Z monitoringu tisku

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací

Jeskyňáři našli v Javoříčku zcela neznámý rozlehlý podzemní systém

Vědci z observatoře Kleť dali jedné planetce jméno Feustel


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Vojtěch Lanna

Adalbert (Vojtěch) Lanna (1805–1866) patřil mezi podnikatele, kteří v českých zemích a v habsburské monarchii žili a podnikali ve dvou odlišných obdobích. První, tzv. předbřeznové období (do března 1848) charakterizoval pozvolný rozklad tradičních forem výroby (například cechovní) a velice pomalé a někdy jen výjimečné pronikání typicky kapitalistických, ekonomických, technologických a technických postupů do nezemědělské výroby a obchodu.

05_1.jpg
Všechna reprofota: Lanna, Spolek Československých inženýrů
Vojtěch Lanna, c. k. loďmistr (olejová malba Kriehuberova?)

Kapitalizace peněžních prostředků v průmyslové výrobě, dopravě či bankovnictví byla jevem ojedinělým. Většina příslušníků majetnějších vrstev z řad měšťanstva ukládala větší finanční obnosy do půdy hlavně formou nákupu zadlužených deskových velkostatků a vůbec se snažila v ekonomické činnosti i životním stylem napodobit šlechtu. Vojtěch Lanna tvořil právě onu podnikatelskou výjimku, neboť se už koncem 20. let 19. století prosadil v dopravě a v domácím a mezinárodním obchodě. Poslední léta plodného života prožil již v době, která v hospodářské sféře rychle doháněla vše, co bylo v předbřeznovém období zmeškáno.

V 50. letech 19. století začala i v západní části habsburské monarchie epocha rychlého ekonomického růstu na liberálně kapitalistickém základě se všemi klady a zápory gründerské společnosti. Vojtěch Lanna využil svých podnikatelských zkušeností a nových možností akciového soustřeďování kapitálu a se svými společníky se vrhl do finančně náročných podnikatelských projektů, spojených zvláště se stavbami parostrojních železnic a velkých hutnických podniků. Je nutné poznamenat, že ne vždy mu jeho široce pojaté aktivity přinesly úspěch. Rovněž je třeba na počátku výkladu o jihočeském podnikateli Vojtěchu Lannovi zdůraznit, že se v soukromém a veřejném životě necítil ani Čechem ani Němcem, nýbrž rakouským podnikatelem pocházejícím z království Českého, a že nikdy nepropadal nacionálním emocím, které v 19. století pronikaly do ekonomické sféry.

Rod Lannů pocházel z Horního Rakouska a zabýval se přepravou soli po řece Traun k Dunaji. Kolem roku 1700 se příslušníci rodu vyskytují v pramenech jako zaměstnanci solního úřadu a jsou v matrikách zapsáni buď jako Lanner, Lahner či Lähner. Jakob Lahner, narozen roku 1700, se později stal budějovickým měšťanem, když si vzal dceru budějovického správce solního úřadu Adama Haaseho. Jakobův mladší bratr Simon se stal loďmistrem císařské solní přepravy a zemřel 31. prosince 1755 v loděnici ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Druhým císařsko-královským loďmistrem v rodě Lannů se stal nejmladší z bratrů Andrea (Ondřej), který se po smrti bratra Simona přestěhoval do loděnice ve Čtyřech Dvorech a vedl úřad až do smrti 4. května 1771. Po něm v loďmistrovské tradici Lannů pokračoval Ondřejův syn Thomas (Tomáš). Za jeho života došlo k dohodě se schwarzenberskou vrchností na Hluboké, že dřevo pro stavbu lodí na Vltavě bude získáváno za režijní cenu z velkostatku a naproti tomu správa schwarzenberského panství převezme celou přepravu soli do nitra Čech do pachtu. Znamenalo to přepravit ročně asi 110 000 vídeňských centů soli (jeden vídeňský cent se rovná 56 kilogramům) z Budějovic do solných skladů v Týně nad Vltavou a dalších 40 000 vídeňských centů soli z Týnce nad Vltavou do Žďákova. Odtud přepravu soli do Prahy přebíralo ředitelství schwarzenberského panství na Orlíku. Z Prahy po proudu již neručil za přepravu soli císařský solní úřad, ale přeprava této důležité komodity byla vždy na tři roky propachtována soukromým přepravcům. Tomáš Lanna si proto koupil od hlubocké vrchnosti jednu loď a ve vlastní režii přepravoval sůl dále z Prahy po proudu Vltavy a Labe. Loďmistr Tomáš Lanna zemřel 30. června 1797 a na jeho místo nastoupil pětadvacetiletý syn Thaddäus (Tadeáš). Pro úplnost uveďme, že týdenní mzda lodníků, kteří pracovali pro loďmistra Lannu, činila na přelomu 18. a 19. století 20 až 30 krejcarů.

05_7.jpg
Rodný domek Lannův (olejová malba Kautzkého)

Vojtěch Lanna se narodil v loděnici ve Čtyřech Dvorech 23. dubna 1805. Dětství prožil mezi lodníky, kteří přepravovali sůl, a tesaři, kteří stavěli lodě. Nejdříve navštěvoval početní školu v Českých Budějovicích a posléze piaristické gymnázium tamtéž. V roce 1820 se na lodi s bečkami soli dopravil do Prahy a nastoupil na stavovské polytechnické učiliště, které musel po dvou letech kvůli sporu s profesorem F. J. Gerstnerem opustit. Otec ho vzal do učení a ve dvaceti letech se Vojtěch Lanna vyučil kormidelníkem, stavbě lodí a pronikl do tajů vltavského obchodu. Vedle soli se tehdy po vodě přepravovala i jihočeská tuha, která svou pouť za pomoci úplatků pro celníky ve formě jihočeského piva končila až v Hamburku. Vojtěch se těchto dálkových plaveb účastnil a v německých městech navazoval užitečné obchodní kontakty.

Tadeáš Lanna zemřel 28. června 1828. Jeho nejstarší syn Vojtěch přebral celý lodní provoz a také starost o matku a čtyři nedospělé sourozence. Dne 29. dubna 1829 byl Vojtěch Lanna ředitelstvím schwarzenberského panství jmenován loďmistrem a byl mu ponechán v pachtu vltavský solný obchod. Někteří starší lodníci se jen neradi podřizovali čtyřiadvacetiletému mladíkovi. Vedle tradičních aktivit (solného obchodu, obchodu s tuhou a stavby dřevěných lodí, zvaných jihočeské naháče) se Lanna vrhá do podnikání docela ve vlastní režii a posílá do severního Německa vory a lodě se stavebním dřívím. Jihočeské lesní porosty nacházely prozatím minimální ekonomické uplatnění. Buď byly zdejší přístupnější odvětvené stromy splavovány v nesvázaném stavu nebo svázané, tedy vory, do Prahy a severních Čech, anebo dřevo bylo na nepřístupných místech rovnou zuhelněno pro potřeby místních sklářských a železných hutí. V roce 1828 se otevřel úsek koněspřežné železnice mezi Budějovicemi a česko-rakouskou hranicí u Kerschbaumu. Lanna stavbu díla sledoval se zájmem (posléze se stal i jeho akcionářem), a když byl v roce 1829 zrušen státní monopol na distribuci soli, převzal rozvoz tohoto životně důležitého zboží do své režie nejen na Vltavě, ale i na české straně koněspřežky. Od tohoto okamžiku začal Lanna podnikat samostatně.

05_3.jpg
Doprava soli na koňské dráze z Českých Budějovic do Lince (z díla Geschichte d. öst.-ung. Eisenbahnen)

V roce 1832 zakoupil v dražbě od hlubocké vrchnosti za 870 zlatých konvenční měny loděnice ve Čtyřech Dvorech i s pozemky. V letech 1829 až 1831 získal zakázku pražského stavebního ředitelství na splavnění Vltavy z Českých Budějovic do Prahy, kde využil své předchozí zkušenosti kormidelníka a loďmistra. V roce 1833 obdržel zakázku na regulační práce na Vltavě a Labi až k saské hranici. Jeho nabídky byly vždy bezkonkurenčně nejlevnější, a přitom vykonané dílo sneslo nejpřísnější měřítka. Aby Lanna přesvědčil úřady o nutnosti zadávání dalších splavňovacích prací, každoročně pořádal pro zemské úředníky a inženýry inspekční cesty po řece. Několikrát se jich zúčastnil i nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek. Dne 1. září 1832 se veřejnosti otevřela celá koněspřežná železnice mezi Budějovicemi a Lincem na Dunaji. Vojtěch Lanna se stal vkladem 3000 zlatých do akcií riskantního podniku jedním z mála měšťanských akcionářů. Byl – jak už jsme zmínili – nájemcem provozu na české straně dráhy a kvůli tomu vydržoval až 800 koní. Jeho nájem trval až do roku 1847, kdy došlo k jeho neúnosnému zvýšení. Mezi léty 1832 až 1847 tak v podstatě obhospodařoval celý solný obchod v Čechách, neboť ho provozoval jak na koněspřežné železnici, tak na Vltavě. Lanna si na trase koněspřežky propachtoval i hostince, kde za bezkonkurenčně nízkou cenu (24 krejcarů) podávaly kvalitní jídla. V roce 1834 se i přes protesty budějovických měšťanů prodloužila koněspřežka z lineckého předměstí až k Lannovým solným skladům v blízkosti Vltavy, čímž se výrazně snížily přepravní náklady soli, protože odpadl její transport na povozech.

V červnu 1832 zemřela matka Vojtěcha Lanny, která se starala o vedení domácnosti. V únoru následujícího roku se Lanna oženil s Filipínou Peith­nerovou z Lichtenfelsu; po její náhlé smrti v červenci 1834 se o rok později v únoru oženil opět, a to s její sestrou Josefou.

05_5.jpg
Důl Amálie byl založen r. 1858 a nacházel se v místech dnešního centra Kladna.

Obchod dřívím s Prahou a Německem vzkvétal. Lanna spřádal plány na regulaci Vltavy nad Českými Budějovicemi (viz zamítnutá žádost císaři z 27. února 1832). Podnikl cestu k Rýnu, aby na vlastní oči viděl stavbu lodí a organizaci lodní dopravy na této německé tepně. Vrhl se i do stavby druhého pražského mostu mezi Novými alejemi a Újezdem. Lanna byl akcionářem akciové společnosti, kterou pro stavbu mostu založil hrabě Chotek již v roce 1827, a též členem ředitelství společnosti až do prodeje mostu pražské obci. Náročnou stavbu vedl inženýr F. Schnirch, který již před tím projektoval a postavil řetězové mosty v Lokti, Žatci, Jaroměři a Strakonicích. Dne 21. dubna 1840 byl položen základní kámen nového mostu. Lannova firma dodávala po vodě i po souši na stavbu materiál a obdržela zároveň zakázku na zbudování 575 metrů dlouhého nábřeží. Nový most byl veřejnosti předán 4. listopadu 1841, tedy přesně 484 let po slavnostním položení základního kamene Karlova mostu. Dne 10. února téhož roku byl Lanna jmenován čestným občanem Prahy. Řetězový most Františka I. byl v roce 1898 snesen a nahradil jej kamenný most, dnes nazývaný mostem Legií. Dalším Lannovým podnikatelským počinem se v Praze stala stavba budovy Severní státní dráhy v Hybernské ulici v roce 1845, kde byla prozatím zakončena železnice z Vídně a Olomouce. Hned nato se spojil se stavební firmou bratří Kleinů a vystavěl další úsek Severní státní dráhy z Prahy do Podmokel (dnes Děčín). V Praze dále postavil vodárnu pro horní Nové Město, které trpělo nedostatkem vody, a dále přistavěl třetí patro k malostranské budově gubernia. Ve 40. letech jeho firma realizuje regulační práce pomocí parních bagrů na Labi tak, aby jeho koryto vyhovovalo i začínající paroplavbě (od června 1841 zde existoval pravidelný provoz nejdříve parníku Bohemia a později Germania a Constitution mezi Obřístvím a Drážďanami).

V roce 1843 Vojtěch Lanna poprvé obrací pozornost k hutnictví železa. V Adolfově u Českých Budějovic vystavěl společně s několika budějovickými měšťany slévárnu, která vyráběla litinu; k tavbě se využívalo dřevěné uhlí z místních lesních porostů. Počátkem 40. let se Vojtěch Lanna dohodl s jindřichohradeckou vrchností a zavázal se, že za velmi výhodnou cenu bude z černínských lesů po dvanáct let (počínaje rokem 1842) odebírat 120 000 až 140 000 sáhů dřeva. Rovněž kácení, přibližování a doprava dřeva šly na jeho účet. Dne 28. ledna 1842 požádal Lanna dvorskou komoru ve Vídni o povolení provést vlastním nákladem splavňovací práce na Lužnici a Nežárce, ovšem za podmínky, že na dvanáct let získá výsadní právo plavby v úseku Jindřichův Hradec – Roudná, odkud byla Lužnice již dříve vorosplavná. Předběžné povolení ještě téhož roku dostal a během následujících tří let dokončil splavňovací práce na obou řekách. Definitivní privilegium podepsané císařem Ferdinandem I. obdržel až 19. ledna 1845, když už práce na řekách skončily. Na začátku 50. let bylo Lannovo výsadní privilegium na naléhání ostatních obchodníků dřívím odkoupeno státem. Od Lannových splavňovacích prací se na Lužnici a přítocích ustálil pravidelný vorový provoz, který přetrval jedno století. Největšího rozmachu zaznamenal na přelomu 19. a 20. století. V roce 1847 získává podobné privilegium pro splavňovací práce na Blanici z Vodňan do Putimi, kde ústí do Otavy, a na Otavě od Putimu až k ústí do Vltavy. V letech 1847 až 1848 postavila Lannova stavební firma ještě řetězový most u Podolska na Vltavě v jižních Čechách na nové silnici mezi Táborem a Pískem. Tento most byl začátkem 70. let 20. století rozebrán, přenesen a znovu postaven na Lužnici u Stálce a je zřejmě nejstarším dochovaným funkčním řetězovým mostem v Evropě. Pokládání základního stavebního kamene nového vltavského mostu se 26. května 1847 zúčastnil i zemský šéf, arcivévoda Štěpán. Jiným Lannovým stavebním podnikatelským počinem se stalo nasypání a vybudování silnice v zátopovém území mezi Zbraslaví a Prahou, kterou v roce 1845 totálně zničila katastrofální povodeň. Lannova firma při těchto pracích zaměstnávala kolem 2300 dělníků, kteří pracovali většinou v akordu a vydělávali si 18 až 22, respektive při práci v akordu 33 až 51 krejcarů za den. Pro doplnění představy dodejme, že bochník chleba stál tehdy v Lannově kantýně 12 krejcarů, polévka (vývar se zeleninou) dva krejcary a máz zbraslavského piva šest krejcarů.

V této době se Lannova podnikatelská aktivita obrací již natrvalo do kladenského regionu, kde se právě potvrdila velmi kvalitní naleziště kamenného uhlí. S pomocí profesora geologie a chemie F. X. M. Zippeho vstupuje s vkladem 690 000 zlatých nejdříve do uhelného obchodu. V roce 1848 získává za pomoci guberniálního úředníka a montanisty Michaela Layera i těžební právo a zřizuje první tři důlní šachty, které pojmenovává Václav, Layer a František. Jeho těžařskými společníky se stávají i mladší bratři. Revoluční rok 1848 prožívá aktivně jako velitel českobudějovické Národní gardy, i když tuší, že revoluční nadšení nevytváří nejpříznivější půdu pro jeho obchodní činnosti. Zákonem z 18. března 1850 byly v Rakousku zřízeny obchodní a živnostenské komory jako zájmové organizace podnikatelů, které byly v neustálém kontaktu s vídeňským ministerstvem obchodu. Vojtěch Lanna se stal prezidentem českobudějovické obchodní a živnostenské komory a na naléhání jihočeských podnikatelů se v Čechách postupně zrušila veškerá vodní cla, která bránila provozování čilejšího obchodu.

05_2.jpg
Stavba řetězového mostu přes Vltavu v Praze r. 1840–1841 (olejová malba Karla Würbse)

Po objevení ložisek železné rudy v blízkosti Nučic u Prahy se Lanna rozhodl, že na Kladně založí velký hutní závod. V roce 1851 odjel na delší pracovní a studijní cestu do Anglie, kde kromě světové výstavy navštívil především hutní a uhelné podniky v okolí Manchesteru a posléze také na kontinentě v Belgii a na Rýně. Po návratu z cesty uspořádal v roce 1852 průmyslovou výstavu v Českých Budějovicích, finančně podporoval (v roce 1849 založenou) místní obchodní školu, založil vzorovou trdlici na draní lnu a sušárnu lnu. Rozšířil vlastní pily, které zpracovávaly na 12 000 klád ročně a vyráběly jednak dřevo pro stavbu lodí, ale především parkety, které se posílaly do Vídně a Salcburku a také na hlubocký zámek, jenž se v tu dobu důkladně přestavoval. Lannova loděnice ve Čtyřech Dvorech na Vltavě tehdy vyráběla podle hlášení českobudějovické obchodní a živnostenské komory 350 člunů ročně, z nichž na 300 odjíždělo s nákladem dřeva do Německa, kde byly společně s nákladem prodány. Spolu s budějovickým starostou F. J. Klawikem založil v roce 1858 v Českých Budějovicích v pořadí čtvrtou záložnu v Čechách za účelem soustřeďovat pro případ nouze či podnikání drobný řemeslnický kapitál. V roce 1858 byla Lannova parketárna přeložena do Prahy.

V Praze a v Českých Budějovicích vlastnil parní mlýn; ten mimo jiné drtil sádru a grafit. Většinu času a energie ale v této době věnoval již podnikání na Kladně a jeho okolí. V 50. letech se stal skutečným kapitalistickým velkopodnikatelem. K získání podnikatelských zkušeností v oblasti hutnictví železa mu pomohla také inspekční cesta do pruského Slezska.

V roce 1853 spoluzakládal akciovou společnost Buštěhradské dráhy, která v letech 1855 až 1856 postavila parostrojní železnici v údolí Zákolanského potoka z Kladna do Kralup nad Vltavou a posléze v roce 1863 přestavěla koňku z Prahy do Lán na parostrojní provoz. Tato železnice vozila uhlí a hutní materiál k Vltavě do Kralup, odkud byl v Lannově režii náklad přepravován pomocí remorkéru až do Magdeburku nebo do nitra Čech. Severní státní drahou (v roce 1855 přejmenovanou na Rakouskou společnost státní dráhy), která se napojovala na Buštěhradskou dráhu v Kralupech, přepravovala uhlí do Polabí. Transport uhlí do Německa musel Lanna ukončit v roce 1863, když pruská vláda neúměrně zvýšila cla na dovoz českého uhlí. Rovněž Prahu zásoboval kladenský uhelný spolek nejdřívě po silnici povozy a ze stanice Vejhybka koňkou do Prahy (dnešní nádraží Praha-Dejvice), posléze od roku 1863 po skutečné železnici. V 60. a 70. letech se Buštěhradská dráha prodloužila ve směru na Chomutov, Karlovy Vary a Cheb.

05_6.jpg
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Lannův palác na rohu Hybernské a Havlíčkovy ulice v Praze 1

V dubnu 1854 Lanna začal i přes varování odborníků se stavbou vysoké pece na Kladně. Vojtěšská huť zahájila provoz 27. ledna 1855. K dopravě nučické rudy nechal vystavět v roce 1858 železnici (byla zrušena v 60. letech 20. století). Získané železo mělo dobrou kvalitu, takže Lanna vzápětí vystavěl ještě jednu vysokou pec. Aby uskutečnil své smělé podnikatelské plány, spojil se se sousedními kladenskými podnikateli a 1. června 1857 založili Pražskou železářskou společnost. K této hutnické společnosti přistoupil uhlobaron a zakladatel českého řepného cukrovarnictví Florent Robert a původně slezský podnikatel a vlastník železáren ve Vlkýši v západních Čechách H. D. Lindheim. Vídeňský Creditanstalt poskytl nové společnosti úvěr ve výši 3,5 milionu zlatých. Celkové jmění společnosti činilo devět milionů zlatých, což byl v této době obrovský kapitál. Lanna se přestěhoval do Prahy, kde na rohu Hybernské a Jezdecké ulice naproti nádraží Státní dráhy v letech 1857 až 1859 vystavěl podle projektu Ignáce Vojtěcha Ullmanna honosný palác. Jeho zaujetí pro hutní podnikání na Kladně zbrzdila koncem 50. let finanční a odbytová krize. Pražská železářská společnost musela redukovat kapitál a změnit se ve skutečnou akciovou společnost, v níž měly největší vliv vídeňské banky. Ztráty podniku ve výši kolem sedmi milionů zlatých nesl v době krize na přelomu 50. a 60. let Vojtěch Lanna.

V této době již několik let vlastnil deskové velko­statky v jižních Čechách Vracov a Poříč se zámkem a pivovarem. Vracov v roce 1859 prodal knížeti Johannu Adolfu Schwarzenbergovi. Obchod dřívím předal v roce 1855 svému bratrovi Tomášovi. Tyto převody činil ve prospěch kladenského uhelného a hutního podnikání, které mu nakonec jako máloco v životě přineslo velké ztráty a zklamání. V roce 1862 byl Lanna z vedení nového akciového podniku Pražské železářské společnosti na generálním shromáždění akcionářů odvolán. Zůstal pouze členem dozorčí rady (jako i později jeho stejnojmenný syn). Koncem 60. let se podnik zotavil a vyplácel vysoké dividendy. Vedle kladenského horního a hutního podnikání se Lanna koncem 50. let vrhl do nového podnikatelského odvětví, totiž do stavby železnic. V letech 1856 až 1859 společně s bratry Kleinovými vystavěl trať Pardubice–Liberec (Jihoseveroněmecká spojovací dráha), v letech 1860–1862 vystavěl Českou západní dráhu z Prahy do Plzně a Furthu im Wald na bavorské hranici. O dva roky později vybudoval se společníkem Johanem Schebkem dráhu turnovsko-kralupskou a v roce 1865 obdržel povolení na stavbu České severní dráhy z Bakova nad Jizerou do Rumburku, Varnsdorfu a Děčína. Rok před smrtí, v roce 1865, se mu dostalo velkého zadostiučinění v podobě císařského řádu železné koruny III. třídy a povýšení do dědičného šlechtictví.

05_4.jpg
Loďmistr Vojtěch Lanna s manželkou Josefinou a synem Vojtěchem r. 1847 (Kriehuberův kvaš)

Od roku 1865 žil Vojtěch Lanna ve Vídni, aby mohl kontaktovat finanční a dvorské kruhy ohledně svých stavebních aktivit. Zemřel 15. ledna 1866 na selhání srdce. Pochován je v Českých Budějovicích, kde mu byl přispěním knížete Schwarzenberga a místních měšťanů podle návrhu profesora Franze Pönnigera odlit z litiny pomník, který byl po druhé světové válce snesen a vrácen na své místo, na nově přejmenovanou Lannovu třídu až počátkem 90. let 20. století. V podnikatelské a také sběratelské činnosti pokračoval jeho syn Vojtěch. Vojtěch Lanna starší zůstal v paměti jihočeského obyvatelstva dodnes jako pracovitý „pantáta“ (tak ho kdysi oslovovali jeho dělníci), který v modré pracovní zástěře od božího rána řídil práci v loděnici ve Čtyřech Dvorech. Znali ho i jako mecenáše, jenž podpořil zřízení budějovické obchodní akademie, reálky, sirotčince, záložny, plavecké školy a společně s bratrem Janem i hudební školy, jako dlouholetého prezidenta budějovické obchodní a živnostenské komory a majitele honosných domů v blízkosti Dlouhého mostu.

MILAN HLAVAČKA,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.