Když se ptali Martina Luthera, co dělal Bůh předtím, než stvořil svět, odpověděl: „Seděl pod břízou a řezal si proutky na ty, kdo kladou všetečné otázky.“ Tím jistě Luther neodsoudil všechno dotazování, naopak, sám velkým životním dotazováním prošel, stejně jako Giordano Bruno, jenž vyznává: „Nevěřím, že Bůh, který nám dal rozum, po nás chce, abychom jej nepoužívali.“ Napětí mezi věděním a vírou v Boha vzrušovalo jistě člověka odjakživa. Někdy se proměnilo v poznání, v osobní prožitek kosmického bytí. Tak mohl William Shakespeare zvolat v Hamletovi: „Ó Bože, chtěl bych být obsažen celý v oříškové skořápce, a při tom zářit do nekonečných prostorů!“
Otázky vědění a víry se nás dotýkají i dnes. Rozjímání vědců, zaměřené na myšlenku, co nabízejí přírodní vědy teologii a co teologie nabízí přírodním vědám, jsme připomněli v minulém čísle Akademického bulletinu příspěvkem z oblasti částicové fyziky. U kulatého stolu se letos v květnu na pozvání Akademie věd ČR a České křesťanské akademie zabýval tématem Věda a víra také prof. Petr Hájek (Ústav informatiky AV ČR, v. v. i.), který se věnoval ontologickému důkazu existence božské bytosti v díle největšího matematického logika 20. století Kurta Gödela. Další z hostí, dr. Jan Moravec (Centrum biblických studií), se po výkladu rozdílu mezi přírodními vědami a teologií pokusil vysvětlit pojem víry, dr. Ivana Macháčková (Ústav experimentální botaniky AV ČR) vystoupila s osobním svědectvím možné souhry přírodních věd s teologií. Její úvahu ve zkrácené podobě přinášíme.„Otázka vztahu mezi přírodními vědami a teologií se na těchto setkáních řešila už vícekrát,“ připomněla úvodem. „Proto se pokusím o osobní reflexi nad tímto tématem.“
Jedna z minulých diskusí se snažila zjistit, zda mezi přírodními vědami a teologií panuje lhostejnost, boj protikladů nebo jednota. Asi bychom se shodli, že to není jedno ani druhé a že přijatelnými variantami jsou nezávislost nebo dialog. Pokud mohu mluvit za sebe, preferuji dialog.
Je celkem jasné, že pokud věda vystupuje jako institucializovaná disciplína a víra se chová stejně, pak mohou vytvářet dojem, že soupeří jako dvě hlavní zvěstovatelky jediné pravdy. Ale myslím si, že toto období máme už za sebou. Většina z nás vnímá, že víra a věda nestojí proti sobě, že mezi nimi nemusí být a také není žádný rozpor. Vždyť i věda obsahuje jako hlavní premisu víru, že lidský rozum neklame: jsme schopni chápat, že jak věci vidíme, skutečně jsou. O tom nás přesvědčuje zkušenost, ale dokázat se to nedá, musíme věřit. Víra, která není karikaturou sebe samé a myslí to vážně, jistě nebude vědu odmítat, bude se snažit porozumět jí a nechat se jí obohatit.
Není třeba zdůrazňovat, že přírodní vědy a teologie se liší svým přístupem ke skutečnosti, že každá klade jiné otázky a odpovídá na ně jinými způsoby. Jako člověk – jsem přírodovědkyně, biochemička, které se nedávno z milosti Boží podařilo dostudovat alespoň bakalářské studium teologie – dobře vím, že oba přístupy běží někdy paralelně i v mé hlavě. Že to není s oním dialogem vždycky jednoduché. Přesto myslím, že si obě tyto oblasti lidského poznání mají hodně co říci. Začnu tím, proč to tak podle mého názoru je a co mohou přírodní vědy přinést teologii.
Obě zmiňované vědy chtějí pochopit, jak svět funguje, kde se vzal, kam směřuje, co to má za následky pro náš život a vztah k realitě. Věda postupuje tak, že položí hypotézu, která posléze bude buď potvrzena nebo vyvrácena, snaží se vycházet z pozorování reality přírody nebo z experimentu. Otázka samozřejmě zní, je-li možné vědeckým pozorováním přírody vyvodit si, vytušit existenci Stvořitele, existenci Boží. Je mnoho autorů, kteří tvrdí, že ano. Můžeme začít v knize Moudrosti, kde čteme: „Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí.“ Také slavný astronom Johannes Kepler řekl, že v knize přírody se Bůh zjevil právě tolik jako ve Svatém Písmu, že kdo přírodu studuje, tak se modlí a vzdává chválu stejně jako kněží při liturgii. I katolické magisterium nám říká, že rozum člověka je schopen Stvořitele ze stvoření vytušit. A konečně, jeden z největších teologů 20. století, německý teolog Karel Rahner, napsal, že člověk má vnitřní tušení Boha při každém poznávání.
Dva z nejznámějších protagonistů dialogu přírodních věd a teologie George Coyne a John Polkinghorne také vidí ve výsledcích vědy jako věřící lidé Boží působení. S těmito názory silně sympatizuji. Mohu ovšem vyjmenovat i celou řadu známých teologů, kteří budou říkat pravý opak, počínaje slavným Karlem Barthem. To však nechme stranou.
Můžete právem namítnout, že zmíněná zkušenost alespoň tušit z přírody či z vědeckého pozorování Stvořitele, je omezena na lidi věřící. Domnívám se, že tomu tak být nemusí. Člověk přijímá impuls víry ne tím, že se nechá přesvědčit rozumovými argumenty, ale proto, že k němu mluví vnitřní hlas, který ho oslovuje, neustále ho někam láká a zve, až se s tím člověk musí nějak vyrovnat. Řekla bych, že opravdu pozorné vnímání přírody, uvědomění si, co přinesla moderní fyzika a kosmologie, co přináší moderní biologie, tu neuvěřitelnou komplexitu a náhodnost, a při tom organizovanost a řád – to vše vyvolává úžas a může dát alespoň některým lidem i tušení Stvořitele.
Sledujeme-li, co se děje v rostlinné buňce na záběrech videokamery spojené s elektronovým mikroskopem – červené kuličky jsou chloroplasty, zelené pohybující se části jsou tzv. váčky, které přenášejí syntetizované proteiny… tento pohyb se opravdu v živých rostlinných buňkách děje… A druhá ukázka, síť vláken, která už směrovaně řídí pohyb váčků nesoucích určité metabolity k místům, kam je donést mají… Vůbec nevíme, proč se váček někde připojí, jinde odskočí a odnese příslušný metabolit tam, kam má – není to obraz obrovské dynamiky života? A to se odehrává v jedné buňce, kde běží současně tisíce regulačních procesů, přenosů, signálů, v jedné z milionů buněk sledované rostliny. Děje se tu něco úžasného, co napomáhá cestě poznání Boha. A chci osobně vyznat, že mně právě hluboké poznání těchto procesů na mé cestě pomohlo…
Tento vědecký obraz komplexního a stálým změnám podléhajícího světa je v docela dobré shodě s představou biblického Boha. Není to statická figura, ale Bůh živý, který neustále tvoří vše nové, vše udržuje v chodu i vše řídí. Díky pokroku ve vědeckém bádání byl vlastně znovu objeven tento Bůh živý, stále tvořící, nějakou dobu překrytý obrazem Boha-tvůrce, který se o své stvoření nestará. Jan Jandourek, katolický kněz a publicista, ve své knize Pohansko-křesťanské meditace napsal: „Neviditelného Boha nemůžeme nikdy poznat zcela. Takový Bůh by byl nutně modlou. Lze sáhnout po čemkoli na světě, abychom si Boha přiblížili, ale pak je nutno po výstupu tento žebřík odhodit, neboť Boha nelze ničím spoutat.“ Domnívám se, že obraz přírody, tak jak jej podává dnešní přírodověda, může být jedním z těch pomocných žebříků.
A teď obráceně, co může nabídnout teologie přírodním vědám?
Věda popisuje svět, jaký je, většinou redukcionisticky a často za použití matematického aparátu. Neptá se a nemůže se ptát po smyslu věcí. Většina přírodních vědců si neklade otázku, jak je vůbec možné, že svět a vesmír jsou poznatelné, že v evoluci jednou vzniklo vědomí, schopnost poznávat, schopnost reflexe a schopnost transcendence. Tím, že se neptá po smyslu, nemůže věda ani anticipovat nějaký cíl Stvoření.
Právě teologie, v tomto případě eschatologie, postuluje cíl Stvoření, naplnění v Bohu, ať už je to biblická představa nebeského Jeruzaléma, Theillardův bod Omega nebo Moltmannův mesiášský šabat.
Člověk je bytost mnohovrstevnatá, bytost vztahová a vedle rozumu má těžko popsatelné hlubinné tušení týkající se základů bytí Boha. Psychologové tomu říkají, že člověk je bytost přirozeně náboženská. Potřebuje ale své tušení rozumově zpracovat a přesvědčit se, že víra nestojí proti rozumu. Na tyto otázky, které věda neklade ani klást nemůže, odpovídá teologie. A její výpovědi jsou, podle mne, nutné k tomu, abychom mohli sestavit obraz reality v celé její šíři a komplexnosti. Přírodní vědy se v době Galileově emancipovaly od teologie a zkoumají materiální svět. Ale v Bibli nenajdeme žádné rozdělení na materiální a duchovní. Tam je všechno jednota. Dnes se mnoho teologů vrací k tomuto biblickému pojetí stvoření jako jednoty a vidí je jako posvěcené a posvátné.
Konečně, věda se neobrací ke kategoriím morálním, k úkazu dobra a zla, neřeší otázku, co MÁ být. Je z tohoto hlediska neutrální, neneutrální může být její využití technologiemi. Shodneme se, jak využívat pokusná zvířata, jaké pokusy je a není možné dělat na člověku, ale když jde o využití vědeckých poznatků, tak už k takové shodě nedocházíme. A tady vidím další úlohu pro teologii: víra zavazuje člověka k etickému životu, k hledání a konání dobra. Teologie se snaží přinášet moudrost, která by k takovému životu vedla, a poskytuje tak etický rámec, ve kterém lze správně rozvíjet život jako takový, a tedy i vědecké bádání a využití jeho výsledků.
Poslední styčný bod mezi přírodními vědami a teologií vidím v oblasti ekologie. Přírodní vědy přinášejí varovný obraz změn, ke kterým v posledních desetiletích dochází. Myslím, že tady má teologie ještě velký dluh. Nemáme poznávat, abychom ovládali, ale máme poznávat, abychom se podíleli, říká Jurgen Moltmann v knize Bůh ve stvoření. Podle něj si v dnešní situaci ohrožení nemohou přírodní věda a teologie dovolit rozdělení jedné skutečnosti a musí se snažit dojít společně k ekologickému vědomí světa. Krásně popisuje úlohu člověka jako pastýře stvoření profesor Jan Heller ve své knize Člověk, pastýř stvoření. Na základě rozboru prvních kapitol Bible říká: ‚Adam má poslání. Všimněte si, že nejenom dostal poslání, ale on to poslání MÁ. Adam má poslání zobrazovat Boha všemu stvoření a zastupovat stvoření u Boha. A Adam je v každém z nás, to není minulost, to je naše přítomnost…‘
Dovolte mi tedy vyslovit přesvědčení, že zajisté mohou teologie a přírodní vědy klidně existovat jedna bez druhé. Budou se asi rozvíjet zcela úspěšně, mohou být nezávislé, ale myslím si, že by to bylo ke škodě jich obou i ke škodě naší.“
SYLVA DANÍČKOVÁ