Sotva který biolog dosáhl tak světové proslulosti jako Charles Robert Darwin (1809–1882), jehož dvousté výročí narození letos slavíme. Žádný jiný přírodovědec se nedočkal tak velkého ohlasu ve všeobecném povědomí a netěšil se takové pozornosti historiků vědy – každý papír z jeho obsáhlé pozůstalosti byl očíslován a pravděpodobně už i vydán a komentován.
Pestrost života. Náhoda nebo záměr?
Vědecký i laický svět si připomíná 200. výročí narození přírodovědce a tvůrce evoluční teorie Charlese Darwina a 150. výročí vydání jeho kanonického díla O původu druhů přírodním výběrem.
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Pocházel ze zámožné lékařské rodiny a celý život zůstal soukromým učencem, většinou uzavřen do kruhu své rodiny v anglickém Downu. Některé náznaky evolučních myšlenek lze najít už v naučných básních jeho podivínského děda Erasma Darwina (1731–1802), který však na svého vnuka neměl přímý vliv. Darwin studoval dva roky medicínu v Edinburghu, poté změnil obor a vystudoval anglikánskou teologii v Cambridgi. Byla to jeho jediná vysokoškolská kvalifikace. (Tato skutečnost a Darwinovy četné vazby k anglikánské církvi, např. hojná korespondence s četnými „důstojnými pány“ věnujícími se amatérské biologii, jako byl jeho otcovský přítel Henslow, uniká často pozornosti, podobně jako jeho typ argumentace, inspirovaný v mnohém pozdní scholastikou, v Cambridgi jeho mládí dosud přednášenou.) Biologické vzdělání si doplňoval sám, za pomoci četných vzdělaných přátel. Po skončení studia se ve svých dvaadvaceti letech vypravil na jedinou zásadní cestu svého života: obeplul Zemi na lodi Beagle (1831–1836) pod vedením kapitána Roberta Fitz-Roye (1806–1865), jednoho ze zakladatelů oceánografie a později Darwinova urputného protivníka. Plavba, jejímž hlavním úkolem bylo mapování pobřeží a mořských proudů u břehů Jižní Ameriky, zavedla Darwina, který byl hlavním přírodovědcem výpravy, zejména do oblasti argentinských pamp, Patagonie, Chile a na Galapážské ostrovy, které se pro něj staly „modelovým biotopem“ pro vznik nových druhů adaptivní radiací z těch mála, které tam byly zaneseny z pevniny. Rovněž seznámení s velmi mladými fosíliemi v oblasti Argentiny poskytlo Darwinovi impuls k úvahám o vymírání a vzniku druhů ve zcela recentní době. Na této plavbě se zrodila také jeho známá studie o vzniku korálových ostrovů. Po návratu domů žil Darwin až do své smrti jako soukromý učenec, vyhýbající se kontaktům s veřejností a obklopený početnou rodinou a domácím zvířectvem, zejména mnoha plemeny holubů. Byl asi nejlepším pozorovatelem všech dob a neúnavně shromažďoval materiály pro podporu své vývojové koncepce z literatury i ústních sdělení přátel (jako jeden z mála badatelů sbíral se stejným zájmem argumenty jsoucí v rozporu s jeho teorií).
V letech 1831–1836 se Charles Darwin plavil na lodi Beagle pod vedením kapitána Roberta Fitz-Roye. (Mapa z výstavy Darwin, Moravské zemské muzeum v Brně)
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Darwin o původu druhů
Nejvýznamnější Darwinovou knihou byla nepochybně On the origin of species by means of natural selection (O vzniku druhů přírodním výběrem, 1859). Dnešního čtenáře poněkud zarazí, že tato klíčová kniha se jmenuje právě takto a nikoli třeba „On the evolution of animals and plants…“. Pro biology osvícenské éry, chápající v rámci přírodní teologie druhy jako cosi nejen konstantního, ale i nutného asi v tom smyslu jako přírodní zákony, by vyhynutí či novotvoření něčeho tak principiálního vyvolávalo podobný podiv jako třeba vymření zákona Boyle-Mariottova. Na kontinentě byla tato koncepce v Darwinově době už dávno opuštěna, ale v Anglii, představující tradičně jakési sociální Galapágy, byla dosud při síle a Darwin byl nucen s jejími představiteli nejednou polemizovat a dosti od nich vytrpěl. Sám byl ale také čtenářem přírodně-teologických spisů, zejména děl Williama Paleye (např. Natural theology…, 1802) a z argumentačního instrumentária přírodní teologie si také vypůjčil řadu pojmů (např. adaptation – od lat. ad-aptatio, přitesání, uzpůsobení, rozumí se druhu pro jeho úlohu v „přírodním hospodářství“). Myšlenka evoluce však už i v Anglii v té době „visela ve vzduchu“, jak dosvědčuje roku 1844 anonymně vydaný spis skotského nakladatele, publicisty a amatérského geologa Roberta Chamberse The vestiges of the natural history of creation, dílo obvykle líčené jako diletantský žvást, ale ve své době nesmírně vlivné a obsahující celou řadu zajímavých myšlenek. Druhým významným zdrojem Darwinovy inspirace byla praxe britských chovatelů a z jejich činnosti vypůjčený termín selection. Teprve když uvěříme, že umělý výběr a Darwinem postulovaný výběr přírodní jsou totožné či spíše hluboce analogické procesy – Darwin byl mistrem myšlení v analogiích, což se většinou podceňuje či přechází mlčením, můžeme se stát klasickými darwinisty. (Věc není ve skutečnosti tak samozřejmá, umělým výběrem nelze živé bytosti „přitesávat“ bez odpisů: čím je které plemeno odlišnější od svého divokého předka, tím je méně životaschopné, ač by tomu tak teoreticky být nemělo.) Přírodní výběr, personifikovaný Darwinem místy psaním s velkými písmeny – Natural Selection – je typickou vědeckou metaforou připomínající „neviditelnou ruku“ (trhu) Adama Smithe a na něj navazující anglické liberální ekonomie. Z tohoto prostředí pochází i Darwinova představa, že žádný druh nedělá pro nějaký jiný nic dobrovolně (tradiční obraz dubu, velkoryse živícího svými žaludy divočáky, veverky, myšice a sojky, se mění v trapné nedopatření, o němž je lepší pomlčet) a podobně jako ekonomický pokrok přichází tržní superpozicí individuálních egoismů, zdokonalují se organismy nelítostnou soutěživostí v boji o přežití. Tím se stává toto Darwinovo dílo nejklasičtější ukázkou sociomorfního modelování v rámci biologického myšlení. Skutečnosti, že každá doba ve výkladu živé přírody vždy z široké „samoobsluhy jevů“, kterou skýtá, vybere ty, které potvrzují základní principy jejího fungování. Celý děj ovšem probíhá na nevědomé rovině, cílem biologů každé éry téměř nikdy není apologie společenského uspořádání („správně“ pochopitelně funguje jen ta společnost, která nějak odpovídá „přirozenému“ uspořádání světa a toho živého zvláště), ale právě a jen poznávání živé přírody. Darwin by se proti výtce, že jeho kniha je v zásadě projekcí raně kapitalistické společnosti viktoriánské éry do přírody, jistě zděšeně ohradil. Této skutečnosti si před naším Emanuelem Rádlem a dalšími historiky biologie 20. století všiml jediný pozorovatel, a sice Karel Marx, jak o tom svědčí dopis Engelsovi z 18. 6. 1862 – soukromě napsaná poznámka však zapadla a Darwin zůstával vůči Marxovu nadšenému zájmu chladný – v jeho knihovně se dodnes nachází parádní dárkový exemplář Kapitálu s listy z větší části slepenými zlatou ořízkou: Darwin prezentem zjevně příliš nelistoval). Ale i ten nejuzavřenější biolog občas čte noviny, mluví s přáteli a známými a tamtamy doby k němu přece jen v posledku dolehnou. Darwin o liberální ekonomice možná věděl víc, než si myslíme: rodina jeho ženy měla prosperující továrnu na kameninové zboží.
Mramorová socha Charlese Darwina v Přírodovědném muzeu v Londýně získala letos prominentní místo v centrální hale nad schodištěm. V rámci oslav výročí narození jednoho z nejvýznamnějších Britů otevřelo Národní historické muzeum letos v září novou futuristickou budovu Darwinova centra. Evoluční teorii přibližuje nejen uspořádání exponátů ve stavbě podobající se obřímu kokonu, ale také vědci pracující přímo před očima návštěvníků.
© Marina Hužvárová, Akademický bulletin
Egoismus jednotlivce jakožto nejlepšího garanta funkce pospolitosti postuloval už teoretik anglické společnosti Thomas Hobbes v 17. století. Přesně ty mechanismy, které vedou k pokroku ve společnosti, k němu vedou i v přírodě: to je důvodem pronikavého úspěchu a zájmu o Darwinovu teorii na rozdíl od koncepcí pouze descendenčních, jako byla třeba Lamarckova. Darwin stejně jako Lamarck věřil v dědičnost získaných vlastností i ve vliv používání a nepoužívání morfologických struktur na jejich vývoj – třeba očí u jeskynních živočichů. Ne náhodou je Dawkinsova „reforma“ neodarwinismu jeho adaptací na věk kompjútrů – i v přírodě probíhá informační válka, harmonie mezi přírodou a společností je opět obnovena a duha spokojenosti se klene. Rovněž není náhodou, že selekčně evoluční teorie vznikla v padesátých letech 19. století v myslích dvou Angličanů zcela nezávisle na sobě. Zatímco Darwin bedlivě, pomalu a v skrytu připravoval svůj tlustospis o variabilitě živých organismů a přírodním výběru, došel mu roku 1858 z ostrova Ternate v Moluckém souostroví esej tehdy pětatřicetiletého tropického sběratele přírodnin Alfreda Russella Wallace (1823–1913) On the tendency of varieties to depart indefinitely from the original type s prosbou, aby jej doručil Linnéově společnosti v Londýně. Ke své hrůze našel Darwin v krátkém textu přehledný souhrn své dosud bedlivě tajené teorie, o které diskutoval pouze s botanikem Hookerem, tehdejším předsedou Linnean Society. Oba, Darwin i Wallace, byli při svých úvahách inspirováni tehdy velmi populární knihou národohospodáře Malthuse An essay on the principle of population (1798), v níž její autor, obávající se přemnožení chudiny a nedostatečnosti ekonomických zdrojů, poprvé formuloval poznatek o exponenciálním růstu populace, v tomto případě lidské, pokud není omezena vnějšími decimujícími vlivy, které měl za smutnou, leč nezbytnou součást chodu světa. Ač otázky vědecké priority nebyly v Darwinově době tak palčivé jako dnes, velkému vědci se zatmělo před očima. Byla sice relativně rozumná pravděpodobnost, že malárie či úplavice neznámého autora někde v zeleném ostrovním pekle Holandské Indie brzy zahubí a po zničení jeho dopisu bude dost času vlastní opus dokončit a obrnit se proti všem námitkám, které Darwin důvodně očekával, najisto se s tím však počítat nedalo. Dílem z vrozené slušnosti a občansko-viktoriánské vzornosti, jíž byl Darwin vynikající ukázkou, dílem snad i ze strachu, že by Wallace mohl jednoho dne zaklepat na dveře jeho rodinného sídla, pochválit právě vyšlou knihu a vyčítavě se zeptat na osud svého článku, Darwin Hookerovi list přece jen předal s prosbou o radu. Po delších konzultacích s ním a geologem Lyellem, autorem známého trojdílného „evolučně geologického“ díla The principles of geology (1830–1833), jímž byl velmi silně inspirován, se Darwin rozhodl, že dílo publikuje „předčasně“. Na schůzi Linnéovy společnosti 1. července 1858 přečetli oba zmiňovaní pánové Wallaceův dopis i ukázku z Darwinova manuskriptu spolu s jeho dopisem americkému botaniku Grayovi, což posléze vše dohromady vyšlo v Journ. Proc. Linn. Soc., Zool. 3 (1859), 45–62 (tzv. „Joint essays“). Zatímco zasedání společnosti probíhalo v klidu a bez povšimnutí veřejnosti, poté, co narychlo dokončená kniha vyšla v roce 1859 v londýnském nakladatelství Murray, následoval obrovský zájem odborných i laických kruhů a záhy se prodalo víc než tři tisíce kusů.
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Darwin o původu člověka
Ze všech Darwinových knih vyvolala nejbouřlivější veřejnou diskusi, ba skandál publikace The origin of man and selection in relation to sex (Původ člověka a pohlavní výběr, 1871). Darwin to ostatně správně tušil, vydání knihy ze všech sil oddaloval a „obrňoval“ ji celou houštinou odkazů na jiné vědecké publikace i ústní údaje seriózních informátorů, neboť se obával obvinění z nevědeckosti a nevázaného fantazírování. Obava nebyla zcela bezdůvodná. Zatímco u jiných živočišných skupin už tehdejší paleontologie mohla dodat vývojové teorii množství důkazního materiálu (např. právě roku 1861 byl, téměř jako na objednávku, objeven fosilní prapták Archaeopteryx lithographica), nevědělo se o fosilních formách člověka v době vydání knihy prakticky nic. Není v zásadě divu, lidské fosílie jsou ve srovnání s jinými savci mimořádně vzácné a bez zacíleného výzkumu na místech většinou od Evropy vzdálených je pravděpodobnost nálezu mizivá. Jediné, co bylo tehdy k dispozici, byla kostra neandrtálce, pojmenovaná po nalezišti Neandertal mezi Düsseldorfem a Elberfeldem. Jiná neandrtálská lebka, nalezená v roce 1848 na Gibraltaru, byla tou dobou v depozitářích Britského muzea, a tím výčet končí. Význačný německý evoluční biolog a Darwinův přívrženec Ernst Haeckel vydal sice v roce 1869 známou populárně naučnou knihu Die natürliche Schöpfungsgeschichte (Přirozené dějiny stvoření), v níž pojmenoval a popsal spojovací článek mezi lidoopy a lidmi, ale jednalo se pouze o produkt i jinak velmi bohaté Haeckelovy tvůrčí fantazie. „Pithecanthropus alalus – opočlověk nemluvící“, byl takto sice očekáván, ale nikoli nalezen.
V knize Výrazy emocí u člověka a zvířat Darwin poukázal na podobnou psychickou strukturu člověka a zvířat zejména ve světě emocí.
Foto: http://wikimedia.org
Darwin se ve své knize podrobně zabýval z různých aspektů procesem hominizace a vysvětloval jej kombinací přírodního a pohlavního výběru, přičemž hojně využíval svých zkušeností s psychologií „přírodních národů“, či spíše „divochů“, jak je nazývá a vnímá. Tyto zkušenosti zejména s Indiány z Ohňové země nasbíral během plavby na Beaglu. Jeho poměr k těmto národům byl sice humanisticko-ochranitelský, počítal však s jejich brzkým „odselektováním“ civilizačními tlaky a děsil se jejich barbarství a nemorálnosti.
Velmi významná byla i Darwinova koncepce pohlavního výběru u zvířat i člověka, v níž vysvětloval vznik pohlavního dimorfismu a nejrozmanitějších pestrých zbarvení a „luxusních“ orgánů estetickými preferencemi a vkusem, zejména na základě systematické volby ze strany samiček.
Součástí Darwinovy knihy měly být původně i kapitoly vydané o rok později jako samostatná kniha The expression of the emotions in man and animals (Výrazy emocí u člověka a zvířat, 1872), ale materiál byl příliš rozlehlý a zejména v kombinaci s otázkami pohlavního dimorfismu a výběru už tak jako tak „přetékal“. Darwin zde poukazuje na podobnou psychickou strukturu zvířat a člověka, kde zejména svět emocí je u obou velmi podobný – předjímal na základě popisů jednotlivých kazuistik o chování zvířat pozdější etologii. (Je dobré podotknout, že i kdyby Darwin nevydal nikdy nic o evolučně-
-selekční teorii ani o původu člověka, dostatečně by se proslavil svými pracemi o zoopsychologii a domestikaci živočichů. Jako první uspokojivým způsobem vysvětlil původ domácích zvířat – ve starší zoologii byly domácí formy, ale i jejich výrazná plemena popisovány jako samostatné druhy a nezřídka byl pro každé plemeno předpokládán samostatný divoký předek, buď dosud neobjevený, nebo už vyhynulý. Domácí zvířata patřila k Darwinovým nejoblíbenějším tématům a stala se „exemplárními jsoucny“ pro modelování přírodního výběru na umělém, jehož význam pro vznik domestikovaných forem z divokých předků docenil plně až on. Tímto tématem se zabývá kniha The variation of plants and animals under domestication (Variace rostlin a zvířat ve stavu domestikace, 1868). I Darwinova kniha o člověku je podnes ukázkou neobyčejného pozorovacího talentu a úcty k empirickým zkušenostem oproti doktrinálním pravdám, kteréžto obě kvality dosáhly v Darwinově osobnosti jednoho ze svých vrcholů. Je smutnou skutečností, že právě tato Darwinova kniha se brzy může dočkat i v západním světě zákazu reedic, ať už proto, že není dost „kreacionistická“, nebo proto, že není dostatečně „politicky korektní“. Darwin publikoval i řadu dalších, vesměs neobyčejně kvalitních spisů o svijonožcích, opylování orchidejí, masožravých rostlinách, půdotvorné činnosti žížal atd.
Galapágy – souostroví v Tichém oceánu asi 1000 km západně od Ekvádoru. Pobyt na těchto ostrovech znamenal pro Darwina vyvrcholení jeho plavby podél jižní Ameriky. (Výstava Darwin, Moravské zemské muzeum v Brně)
Obě fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Moravské zemské muzeum v Brně u příležitosti 200. výročí narození Charlese Darwina otevřelo do 7. ledna 2010 výstavu o životě a díle tohoto světově významného přírodovědce.
Darwinovy dopady
Darwinovo vystoupení roku 1859 a následná léta bouřlivých diskusí se staly nejdramatičtějšími událostmi dějin biologie 19. století a snad i dějin biologie vůbec. Zároveň představují biologický problém s patrně největší veřejnou publicitou v lidské historii. Vzhledem k Darwinově nechuti k polemikám, krajně zdvořilé povaze a životu mimo zorné pole veřejnosti vzal prosazování jeho idejí a vedení četných veřejných diskusí na sebe anglický lékař a biolog Thomas Huxley (1825–1895). Ohlasy darwinismu v 19. století se určitým způsobem dotkly téměř veškerých oborů lidské činnosti – beletrie, práva, lingvistiky, pedagogiky atd. a diskuse probíhala neztenčenou měrou i ve 20. století, byť spíš jako polemika se „zmrtvýchvstalým“ kreacionismem. Velmi významný byl dopad zvulgarizovaných forem darwinismu na sociologii a politiku, zvláště v záležitosti legitimace boje a násilí mezi národy za „životní prostor“, surovinové zdroje atd., tzv. sociální darwinismus. Tyto představy, stejně jako zlidovělé ohlasy Darwinova učení o pohlavním výběru a konkurenci v této oblasti, prosakují například i do Hitlerova spisu Mein Kampf (okolnost, že „učený“ darwinismus byl ve „Třetí říši“ neoblíben a posléze zakazován, na této věci nic nemění). Nadšeným čtenářem sociodarwinistických spisů byl například i šéf rakousko-uherského generálního štábu Conrad von Hötzendorf. Stejně jako další význačné redukcionistické myšlenkové systémy 19. století, marxismus a freudismus, i darwinismus vytvořil svou „lidovou“ větev, která zacházela s původně subtilními vědeckými argumenty jako s nábožensko-ideologickými zjevenými pravdami. Z tohoto pohledu je nesmírné nadšení obhájců nové biologické koncepce i divoké výpady odpůrců proti ní poněkud pochopitelnější a mnohé podobné rysy nesou veřejné diskuse na téma Darwin a darwinismus podnes.
(Článek byl publikován v kulturně-historické revui Dějiny a současnost 2/2009.)
STANISLAV KOMÁREK
Nejdůležitější Darwinova díla v českých překladech (uvedeno vždy jen vydání poslední):
O vzniku druhů přírodním výběrem. Academia, Praha 2007
O původu člověka. Academia, Praha 2006
O pohlavním výběru. Academia, Praha 2005
Výrazy emocí u člověka a zvířat. ČSAV, Praha 1964
Cesta kolem světa: přírodovědcova cesta kolem světa na lodi Beagle. Mladá fronta, Praha 1955
Vlastní životopis. Osvěta, Praha 1951
English
