Z monitoringu tisku

Šéf Akademie věd: Mladí vědci se vrátit chtějí. Jenže je odrazují čeští politici.

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Dobrodružství poznání aneb O pádivosti soudobých dějin

V rozhovoru s profesorem Robertem Kvačkem, jehož první část vyšla v minulém čísle Akademického bulletinu, jsme uvažovali nad pojmem soudobých dějin, vymezených „dlouhým“ devatenáctým a „krátkým“ dvacátým stoletím. Proč se jich bát nebo proč se jich nebát, co si počít s jejich nabýváním, které tu je díky vývoji založenému Francouzskou revolucí a zrodem nových společností a společenských vztahů? Karibskou krizí roku 1962 a v tom, jak se k ní postavil J. F. Kennedy, jsme se dotkli významu dějin pro politickou sféru a jméno amerického prezidenta nás zavedlo až k Mnichovu. Pokračujeme v tázání, vždyť nejen politikové mají důvod ptát se dějin, jsou i důvody hlubší. Otázka zní: proč se obracet k něčemu, co už není? Proč se ptát předků?

To sestupuje až k samému základu naší disciplíny, která se rodila společně s mytologií a literaturou. Vycházím z toho, že člověk je vědoucí bytost. Člověk ale nejen ví, on i ví, že ví. Může ovlivňovat, spoluovlivňovat vše, co je součástí jeho bytí. Velká věc, kterou nikdo jiný v přírodě nemá! Toto vědomí má ale i svou druhou stránku. Přináší poznání, že tady po jisté době fyzicky nebudeme. A ono fyzické nebytí přichází poměrně brzy. Jaký smysl tedy má, že jsme tady? To si lidé uvědomovali už dávno a ptali se, kdo o tom rozhodl, kdo je nadal oním dvojím údělem: schopností vědět, rozhodovat, tvořit, ale zároveň také chápat, že nebudu. Jaký smysl má potom tvorba? A jak se lidé vypořádávají se svou aktivitou i s údělem, který jim byl dán? Jak s tím naloží? Tyto problémy jsou trvalé. Dědí se nechtěně i chtěně z generace na generaci. V dějinách zůstávají po mém soudu věčné otázky a ta nejzávažnější je po smyslu bytí. Otázka, jaký to má smysl tady být. Kolem ní je nabaleno mnoho obecnějších otázek, které mají také svou generační trvalost. A my se vlastně svých předků ptáme: jak jste vy zvládli tuto situaci? Co jste s tím udělali? Jak jste se vypořádali s tím, že můžete tolik a že nemůžete nic?
Iniciála L na začátku evangelia sv. Matouše
„Měli bychom vnímat dějinné skutečnosti uložené hluboce v myšlení lidí, v tradicích, v tom, co lidé zdědili. Často nesly nejvážnější poselství minulosti. Ne materiální, ale duchovní poselství…“
Na snímku iniciála L na začátku evangelia sv. Matouše (Jan z Opavy s pomocníky), Evangeliář vévody Albrechta III. Habsburského, Praha 1368.
REPROFOTO: KAREL IV., Academia 2006

Řešili tutéž otázku jako my, i když si ji v takto abstrahované podobě většinou nepřipouštíme. Ale je to poselství, které má trvalou platnost a spojuje nás s těmi, kteří už odešli. Chci se dozvědět od těch minulých, kteří prožili nejdrastičtější i nejvelkolepější chvíle, jak a proč je prožili, co je k tomu vedlo, co to s nimi udělalo. Otisk je přece jenom i v nás a v dalších časech. To je nejzákladnější důvod, proč pátráme po minulém: řekl bych, že sebezáchovně. I když je tu ono fyzické nezachování, je zde zachování duchovní. Po určité chvíli, když člověk nabude věku, mimoděk si položí otázku po smyslu toho, co dělá, proč tady je – a součástí oné odpovědi jsou dějiny, které dědíme. Rodíme se do určité historické situace a je dobré vědět, uvědomit si, že nejsme úplně odpoutaní od minulosti. Máme ji s sebou, v duši, v údělu, který je vyměřen lidskou existencí. Kdybychom nepochopili či neprocítili tento stav, byla by minulost opravdu mrtvá, byla by vlastně někdy blábolem. Je to pryč, smysl má jen dnešek, teď žiji, včerejšek se mi nevrátí. Ale to, jak žiji teď, je dáno i včerejškem. Úděl společnosti může být lehčí, poznáme-li, že naše stanoviska mohou být přesnější, promyšlenější, víme-li, co předcháze-lo. Ono orientační v životě se bez historického neobejde.

Věříte, že otázky, které klademe předkům a které také oni svým předkům kladli, otázky na ono Věčné, tvoří jakési podloží dějin, rekultivují a polidšťují náš úděl…
Vedou k jisté pokoře a skromnosti. Nemůžeme si představovat, že až my jsme opravdu objevili svět – rozhrnuli jsme oponu a svět je objeven! Tak to není. Pokora, kterou mám na mysli, to není jen sklonit hlavu. Pokora je faktor humanizující, přichází s věděním, z intelektuálního života, ale i z života citového. Prohlédnu-li, co prožily minulé generace, zjistím, že to také měly těžké. Byly nejen války se svými krutostmi. Bylo obtížné přežít, i když se právě nebojovalo a nevraždilo. Vidím-li, co lidé dokázali, co uměli, co vydrželi i v těch zlých dobách, mám důvod, abych na ně i na svou současnost pohlížel s pokorou.
TGM a ministr E. Beneš v doprovodu vesnických kluků z Lán
T. G. Masaryk zasloužil se o stát – zákon č. 22 ze Sbírky zákonů a nařízení ze dne 26. února 1930. Zasloužil se o stát až po naše dny, napříč dějinami, jimiž se ptáme předků, jak oni prožili a přežili strázně, radosti a výzvy, které dnes prožíváme i my.
Na snímku TGM a ministr E. Beneš v doprovodu vesnických kluků z Lán, foto prezídia ministerského rady, 1930.
REPROFOTO: Pestrý týden 1930

Většina lidí předpokládá, že dějiny jsou jaksi hotové. Vy říkáte, že historik dějiny konstruuje. To je pro méně zběhlého milovníka dějin možná překvapení…
Hovoří-li člověk s lidmi, zjistí, že je zaráží, řekne-li se, že dějiny konstruujeme. Přece jen doufali, že to tak bylo, že historik jen dějiny převypráví. Tam někde to leží a on tomu jen dá literární formu. My ale dějiny, které vykládáme, píšeme, konstruujeme. Neleží někde hotové, abychom sáhli do archivu a hle – tady to máme! Dějiny, které historik předkládá, jsou jeho výkladem, byly a nebyly. Byla v nich fakta, která zpracováváme – nepřepisujeme je pouze, dáváme je do vztahů a souvislostí, činíme z nich vlastně „nová“ fakta. Dnešní 3. červenec 2008 by v pouhém faktografickém výčtu vydal na spoustu knížek. Historik ale jednou posoudí, tedy „zkonstruuje“, co v něm bylo podstatné.
Historik je tedy „dějinotvorný“, nemůže si ale počínat svévolně. Byl by raději, kdyby mohl, co našel v archivu, přinést na stůl a převyprávět. Jenže to není možné, musí svůj výklad konstruovat. Používám slovo konstruovat, ne rekonstruovat. Mohu některé události rekonstruovat tak, jak se staly, což neznamená, že je v plnosti toho, co se stalo, také vložím do svého výkladu. Chci jen vědět, co se stalo, rekonstruuji to a pak o tom napíšu třeba jen jednu větu.
Konstrukce dějin nesmí ovšem dějiny znásilnit. Nesmí být schválnostní, náhodná ani povrchní. Při-
tom ale žádáme, aby dějinný výklad, jenž se dostává do literatury, vycházel poměrně rychle, protože soupeříme s publicistikou, která je často povrchní a rychlá. Stačí několik údajů, dofabulování. Historik se lopotí, mnoho drobných údajů se pak objeví jen v poznámkách pod čarou, často s otazníkem. Konstrukce by si přesto neměla dávat na čas, neměl bych se vymlouvat na to, že za deset let něco napíšu. Ale nemohu si dovolit povrchnost.
Cestovní pas kapelníka Antona Mladého, Tachlovice 1846
Stopy minulosti leží nejen v kronikách, letopočtech, hospodářských záznamech panství a farností, v matrikách a denících. Jsou i v nejobyčejnějším detailu, který často prozradí o životě dávné doby víc nežli úřední spis. Historik dějiny sice „konstruuje“, ale díky zdánlivým nepatrnostem v nich objevuje osudy lidí…
Na snímku cestovní pas kapelníka Antona Mladého, Tachlovice 1846, katalog výstavy Návrat ke kořenům, Národní archiv.
Foto: SOA PRAHA, VS ODOLENA VODA

Řekl jste: dějiny, které historik předkládá, jsou jeho výkladem – ty byly a nebyly. Hovořili jsme o dějinách, jež byly. V jakém smyslu nebyly?
Dějinný obraz je vždy faktograficky ochuzen, zároveň je však naplňován faktografií, která už má na mysli vysvětlování, posuzování, hodnocení. Spoje, souvislosti, význam určitých událostí a dějů nemusí být a většinou nejsou patrné ani při jejich vzniku, ani pak v pramenech. Nachází, vyvozuje a pojmenovává dějepisec – „prosvětluje“ minulost, ale také ji „ zestručňuje“.
Lennonova zeď na Malé Straně
Připomínkou „pádivosti“ dějin je Lennonova zeď na Malé Straně. Z místa, kam v době normalizace chodili teenageři pod dohledem policie zapalovat svíčky svému idolu, se během dvaceti let stala turistickým cílem. Na snímku detail zdi Johna Lennona (rok 2008), Velkopřevorské náměstí, Praha.
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ

Výrazným znamením soudobých dějin, novodobých dějin, je jejich zrychlování, jejich nabývání. Co se to děje?
Od poloviny 19. století už dějiny tak říkajíc nikdy nespí, zrychlují se. Vytvářejí se novodobé společnosti, které jsou tvořeny z více činnostních oborů, aktivit člověka jako společenského tvůrce přibývá a dějiny začínají pádit. Co vrcholí v českém etniku na konci 19. století, je zcela nesouměřitelné s tím, co bylo na jeho začátku. Z nevelkého „obrozeneckého“ jádra se za sto let vyvinula moderní společnost.
Trysk dějin je znát právě v tom, že dějiny tvoří více odvětví a činností. Mění se i postavení člověka jako tvůrce. Od techniky po vědu – 19. století je stoletím techniky, 20. století je stoletím vědy – obě tyto famózní disciplíny ovlivňují člověka a jeho život, ovlivňují jeho dějiny a promítají se do oblastí, kam včera tato činnost, ještě ve svých začátcích, nepronikla, nikdo se o ni nezajímal.
Dějiny se zrychlují, ale zároveň potřebují celospolečenský pohled. Když zpracovávám dějiny kultury, musím brát v potaz řadu souvislostí, které mě v prvních chvílích ani nenapadají: od vzdělání po školství, dostupnost knížek, techniku výroby knížek. Dějiny literatury studují převážně díla umělecká. Ale mě zajímají i díla druhořadá, třeba ženské romány paní Javořické. Pro kolegy z literární vědy je to svatokrádežné, ale mě interesuje, jak zpodobila venkov, pro mě jako historika je to pramen, jednak pro lidovou četbu, která se blíží červené knihovně, jednak pro obraz venkova, který u ní nepostrádá sociální rozměr.
Dějiny se nejen zrychlují, ale i zmnožují. Musím o společnosti vědět hodně. I když píši třeba jen o úseku dějin, úseku novodobých dějin, musím myslet a vědět „rozprostraněji“, společenských vazeb proti starším dějinám přibylo.
Také už nemohu české dějiny vyložit jen z nich. Musím je komparovat, musím vědět, jak žily a vyvíjely se a co dosáhly společnosti srovnatelné. Samo-zřejmě nemohu srovnávat Čechy s Brity jako nositeli impéria. To by byla hloupost. Nemohu srovnávat Beneše s Chamberlainem nebo Churchillem, mohu ho ale srovnávat s Horthym, Dollfussem, Schuschniggem, Beckem, s politiky podobných států. Komparace je přitom součástí hodnocení, nemusím ji uvádět přímo v textu, může být pro mě „podtextová“. Ale být musí.
I tím se dějiny zmnožují: nároky na jejich poznání. A to vše se děje v kvapícím čase.
Máme pomalu dvacet let po listopadu 1989. To je období první republiky, které působí jako epocha, uzavřená, hotová, pozoruhodná, v mnohém problematická, ale plná. Česká současnost se jeví jako krajně nehotová, jako by se stále hledala. Historie má k tomu hledání také co říci.
Otisk současnosti i minulosti, emoce, touhy a naděje – to vše vyzařuje z Lennonovy zdi na pražském Velkopřevorském náměstí.
Otisk současnosti i minulosti, emoce, touhy a naděje – to vše vyzařuje z Lennonovy zdi na pražském Velkopřevorském náměstí.
© Stanislava Kyselová, Archiv SSČ

A pak je tu ještě jeden moment, který platí pro dvacáté století. Dějiny světa se mění podle mého názoru ve světové dějiny. Zní to jako slovní hříčka. Ale včera se daly dějiny světa psát tak, jak světadíly existovaly vedle sebe, jak prostory dějin existovaly vedle sebe – odděleně. Teď, už tak tomu je déle, se svět „zmenšil“. Ohlas událostí, které se staly v Evropě nebo v Habeši nebo ve Španělsku, se projeví v Latinské Americe, ve Spojených státech, v Asii. To platí nejen o politice, ale také o hospodářství, o kultuře, o duchovním vývoji. Všechno se prolíná. Svět ví o sobě a my víme, že jsme jeho součástí, i když si říkáme, atˇ si trhne nohou…
I z tohoto hlediska se dějiny zrychlují: působí na vás, co se děje jinde. Nemůžeme si dovolit nevědět – nemohli jsme si to dovolit ani dřív, už první světová válka vtrhla do celého světa, i když bojujících států zase tolik nebylo.

(Pokračování)

SYLVA DANÍČKOVÁ