František Remeš, 1996, olej na plátně, 89 cm x 68 cm
Mezi uměleckými díly v majetku Akademie věd České republiky je i několik prací umělců z nejmladší umělecké generace. Důvodem byla programová snaha zachytit obrazovými portréty významné osobnosti české vědy a vytvořit tak jakousi galerii slavných, kterou by bylo možno využít k výzdobě reprezentačních prostor.
Portrét prof. Otto Wichterleho
František Remeš, 1996, olej na plátně, 89 cm x 68 cm
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Tento deficit byl naléhavě pociťován zejména proto, že až na výjimky portréty tohoto typu v majetku Akademie nikdy nebyly. Bezprostředně po založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa I. v roce 1891 objednal Josef Hlávka pro potřeby institucionální reprezentace monumentální portréty císaře Františka Josefa I., protektora arcivévody Karla Ludvíka a vlastní portrét jako prvního prezidenta instituce. Jejich autory byli vynikající čeští malíři té doby jako Václav Brožík či František Ženíšek. Obrazy jsou dnes umístěny v budově Akademie a v našem seriálu jsme jim věnovali pozornost v prvních letošních číslech Akademického bulletinu.
V nastávajícím období, kdy dominantní úlohu nosiče informací převzala fotografie, se s portréty osobností české vědy i Akademie setkáváme na uměleckých dílech pouze výjimečně, většinou při příležitosti emisí různých pamětních medailí. Obdobná řada oficiálních portrétů reprezentujících posloupnou řadu osobností v jejím čele, jakou prezentuje Univerzita Karlova ve staroslavném Karolinu, v prostředí Akademie věd nevznikla a asi zpětně těžko vznikne. Přesto však samozřejmě existují skvělé portréty významných osobností české vědy, které po umělecké stránce představují skutečné skvosty, jako například Josef Božek od Antonína Machka, vynikající dobové portréty Jana Evangelisty Purkyně či Františka Palackého a jedinečný soubor portrétů velikánů v rámci uceleného cyklu kreseb Maxe Švabinského známý jako český Slavín. Pro svoji kvalitu jsou však tato díla vesměs v majetku předních kulturních institucí jako Národní galerie či Národní muzeum a jejich dlouhodobá zápůjčka není reálná s ohledem na skutečnost, že řada těchto děl je nedílnou součástí stálých instalací.
Jistě by bylo možné uvažovat o reprodukcích, případně kopiích, ale bez žádoucího důstojného efektu. Originální malba nemá v tomto ohledu konkurenci. Problémem však je, že klasické téma portrétu přestalo být v nových podmínkách doby tématem umělecké tvorby. Doba mistrů portrétu, jakými byli svého času Josef Mánes, Václav Brožík, Vratislav Nechleba či později Vladimír Sychra, neodvratně minula a pokusy současných moderních umělců na tomto poli svou výraznou stylizací působí rozpaky. Platí to i o jinak malířsky expresivně načrtnutých a svěže namalovaných obrazech připomínajících velikány historie české vědy, které vytvořil na přelomu nového tisíciletí mladý malíř Jan Štoss a které zdobí prostory Zámeckého hotelu v Třešti. Logicky se proto v případě realizace zakázky portrétu Otto Wichterleho hledala kompromisní cesta, kterou se stalo zadání zakázky vysoké škole, jež umělce po mnoho generací vychovává. Volba padla logicky na Akademii výtvarných umění v Praze, kde zejména obory restaurování uměleckých děl a ateliér klasických malířských technik stále zkoumají staromistrovský způsob malby i v nových podmínkách a ve své práci jej úspěšně aplikují. Zakázky se tak nakonec ujal akademický malíř František Remeš, absolvent malířské školy profesora Bedřicha Dlouhého z roku 1991 a dlouholetý asistent profesora Zdeňka Berana na téže škole. Vytvořil standardní portrét založený na realistickém přístupu, srovnatelný například s posledními portréty rektorské řady v Karolinu, jejichž autoři ostatně také reprezentují naši nejstarší uměleckou školu – Akademii výtvarných umění v Praze.
Jsem přesvědčen o tom, že tento portrét důstojně naplnil záměr díla, a to natrvalo zachytit a připomenout osobnost profesora Otto Wichterleho. Obraz se tak stal důstojnou poctou světově uznávanému vědci, charismatické osobnosti a prvnímu předsedovi reformované ČSAV v nových podmínkách po sametové revoluci v listopadu roku 1989. Věřím, že obdobné portréty jeho následovníků budou v kontextu nově založené sympatické tradice následovat. Vždyť přece i dnešní soudobí výtvarní umělci si jistě tak výjimečnou příležitost ke zvládnutí náročného žánru nepochybně zaslouží.
Jiří T. Kotalík,
Akademie výtvarných umění
Mezi uměleckými díly v majetku Akademie věd České republiky je i několik prací umělců z nejmladší umělecké generace. Důvodem byla programová snaha zachytit obrazovými portréty významné osobnosti české vědy a vytvořit tak jakousi galerii slavných, kterou by bylo možno využít k výzdobě reprezentačních prostor.
Portrét prof. Otto Wichterleho
František Remeš, 1996, olej na plátně, 89 cm x 68 cm
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Tento deficit byl naléhavě pociťován zejména proto, že až na výjimky portréty tohoto typu v majetku Akademie nikdy nebyly. Bezprostředně po založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa I. v roce 1891 objednal Josef Hlávka pro potřeby institucionální reprezentace monumentální portréty císaře Františka Josefa I., protektora arcivévody Karla Ludvíka a vlastní portrét jako prvního prezidenta instituce. Jejich autory byli vynikající čeští malíři té doby jako Václav Brožík či František Ženíšek. Obrazy jsou dnes umístěny v budově Akademie a v našem seriálu jsme jim věnovali pozornost v prvních letošních číslech Akademického bulletinu.
V nastávajícím období, kdy dominantní úlohu nosiče informací převzala fotografie, se s portréty osobností české vědy i Akademie setkáváme na uměleckých dílech pouze výjimečně, většinou při příležitosti emisí různých pamětních medailí. Obdobná řada oficiálních portrétů reprezentujících posloupnou řadu osobností v jejím čele, jakou prezentuje Univerzita Karlova ve staroslavném Karolinu, v prostředí Akademie věd nevznikla a asi zpětně těžko vznikne. Přesto však samozřejmě existují skvělé portréty významných osobností české vědy, které po umělecké stránce představují skutečné skvosty, jako například Josef Božek od Antonína Machka, vynikající dobové portréty Jana Evangelisty Purkyně či Františka Palackého a jedinečný soubor portrétů velikánů v rámci uceleného cyklu kreseb Maxe Švabinského známý jako český Slavín. Pro svoji kvalitu jsou však tato díla vesměs v majetku předních kulturních institucí jako Národní galerie či Národní muzeum a jejich dlouhodobá zápůjčka není reálná s ohledem na skutečnost, že řada těchto děl je nedílnou součástí stálých instalací.
Jistě by bylo možné uvažovat o reprodukcích, případně kopiích, ale bez žádoucího důstojného efektu. Originální malba nemá v tomto ohledu konkurenci. Problémem však je, že klasické téma portrétu přestalo být v nových podmínkách doby tématem umělecké tvorby. Doba mistrů portrétu, jakými byli svého času Josef Mánes, Václav Brožík, Vratislav Nechleba či později Vladimír Sychra, neodvratně minula a pokusy současných moderních umělců na tomto poli svou výraznou stylizací působí rozpaky. Platí to i o jinak malířsky expresivně načrtnutých a svěže namalovaných obrazech připomínajících velikány historie české vědy, které vytvořil na přelomu nového tisíciletí mladý malíř Jan Štoss a které zdobí prostory Zámeckého hotelu v Třešti. Logicky se proto v případě realizace zakázky portrétu Otto Wichterleho hledala kompromisní cesta, kterou se stalo zadání zakázky vysoké škole, jež umělce po mnoho generací vychovává. Volba padla logicky na Akademii výtvarných umění v Praze, kde zejména obory restaurování uměleckých děl a ateliér klasických malířských technik stále zkoumají staromistrovský způsob malby i v nových podmínkách a ve své práci jej úspěšně aplikují. Zakázky se tak nakonec ujal akademický malíř František Remeš, absolvent malířské školy profesora Bedřicha Dlouhého z roku 1991 a dlouholetý asistent profesora Zdeňka Berana na téže škole. Vytvořil standardní portrét založený na realistickém přístupu, srovnatelný například s posledními portréty rektorské řady v Karolinu, jejichž autoři ostatně také reprezentují naši nejstarší uměleckou školu – Akademii výtvarných umění v Praze.
Jsem přesvědčen o tom, že tento portrét důstojně naplnil záměr díla, a to natrvalo zachytit a připomenout osobnost profesora Otto Wichterleho. Obraz se tak stal důstojnou poctou světově uznávanému vědci, charismatické osobnosti a prvnímu předsedovi reformované ČSAV v nových podmínkách po sametové revoluci v listopadu roku 1989. Věřím, že obdobné portréty jeho následovníků budou v kontextu nově založené sympatické tradice následovat. Vždyť přece i dnešní soudobí výtvarní umělci si jistě tak výjimečnou příležitost ke zvládnutí náročného žánru nepochybně zaslouží.
Jiří T. Kotalík,
Akademie výtvarných umění
English
