Předci místních obyvatel Malgašů sem přišli teprve před dvěma tisíci lety. Dnešní Malgaši jsou usměvavý a mírumilovný národ, takže byste do nich těžko řekli, že kdysi bývali obávanými lidožrouty. O podmanění jejich ostrova se přetahovali Angličané s Francouzi, kteří jej nakonec roku 1896 prohlásili za svou kolonii. Až v roce 1960 byla vyhlášena nezávislá malgašská republika. Obyvatelstva rapidně přibývá, což bohužel vede k rozsáhlému úbytku přírodních stanovišť. Stromy jsou káceny na výrobu dřevěného uhlí, mokřady přeměňovány na rýžová políčka. Přitom ztráta zdejší přírody je nenahraditelná. Velká část zde žijících druhů včetně známých lemurů, makiů, mnoha chameleónů či denních gekonů felzum jsou endemité a nesetkáme se s nimi nikde jinde na světě. Z hnízdících ptáků je to např. plných 51% druhů.

Na naší cestě jsme se dostali na sever za ksukoly, k mizejícímu jezeru Alaotra, užili si atmosféru metropole Antananariva i dobrodružnou výpravu na jih do trnitého buše. Hlavním úkolem naší expedice byl ale ornitologický průzkum pralesa Vohimana, který vlastní společnost MATE (Man and the environment) a která usiluje o záchranu tohoto doposud neporušeného území. Díky zázemí a vstřícné atmosféře, kterou nám zaměstnanci společnosti poskytli, jsme mohli prožít úžasných 5 týdnů v nitru pralesa, 1,5 hodiny od nejbližší vesnice. Samozřejmě, že pobyt v tropech měl i stinné stránky – potýkání se s hladem, horkem, kopcovitým terénem v neprostupném lese bez cest, suchozemskými pijavicemi, které musíte seříznout nožem jedním rychlým pohybem, pouštními blechami, které kladou vajíčka do nehtových lůžek či občasnými horečkami. Přesto mi nezbývá, než cestu na Madagaskar případným zájemcům o tropické kraje doporučit. Neohrozí vás tu totiž žádní smrtelně nebezpeční živočichové, pokud berete antimalarika, pak ani nemoci. Obyvatelstvo je většinou velmi milé a kriminalita je tu díky tradičnímu zakořeněnému systému příkazů a zákazů nízká.