O tom, jak rozvedené matky hodnotí podíl otců na péči a na výchově po rozvodu, jsme se již zmínili v části věnované mateřství a výchově. Mezi komunikačními partnerkami převažuje postoj, kdy nevnímají otce jako plnohodnotného rodiče, který přebírá část zodpovědnosti a tak se s nimi dělí o rodičovské povinnosti. Výjimečné nejsou naopak ani případy, kdy otec nemá o styk s dětmi takřka žádný zájem (tak je tomu podle čtyř žen ze vzorku).
On to bere tak, že když mu je já jednou za čtrnáct dní, že když on si je vezme, takže já mám volno a můžu si třeba vyjet na výlet a nebo jít kamkoliv. Do společnosti a nebo to. A to on jako nechtěl. Tak si vymínil, že když už se rozhodovalo o tom, že ty děti budou v mé péči. Sepsal podmínky toho styku a tam si vymínil, že si je bude brát pouze první víkend v měsíci. (Věra, dcera 13 a syn 9 let, učitelka)
Ty kontakty jsou opravdu - , během roku se vidí tak jednou, dvakrát. Většinou je to třeba u té babičky, u té bývalé tchýně, protože syn tam jezdí pravidelně. Babičku má moc rád a oni jeho taky. A náhodou, když tam na sebe narazí. Kluk by k němu rád jel, nebo rád by ho navštívil, vždycky říká, ale můj bývalý muž nějak nemá o toto zájem. (Simona, syn 8 let; syn 3 měsíce; na MD)
Pokud jsou děti po rozchodu svěřeny do výhradní výchovy matce, otec dětí jí většinou neposkytuje pomoc a podporu při výchově a péči o děti. Ženy jen zřídka vnímají čas, který děti tráví se svým otcem, jako volný čas, který mohou využít ke své osobní potřebě. Kontakty dítěte s otcem matky spíše považují za další z mnoha úkolů, jež je potřeba zajistit – málokdy s nimi mohou předem pevně počítat, musí se operativně domluvit s otcem, případně ho i ke kontaktu přesvědčit, musí se domluvit s dětmi a připravit je na styk s otcem a někdy musí dokonce i vymyslet program setkání. Ukazuje se, že matka mnohdy nadále funguje jako prostředník vztahu otce s dětmi. Tím je pak dáno také to, že je v její moci vztah případně ovlivňovat i úplně zrušit. Zároveň není s podivem, že v těchto případech je pro matku snazší na otcův podíl na výchově rezignovat a s radostí akceptovat situaci, kdy otec o děti neprojevuje žádný zájem:
(To jsem se ho musela zeptat:) Pojedete na kola jezdit, šel bys s nimi na to kolo. Tak on je pak vzal na to kolo. Takže jako iniciativa nějaká samostatná ne. (...) No, jenže teďka manžel je v Anglii. (...) Takže teďka nemusí chodit nikam, sice já tím pádem jsem dvacet čtyři hodin dvanáct měsíců pořád v permanenci, ale to jsou všichni rodiče, že jo. Takže to je úplně jako v pohodě, ale zas tam není místo, že bych někde trajdala, a měla nějakého partnera, nebo něco. (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)
V dalších případech otcové sami určují, kdy a jak se budou dětem věnovat. Matka tak nemá možnost volně předem plánovat čas, který by mohla strávit bez dětí. Navíc se jedná spíše o výjimečné, ne příliš časté okamžiky, během kterých otec zařazuje děti do svého programu, ale nevěnuje se jim cíleně a samostatně:
Když měl čas, chuť a peníze, tak si je vzal. (Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka)
A je to tak, že opravdu si je vezme na jeden den, takže je to otázka nějakého výletu, někam zajet na hrad, zajet na kolo. V zimě zalyžovat, ale je to strašně málo. Je to, napočítala bych to na prstech ruky, za celý rok je to možná deset návštěv. Je to tak málo. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
Sám ne, většinou s nějakou partou lidí. V rámci nějakých večírků a tak. Tak si je tam prostě bere k tomu. Ale jako, že by vyloženě jako zařídil víkend pro ně, aby to bavilo je, tak to jsem ještě teda neslyšela. (Pavla, syn 15, dcera 12 a syn 11 let, právnička ve státní sféře)
Pokud v těchto případech kontakt probíhá, má spíše podobu občasných návštěv a nepravidelných akcí, trvajících maximálně půl dne. Děti u otce nezůstávají přes noc, případně tráví s otcem čas u jeho rodičů a ve skutečnosti se o ně starají spíše prarodiče. V některých případech kontakty pomalu časem řídnou až zcela ustávají; v jiných nejprve po dobu několika let otec nejeví o kontakty zájem a začíná je teprve později obnovovat.
V těchto případech, kdy otec neprojevuje o děti zájem takřka žádný nebo jen občasný a nepravidelný, hodnotí matky účast otce buďto neutrálně, nebo negativně. Litují, že otec o děti nejeví zájem, zejména kvůli dětem samotným, jelikož si uvědomují, že dětem tatínek chybí. Mnohdy jsou ale zároveň spokojenější, když se děti s otcem nestýkají, jelikož mají strach, že otec se o děti adekvátně nestará a není schopen zajistit jejich potřeby. Zde je ovšem těžké určit, zda nedůvěra matky je důsledkem nebo naopak příčinou otcova nezájmu.
Třeba dětem, tomu nejmladšímu, který je samej alergik a astmatik, tak je měl je na víkendu, nedává jim léky, chodějí pozdě spát. Navíc teda ve větší míře užívá alkohol. Čili jsou děti účastny jako těchhle těch jeho seancí, kdy nechodějí spát a bohužel, vím, že ta situace je taková. (Pavla, syn 15, dcera 12 a syn 11 let, právnička ve státní sféře)
Ve zkoumaném vzorku je ale možné odlišit skupinu pěti matek, které jsou s otcovou účastí spokojené a pozitivně hodnotí jeho zájem o děti i aktivity, které s dětmi sdílí. K těmto ženám v současnosti patří Naďa: Nikdy jsem nemusela obvolávat, nezapomeň na děti, on o ně zájem měl. Je přitom zajímavé, že Naďin bývalý manžel neplatí pravidelně výživné a stále ještě jí dluží podle jejích slov 40 000 Kč, ona ale raději peníze nevyžaduje, aby nenarušila jeho vztah k dětem a aby nedošlo ke zhoršení vzájemného vztahu mezi rodiči. Podobně spokojená je i Petra, Markéta a Dana – ve všech případech děti víceméně volně cirkulují mezi domácností matky a domácností otce, rodiče jsou schopni se dohodnout podle momentální situace, kde bude které dítě ve kterou dobu. Otcové i po rozchodu hrají repertoár „vychovatele“, mají u dětí autoritu a podílejí se i na péči o děti. Tyto matky hodnotí zájem otce o děti velmi pozitivně – nejen proto, že vidí, že to dítěti dělá radost, ale také proto, že jim to umožňuje disponovat volně určitým časem, kdy se nemusí samy o děti starat; umožňuje jim to mít i svůj vlastní volný čas a zájmy, případně se více věnovat práci – mnohdy dokonce lépe, než když žily v úplné rodině s víceméně tradičním rozdělením genderových rolí.
Ale ty jeho pražské aktivity dělá zodpovědně a dobře. Jsem v klidu a můžu se tím pádem věnovat práci, což mi všichni závidí kamarádky, matky. (Linda, syn 3 roky, koordinátorka v kulturním centru)
To, zda bývalí partneři projevují žádný, nepravidelný nebo naopak vysoký zájem o své děti, lze do určité míry vysvětlit jejich otcovskou participací již v období před rozchodem, dokud rodina ještě fungovala jako „úplná“. Šest žen ze vzorku poukazuje na to, že otec nejevil velký zájem o své děti ani před rozvodem a po rozvodu se situace nezměnila. Rozvod tak neznamenal výraznou změnu pro každodennost matky ani dětí: Jako vyrovnávaly se s tím poměrně snadno, protože otec už před rozvodem téměř nebyl doma a o děti nepečoval, nestaral se a roli otce neplnil. Čili jako tam žádný strádání nebylo (Pavla, syn 15, dcera 12 a syn 11 let, právnička ve státní sféře). Dvě ženy, Linda a Dana, zase přičítají přetrvávání otcova zájmu o děti tomu, že již v době trvání partnerství se výrazně podílel na péči o ně, a to i o velmi malé děti. Kontinuita otcovy účasti ale nevysvětluje vše: v některých případech se naopak před rozchodem otcové o děti ochotně starali a věnovali se jim, zatímco po rozchodu se jejich zájem vytratil (to je případ Kamily a Sylvy; tyto dvě matky jsou také nejvíce rozčarované otcovým nezájmem o děti). Na druhé straně Markéta a Petra uvádějí, že po rozvodu se zájem otce o děti podstatně zvýšil – začal s nimi trávit samostatný čas, věnovat se s nimi společným koníčkům a ve výsledku se stal „lepším“ otcem, než jakým byl před rozchodem.
Gatekeeping?
Matky po rozvodu jsou zejména v diskurzu militantních otců často obviňovány z toho, že brání otcům v kontaktu s dětmi; že nemají zájem o to, aby se zachovaly kontakty mezi otcem a jeho dětmi a uzurpují si děti pro sebe. Nejprve těží z výhody, že snadno získávají děti do své výhradní výchovy, později je využívají jako zbraně v rozvodových přích a případně je i navádějí proti otci.
Podle některých zharaničních autorů mohou ženy jednat jako „gatekeepers“ (strážci brány), kteří nechtějí muže vpustit do domény rodiny, ve které jako jediné měly ženy tradičně převahu [Allen, Hawkins 1999: 199–212]. Vzhledem k přetrvávajícímu nerovnému rozdělení práce v domácnosti a při péči o děti některé ženy nacházejí satisfakci v pocitu moci a kontroly nad tím, co se děje v soukromé sféře: na oplátku za vyšší pracovní zátěž získávají respekt a autoritu uvnitř domova. Neumožňují nebo alespoň neusnadňují za tímto účelem mužům převzetí části odpovědnosti za péči o děti a domácnost, poukazují na jejich neschopnost a zdůrazňují svou vlastní nezastupitelnost. To jim umožňuje valorizovat svou identitu ženy a matky a upevňovat své sebehodnocení a sebedůvěru. Po partnerském rozchodu se může tato tendence projevit v neochotě přenechat otci podíl na zodpovědnosti a péči o dítě, v pochybování o jeho rodičovských schopnostech a dokonce v aktivním bránění kontaktů otce s dětmi. O tom, nakolik se ženy v soukromé sféře takto skutečně chovají, se vedou diskuse. Podle amerického výzkumu Sarah M. Allen a Alana J. Hawkinse z roku 1999 se jako „gatekeepers“ chová přibližně pětina žen v populaci – zdůrazňují svou vlastní zodpovědnost za domácnost a stanovují příliš vysoké standardy pro domácí práce, péče o domácnost představuje hlavní sféru potvrzování jejich identity a lpí na genderovém rozdělení rolí v rodině. Tito autoři ale také upozorňují, že nelze odhalit směr kauzální závislosti – to, že ženy vykazují postoje bránící mužům ve vstupu do „ženské“ domácí sféry, může být příčinou, ale i může to být i pozdějším důsledkem nízkého zapojení muže do výchovy dětí a péče o domácnost. Podle Lynne Segal [1990] je fenomén domácí „nadvlády“ žen diskutabilní. Může sice ženám dávat pocit vlastní nenahraditelnosti a exkluzivní důležitosti pro své děti, ve skutečnosti je spíše dalším důkazem jejich nerovného mocenského postavení ve společnosti obecně [Segal 1990: 48].
Klademe si otázku, zda se tato tendence nějakým způsobem potvrzuje ve vyprávěních našich komunikačních partnerek, případně jak ji matky samy interpretují. Je pravda, že svěření dítěte do výchovy matce je většinou dotázaných považováno za samozřejmé. Časté jsou případy, ve kterých není otázka svěření do výchovy vůbec vznesena – pro všechny zúčastněné je samozřejmé, že děti zůstanou s matkou a otec se s nimi bude vídat spíše výjimečně. Je také pravdou, že matkám toto uspořádání vyhovuje a pokládají ho za „přirozené“; nezpochybňují očekávání, podle kterého je postarat se o děti po rozvodu hlavně jejich povinností. I když otcova nezájmu částečně litují, v podstatě připouštějí, že je to pro ně takto pohodlnější:
A u toho na té sociální jsem se dozvěděla, že nemá zájem pečovat o žádné z našich tří dětí. (...)Takže na jednu stranu to bylo bezvadný, že on bude jinde, my tady a nebude se do nás dál plést. Na druhé straně říct, že nemám zájem o žádné z dětí, o které předtím vždy měl zájem, vždycky se jim věnoval, to nemůžu říct. (Kamila, dcery 35, 30 a 23 let, školní psycholožka)
Ukazuje se, že toto uspořádání je mimo jiné důsledkem uspořádání pracovních kariér a aspirací v páru – zatímco muž většinou nemůže svou práci náhle přizpůsobit rodinným povinnostem, žena již před rozchodem upřednostňovala péči o rodinu před kariérou a volila si práci tak, aby ji mohla s rodinou kombinovat. Po rozchodu jsou pak děti svěřeny matce v důsledku tohoto uspořádání . Paradoxně ale matky, aby samy uživily svoje děti, musí svou pracovní aktivitu zintenzivnit; aby ale mohly nadále kombinovat práci s péčí o děti, volí formu málo kvalifikované, ale flexibilní vedlejší pracovní činnosti.
Nakonec samozřejmě on usoudil, že bude lepší, když Radek zůstane v mé péči. Protože on jako kvůli té své práci by neměl čas jako ho nějak opatrovat a tak. Kdežto já jsem v té době byla pořád ještě jako doručovatelka, takže tam to bylo jako v pohodě. Já jsem měla čas na něho, ty finanční prostředky teda nebyly, to bylo špatné. Já jsem měla tři zaměstnání jako v té době. Abych jako vyšla. (Petra, syn 13 let, poštovní doručovatelka)
V některých případech vzniká konflikt, ve kterém jsou děti skutečně používané jako prostředek nátlaku, ať už ze strany ženy nebo muže. Tento konflikt se ale netýká jen přímo dětí a jejich výchovy, jeho počátky je možné situovat ještě daleko před samotný rozchod. Postupně do něj vstupuje vše, co se rozchodu a vztahu mezi rodiči nějakým způsobem týká, včetně výchovy dětí. Děti se pak skutečně stávají nástrojem vydírání a rodiče přestávají vnímat jejich primární zájem. Hlavním zdrojem konfliktu bývají finance a majetkové vyrovnání, případně za ním stojí emocionální a citová nevyrovnanost rodičů.
Veronika (dcera 15 let, uklízečka) jako jediná z žen otevřeně přiznává, že bránila otci v kontaktu proto, že nevyhověl jejím požadavkům ohledně majetkového vyrovnání. Její bývalý manžel vyžadoval kontakt soudní cestou a ona postupně ustoupila a styky umožnila. Stále mu ale v současnosti není ochotna vyjít vstříc a akceptovat, když on nerespektuje soudně dohodnutou dobu předávání dětí, operativní dohoda mezi rodiči není možná. Pokud mezi rodiči přetrvává ostrý konflikt, zrcadlí se tedy takto i v jejich vztahu k dětem.
Rozhodně se ale nejedná jen o to, že by výhradně matka bránila otci v kontaktu s dětmi a očerňovala jej před nimi. Matky poukazují také na relativně časté případy, kdy otec žádá děti do své výhradní výchovy, aby tak matku vydíral. Nejprve totiž žádá u soudu o svěření dítěte do své výhradní výchovy, zároveň usiluje o maximální snížení výživného, a posléze o dítě ztrácí veškerý zájem, i když matka jeho kontakt s dětmi podporuje (s tímto vývojem se setkaly čtyři komunikační partnerky).
Matky ze svého pohledu většinou pokládají za přirozené a správné, že děti budou v jejich výhradní výchově. Nedokáží si představit, že by se otec staral o děti sám, pokud to nikdy předtím nedělal. Neberou proto jeho snahu vážně, myslí si, že by každodenní péči o dítě nebyl schopný zvládnout. Nechápou, proč by tomu mělo být po rozchodu jinak než tomu bylo před rozchodem.
... já jsem tak nějak přirozeně se domnívala, že si je bude brát jednou za čtrnáct dnů, že si bude brát občas na nějakou tu dovolenou, že si je bude brát na nějaké svátky (...).(Věra, dcera 13 a syn 9 let, učitelka)
To bych řekla, že byla jenom taková trošičku póza, protože já mám toho staršího syna těžce postiženého. Neslyší, ne, od narození, ale po zápalu mozkových blan ohluchnul, takže manžel věděl, že je na mně velice závislý a já jsem ho i učila v té době. A více méně je na mně do dneška závislý, co se týká logopedické péče. Takže věděl, že by mu asi nemohl poskytnout takový servis. (Marie, synové 15 a 10 let, učitelka)
Představte si, že když tam došlo takové to pozvání jednání o dětech, tak on byl přesvědčen, že on je dostane do péče. Což teda jsem jako byla dost překvapená, že se o ně chce starat. Nedokázala jsem si představit, kdyby se o ně měl starat jako dvacet čtyři hodin. (Katka, dcery 22 a 19 let, zdravotní sestra)
Ženy neberou snahu muže o svěření dětí do své péče vážně částečně také proto, že zpětně přestává o děti jevit zájem a odmítá platit výživné. Je ovšem otázkou, zda tento nezájem není v některých případech také důsledkem toho, že otcům není umožněn takový podíl na výchově, jaký by si představovali. Pro matky to ale spíš představuje důkaz toho, že se o děti ve skutečnosti nechtějí starat, stejně jako o ně primárně nepečovali ani před rozchodem. Ostatně pokud žena toto přesvědčení o přirozenosti svěření dětí do vlastní výhradní výchovy nesdílí, její okolí jí dává tak jako Lindě pocítit, že nesplňuje normy „dobrého mateřství“, že jde svým způsobem proti hlavnímu proudu normativního očekávání. Linda (syn 3 roky, koordinátorka v kulturním centru) má syna s bývalým manželem ve střídavé výchově a pro její rodinu je podle jejích slov nepřijatelné, že dítě má dva domovy. Stejně tak by bylo nepřijatelné, kdyby byl syn svěřen do výchovy otci. Okolí ji proto stále popouzí, aby žádala o svěření syna do své vlastní výchovy, i když ona hodnotí toho uspořádání jako správné a všem vyhovující.
Proč matky případně otci v kontaktu brání? Zde je několik nejčastějších důvodů, kterými matky vysvětlují své chování:
Já jsem ho nenechala, protože já nebudu běhat v noci po policajtech v Londýně a. Protože nevím, v jakém je psychickém stavu, jestli má léky a takové věci. Takže ona to není žádná sranda. To by mi řekli, že jsem já na hlavu, že jsem ho nechala s nima někde. (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)
(...) ale vzhledem k tomu, že nebyl dobrej otec a ani není dobrým otcem, tak si myslím, že by tam figurovat vůbec neměl. (Pavla, syn 15, dcera 12 a syn 11 let, právnička ve státní sféře)
Mnohdy si ženy kladou otázku, zda mají o tomto negativním charakteru s dětmi mluvit, aby nebyly nařčeny z „pomlouvání“ nebo očerňování. Většinou se domnívají, že děti si postupně o otci udělají obrázek samy a odhalí jeho skutečný charakter; nemají zájem otce před dětmi hájit. Někdy právě z tohoto důvodu podle svých slov naopak otci v kontaktu nebrání, protože chtějí, aby si o děti o otci samy udělaly (negativní) představu: To nebyl smysl, protože je to jejich otec a já jsem měla zájem, aby pokud možno se s ním teda normálně jako s rodičem mohly stýkat. Ať si ten obrázek udělají samy. (Kamila, dcery 35, 30 a 23 let, školní psycholožka)
Když byl ochoten vzít, tak si je vzal, ale asi dvakrát se stalo že jsem mu je nedala, protože už jsme měli jiný program. On prostě najednou zavolá v pátek večer, zítra si beru děcka. Já povídám, že už pro ně něco mám. Tak to zuřil, že on má na ně nárok ze zákona, že má to soudní rozhodnutí. Ale že si je třeba tři měsíce předtím nevzal, tak to ho nezajímalo.(Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka)
A já jsem zase řekla, že umožním jako ten styk jako otec, syn, že tam nebudu bránit. Že pokud nebudou důvody jako třeba nemoc, kdy musí ležet doma, tak nemůžu ho dát jako nemocnýho. (Petra, syn 13 let, poštovní doručovatelka)
Ale, když třeba je na horách, nebo na dovolené a vím, že tam je i ten druhej kluk a ještě přítelkyně, tak to mně vadí. (...) Vadí mi to, to mám pocit, že jak vzala synovi otce a mně manžela, tak mně vezme syna, nebo mám pocit, že se tak nějak cítím taková ohrožená jakoby tím jak to je. Ale vím, že na tom nic nezměním. To mi hrozně vadí. (Petra, syn 13 let, poštovní doručovatelka)
Jiným ženám ale naopak přítomnost nové partnerky v domácnosti otce jejich dětí nevadí, některé ji dokonce kvitují s povděkem, jelikož mají jistotu, že o děti je skutečně postaráno díky přítomnosti osoby ženského pohlaví.
Samozřejmě tady tohle bylo zhruba tři, čtyři měsíce, pro mne teda to bylo možná víc jako strádání, kdy ty děti na ten celý víkend odjely, já jsem najednou zůstala zavřená sama v bytě, kdy jsem tady tohle nikdy neznala, že jo. (...) Tak samozřejmě ty deprese ty byly nejhorší, když jsem vlastně tady byla sama. Takže děti jsou po rozvodu u mne, a po třech letech můžu říct s čistým svědomím, že táta si je téměř vůbec nebere. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
A samozřejmě i ty vztahy byly takový, no děti byly malý, tak třeba Radek - táta jejich, chtěl třeba, aby s ním někam jely, oni nechtěly, to zas jejich rodina probrala tak, že je navádím. Tak to jako nebylo. Oni byly prostě malý. (Naďa, dcera 14 let, syn 11 let; syn 1 rok, učitelka)
Na druhé straně mnoho komunikačních partnerek podle svých slov kontakt otce s dětmi podporuje, domnívá se, že je pro děti pozitivní a mají na něj nárok. Přestože pro ně samotné to není příjemné a vyžaduje to od nich určité úsilí či přemáhání se, ve stycích otce s dětmi nebrání a jsou přístupné dohodě.Pokud se objevují situace, kdy matka nelegitimně brání otci ve styku s jeho dětmi, jsou její důvody k takovému počínání z jejího pohledu logické a obhajitelné. V mnoha případech jsou i z vnějšího pohledu logickým vyplynutím situace. Skutečně pozitivně hodnotí rodičovský vztah svého bývalého partnera k jejich společným dětem jen velmi málo žen. Většině nejsou jejich kontakty z různých důvodů příjemné nebo je jen tiše trpí. Toto zjištění ukazuje na to, nakolik je obtížné po rozvodu zachovat mezi partnery takový vztah, aby mohli i nadále být společně rodiči. Stojí je to mnoho přemáhání a emocionální práce, navíc to mnohdy vyžaduje určitý čas, než se situace uklidní a přestane bezprostředně působit konflikt, který provází proces rozchodu.
Ačkoli tedy existují výjimky, otcova participace na péči a výchově dětí po rozvodu v případech, kdy jsou děti svěřeny do výhradní výchovy matky, je spíše nízká. Ne všichni otcové, kteří mají soudem určen kontakt s dětmi každý druhý víkend, jak tomu nejčastěji bývá, se skutečně podle tohoto scénáře s dětmi stýkají. Někteří se s dětmi nevídají skoro vůbec, jiní spíše výjimečně a nepravidelně podle svých vlastních možností. Navíc se ukazuje, že míra otcovy participace je proměnlivá v čase: její intenzita postupně klesá s tím, jak děti rostou, případně on sám zakládá novou rodinu či se stěhuje do větší vzdálenosti. V jiných případech zase naopak trvá, než se uklidní emoce rodičů rozvířené rozchodem, než spolu rodiče začnou být schopni konstruktivně komunikovat a než se ustálí určitý režim vzájemných kontaktů. Matky tak nejenže nesou na svých bedrech větší díl ekonomických nákladů spojených s péčí o děti, navíc se s otcem nedělí ani o nároky a povinnosti spojené s výchovou dětí. Otcové se ocitají mimo rodinu, v jejímž „čele“ dříve stáli, a stávají se jejími občasnými a dobrovolnými návštěvníky. V některých případech je jim do bývalé rodiny odmítán přístup – pokud se matka domnívá, že její bývalý partner jako otec nepřináší dětem nic dobrého a není schopná jiným způsobem řešit spory, které s ním sama má. Mnohdy ženy odmítají plnit úlohu aktivní zprostředkovatelky vztahu mezi otcem a dětmi po rozvodu, nebo se nechtějí přizpůsobovat mužovým měnícím se plánům; pak je pro ně pohodlnější, když styky mezi otcem a dětmi ustanou.
