Mezi filosofy nemají emoce dobrou pověst pro svůj „nízký“ původ. Jsou příliš spjaty s tělem a jeho žádostmi. Ještě nedávno byli filosofové přesvědčeni, že emoce jsou podivné animální reziduum, které musíme potlačovat. Dnes se bez emocí žádný větší obraz fungování mysli vybudovat nedá. Co vlastně emoce jsou, jaké místo mají v architektuře lidské mysli a jak může pochopení emocí přispět k vytvoření pravdivějšího obrazu člověka, se snažili zjistit účastníci mezinárodní konference Emotions and Intentionality, kterou na jaře t. r. uspořádalo Oddělení analytické filosofie Filosofického ústavu AV ČR, v. v. i.
Filosofové mají obvykle k emocím obdobný poměr jako k hříchům – snaží se jim vyhnout. Vzplanutí hněvu, lásky, žárlivosti nebo třeba strachu totiž brání jasnému myšlení. Filosof přemýšlející o jsoucnu by rád vynášel objektivní, nezkreslené soudy a v tom mu emoce příliš nepomáhají.
Povahou emocí se zabýval už Aristoteles. V návaznosti na něj a na další velké myslitele si filosofové dodnes lámou hlavu s tím, co emoce jsou a k čemu slouží. „Dovedeme si představit nějakého racionálního robota, který se bude pohybovat po světě a bude úspěšně plnit různé úkoly, aniž by měl nějaké emoční pocity? Na co tedy emoce vůbec jsou? Jakou podobu má fenomén emoce? Jaký je vztah emocí a pocitů, vztah emocí a tělesnosti, vztah emocí a myšlenek? Jak dalece jsou tyto oblasti formativní pro samotný jev, například lásku nebo strach? Co způsobuje, že máme tyto emoce a ne jiné? Existují emoce, které jsou kulturně dané, nebo jsou emoce univerzální fenomén, který můžeme najít u každého člověka? Jsou emoce výsledkem sociální konstrukce, nebo pramení z naší přirozenosti?,“ shrnul často kladené otázky koordinátor pražské konference Emotions and Intentionality Juraj Hvorecký. Další velmi zajímavá oblast, kde se podle něj nachází řada otevřených problémů, se týká vztahu emocí a umění. Jak to, že v nás vyvolá emoci například četba knihy nebo pohled na kresbu? Je pochopitelné, že v nás vyvolají emoce lidé a příroda, ale jak to, že je dokáže navodit i něco, o čem vím, že je jen kusem papíru, obrazem na stěně nebo notovým záznamem?
Pokusy o vypořádání s načrtnutými okruhy problémů, které se standardně objevují při debatách o lidské mysli, vycházejí vedle filosofických disciplín také z psychologie, jazykovědy, dějin umění a biologie. Na konferenci se objevily dokonce i pokusy interpretovat nějaká neurofyziologická data a pochopit emoce v rámci toho, co se děje v našem mozku. „V 70. letech, kdy znovu začínala debata o lidské mysli, měli její iniciátoři naturalistické představy. Šlo o to, jak člověka vysvětlit biologicky. Byl to úspěšný projekt, ale v poslední době se zdá, že naturalistické vysvětlení naráží na jasné limity. Ukazuje se, že některé představy, které se nám zdají být úplně jasné a dobře obhajitelné, se nedají dobře převést na evoluční vysvětlení,“ doplnil Juraj Hvorecký. Velmi zajímavý příspěvek, který se pokoušel evolučně vystopovat fenomén emocí, přednesla prof. Heidi Maibom z Kanady. Snažila se ukázat, že sociálně konstruované emoce, jak se o nich často mluví v literatuře – například pocit viny, jenž se zdá být vysloveně sociálním fenoménem odtrženým od evoluční historie člověka – se dá ve skutečnosti vystopovat jako fenomén autority a ponížení ve zvířecích skupinách. Šlo o to, zda u zvířat často pozorovaný fenomén, kdy si ponižovaný a odstrčený jedinec vydobude autoritu u ostatních členů skupiny, má něco společného s poměrně velmi komplikovaným pocitem viny lidí v naší společnosti. Příspěvek rozpoutal poměrně velkou debatu. Ukázalo se, že sociální konstrukce emocí má něco do sebe, že to skutečně není něco, co bychom dostávali od přírody a co bychom mohli vystopovat někam až ke zvířecímu chování.
Svět emocí není černobílý. Ani filosofové se jej nepokoušejí redukovat na jednosměrná schémata.
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Cílem konference bylo zmapovat téma emocí v širším smyslu a vedle toho se podrobněji zabývat otázkou, co to znamená, že jsou emoce zaměřeny na nějaké věci. „Většina přednášejících se pokusila ukázat, že problematika intencionality neboli zaměřenosti, kterou ve 20. století filosofové brali vážně, není příliš jasná. Řada příspěvků se snažila vztah emocí k předmětu nebo věci nějakým způsobem zpochybnit,“ upřesnil Juraj Hvorecký s tím, že ve světle hlubší vědecké analýzy se vztah mezi emocí a předmětem, který ji měl vyvolávat, v některých případech skutečně ukázal jako nepravdivý. Někteří přednášející zvolili historický pohled a pokoušeli se problém vztahu emocí k věcem ukázat ve světle velkých autorů, jako jsou Aristoteles, Descartes nebo Hume, kteří tuto debatu v minulosti zásadně obohatili. Přednášejícím šlo především o to zachytit v dílech klasiků inspirativní elementy, jež by mohly oživit současnou diskusi. „Při studiu literatury z poslední doby jsem měl pocit, že se autoři točí v jednom kruhu, používají tytéž příklady a že debata nijak nepokračuje. Zdálo se mi, že na konferenci přišli lidé, kteří sdílejí stejný pocit a nebojí se ho pojmenovat. Říkají: ‚celé to je nějak špatně, nerespektujeme fenomén v celé složitosti, pojďme si to promýšlet nanovo. Inspirujme se tím, co už tady máme, to je dobrá částečná odpověď, ale je tu stále ještě spousta další práce.´ Domněnka, že už je téměř všechno vyřešeno, vzniká, když velmi omezíme to, co chceme vysvětlit,“ dodal koordinátor konference.
Nejzajímavější diskusi vyvolala přednáška Mike Martina z Londýna, který přišel s radikální tezí, že současná diskuse o emocích je zavádějící, protože se příliš soustřeďuje na pocitové stránky emočního prožívání a opomíjí roli emocí jako motivujících faktorů. Filosofové i psychologové se podle Mike Martina zaměřují na emoce jako na vědomě prožívané mentální stavy. Například jdu po ulici a něčeho se polekám. Tuto epizodu, která trvá pár sekund a za chvíli odezní, berou jako prototyp emocí. Existují však emoce, například láska, jež musí trvat delší dobu. Ale člověk nemůže být pořád zamilovaný, neprožívá neustále vzplanutí lásky, ani nemá stále na mysli objekt své lásky. Přesto láska (nevědomě) ovlivňuje jednání člověka. Emoce mohou podle Mike Martina působit nevědomě a mají pro naše chování právě tak silné důsledky jako to, co právě vědomě prožíváme. Mike Martin ve své kontroverzní přednášce o nevědomých emocích začal citátem od Huma, který je velmi radikální a říká, že emoce jsou samy o sobě úplně prázdné, jsou čistými pocity a nikdy nebudou mít vliv na chování a nebudou nikdy racionální. Všichni mají toto stanovisko za snadný cíl útoků a ukazují, že to tak nikdy nemůže být. Martin využil tuto myšlenku k obecnější analýze. Odlišil vědomou stránku emocí, již právě prožíváme, ale zdá se, jako by neměla další pokračování (když se na ulici leknu), od nevědomého působení emocí (láska mezi partnery), které ovlivňuje naše chování. Podle něj musí mít některé emoce také hlubší stranu, která musí být motivující silou a ta nás ovlivňuje. U těch nejserióznějších autorů, kteří se zabývají problematikou emocí, nejde o vyřešení dílčího problému, ale o pochopení člověka.
„Zdá se, že emoce hrají velmi důležitou úlohu v našem fungování. Máme už určitou představu o tom, co je to chování, co to je myšlení, co je to vnímání, ale co je podstatou emocí, dosud nevíme. Tento fenomén většina autorů opomíjela jako nepotřebný. Pár lidí se mu věnovalo, ale trochu zkresleně. Toto je pokus vykreslit úplnější obraz emocí a zapojit ho do komplexního pohledu na to, co to znamená být bytostí, která má mysl,“ uzavřel konferenci Juraj Hvorecký z Oddělení analytické filosofie Filosofického ústavu. Vybrané příspěvky naleznete ve speciálním vydání časopisu Organon F v čísle 1/2009.
Josef Gabriel,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.
Filosofové mají obvykle k emocím obdobný poměr jako k hříchům – snaží se jim vyhnout. Vzplanutí hněvu, lásky, žárlivosti nebo třeba strachu totiž brání jasnému myšlení. Filosof přemýšlející o jsoucnu by rád vynášel objektivní, nezkreslené soudy a v tom mu emoce příliš nepomáhají.
Povahou emocí se zabýval už Aristoteles. V návaznosti na něj a na další velké myslitele si filosofové dodnes lámou hlavu s tím, co emoce jsou a k čemu slouží. „Dovedeme si představit nějakého racionálního robota, který se bude pohybovat po světě a bude úspěšně plnit různé úkoly, aniž by měl nějaké emoční pocity? Na co tedy emoce vůbec jsou? Jakou podobu má fenomén emoce? Jaký je vztah emocí a pocitů, vztah emocí a tělesnosti, vztah emocí a myšlenek? Jak dalece jsou tyto oblasti formativní pro samotný jev, například lásku nebo strach? Co způsobuje, že máme tyto emoce a ne jiné? Existují emoce, které jsou kulturně dané, nebo jsou emoce univerzální fenomén, který můžeme najít u každého člověka? Jsou emoce výsledkem sociální konstrukce, nebo pramení z naší přirozenosti?,“ shrnul často kladené otázky koordinátor pražské konference Emotions and Intentionality Juraj Hvorecký. Další velmi zajímavá oblast, kde se podle něj nachází řada otevřených problémů, se týká vztahu emocí a umění. Jak to, že v nás vyvolá emoci například četba knihy nebo pohled na kresbu? Je pochopitelné, že v nás vyvolají emoce lidé a příroda, ale jak to, že je dokáže navodit i něco, o čem vím, že je jen kusem papíru, obrazem na stěně nebo notovým záznamem?
Pokusy o vypořádání s načrtnutými okruhy problémů, které se standardně objevují při debatách o lidské mysli, vycházejí vedle filosofických disciplín také z psychologie, jazykovědy, dějin umění a biologie. Na konferenci se objevily dokonce i pokusy interpretovat nějaká neurofyziologická data a pochopit emoce v rámci toho, co se děje v našem mozku. „V 70. letech, kdy znovu začínala debata o lidské mysli, měli její iniciátoři naturalistické představy. Šlo o to, jak člověka vysvětlit biologicky. Byl to úspěšný projekt, ale v poslední době se zdá, že naturalistické vysvětlení naráží na jasné limity. Ukazuje se, že některé představy, které se nám zdají být úplně jasné a dobře obhajitelné, se nedají dobře převést na evoluční vysvětlení,“ doplnil Juraj Hvorecký. Velmi zajímavý příspěvek, který se pokoušel evolučně vystopovat fenomén emocí, přednesla prof. Heidi Maibom z Kanady. Snažila se ukázat, že sociálně konstruované emoce, jak se o nich často mluví v literatuře – například pocit viny, jenž se zdá být vysloveně sociálním fenoménem odtrženým od evoluční historie člověka – se dá ve skutečnosti vystopovat jako fenomén autority a ponížení ve zvířecích skupinách. Šlo o to, zda u zvířat často pozorovaný fenomén, kdy si ponižovaný a odstrčený jedinec vydobude autoritu u ostatních členů skupiny, má něco společného s poměrně velmi komplikovaným pocitem viny lidí v naší společnosti. Příspěvek rozpoutal poměrně velkou debatu. Ukázalo se, že sociální konstrukce emocí má něco do sebe, že to skutečně není něco, co bychom dostávali od přírody a co bychom mohli vystopovat někam až ke zvířecímu chování.
Svět emocí není černobílý. Ani filosofové se jej nepokoušejí redukovat na jednosměrná schémata.
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Cílem konference bylo zmapovat téma emocí v širším smyslu a vedle toho se podrobněji zabývat otázkou, co to znamená, že jsou emoce zaměřeny na nějaké věci. „Většina přednášejících se pokusila ukázat, že problematika intencionality neboli zaměřenosti, kterou ve 20. století filosofové brali vážně, není příliš jasná. Řada příspěvků se snažila vztah emocí k předmětu nebo věci nějakým způsobem zpochybnit,“ upřesnil Juraj Hvorecký s tím, že ve světle hlubší vědecké analýzy se vztah mezi emocí a předmětem, který ji měl vyvolávat, v některých případech skutečně ukázal jako nepravdivý. Někteří přednášející zvolili historický pohled a pokoušeli se problém vztahu emocí k věcem ukázat ve světle velkých autorů, jako jsou Aristoteles, Descartes nebo Hume, kteří tuto debatu v minulosti zásadně obohatili. Přednášejícím šlo především o to zachytit v dílech klasiků inspirativní elementy, jež by mohly oživit současnou diskusi. „Při studiu literatury z poslední doby jsem měl pocit, že se autoři točí v jednom kruhu, používají tytéž příklady a že debata nijak nepokračuje. Zdálo se mi, že na konferenci přišli lidé, kteří sdílejí stejný pocit a nebojí se ho pojmenovat. Říkají: ‚celé to je nějak špatně, nerespektujeme fenomén v celé složitosti, pojďme si to promýšlet nanovo. Inspirujme se tím, co už tady máme, to je dobrá částečná odpověď, ale je tu stále ještě spousta další práce.´ Domněnka, že už je téměř všechno vyřešeno, vzniká, když velmi omezíme to, co chceme vysvětlit,“ dodal koordinátor konference.
Nejzajímavější diskusi vyvolala přednáška Mike Martina z Londýna, který přišel s radikální tezí, že současná diskuse o emocích je zavádějící, protože se příliš soustřeďuje na pocitové stránky emočního prožívání a opomíjí roli emocí jako motivujících faktorů. Filosofové i psychologové se podle Mike Martina zaměřují na emoce jako na vědomě prožívané mentální stavy. Například jdu po ulici a něčeho se polekám. Tuto epizodu, která trvá pár sekund a za chvíli odezní, berou jako prototyp emocí. Existují však emoce, například láska, jež musí trvat delší dobu. Ale člověk nemůže být pořád zamilovaný, neprožívá neustále vzplanutí lásky, ani nemá stále na mysli objekt své lásky. Přesto láska (nevědomě) ovlivňuje jednání člověka. Emoce mohou podle Mike Martina působit nevědomě a mají pro naše chování právě tak silné důsledky jako to, co právě vědomě prožíváme. Mike Martin ve své kontroverzní přednášce o nevědomých emocích začal citátem od Huma, který je velmi radikální a říká, že emoce jsou samy o sobě úplně prázdné, jsou čistými pocity a nikdy nebudou mít vliv na chování a nebudou nikdy racionální. Všichni mají toto stanovisko za snadný cíl útoků a ukazují, že to tak nikdy nemůže být. Martin využil tuto myšlenku k obecnější analýze. Odlišil vědomou stránku emocí, již právě prožíváme, ale zdá se, jako by neměla další pokračování (když se na ulici leknu), od nevědomého působení emocí (láska mezi partnery), které ovlivňuje naše chování. Podle něj musí mít některé emoce také hlubší stranu, která musí být motivující silou a ta nás ovlivňuje. U těch nejserióznějších autorů, kteří se zabývají problematikou emocí, nejde o vyřešení dílčího problému, ale o pochopení člověka.
„Zdá se, že emoce hrají velmi důležitou úlohu v našem fungování. Máme už určitou představu o tom, co je to chování, co to je myšlení, co je to vnímání, ale co je podstatou emocí, dosud nevíme. Tento fenomén většina autorů opomíjela jako nepotřebný. Pár lidí se mu věnovalo, ale trochu zkresleně. Toto je pokus vykreslit úplnější obraz emocí a zapojit ho do komplexního pohledu na to, co to znamená být bytostí, která má mysl,“ uzavřel konferenci Juraj Hvorecký z Oddělení analytické filosofie Filosofického ústavu. Vybrané příspěvky naleznete ve speciálním vydání časopisu Organon F v čísle 1/2009.
Josef Gabriel,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.
English
