Následující rozhovor je úvahou nad přednáškou Slované mezi mýtem a historií, kterou přednesl na konferenci o českém romantismu loni v září Jan Randák (*1977), absolvent magisterského studia na Přírodovědecké fakultě, obor geografie-historie, po němž se však věnoval již výhradně historii. Na Ústavu českých dějin FF UK zakončil interní doktorandské studium obhajobou disertační práce na téma Smrt a umírání v revoluci roku 1848: kult mrtvých. V době našeho rozhovoru působil jako vědecký pracovník v rámci výzkumného záměru České země uprostřed Evropy v minulosti a dnes, jehož nositelem je Filozofická fakulta UK v Praze. Věnuje se českým novověkým dějinám.
Setkali jsme se v Radnicích na konferenci o romantismu 19. století, zanedlouho zase v Praze při několikadenním semináři, který se zamýšlel nad hrdinstvím a zbabělostí v české politické kultuře 19. a 20. století. Co přitahuje dnešního mladého badatele na rozsáhlé a mnoha osudovými zvraty poznamenané oblasti národní historie, která patří do sféry novodobých dějin a začíná někdy na přelomu 18. a 19. století?České dějiny, jak jsou vnímány a chronologicky rozděleny, skutečně datují český novověk někdy od vlády Josefa II., čili od 18. až 19. století. On ale především zahrnuje století devatenácté a dvacáté. Zdánlivě jsou to jen dvě staletí, z dnešního pohledu je však mezi bádáním o těchto dvou obdobích českých dějin značný rozdíl. Jak jsem se k novodobým dějinám dostal? Otázka mladického zaujetí pro studium historie. V rámci psaní seminární práce jsem se rozhodl pro revoluci roku 1848. Ta mě oslovila – a od té doby jsem se začal dál zajímat o 19. století, přičemž 20. století, i když je také součástí novověku, zůstávalo dlouho na periferii mého zájmu. V současné době jsem se začal o toto období zajímat více: konkrétně o národní, respektive historické mýty, kterých odlišné etapy onoho "krátkého století" různě využívaly, o tehdejší historické povědomí české společnosti, o využívání a de facto i zneužívání různých podob národního příběhu, o to, jak s ním tehdejší režimy nakládaly. Chronologické vymezování jednotlivých epoch je totiž mnohdy zavádějící a klade občas do dějin někdy až příliš umělé mezníky. Například Palackého příběh dějin českého národa byl aktuální jak v 19. století v době národního obrození, tak i později v období Protektorátu.
V Evropě a také v našich zemích bylo 19. století časem "jara národů", vzrušujícím údobím, kdy šířící se vlny romantismu přinášely nejen citová vzplanutí, dekadentní nálady a snové obrazy, ale i myšlenky s nárokem na "volnost, rovnost, bratrství", na svobodu jedince, která byla vztahována i na národ, na jeho svébytnost a snahy po sebeurčení. Jak Vy hodnotíte 19. století?
Toto období je často vnímáno prizmatem národního obrození jako období nanejvýš nudné, období, kdy se toho vlastně moc nedělo. To, co se dělo a co by historika mohlo zajímat, byly napoleonské války, později války další, například prusko-rakouská – ale tady se jedná o válečné dějiny, které se odehrávají tak trochu mimo českou společnost. Mne na 19. století zaujalo právě to, že pod oním jakoby nudným povrchem, jakoby nudným a fádním nátěrem se skrývá skutečně bohaté dění. Vznik a formování českého národa se všemi jeho peripetiemi, idea obrozenecké společnosti, ale i vzájemná nevraživost, určité střety, které tu probíhaly, ať už názorové nebo téměř fyzické. Karel Havlíček Borovský si například v souvislosti s polemikou nad Tylovým Posledním Čechem stěžuje své tehdejší přítelkyni, že mu někteří z Tylových stoupenců hrozili výpraskem…
Na 19. století je zajímavá jeho rozmanitost, nejednoznačnost, imaginace, vytváření národních mýtů, hledání a vymýšlení národních hrdinů, "obsluhování se" národními dějinami, které historik František Palacký skutečně konstruuje. Ve srovnání s tím mi 20. století a jeho dějepisectví připadá stále ještě příliš zahleděné do své jakoby "politické korektnosti". Bádání o 19. století už má určitý odstup a může ho reflektovat do drobných detailů, může si s tím, co bylo, pohrávat. Podle mého názoru si 20. století ještě nepřipustilo svou dějinnost a je zaměřeno na první i druhou republiku či Protektorát příliš politicky. Do kursu se v současné době dostává samozřejmě i komunistická epocha. Nemohu se ale zbavit dojmu, že úvahy o ní jsou mnohdy ještě vedeny v onom černobílém vidění historické skutečnosti. Proti tomu 19. století umožňuje zpochybňování černobílého vidění, umožňuje rozmanitější vnímání.
Romantismus, o němž badatelé říkají, že zachvátil 19. století jako požár, měl své příznivce i odpůrce. Mladý Tomáš Garrigue Masaryk si kladl otázku, proč se slabost "nežití" vyvinula právě v tomto století, a nemohl se smířit s tím, že by cit, vlastně vášeň, měla řídit moderního člověka, že "emocionalismus se staví proti racionalismu a intelektualismu", že "racionalistický ďábel vyhání se emocionálním belzebubem". Mladší Zdeněk Kalista naproti tomu hovoří s pochopením o "melancholii" doby a přijímá i romantismus v prožívání historické skutečnosti. Jak vnímáte romantismus 19. století Vy?
Dotazování se po romantismu 19. století je široká otázka, která by si zasloužila přednáškový cyklus. Jinak by vám asi na toto téma odpověděl člověk, který se zabývá dějinami literatury, jiný pohled by měl ten, kdo studuje dějiny umění, jinak by odpověděl filozof nebo historik. Já bych se rád oprostil od vnímání romantismu jako období, které se vyznačovalo nějakou konkrétní uměleckou tvorbou, a spíš bych přemýšlel o tom, co by romantismus mohl být v mentalitě tehdejší společnosti, v myšlenkách jedince. Tady pro mě romantismus znamená určité zahledění se do sebe sama. Objevování vlastní duše, příklon k přítomnosti, k subjektivitě, k individuu, příklon k citům. Pro romantismus je typická rozháranost a současně uvolnění myšlení a imaginace společnosti. To se projevuje i v českém dějepisectví odkazem na dávnou slavnou slovanskou minulost. Ať už jsou to například Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, ať už je to ve své době odborné vědecké dílo Františka Palackého. Je pro ně typická určitá, nechci říci snovost, ale zasněné přemýšlení a uvažování o národní minulosti. Vnášení vlastních i chtěných představ, oproštění od nějakých daných pravidel, která musí být dodržována. To je pro mne romantismus konce 18. století a počátku 19. století. Utrpení mladého Werthera, které vyústilo střelením se do hlavy, je svým způsobem osvobozující, je to nerespektování Desatera, individuálním činem, vykonaným z vlastního rozhodnutí. Je osvobozením mysli, ducha – někdy ale možná i pózou.
"Pro formující se český národ byla v první polovině 19. století důležitá představa vlastní slavné historie", říkáte v úvaze, kterou jste přednesl loni v Radnicích na konferenci o romantismu. K oné představě bohatých dějin patřilo vytváření mýtů, dokladů pro "velkou" minulost. U nás se tohoto úkolu ujaly dvě výrazné osobnosti českého národního obrození, Jan Kollár a František Palacký. Právě jim jste věnoval pozornost v referátu Slované mezi mýtem a historií, kde se zamýšlíte nad romantickou a vědeckou podobou Slovanů, kterou posuzujete jako dvě strany jedné mince. Jak jste k této úvaze došel?
V názvu svého příspěvku jsem dal slova romantická a vědecká do uvozovek, čímž jsem chtěl naznačit určitou relativizaci těchto kategorií. Základem mého zamyšlení nad romantickou a vědeckou podobou Slovanů v dílech dvou výrazných postav národního obrození, Jana Kollára a Františka Palackého, byla snaha relativizovat na první pohled vyhraněné a snad i protikladné kategorie: básnické dílo, které pociťujeme jako subjektivní a nevědecké, a na druhé straně dílo vědecké ve smyslu pravdivého a odborného výkladu.
Chtěl jsem se zamyslet nad tím, nakolik jsou tato díla odlišná a nakolik jsou si podobná, kde je více "té pravdy" a nakolik vlastně můžeme takto rozlišovat. Moje výchozí myšlenka byla jednoduchá: Palacký a Kollár tvořili ve stejném intelektuálním, ale především národně společenském kontextu, tvořili za stejných podmínek a se stejným cílem. Jejich tvorba spadá do období formování novodobého českého národa, který chce sám sebe "vytvořit" a pomáhá si různými berličkami. A mezi tyto berličky může – v jistém smyslu – patřit nejen literární a básnické a de facto i mytologizující dílo Jana Kollára, ale i na pramenech založené vědecké dílo Františka Palackého.
To, že oba vycházeli ze stejného kontextu, ze stejných potřeb a ze stejného myšlenkového prostředí, mě vedlo k závěru, že není třeba dělat velký rozdíl mezi Kollárovým dílem Slávy dcera či Dobré vlastnosti národu slovanského a Palackého Dějinami. Oba si svou představu českých národních dějin, onen dávný slovanský věk, slavný slovanský dávnověk idealizovali.
Na jedné straně máme jako historikové zvyk přemýšlet v kategoriích odborné historie, která by měla být pravdivá nebo by se měla co nejvíce blížit historické skutečnosti, na druhé straně ale také přemýšlíme v kategoriích historických mýtů, chápaných skutečně jako mýty, které v sobě mají určitý potenciál mystifikace, nikoli ovšem falšování, nepravdy.
Kde je rozdíl mezi odbornou konstrukcí Palackého a vizí Kollárovou? Tu budeme s největší pravděpodobností na první pohled chápat jako tvorbu mýtotvornou. Ale Palacký je pro nás stále synonymem odbornosti, byť, samozřejmě, dnešní historické bádání chápe jeho dílo jako dokument o myšlení své doby. Přesto je zde stále jistá polarita vnímání – odborná a básnická. Alespoň pro sebe jsem došel k názoru, že v určitém úhlu pohledu není rozdíl mezi oběma pohledy na konkrétní dějinnou epochu – v tomto případě na slovanskou minulost českého národa – mezi pohledem romantickým, mytickým a pohledem ve své době vědeckým.
Připomenu dva výstižné citáty z Vaší úvahy, kde říkáte: "V kontextu českého národního hnutí… mohu tvrdit, že českému romantickému dějepisectví nešlo o samotnou historickou skutečnost, která by odpovídala autentickým pramenům. Důležitější pro něj byla národní minulost jako taková, národní dějiny, které by odpovídaly potřebám formujícího se národa. V tuto chvíli nebyla rozhodující ‚pravdivost' a ‚historická realita', nýbrž chtěný obraz, byť za cenu fikce. Na důležitosti získaly v této době nad osvícenskou kritikou národní potřeby, které se obsluhovaly i romantickými fantaziemi. Jedním z příznačných ukazatelů těchto poměrů bylo ‚objevení' Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, které se staly pro následující roky závazným pramenem pro poznání a výpovědi o české národní minulosti…"
A dále: "Pro Kollára byli Slované národem velikým, slavným a památným, který se mezi všemi národy vyznačoval několika charakteristickými rysy: svou nábožností, pracovitostí, nevinnou veselostí, milováním své řeči a snášenlivostí vůči jiným národům. Slované byli mírumilovní ke svým sousedům, nebyli na rozdíl od Germánů bojovníky, ale když došlo na boj, vyznačovali se urputností a odvahou. Typický Slovan byl i pilný, způsobný ke každé tělesné i duchovní práci, svou povahou byl také člověkem veselým.
Porovnáme-li na jedné straně poetickou Kollárovu představu s Palackého odbornou, zjistíme, že se ve svých základech neliší. Samozřejmě, že historický obraz nabízený Palackým je prost kollárovského předpojatého nadšení. Je z něj patrné autorovo promýšlení problematiky a snaha o kritický přístup. Na jeho formování se však přesto podílely romantické představy, mimo jiné zosobněné Palackého vírou v rukopisné padělky…"
Potud citáty z Vašeho zamyšlení. Nicméně, práce s prameny, která je u Palackého ohromující, musela vytvořit fundament, který je bezpochyby vědecký, nikoli mytický.
To je jistě pravda. Palacký odvedl úžasnou práci. Jeho dějiny jsou dílem epochálním a do dnešní doby nepředstiženým, domnívám se i nepředstižitelným. Obdivuji, co vytvořil. Zmiňujete práci s prameny. Historik by se bez pramenů neobešel. Postavme však problematiku pramenů do jiného světla: ano, máme k dispozici historické prameny, historická skutečnost však neleží skryta v těchto pramenech. My, historikové, ať to chceme nebo nechceme přiznat, historickou skutečnost v pramenech neobjevujeme, my ji na jejich základech teprve vytváříme. My k pramenům určitým způsobem přistupujeme, víme, co v nich chceme hledat. To znamená, že si už některé prameny vybíráme, jiné necháváme stranou a při práci s nimi máme určitou představu o tom, co zkoumáme a co chceme objevit. To je jedna věc. A věc druhá, za každým historikem zůstává, co jsem se odvážil nazvat v rozvaze o Kollárovi a Palackém dobovým diskursem o Slovanech. Co to znamená? Že určitý dobový názor na Slovany 19. století už mělo. Palacký se v tomto prostředí pohyboval, tušil, jací Slované jsou. A toto své "tušení" promítal do pramenů. Šlo tak o vědecké podtržení vlastních dosavadních představ a myšlenek. Kollára i Palackého tehdejší diskurs o Slovanech ovlivňoval, radil jim, jak mají své prameny číst a co v nich mají hledat. To v žádném případě nedevalvuje práci Palackého, totéž můžeme říci o práci každého historika i v současné době.
(Pokračování)
Sylva Daníčková
English
