Z monitoringu tisku

Šéf Akademie věd: Mladí vědci se vrátit chtějí. Jenže je odrazují čeští politici.

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Vladimír Wagner

 (1911–2008)


Ani dějiny vědy často nebývají spravedlivé. Mnoho talentů z různých příčin nedostane možnost se plně rozvinout a jejich jméno se tak nezaskví v análech příslušného vědního oboru dostatečným leskem. V našich zemích v minulých desetiletích hrála v tomto ohledu klíčovou úlohu politická situace a represe režimu proti jeho skutečným či domnělým odpůrcům. Pro postižené ale existovala jedna cesta, jak povědomí o své osobě a zejména svém vědeckém potenciálu přece jen zvýšit – sepsat dostatečně čtivé paměti. Platí to i o významném českém mikrobiologovi a imunologovi Vladimíru Wagnerovi, jehož sté výročí narození jsme si 10. května připomněli.

25_1.jpg
Nakladatelství Galén v roce 2003 vydalo knihu vzpomínek Vladimíra Wagnera pod názvem Symptomy bezmoci.

V roce 1939 nastoupil V. Wagner po promoci na Lékařské fakultě (LF) UK, vojenské službě a po krátké praxi v Ústavu patologické anatomie LF UK do Bakteriologického a sérologického ústavu téže fakulty, který tehdy vedl Ivan Honl. Na novém pracovišti se setkal s mnoha vědci, kteří v budoucnosti velmi výrazně zasáhli do dějin české i slovenské mikrobiologie a příbuzných oborů, jako byli například Honlův nástupce na postu vedoucího František Patočka, Ivan Málek nebo Dionýz Blaškovič. Mnoho pracovníků ústavu včetně Vladimíra Wagnera, který v době okupace pracoval na bakteriologickém oddělení nemocnice v Uherském Hradišti a později ve Státním zdravotním ústavu, se zapojilo do protinacistického odboje i do květnové revoluce v roce 1945. V těchto časech se V. Wagner dokonce rozhodl vstoupit do komunistické strany. Opojení z něj však vyprchalo mnohem rychleji než z jiných, a tak již v roce 1946 svoji stranickou knížku odevzdal zpět. Šlo ovšem o osudový krok, který se mu později nepříjemně vrátil.

25_2.jpg


Prozatím se ale jeho kariéra rozvíjela velmi slibně – v roce 1946 se habilitoval z oboru mikrobiologie a vyšla také učebnice mikrobiologie pro ošetřovatelky, kterou za války napsal s Ivanem Málkem. Přišel však únor 1948 a Wagnerova pozice na fakultě se prudce zhoršila; byl donucen odejít do Plzně, kde pomáhal budovat Ústav mikrobiologie a imunologie na tamější LF UK. I zde se časem dostal pod tlak lidí, kteří jej obviňovali z nedostatečné vstřícnosti k novým sovětským „učením“. Vědecky nicméně nepřestával pracovat – velkou pozornost věnoval například autoimunitním reakcím v lidském těle. Nakonec i z finančních důvodů přešel v roce 1954 jako primář na Bakteriologické a sérologické oddělení Nemocnice Na Bulovce do Prahy. V té době se mu podařilo mj. obhájit kandidátskou práci věnovanou revmatologické imunologii (1958) a vydat již dříve připravenou knihu o základech imunologie. Co se mu však nepovedlo, byl přechod na některé pres-tižní vysokoškolské pracoviště. K projednání se nedostala ani jeho žádost o udělení doktorské hodnosti, kterou podal v roce 1959. Wagnerovu kariéru jako primáře nemocničního oddělení ukončila tvrdá represe na počátku šedesátých let; byl obviněn, že pravidelné schůzky s kruhem přátel, na nichž pochopitelně padala mnohá kritická slova na adresu režimu, měly ve skutečnosti spiklenecký charakter. Nakonec byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení za podvracení republiky, přestože delikt měl výhradně verbální charakter.
Po podmínečném propuštění nemohl najít odpovídající zaměstnání, a tak musel na nějakou dobu nastoupit jako pomocný stavební dělník. Teprve poté se mu podařilo zakotvit v Krajské hygienicko-epidemiologické stanici (KHES) Středočeského kraje, kde zaváděl některé nové diagnostické metody a pomalu se vracel i k čistě vědecké práci. Roku 1967 získal místo imunologa v Ústavu pro matku a dítě. Zde se věnoval především radioimunologické diagnostice a imunoglobulinům. Když se v ústavu na počátku tzv. normalizace rychle zhoršovala atmosféra, přijal Vladimír Wagner nabídku práce v Otolaryngologické laboratoři ČSAV, kde se měl zabývat otázkami nádorové imunity a vlivu ionizačního záření. Do nové práce vkládal velké naděje, které však byly rychle zklamány. Již ke konci roku 1972 musel odejít do důchodu. I v důchodovém věku však přesto pracoval, dlouhou dobu strávil v KHES Středočeského kraje. Po roce 1989 se dočkal částečné profesní satisfakce, když byl s účinností od 1. prosince 1993 jmenován profesorem mikrobiologie a imunologie. Životní dráha Vladimíra Wagnera se dovršila v roce 2008.
MARTIN FRANC,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.