V prostorách Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze se 20. ledna 2010 uskutečnila konference Krajina města – město v krajině, která byla již šestým interdisciplinárním fórem, na němž zástupci historických a geografických disciplín diskutovali o tématech spadajících do mezní disciplíny zvané historická geografie.
Foto: WIKIPEDIA.ORG
Účastníci sympozia ve svých příspěvcích z různých úhlů analyzovali vztah města a krajiny, dvou zdánlivě protikladných fenoménů. Krajina – obecněji řečeno přírodní podmínky – determinovaly život a konání člověka od počátku. Ovlivňovaly formy a strukturu osídlení, přesuny lidí na kratší i delší vzdálenosti, určovaly způsob obživy… Otisk činnosti člověka v krajině je minimálně od dob průmyslové revoluce čím dál patrnější a člověk na několik století podlehl dojmu, že se stal vítězem onoho soupeření. Představa o tom, že člověk nad přírodou zvítězil, když pochopil fungování celé planety Země, popsal živou i neživou přírodu a odhalil principy fyzikálních a chemických jevů a procesů, které využil ve svůj prospěch, je dnes obecně chápána jako překonaná. Člověk na prahu 21. století se stále více zajímá o kvalitu prostředí, v němž žije, a krajina se stává tématem nejenom věd přírodních, ale také humanitních.
Historická geografie chápe dnešní podobu krajiny jako výsledek působení přírodních sil a člověka, které mnohdy mělo a má charakter konfrontace. Tato mezioborová disciplína propojuje prostor a čas a zdůrazňuje fakt, že člověk žije v určitém čase a v prostoru. Nikdy tomu nebylo jinak, na což historická věda mnohdy – opomínajíc prostorový aspekt událostí – zapomíná. Geografům zase často unikají příčiny zkoumaného jevu tkvící v minulosti. Ideálním výsledkem je tedy spolupráce badatelů, kteří se nezdráhají překročit tradičně vymezené hranice svých oborů.
Město, zavedená sídelní forma středoevropského regionu, jejíž počátky na našem území sahají hluboko do středověku, může být chápáno jako výsledek činnosti člověka. Nicméně přírodní podmínky ovlivňovaly nejenom vznik města. Prověřily jeho životaschopnost v počátcích existence, determinovaly jeho další rozvoj a ovlivňují jej významně dosud.
Historický ústav Akademie věd ČR, v. v. i., pořádá konference na historicko-geografická témata již od roku 2005.
Historickogeografické konference pořádané Historickým ústavem AV ČR od r. 2005
Sympozia přitahují pozornost odborníků nejen z řad geografů, ale také archeologů, urbanistů, architektů, kartografů, geoinformatiků a památkářů. Letošní zasedání uspořádal Historický ústav ve spolupráci s Katedrou sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Chronologický záběr přednesených příspěvků byl velmi rozsáhlý – sahal od konstituování sítě měst a specifik vývoje jednotlivých lokalit ve středověku až po urbanistické koncepce posledních let. Setkání naznačilo šíři pramenů a současně i metodická úskalí při jejich využívání. Jako základní skupiny se ukazují prameny kartografické a ikonografické, ale velkou vypovídací hodnotu namnoze mají i prameny osobní povahy a prameny vyprávěcí (např. cestovní deníky a cestopisy).
Krajina jakožto určující faktor (nebo spíše komplex faktorů) se pochopitelně týká nejen měst a sídelních struktur městského charakteru (jež stály v centru pozornosti přítomného workshopu), ale má zásadní vliv také na utváření a vývoj sídelní sítě obecně – vsí, hradů či klášterů. Jakýkoli z právě zmíněných sídelních celků stejně jako solitérních areálů měl své místo v krajině. Zatímco v případě hradů se jednalo o cílené vizualizace již v době jejich zakládání (hrady jakožto symboly ovládnutého prostoru), v případě měst to byl až pozdní středověk a raný novověk, který docenil a plně rozvinul možnosti jejich propagandistického využití: veduty měst jakožto forma prezentace s využitím škály prvků dobového vnímání „městskosti“ (především v podobě hradebních systémů a předimenzovaných vertikál věží vytvářejících městská panoramata) a v řadě případů i krajinných prvků. Jak zachycení města, tak okolní krajiny (v grafické, ale i narativní podobě) bylo amalgámem prvků autentických a topoi – jejich odlišení (ve smyslu „fotografické věrnosti“ vedut) – bývá obtížným, ba často neřešitelným úkolem.
Obě fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Z hlediska dokumentace historické krajiny v bližším i vzdálenějším okolí měst jsou prvořadým pramenem historické mapy a plány. Jsou dokumentem nejen „zmizelé krajiny“ (zejména ve smyslu komunikačních sítí a hospodářských aktivit, neboť dokládají někdejší důlní činnost, vinařství, rybníkářství apod.), ale umožňují rekonstruovat dynamiku jejího vývoje, proměňující se způsoby využití jednotlivých ploch i celých – libovolně určených (geomorfologicky, historicky, územněsprávně) – územních jednotek (land-use), stejně jako její někdejší vizuální podobu, v níž jsme při soustředěném studiu schopni odhalit někdejší prostorové zákonitosti, souvislosti a vizuální osy (designed landscape, aktuální nejen pro baroko – „barokní komponovaná krajina“ – ale i pro období starší i novější). Na konferenci nebyl opomenut ani význam map a plánů z hlediska studia vývoje (a zániku) sídelních struktur na územích (velko)městských aglomerací stejně jako z urbanistického úhlu pohledu.
EVA CHODĚJOVSKÁ a ROBERT ŠIMŮNEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.
Foto: WIKIPEDIA.ORG
Účastníci sympozia ve svých příspěvcích z různých úhlů analyzovali vztah města a krajiny, dvou zdánlivě protikladných fenoménů. Krajina – obecněji řečeno přírodní podmínky – determinovaly život a konání člověka od počátku. Ovlivňovaly formy a strukturu osídlení, přesuny lidí na kratší i delší vzdálenosti, určovaly způsob obživy… Otisk činnosti člověka v krajině je minimálně od dob průmyslové revoluce čím dál patrnější a člověk na několik století podlehl dojmu, že se stal vítězem onoho soupeření. Představa o tom, že člověk nad přírodou zvítězil, když pochopil fungování celé planety Země, popsal živou i neživou přírodu a odhalil principy fyzikálních a chemických jevů a procesů, které využil ve svůj prospěch, je dnes obecně chápána jako překonaná. Člověk na prahu 21. století se stále více zajímá o kvalitu prostředí, v němž žije, a krajina se stává tématem nejenom věd přírodních, ale také humanitních.
Historická geografie chápe dnešní podobu krajiny jako výsledek působení přírodních sil a člověka, které mnohdy mělo a má charakter konfrontace. Tato mezioborová disciplína propojuje prostor a čas a zdůrazňuje fakt, že člověk žije v určitém čase a v prostoru. Nikdy tomu nebylo jinak, na což historická věda mnohdy – opomínajíc prostorový aspekt událostí – zapomíná. Geografům zase často unikají příčiny zkoumaného jevu tkvící v minulosti. Ideálním výsledkem je tedy spolupráce badatelů, kteří se nezdráhají překročit tradičně vymezené hranice svých oborů.
Město, zavedená sídelní forma středoevropského regionu, jejíž počátky na našem území sahají hluboko do středověku, může být chápáno jako výsledek činnosti člověka. Nicméně přírodní podmínky ovlivňovaly nejenom vznik města. Prověřily jeho životaschopnost v počátcích existence, determinovaly jeho další rozvoj a ovlivňují jej významně dosud.
Historický ústav Akademie věd ČR, v. v. i., pořádá konference na historicko-geografická témata již od roku 2005.
Historickogeografické konference pořádané Historickým ústavem AV ČR od r. 2005
| 2005 | Cesty historické geografie, centra, trendy, projekty, perspektivy, 26. ledna 2005 |
| 2006 | Historická krajina a mapové bohatství Česka. Prameny, evidence, zpřístupňování, využívání, 25. ledna 2006 |
| 2007 | Společnost a krajina v minulosti na rekonstrukčních mapách, 24. ledna 2007 |
| 2008 | Regiony – časoprostorové průsečíky?, 23. ledna 2008 |
| 2009 | Vnímání krajiny v minulosti – historická krajina dnes, 21. ledna 2009 |
| 2010 | Krajina města – město v krajině, 20. ledna 2010 (ve spolupráci s Katedrou sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK Praha) |
| 2011 | Průmyslová krajina a kulturní dědictví – téma pro historickou geografii (pracovní název) |
Sympozia přitahují pozornost odborníků nejen z řad geografů, ale také archeologů, urbanistů, architektů, kartografů, geoinformatiků a památkářů. Letošní zasedání uspořádal Historický ústav ve spolupráci s Katedrou sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Chronologický záběr přednesených příspěvků byl velmi rozsáhlý – sahal od konstituování sítě měst a specifik vývoje jednotlivých lokalit ve středověku až po urbanistické koncepce posledních let. Setkání naznačilo šíři pramenů a současně i metodická úskalí při jejich využívání. Jako základní skupiny se ukazují prameny kartografické a ikonografické, ale velkou vypovídací hodnotu namnoze mají i prameny osobní povahy a prameny vyprávěcí (např. cestovní deníky a cestopisy).
Krajina jakožto určující faktor (nebo spíše komplex faktorů) se pochopitelně týká nejen měst a sídelních struktur městského charakteru (jež stály v centru pozornosti přítomného workshopu), ale má zásadní vliv také na utváření a vývoj sídelní sítě obecně – vsí, hradů či klášterů. Jakýkoli z právě zmíněných sídelních celků stejně jako solitérních areálů měl své místo v krajině. Zatímco v případě hradů se jednalo o cílené vizualizace již v době jejich zakládání (hrady jakožto symboly ovládnutého prostoru), v případě měst to byl až pozdní středověk a raný novověk, který docenil a plně rozvinul možnosti jejich propagandistického využití: veduty měst jakožto forma prezentace s využitím škály prvků dobového vnímání „městskosti“ (především v podobě hradebních systémů a předimenzovaných vertikál věží vytvářejících městská panoramata) a v řadě případů i krajinných prvků. Jak zachycení města, tak okolní krajiny (v grafické, ale i narativní podobě) bylo amalgámem prvků autentických a topoi – jejich odlišení (ve smyslu „fotografické věrnosti“ vedut) – bývá obtížným, ba často neřešitelným úkolem.
Obě fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Z hlediska dokumentace historické krajiny v bližším i vzdálenějším okolí měst jsou prvořadým pramenem historické mapy a plány. Jsou dokumentem nejen „zmizelé krajiny“ (zejména ve smyslu komunikačních sítí a hospodářských aktivit, neboť dokládají někdejší důlní činnost, vinařství, rybníkářství apod.), ale umožňují rekonstruovat dynamiku jejího vývoje, proměňující se způsoby využití jednotlivých ploch i celých – libovolně určených (geomorfologicky, historicky, územněsprávně) – územních jednotek (land-use), stejně jako její někdejší vizuální podobu, v níž jsme při soustředěném studiu schopni odhalit někdejší prostorové zákonitosti, souvislosti a vizuální osy (designed landscape, aktuální nejen pro baroko – „barokní komponovaná krajina“ – ale i pro období starší i novější). Na konferenci nebyl opomenut ani význam map a plánů z hlediska studia vývoje (a zániku) sídelních struktur na územích (velko)městských aglomerací stejně jako z urbanistického úhlu pohledu.
EVA CHODĚJOVSKÁ a ROBERT ŠIMŮNEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.
English
