Husitství je období našich národních dějin vyzdvihované i zatracované více než kterékoli období jiné. Jeho chápání historiky a jeho společenské oceňování prošlo proměnami, které jsou dnes znovu předmětem zkoumání ve snaze dobrat se hlubší skutečnosti. O některých otázkách těchto proměn hovoří prof. Petr Čornej (Literární akademie, Praha).
Ve své úvaze o proměnách husitského mýtu, přednesené na nedávném setkání historiků zaujatých 19. stoletím, jste naznačil, že pochopit a vyložit minulost se staletým odstupem není téměř možné. Nicméně se toho historikové dopouštějí s nadějí, že v onom tak vzrušujícím dobrodružství, jímž je objevování a stavba obrazu té či oné doby, přece jen najdou střípek "pravé" minulosti a snad i záblesk poznání jejího ducha.
Jak se v tomto smyslu liší práce dnešního dějepisce od úsilí stejně zaměřených badatelů doby starší a proč s příchodem osvícenství "utichl šum andělských křídel", jak jste se o tom zmínil ve své přednášce Zrození husitského mýtu: problém optiky?
Nejprve se vyslovím k rozdílu mezi prací současných historiků a jejich předchůdců. Z čistě "řemeslného" hlediska bychom výraznější odlišnosti mezi badateli sklonku 19. století a počínajícího 21. století asi nenalezli. Zato se zásadně změnil a rozšířil okruh otázek, které historik pramenům klade, i optika, s níž prameny interpretuje. Pro současné badatele je příznačná snaha o mezioborový přístup, jenž umožňuje zasadit dílčí zjištění do širšího kontextu, vyjevujícího leckdy překvapivé a netušené souvislosti. Pro historika-medievistu se jako plodná ukazuje například součinnost s dějinami umění, filologickými disciplínami, archeologií, etnologií i dalšími vědami. K nejnáročnějším úkolům náleží poznávání mentality středověkých lidí, způsobu jejich uvažování i životního stylu. Do určité míry je to návrat k výzvě, s níž vyrukovala, ale na jejíž naplnění nestačila kulturní historie přelomu 19.–20. století. Spolu s tímto trendem se opětovně uznává nezbytnost pochopit a docenit středověkou religiozitu jako určující faktor dobového myšlení a cítění.
Tím se dostávám k druhé části otázky. Právě náboženskému rozměru života středověkého člověka nevěnovala až donedávna moderní nekonfesijní historiografie patřičnou pozornost. Kořeny tohoto jevu jsou ovšem starší a sahají až do závěru 18. století, kdy se v rámci převratných civilizačních změn zrodila moderní evropská věda budovaná na přísně racionalistických základech. Ta "šum andělských křídel" slyšet nechtěla, neboť Boha fakticky odvrhla a na jeho místo postavila lidský rozum. Od času osvícenství se tak zvolna prosazovala představa, že lidský rozum je nejdokonalejší realitou, schopnou pochopit i vyložit svět v celé jeho složitosti, určit budoucí směřování lidské společnosti i vysvětlit dějiny. Svým způsobem to byla a je pýcha, s jejímiž projevy se setkáváme stále, a to nejen v historiografii.
Nový pohled na husitství, který přineslo 19. století, výrazně ovlivnil, ne-li vytvořil František Palacký ve svých Dějinách národu českého. Do jaké míry vycházel ze starých textů a jak se v jeho postoji projevila jeho "změna optiky"?
Palacký byl komplikovanou osobností, podle mého mínění největší Čech 19. století, génius, jehož myšlení čerpalo z mnoha zdrojů. Osvícenský racionalismus, který jsem charakterizoval v odpovědi na předchozí otázku, byl pouze jedním z těchto pramenů. Palackého však silně formovala i rodinná náboženská tradice, příslušnost jeho předků k Jednotě bratrské. Když se Františkovi rodiče nemohli po vydání tolerančního patentu přihlásit k bratrství, přijali augšpurskou konfesi, tedy fakticky luteránství. Pro Palackého tak bylo husitství, které vnímal jako součást reformace, již od mládí hodnotou, dá se říci, téměř posvátnou. Podíváme-li se do jeho Každodeníčku, do dalších záznamů, které si vedl, i do prvních historických prací, které publikoval, zjistíme, že pozitivní obraz mistra Jana Husa a husitů měl hotový už jako dospívající mladík. Následným dlouhodobým, desítky let trvajícím studiem pramenů korigoval své názory už jen částečně, přesněji řečeno ve zpřesňující faktografické rovině, nikoliv v rovině koncepce či hodnocení. Přitom Palacký prozkoumal prameny k dějinám husitství v takovém množství jako nikdo před ním, i když úplně všechny zvládnout nemohl. Některé nebyly ještě známé, avšak především jejich rozsah přesahuje i pracovní kapacitu génia.
Z toho, co jsem uvedl, plyne, že Palacký byl názorově mimořádně pevnou osobností, měl svůj strukturovaný a hierarchizovaný hodnotový systém, který v podstatě po celý život nezměnil. Své hodnoty neopouštěl, neustupoval od nich, což je z hlediska lidského, občanského i politického obdivuhodné, ba neváhám říci imponující. Právě proto mu dělalo potíže působit v praktické politice, např. na půdě říšské rady. Nebyl totiž schopen politikaření a politických handlů.
Jak se stalo, že společnost 19. století, které bylo přisouzeno žít v době vítězství rozumu, rozvoje průmyslu, objevů vědy, odmítnutí Boha, ale také v čase romantického putování neskutečnými krajinami duší citlivých a jemných, jako byla duše Máchova – jak se stalo, že lidé této doby našli v obyvatelích středověku, v husitech, své přímé předky, vzory, nositele mravnosti a národního cítění?
Tady je třeba uvést, že František Palacký provedl zásadní obrat v pohledu na národní minulost tím, že napsal Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě tak, jak je napsal: učinil husitství největší dobou našich dějin. Osvícenci, josefinisté, katoličtí kněží i šlechtici, tedy společenská elita, mezi níž se Palacký od studentských let pohyboval, hodnotili husitskou epochu veskrze negativně. Husitství považovali za projev středověkého náboženského fanatismu, nedůstojného moderního člověka. Ten byl vyznavačem náboženské tolerance a husité i jejich protivníci byli pro něho nepřijatelní svou netolerancí. Musím ovšem jedním dechem dodat, že toleranci jako hodnotu programově vyzdvihlo teprve osvícenství…
Katoličtí vlastenci pak husitům neodpouštěli, že nábožensky rozštěpili český národ, ostatní katolíci zase hleděli na husitství prismatem protireformační tradice. Palacký ale do Čech přišel z jiného prostředí, předurčen rodinnou tradicí a vzdělán na evangelickém lyceu v Prešpurku. Proto byl jeho pohled jiný než mínění většiny vzdělanců v pozdně osvícenské, raně romantické či biedermeierovské Praze, která si na jeho velký romantický obraz husitství jako heroické dějinné epochy zvykala jen pomalu.
Palackého pojetí husitství se prosazovalo postupně, naplno až v 60. letech 19. století, a to nikoli pouze jeho zásluhou. Bylo by naivní očekávat, že v Čechách tenkrát žilo množství lidí, kteří přečetli všechny svazky Palackého Dějin. Historikovy poznatky, myšlenky a koncepci popularizovali, jak již to bývá, hlavně politikové, novináři a umělci, kteří je pochopitelně zjednodušovali, popularizovali, a tím nutně zkreslovali. Husitské díly Palackého Dějin vyšly na přelomu 40. a 50. let 19. století, v atmosféře doznívající revoluce a v následném období zmaru velkých nadějí nadlouho pohřbených Bachovým neoabsolutismem. Etnicky česká společnost se jich však chopila až po politickém uvolnění na počátku 60. let, kdy v Palackého Dějinách objevila svou velkou minulost, kterou do té chvíle postrádala. Náhle mohla obdivovat své předky, hrdinné a pokrokové husity, s nimiž se ráda ztotožnila a za jejichž následovníky se neváhala prohlásit. Nastal tak dvojí pronikavý posun. Na jedné straně tu byl evangelík Palacký, který vytvořil vědecky zdůvodněný pozitivní obraz Husa a husitství, na druhé straně jazykově česká pospolitost, z více než devadesáti procent matrikově katolická, jež Palackého pojetí husitského demokratismu vztáhla v době formování občanské společnosti k sobě samé. Poněkud zkratkovitě tak promítala vlastní ideály do vzdáleného 15. století. Tyto posuny si tehdy málokdo uvědomoval.
Míra identifikace s husity byla až překvapivá. V časech masového táborového hnutí, zahájeného v letech 1867–1868, se hojně navštěvovaná shromáždění často konala na místech spjatých s událostmi husitské historie, nad hlavami účastníků vlály prapory s husitským kalichem a chorál Ktož jsú boží bojovníci, v tehdejší variantě Kdož jste boží bojovníci, se stal doslova hitem, který s písní Kde domov můj zahajoval nebo zakončoval tyto vyhraněně politické akce, prosazující především státoprávní požadavky. I označení táborové hnutí, případně tábory lidu, je odvozeno od husitského Tábora. Navrhl jej mladičký historik Jaroslav Goll a zpopularizoval novinář Karel Sabina. Nahradili tak anglické slovo meeting, pokládané za nečeské, zatímco slovo tábor prozrazovalo vazbu na bojovou a vítěznou husitskou minulost.
Alespoň jedné závažné stránky husitství bych se ráda dotkla. Jaký je názor dnešního historika na onen spor, který vzplanul mezi věřícími "pod jednou" a "pod obojí"? Mohl prostý lid chápat, oč se tady jedná?
To je jeden z klíčových problémů studia husitské epochy. Samozřejmě existovaly propastné rozdíly mezi učeným knězem a prostým venkovským věřícím, který byl negramotný a ani do kostela nechodil pravidelně. Husitští kněží a kazatelé měli proto velmi obtížný úkol, když hodlali své reformní snahy uvést ve známost a získat pro ně podporu nejširších vrstev. Samotný fakt, že to dokázali, ovšem naznačuje, že dovedli lidi oslovit a strhnout. Míra porozumění husitskému programu v širokých vrstvách obyvatelstva však byla nepochybně rozdílná. Mistr Vavřinec z Březové, slavný husitský kronikář, vyčítal táborským kněžím, že předkládali prostým venkovanům teologické subtilnosti, které venkované nemohli pochopit. Obdobně se na tuto otázku díval Petr Chelčický, dobře znalý poměrů na jihočeské vesnici. V revolučních letech nepotkal jediného prostého člověka, jenž by rozuměl sporům o svátost oltářní, tedy problematice transsubstanciace a remanence, o niž vedli katoličtí i husitští teologové vášnivé spory. Obecně vzato však byla religiozita v husitských Čechách zjevně hlubší než v okolní Evropě. Jinak bychom husitství obtížně vysvětlili.
Tak zvaný lid je významným činitelem nejen našich dějin. Jak vnímalo tuto společenskou vrstvu doby husitství starší dějepisectví a jak ji vidělo 19. století?
To není otázka pro jeden rozhovor, ale na knihu. Pojem lid v souvislosti s husitstvím se objevuje v textech historiografické povahy už od 15. století. Tehdejší renesanční humanisté, ale i příslušníci tradičně orientované inteligence a šlechtici vnímali pojmy populus nebo vulgus s určitým despektem, někdy přímo jako "ulici", kterou lze ovládat hesly a která se dá poměrně snadno strhnout k akci. S podobnou přezíravostí se setkáváme i dnes u řady konzervativních politiků a novinářů.
V 19. století převažoval jiný pohled. Tehdy byl lid naopak takřka zbožněn. Vyplývalo to z romantického chápání vesnického lidu jako nositele mravně čistého života, zatímco moderní průmyslová civilizace, reprezentovaná městem, byla často nahlížena jako problematická, ne-li mravně rozvrácená. Ve skutečnosti šlo o aktualizaci dávného stereotypu, obsaženého už v Bibli, kde je založení prvního města dílem bratrovraha Kaina. Antika, středověk i raný novověk toto schéma převzaly. Město je prostorem hříchu, nemravnosti a zločinu, zatímco prostý život, rytmizovaný zemědělskou prací od slunka do slunka, je v souladu s přírodou, respektive s Bohem.
Prudké změny, které přineslo 19. století, tuto představu aktualizovaly i absolutizovaly. Venkovský lid byl pro romantiky i realisty nejen nositelem mravních, ale i národních hodnot. To on je solí i duší národa, protože takzvané vyšší společenské vrstvy se už rodné hroudě vzdálily. Ve druhé polovině 19. století se v reakci na nástup individualistických směrů ve filozofii a umění i na překotný rozvoj průmyslové civilizace setkáváme v českém a moravském prostředí s celou řadou významných počinů, jejichž smyslem bylo vyzvednout venkov jako strážce a uchovatele tradičních hodnot. Stačí připomenout pražskou Národopisnou výstavu roku 1895 a zdůrazňování regionálního svérázu Chodska, Českomoravské vysočiny, Podještědí, západního Podkrkonoší, Slovácka i jiných oblastí, jak je známe z knih Terézy Novákové, Karoliny Světlé, Karla Václava Raise, Aloise Jiráska, Jindřicha Šimona Baara i dalších autorů. Tato tendence ovšem souvisela i s pocitem oslabení národní jednoty, ohrožené nejen moderním individualismem, ale také sociálním a následně též politickým štěpením. Národní kolektiv, jehož jádrem je prostý lid, stojí v tomto pojetí proti jednotlivcům, kteří dávají přednost svým omezeným zájmům a svému individuálnímu prospěchu i štěstí.
(Pokračování)
Sylva Daníčková
English
