Z monitoringu tisku

Šéf Akademie věd: Mladí vědci se vrátit chtějí. Jenže je odrazují čeští politici.

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2007  > červ-srp  > Věda a výzkum

PŘEJME NAŠÍ ZEMI TAKOVOU VĚDU, JAKOU BUDE POTŘEBOVAT A JAKOU SI ZASLOUŽÍ

Obrázek k článku 

(z proslovu prof. Miroslava Engliše)

Je mi ctí a potěšením moci pronést pár slov poděkování jménem svým i svých kolegů oceněných v kategoriích mladý vědecký pracovník a středoškolský student. V mém případě je navíc tento fakt umocněn, neboť se mi tohoto uznání dostává již podruhé. Přesně před 10 lety jsem byl jedním z těch, kdo měli tu čest převzít na Pražském hradě Cenu Učené společnosti pro mladé vědecké pracovníky. To zákonitě vede k zamyšlení, co všechno se během 10 let ve vědeckém světě změnilo, jaké nové trendy se objevily či jakých aspektů jsem si všiml, a to jak na domácí půdě, tak v celosvětovém měřítku.

Krátce po onom udělení Ceny US jsem se stal členem redakčních rad dvou vědeckých – t. j. v mém případě matematických – časopisů. V této disciplíně tradičně vévodily země, v nichž má pěstování matematiky dlouholetou tradici a je součástí jejich vědecké kultury; nijak mě proto nepřekvapoval vysoký počet příspěvků, které jsem dostával od autorů z vyspělých evropských zemí, z USA, Japonska i ze států bývalého východního bloku. Postupem času se však stával stále zřetelnějším příliv rukopisů pocházejících ze zemí, které jsme byli zvyklí nazývat "země třetího světa": z Indie, Íránu, Turecka, různých arabských zemí a především Číny. Ačkoliv redakce nevede přesnou statistiku, nepřekvapilo by mne zjištění, že v minulém roce již tento příliv převýšil počet příspěvků z "tradičních" zemí.

Bezpochyby není nutno zdůrazňovat, že hlavním příkazem doby pro malou zemi uprostřed Evropy je do budoucna, dovolím si zde citovat z článku čestného předsedy AV ČR a dřívějšího předsedy US prof. Zahradníka z letošních únorových Sond "snažit se o vybudování průmyslu na bázi high, very high tech". Všichni jsme si již zvykli na fakt, že se na našem trhu zabydlelo levné oděvní a podobné zboží z východoasijských zemí. Výrobky jejich provenience se postupně stávají tvrdší a tvrdší konkurencí i v oblasti farmacie, ale viděl jsem už i překvapivě dobré počítačové programy a na jednom veletrhu byl vloni představen cenově velmi výhodný čínský automobil. Výše zmíněné postřehy z činnosti v redakčních radách mohou znamenat jen jediné – totiž že nás stejně tvrdá konkurence nevyhnutelně jednou čeká, či spíše již klepe na dveře, i v oblasti vědy, a tedy potažmo i při budování "high, very high tech" průmyslové báze. Před Českou republikou a naší vědou bude stát nelehký úkol v této konkurenci obstát.

Druhý postřeh jsem si odnesl z konference v Íránu. Nechci se jakkoliv vyjadřovat k současnému politickému uspořádání v této zemi, které se podle mého názoru historicky ukáže být stejně přechodnou záležitostí, jako byly svého času komunistické režimy ve východní Evropě. Co však bylo pro mne velkým překvapením, je tamní vzdělávací systém. O přijetí na vysoké školy se zde totiž rozhoduje podle jednotných celonárodních zkoušek. Vzhledem k tomu, že téměř dvě třetiny ze 72milionové populace Íránu tvoří lidé mladší 30 let, skládá tyto zkoušky každoročně přes milion uchazečů. Univerzity pak stanovují kritérium, do jakého umístění jsou ochotny uchazeče přijmout – např. na jedné univerzitě v Teheránu požadují umístění mezi prvními 5000 a na jedné z jejích fakult (medicína) dokonce v prvních 500. To jsou velmi tvrdé podmínky a velmi tvrdá konkurence. Úspěšné studenty však čeká adekvátní odměna: například v mé disciplíně, matematice, se příjem vysokoškolsky vzdělaných lidí pohybuje mezi 2000–3000 dolary měsíčně. O něčem takovém se většině mých zdejších kolegů může jen zdát, a v zemi, jejíž hrubý národní produkt na jednoho obyvatele je třikrát menší než v ČR a kde litr benzinu stojí v přepočtu něco přes dvě koruny, je to pak něco naprosto pohádkového. Výsledkem je až neskutečný zájem o vzdělání a nesmírné úsilí a kompetice na středoškolské úrovni.

Nejsem zastáncem podobného systému, ale zmiňuji se o něm kvůli jeho důsledku. Je jím produkce absolventů středních škol či univerzit s velmi silnou průpravou, kteří dobře obstojí v konkurenci i kdekoliv jinde. Kdo nevěří, ať se podívá, kolik je Číňanů, Íránců či Korejců na amerických univerzitách. Tyto univerzity si mohou dovolit takové odborníky přitáhnout a najímat; Česká republika asi ne. To znamená, že při budování oné "high, very high tech", o níž šla řeč výše, budeme odkázáni na náš domácí vzdělávací systém. Bohužel není jasné, jak jeho absolventi v silné konkurenci v budoucnu obstojí; a co je ještě smutnější, není ani jasné, jak by obstáli ve srovnání např. s absolventy našeho vzdělávacího systému z doby první republiky. Výuka nejdůležitějšího světového jazyka, angličtiny, na našich středních školách mnohdy hýří různými moderními, "přímými" metodami, vesměs používajícími nákladné učebnice zahraničních nakladatelství; jejich studenti se sice velmi rychle naučí domluvit v každém fast-foodu a rozumět hollywoodským filmům bez českého dabingu, ale dojde-li na psaný projev, najdeme v každém odstavci po jedné hrubce. Podobné povrchnosti bychom našli i u jiných předmětů. Přinejmenším diskutabilní je i další novinka – zrušení povinné maturity z matematiky. Stejně tak vzbuzuje rozpaky zuřivý odpor některých institucí i jednotlivých škol, v neposlední řadě soukromých, ke státní maturitě, která by mohla být snad nejférovějším srovnáním úrovně absolventů jednotlivých gymnázií a středních škol.

Vzal jsem své poděkování možná dosti zeširoka; chtěl jsem ale, aby bylo jasné, komu a za co chci nejvíce poděkovat. Jsou to samozřejmě naši kolegové a zaměstnavatelé, kteří se vytvořením vhodného zázemí a tvůrčí atmosféry na pracovištích přinejmenším nepřímo podíleli i na našich vědeckých výsledcích; stejně tak naši vysokoškolští i – především v případě oceněných studentů – středoškolští učitelé, kteří nám dali do vínku základy, na nichž jsme mohli stavět. Jsou to sponzoři, kterým patří dík za to, co věda všude na světě potřebuje nejvíce. Jsou to naše rodiny a blízcí, bez jejichž opory bychom sotva mohli svou vědeckou práci vykonávat. Myslím ale, že náš největší dík patří samotné Učené společnosti ČR za úsilí, s jakým podporuje českou vědu, za to, jak stimuluje její pěstování a posiluje její společenskou prestiž, jakož i za propagaci vzdělanosti vůbec a potažmo i nutnosti kvalitního vzdělávacího systému, který je pro existenci vědy nezbytným předpokladem. Přejme si proto do budoucna, aby česká věda mohla být taková, jakou naše země bude potřebovat a jakou si zaslouží.

-red-