propojení obou sálů, případně i dalších prostor, zvýší kapacita konferenčního centra až na 250 lidí.
Podstatnou funkci v organizmu zastává žaludek. Jídlo se podává v přízemí, v bývalé Salle terreně. Právě v tomto prostoru se dříve konaly konference, na něž řada pamětníků s nostalgií vzpomíná.
Současná jídelna sloužila v minulosti jako přednáškový sál, ale neměla příliš dobrou akustiku. Od původního zadání se stále zvyšovala kapacita zámku – stravování lze poskytnout 300 lidem, konference může pojmout až 250 účastníků a takový by měl být výhledově i počet lůžek. Všechny tři sály jsou dnes komunikačně propojeny tak, že se z jídelny můžete bavit s člověkem, který bude v konferenčním sále. Uslyší nejen hlas, ale uvidí i obličej.
Tento sál je bohatě dekorován nástěnnými malbami. Jak náročné byly restaurátorské práce?
Vše bylo velmi zašlé, zub času se projevil. Není divu, vždyť byl zámek ve špatném stavu. Naštěstí zůstaly malby zachovalé, neoprýskaly, přesto však byla klasická restaurátorská práce nezbytná. Jak dlouho trvala, nelze přesně říci, práce probíhaly podle finančních možností asi tři roky.
Nyní odbočme od historického k hypermodernímu. Asi nejpatrnější je zajímavý prvek ocelového a skleněného schodiště, které také má svou historii. Moderním konferenčním prostorám nesmí podle současných požadavků chybět např. únikové cesty.
Zámek byl navržen podle pravidel vycházejících z tehdejších požadavků. Když rekonstruujete objekt na něco jiného, jste povinna dodržovat pravidla platná v té době. A před sedmi lety, kdy jsme s rekonstrukcí začali, platila jiná pravidla o požární bezpečnosti, která jsme museli dodržet. Jestliže jsme nahoře chtěli postavit sál, musely být zabezpečeny dvě únikové cesty pro případ požáru, jedna vpravo, druhá vlevo.
Schodiště vlevo, které končilo o patro níž, jsme museli prodloužit. Ovšem kamenné schodiště má taky svou historii, původně tam určitě bylo dřevěné, z něhož se nic nezachovalo. Kamenné schodiště tam tedy nepatří, ale na jeho přestavbu nebyly peníze. Navíc jsme jej potřebovali propojit s dalším patrem, tedy pokračovat z kamenných schodů nahoru. Logicky točitým schodištěm, těžko by se uplatnilo cokoli jiného. Měli jsme spoustu návrhů, památkáři chtěli historizující detail, historizující schodiště, dřevo s ozdůbkami, kompletně dřevěné, nikoli kopii, ale něco co by patřilo do barokního objektu. Byl to velký spor, hledali jsme řešení s požadavkem, aby schody nevrzaly. Jednoho dne mě při jednání s architektkou Kletenskou napadlo, co kdybychom všechny šokovali? Když může stát v Louvru jehlan, proč bychom nemohli vybudovat supermoderní schodiště. Nastaly tisíce starostí, každý náš krok památkáři blokovali, protože s tím nesouhlasili. Ovšem teď se většinou všem přiznání moderního prvku – skloocelového schodiště – v historických prostorách barokního zámku líbí.
Ano, elegantní kroucená ocel a sklo totiž celý prostor odlehčuje a ozvláštňuje. Jako by těm usedlým širokým barokním "bokům" dodalo taneční pohyb a rotaci, budí nevšední, zajímavý dojem a rovnou hlásí: Tady se něco děje, tady se žije v 21. století...
Sklo musí splňovat přísné bezpečnostní podmínky, vyhovovat požární odolnosti. Dbali jsme na to, aby byly vyřešeny jemné detaily, i šrouby jsou zapuštěné, schované. Ani vyrobit ocelovou spirálu nebyla žádná legrace, byl to zajímavý problém, prvky se vyřezávaly laserem. Železo se napřed zkroutilo a pak řezalo vodním paprskem.
Podotknu jen, že v objektu nyní nechybí ani výtah. Ze středového válce už se ale přesuňme do zámeckých křídel, jež slouží k ubytování hostů. Pro vybavení pokojů jste se snažili využít historických kusů mobiliáře, jež jste zdařile kombinovali s moderními díly podle současných požadavků.
Nábytek, k němuž nebyl za dob komunismu žádný vztah, byl poničený. Zámek se i užíváním Akademií věd stále tak trochu ničil. Stáli jsme před rozhodnutím, zda nábytek odepsat, či ne. Jak posoudit historický mobiliář, když máte židle spravované hřebíky, historickou komodu zezadu zatlučenou hřebíky a dřevotřískou? S ředitelem Ing. Janem Škodou jsme se dohodli na restauraci, část nábytku se použila na opravu jiných kusů… Navíc se zvětšila ubytovací kapacita, takže nábytku stejně nebylo dost.
Důležitým předpokladem moderního hotelu je sociální zařízení u každého pokoje. Dříve měli hosté k dispozici dvě toalety na patře, a vzpomínky na ranní fronty vyvolávají úsměvy.
Základní princip, že do každého pokoje nebo apartmánu vložíme sociální zařízení – v objektu, který s ničím takovým nepočítal –, byl obrovský zákrok. Vysoké stropy byly nahoře profilované, musely se zmenšit, abychom získali místo na potřebné přístavby, rozvody vody, odpady, kanalizaci. Ale všechno se vešlo, jednoduché to však nebylo.
Ubytovací kapacita by nemohla být dosažena, kdyby se nevyužil Čestný dvůr před zámkem; ve zrekonstruované části už se bydlí, naproti pokračují stavební práce, uprostřed se zelená čerstvá tráva. Jak je to se zámeckou zelení?
Příjezdní prostor, slavnostní dvůr, prošel zásadními terénními úpravami, jejichž součástí bylo vložení spousty rozvodů, ty historické byly zničené. Pod trávníkem vede nová voda, elektřina i kanalizace. Dendrologický průzkum ukázal, že buksusy podél středové cesty jsou u konce životnosti, a tak se musely vyměnit za nové. Navezli jsme novou ornici, máme automatické zavlažování.
Na zahradu za zámkem se názory zatím různí, asi by měla mít barokní úpravu. Akademie je omezena penězi, a tak nemůžeme vyhovět maximalistickým představám. Zatím jsme v parku udělali podstatné věci, zmladili a upravili stromy – jilmy – to je unikát, nasázeli jsme dvě stromořadí lip. Potřebujeme 10–15 milionů korun, aby se park dokončil. Plány jsou zatím otevřené.
Stejně tak otevřený je i prostor za jezírkem, kudy se projde sluneční bránou do obory.
Aby se mohl opravený zámek užívat maximálně a byl atraktivní, musí kromě ubytování a jídla nabídnout i jiné věci. A obora nabízí spoustu možností.
MARINA HUŽVÁROVÁ
English
