Z monitoringu tisku

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací

Jeskyňáři našli v Javoříčku zcela neznámý rozlehlý podzemní systém

Vědci z observatoře Kleť dali jedné planetce jméno Feustel


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2010  > říjen  > Rozhovor

Život vědce ve vlnách vzpomínek

Rozhlížíme-li se v knihkupectvích po novinkách, překvapí nás množství pamětí, které vydávají známé osobnosti, hlavně z divadelního světa. Jakoby proud života, v nedávné minulosti jen zdánlivě zastavený nepřízní doby, chtěl vydat svůj hlas, jakoby vše, co nemohlo nebo nesmělo být řečeno, chtělo přinést svědectví. Vlny vzpomínek našeho předního znalce středověkého písma a kodexů profesora Pavla Spunara patří do tohoto proudu osobním příběhem i příběhem české vědy a osudem české kultury XX. století. Vydalo je letos Nakladatelství Academia v řadě Paměti s poučeným a citlivým úvodem dr. Antonína Kostlána.

17_1.jpg
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Pavel Spunar (nar. 1928), čelný představitel české medievalistiky, mezioborové a pro historiky královské vědní disciplíny

Pane profesore, co vedlo k napsání vaší knížky, kterou jste asi nepsal pro trh, ale pro své potěšení, z chuti psát?
Knížka má svou genezi, na níž se podílel Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, vlastně jeho oddělení pro dějiny vědy vedené Antonínem Kostlánem. Třebaže má charakter různě se překrývajících osobních vzpomínek, nepsal jsem o sobě, ale o mikrosvětu, v němž jsem žil a dozrával. Hrdinou mých příběhů je tak historie mé rodiny, mé gymnázium, filozofická fakulta Karlovy univerzity, strahovský Památník národního písemnictví a ústavy Československé a české akademie věd – z pohledu od starého psacího stolu. Chtěl jsem zpřítomnit osudové politické zvraty, jak doléhaly za zdi institucí, které jako by stály na okraji, mimo dravý proud násilných změn. Chtěl jsem znovu připomenout, jak jsou černobílé představy o minulosti nepravdivé a zavádějící. Jednoduché rovnice jsou krásné, ale v historii neplatí a často mohou zavádět.

17_2.jpg
Reprofota: P. Spunar, Dějiny českého středověku
Obraz Tří Marií u hrobu s iniciálou „A-NGELUS“ v tzv. Antifonáři sedleckém, 3. desetiletí 13. st. (P. Spunar, Kultura českého středověku, Odeon 1985)

Na začátku svých vzpomínek z dětství říkáte: Maminka mi dala život v porodnici na pražském ostrově Štvanice… Jak neobvyklé a krásné sdělení o onom běžném – narodil jsem se. Je v něm radost ze života, tak výrazná i ve vašem vyprávění, je v něm vděčnost za dar života mamince, rodině, rodu. Čeho si nejvíc ceníte z toho, co vám daly rodové kořeny?
O svém rodinném zázemí často přemýšlím. V stručném zobecnění lze konstatovat, že se v něm spojila tradice pražského vzdělaného a liberálního měšťanstva s důstojností moravské chudé rodiny, překračující svůj sociální status prvými vysokoškoláky. Toto zjištění je však třeba doplnit ohlédnutím za jednotlivými osudy.

Pražskou rodinu Baušů, v níž se narodila má matka, ozvláštnil již můj pradědeček, který se narodil v roce, kdy zemřel císař Josef II. Chlapec z domkářské rodiny na Lnářsku mohl studovat, třebaže vyhlídky na zajištěnou budoucnost nebyly velké. Kantořil jako suplent a rodinu mohl založit až v pokročilém věku, kdy se konečně stal gymnaziálním profesorem. Jeho desáté děcko, můj dědeček Pavel, mi rád vyprávěl, jak roku 1866, kdy mu bylo deset let, utíkal s rodiči po prohrané bitvě s „Prajzy“ u Hradce Králové z města. V Praze vystudoval techniku a po čase byl pověřen vedením žižkovské plynárny. Měl družnou povahu, sám maloval a zpíval, těšil se uměním. Měl štěstí i v lásce. Získal srdce schovanky Vojty Náprstka Kláry, s níž se brzy oženil. Babička Klára, která pracovala v Náprstkově domě U Halánků jako knihovnice, byla vzdělaná žena. Překládala z angličtiny a ruštiny, znala německy a francouzsky, publikovala i věcně uspořádané bibliografie. Splynula s prostředím domu a není divu, že k ní měly i takové osobnosti, jako básníci J. Vrchlický, J. Zeyer, J. V. Sládek či profesoři univerzity jako O. Hostinský a T. G. Masaryk, důvěru. Všichni docházeli do knihovny, někteří přednášeli v Americkém klubu dam. Otevřeností, sociální citlivostí a úctou ke vzdělání byly ovlivněny i čtyři Baušovy děti. Má matka spolu se sestrami si pod taktovkou rodičů rozšířily okruh přátel o další generaci, k níž patřili např. germanista a básník O. Fischer nebo novinář a historik K. Hoch, manželé sester Blaženy a Věry; vítaným diskutérem byl i divadelní kritik M. Rutte a další (např. básník O. Theer). Jedním z kořenů mého vnímání světa bylo i doznívání této společnosti, otevřené literatuře a sporům o ni.

O nic menší vliv neměla i tradice otcovy rodiny, původně utvářené v krajině kolem Lipníka nad Bečvou. Děda z otcovy strany, kterého jsem již nepoznal, pracoval od mládí v pivovaře v Kroměříži. Otec tam chodil do škol, na reálce také maturoval. Následující roky byly asi trudné, ale ještě před válkou se otec zapsal na německou techniku v Brně. Válka znamenala narukovat a sloužit na rakouské torpédovce na Jaderském moři. Ani rozhárané poválečné poměry nedopřávaly klidu. Otec se uchytil na jedné pile ve Vídeňském lese a v Brně dostudoval. Jako strojaři-inženýrovi s praxí na lodi se mu pak naskytla příležitost pracovat pro českou lodní dopravu v Hamburku. Otec ji využil po několika letech a ve zralém věku pracoval na pražském ředitelství. Skvělý houslista zaujal mou matku nejen hrou, ale i vroucím citem, zralostí a nesmírnou pracovitostí. Jemu vděčím za absolutní sluch a hudební nadání. Právě on vnesl do knižního světa Baušů tvůrčí radost, cílevědomost a víru v dobrý konec.
Oba rodiče jsem měl velmi rád a jejich dva světy jsem prožíval i promýšlel. Byl jsem od dětství spoután s minulostí, která hnala kupředu.

17_5.jpg
Foto: © Archiv P. Spunara
S rodiči, sestrou a hospodyní Boženkou na balkoně bytu Na Baště sv. Ludmily, konec čtyřicátých let

Na prahu dospělosti jste váhal mezi dvěma cestami do života. Byl jste od dětství zapálený muzikant, lákavý byl pro vás ale i svět myšlení, vzdělanosti. Tam vás nakonec zavedla právě láska k hudbě.
Již jako malého chlapce mne přitahoval klavír, na němž jsem mohl vyťukávat jednoduché melodie písní. Začal jsem se učit v pěti letech a obklopen domácí hudbou (dědeček zpíval, otec dokonce založil domácí kvarteto) jsem vlastně samozřejmě předpokládal, že hudba bude nějak mým osudem. Měl jsem výborné učitele, několik hodin denně cvičil, ale teprve až v pubertě jsem zjistil, že pouhé nadání a píle nestačí. K zvládnutí Chopinových etud je třeba nejen citové zralosti, ale i vrozené prstové dovednosti; prsty se nesmějí opožďovat za myšlením. Naštěstí jsem procitl včas. Představu virtuosa vystřídalo přání prosadit se jako hudební kritik a teoretik staré hudby i nových směrů, vše ovšem podloženo univerzitním studiem. Zájem o klaviaturu tak ustoupil knihám o dějinách hudby a hudebního myšlení.

17_3.jpg
Mužská hlava v iniciále „Q-UI“ se zoomorfními doplňky v tzv. Antifonáři sedleckém, 3. desetiletí 13. st. (P. Spunar, Kultura českého středověku, Odeon 1985)


Co drží pohromadě člověka, který vystudoval hudební vědu, pomocné vědy historické, dějiny umění, filozofii a knihovnictví?
Život ani studium nelze příliš plánovat. Ačkoli jsem měl jasný cíl, historické události mne donutily rozkročit se více do šíře. Začal jsem studovat ještě v předválečných podmínkách roku 1947, brzy však (r. 1948) komunistický převrat zacloumal i filozofickou fakultou. Profesor hudební vědy, muzikolog J. Hutter musel odejít, katedra se potácela v rukou asistentů a dosazené prozatímní vedoucí A. Patzakové, před válkou hudební kritičky a chráněnkyně Z. Nejedlého. Bylo třeba se postarat jinak. Měl jsem již zapsány čtyřsemestrové knihovnické kurzy končící státnicí a vedené zasloužilým docentem Z. V. Tobolkou (1874), chodil jsem na přednášky z dějin umění (hlavně mne zaujali profesoři A. Matějček a J. Květ) a dějin filozofie (vážil jsem si profesora J. B. Kozáka). Knihovědec Z. V. Tobolka mi v prosemináři odkryl přitažlivou tajemnost a polyfunkčnost středověkých kodexů, a tak mimoděk obrátil můj zájem i na katedru pomocných věd historických, vedenou profesorem V. Vojtíškem, kde jsem pochopil taje historického řemesla. Přísná kritika pramenů byla – kromě svého poslání – i skvělým útočištěm před marxistickou ideologií, prosakující do angažovaných humanistických disciplín.

17_4.jpg
Koncept kvestie Jakoubka ze Stříbra o přijímání podobojí z r. 1414 (P. Spunar, Kultura českého středověku, Odeon 1985).

Život vaší generace se odehrával ve dvou totalitách. Jako student gymnázia v Bubenči jste zblízka poznal hrůzy války při heydrichiádě i po ní, jako univerzitní student jste byl v únoru 1948 mezi vysokoškoláky, kteří se vydali podpořit prezidenta Beneše na Hrad a prožíval jste pak éru komunismu při prověrkách, v atmosféře padesátých let, v oddechu let šedesátých, za normalizace. Nikdy ve svých vzpomínkách nelíčíte události černobíle, ale s pochopením pro zvláštnost každé situace, osoby, charakteru. Je tato vnímavost a smysl pro toleranci, světu tolik potřebná, rodinným rysem – vašeho tatínka a maminku spojovala „důvěra v lidskou slušnost a porozumění“ – nebo patří badatelské řeholi?
Smysl pro toleranci, přátelské posouzení odlišných názorů, byl mi vštěpován od dětství. Mnoho mi dala i historická zkušenost, když jsem prožíval velké otřesy moderních českých dějin. Vnímal jsem pády i triumfy blízkých, učil jsem se ze zklamání idealistů i bezostyšnosti „obratných“, plavajících vždy nad hladinou. Příležitostí bylo mnoho: mnichovské dny, vyhlášení protektorátu, jásot z konce války, únorový převrat, tání, okupace země, rozpad komunistické moci r. 1989, rozdělení Československa, pochroumaná reinstalace kapitalismu. Stále se musíme rozhodovat. Propásli jsme řadu příležitostí, ale ještě je čas leccos napravit. Měli bychom více naslouchat svému svědomí, analyzovat s chladnou hlavou, odmítat jednostrannosti. Věřím již máločemu, ale rozhodně sázím na lidské srdce, schopné slitování. O toleranci jsem diskutoval již v semaforském klubu na konci šedesátých let, ale zdá se, že toto téma nezestárlo, třebaže v Čechách zaměstnávalo společnost po staletí.

(Pokračování)
SYLVA DANÍČKOVÁ