Z monitoringu tisku

Šéf Akademie věd: Mladí vědci se vrátit chtějí. Jenže je odrazují čeští politici.

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Věda a nové

Dne 19. května 2010 se konalo slavnostní zasedání Rakouské akademie věd (Österreichische Akademie der Wissenschaften). Setkání rakouských kolegů se zúčastnil rovněž předseda AV ČR prof. Jiří Drahoš, který konstatoval, že si odnesl mj. i dojem, že Rakušané mají mnoho podobných problémů jako my. Jeden z hlavních referátů přednesl německý filozof vědy prof. Jürgen Mittelstrass z Univerzity v Kostnici (Universität Konstanz), který je členem renomovaných vědeckých a filozofických společností a držitelem čtyř čestných doktorátů. Přetiskujeme jej v překladu dr. Jiřího Kořalky; původní německou verzi naleznete zde.

06_1.jpg
Foto: Zdroj Uni Duisburg

Přemýšlení o vztahu vědy a toho, co je nové, není nic nového; každopádně ne ve vědě. Věda má to, co je nové, ve své krvi a totéž platí pro bádání, jímž se věda definuje. Kde to nové schází nebo zůstává v bádání trvale nepřítomno, ztrácí se věda z očí, věda odumírá. To však naopak neznamená, že to nové je vždy něčím obvyklým a že absence nového je něčím neobvyklým. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by bývalo zapotřebí více než 2500 let, abychom ve vědě a bádání byli tam, kde jsme dnes, a k dovršení vědění by již zbýval pouhý krok. Po dosažení tohoto vrcholu touží i dnes přemnozí vědci, přestože je poznávání pravdy, a to i ve vědě, nekonečný proces. Každá zodpovězená otázka vyvolává otázky nové, každý vyřešený problém vede k problémům novým. Vědění, abychom obměnili Pascalův příměr, je koule plovoucí v moři nevědění, přičemž množství vzájemných styčných bodů vzrůstá v závislosti na rostoucím vědění, na velikosti koule. Kdo uvažuje o dokonalém vědění, nepochopil vědu.

Znamená to, že by věda mohla být hrou se skleněnými perlami, která se řídí vlastními pravidly a nemá nic společného s existujícím světem, a tím i s problémy tohoto světa? Nikoli. V její lačnosti po tom, co je nové, v její nápaditosti při kladení otázek a řešení problémů spočívá její světoborná síla. Je možné, že o vědě a o tom, co by měla pro společnost znamenat, diskutujeme pouze pod dojmem sémantického nedorozumění. Takovými hesly jsou „aplikovaný výzkum“ a „inovace“.1

Výzkum a inovace jsou oblíbená hesla, kdykoli se setkávají vědecké a společenské chápání, a výsledkem je setrvalé vzájemné nedorozumění. Když se pak rozcházejí, cítí se vědecké chápání být nemravným způsobem dotčeno, kdežto společenské chápání je šokováno především ve svém ekonomickém pohledu. A pokud mezi nimi přece dojde k intimnímu vztahu nebo dokonce ke sňatku, bývá toto spojení většinou nešťastné. Přitom inovace je tím (hledaným) novým a to nové není nikde tak blízko jako ve vědě. Neznamená to, že věda tím, že bádá, a inovace tím, že bádání zasáhne společnost, jsou svým způsobem totožné? Odpověď zní: ne. Inovace je převádění vědeckého, ale nejen výlučně vědeckého poznání ke společenským, především technologickým účelům. Její nové je společensky nové, ale ne bezvýhradně vědecky nové, i když je často na něm založeno. To znamená, že v této souvislosti nejpoužívanější pojem transferu technologie je rovněž nedorozuměním. Vědecky nové a technologicky nové mají mnoho společného, ale nejsou stejné povahy. To je třeba důsledně rozlišovat, a ježto se tak často nečiní, trpí tím obě strany. Nebo jinak řečeno: nové, co věda přináší pro svět, není předem to nové, co od ní společnost očekává.

Přitom se nedá přehlédnout, že věda při svém zrodu neměla být něčím, co by samo o sobě mělo být vzdáleno praktickému využití. Svědčí o tom již vznik novodobé vědy. Spočívá v setkání mezi akademickou tradicí škol a tradicí dílen, tradicí stavebníků a výrobců nástrojů. Týká se to v prvé řadě metodických otázek (Galileův objev pokusu), avšak na tom je založen pro vědu vyjádřený vztah mezi (čistou) teorií a (experimentální) praxí (např. objev učiněný v jeho době, že pomocí archimedovské hydrostatiky, která dosud patřila výhradně k akademické tradici škol, se dají vyzdvihnout potopené lodě.2 Naopak však také platí, že ve vědě zůstávají mnohé teorie ponechány vlastnímu osudu a – někdy pomaleji, jindy rychleji – odumírají, aniž by zanechaly stopy v učebnicích nebo dokonce ve vývoji světa. Co se takto jeví na první pohled, patří skutečně k podstatě vědy, ke „vědě hrou“, jak to jednou nazval Karl Popper3. Vyjadřuje to její zvídavost a její svobodu, bez níž by nemohla existovat. Kdyby věda, jak by si to snad dnes mnozí lidé přáli, byla pouhým podavačem nebo prodlouženou rukou pracovních stolů a nástrojů, ztratila by právě svou produktivní sílu, která ve všech případech spočívá v tom, aby světu přinášela to nové, a ne aby podporovala to, co je obvyklé a žádoucí, dokonce bez posuzování a bez nápadů. Kromě toho neexistuje žádné měřítko, které by mohlo ve vědě s ohledem na očekávaný užitek předem rozlišovat mezi tím, co je plodné a co neplodné.

Jinými slovy řečeno, bádání jde, kamkoli se mu zachce, poháněno vlastními nápady, a spolu s ním postupuje věda, která je stále nejplodnější tam, kde důvěřuje svému vlastnímu důvtipu. Kdo od vědy mnoho očekává, měl by ji následovat na jejích cestách a neměl by ji nutit, s vyhlídkou na krátkodobý prospěch, kráčet po jemu vlastních, společenských cestách. Někdy se sice mohou vědecké a společenské cesty sejít; dlouhodobě by však jejich splynutí nevyhnutelně přivodilo vědeckou, a následně opět společenskou, zejména hospodářskou sterilitu. Varovným příkladem by měl být zaniklý komunistický svět, který svým způsobem objevil produktivitu vědy, ale neviděl její podstatu právě ve vědecké svobodě a v jejím neomezeném prostoru.

To však znamená, že věda, která je ponechána svým vlastním zákonům, slouží společnosti a jejím inovačním potřebám v delší perspektivě lépe a úspěšněji než při předem stanovené orientaci na zhodnocení výzkumu. Opravdové inovace vyplývají vždy z průlomů teoretické povahy, když věda nalézá to nové svým způsobem, tedy základním výzkumem, nikoli z krátkodechých zakázek, jejichž plnění vede také k dýchavičnosti vědy. V tomto smyslu se vyjádřil ostatně již Wilhelm von Humboldt, jenž nesmí chybět v žádné slavnostní akademické řeči. Ve stručném projevu při svém přijetí do berlínské akademie 19. ledna 1809 uvedl, že věda „často přináší své blahodárné požehnání životu, právě když se zdá, že do jisté míry na tento život zapomíná“4. To je chvalozpěv na základní výzkum stejně jako na vědu coby službu společnosti.

Znamená to, že ve vztahu mezi vědou a společností zůstává všechno ponecháno náhodě? To jistě ne. Mělo by být pouze jasné, že krátkozrace přemýšlí ten, kdo spatřuje splnění inovačních potřeb již v aplikovaném výzkumu, zaměřeném na jeho zhodnocení. Přehlíží, že to opravdu nové se vyskytuje jen v základním výzkumu, tedy ve svobodné hře vědy. Přitom vztahy mezi základním výzkumem, aplikovaným výzkumem a vývojem se dnes staly daleko komplexnějšími, než si to stále ještě mnozí představují. Staré rovnice, že základní výzkum je vědou a aplikovaný výzkum znamená hospodářství, už dávno neplatí. I to, co se dnes označuje jako základní výzkum, je často blízké aplikaci nebo aspoň schopno aplikace, a co se označuje jako aplikovaný výzkum, je často blízké základnímu výzkumu, např. když poskytuje základnímu výzkumu nové důkazní a pokusné techniky. Ve svém bádání a se svými inovacemi se již dlouho pohybujeme v dynamickém badatelském trojúhelníku, který se skládá z čistého základního výzkumu – např. kosmologie, základního výzkumu směřujícího k využití, tj. základního výzkumu, který je vynalézavý i v praktické oblasti – a aplikovaného výzkumu zaměřeného na výrobu, tj. průmyslového výzkumu.

Na vysvětlenou: společenská dynamika vychází dnes – dobře to víme – především z technologického rozvoje, jaký nastává v mikroelektronice, v informační a komunikační technologii, v biotechnologii a výzkumu materiálů. Tento rozvoj je opět předpokladem pro rozvoj jiných technologií, např. solární technologie, ale také pro budoucí technologie fúzí. Přesto by bylo nesprávné ztotožňovat inovační schopnost, která je vrozena modernímu světu, pouze s technologickými inovacemi. Při tom bychom totiž přehlíželi, že v mnoha případech stojíme nejen u (technických) inovací, nýbrž i u (vědeckých) základů pro (technické) inovace stále ještě na počátku. To se bez ohledu na dosavadní úspěchy týká molekulární biologie, stejně jako neurologických oborů, a dokonce mnohých oblastí fyziky, které se už – např. výzkum těžkých iontů – zdály být vyzrálé. To znamená, že zde nejde jen o prosté využití již existujícího vědění, nýbrž také o produktivní pokračování ve výzkumu, který je v tomto smyslu stále základním výzkumem, tj. že v našem badatelském trojúhelníku zůstává blízko základnímu výzkumu, případně výzkumu zaměřenému na základní otázky. To zřejmě musí společnost, která se dnes s oblibou označuje jako společnost znalostní, teprve pochopit.

Tato společnost uvažuje především v kategoriích dosažených vědeckých znalostí (a hovoří v tomto smyslu o transferu technologie) a v kategoriích výzkumu na objednávku. To se opět zřídka nebo jen náhodou shoduje s vědeckým vnímáním (překonatelných) hranic vědy nebo mezí bádání. Je však také možné, že poukaz na základní výzkum jako odpověď vědy na představy společnosti je kontraproduktivní: naznačuje velkou vzdálenost od očekávaného využití a prospěchu a vždy vedl až k podobenství o věži ze slonové kosti. Kromě toho ztratil pojem základního výzkumu – nejen v modelu badatelského trojúhelníku – na ostrosti, když se třeba archivní bádání nebo výzkum jazykových nářečí na základě podivných uznávacích postupů označují jako základní výzkum. Z libovolných předmětů a metod bádání se zde rychle a nevhodně stává základní výzkum. Nejen nevědecké, ale i vědecké chápání trpí příležitostně zkalením pojmů.

Ještě poznámka ke vztahu znalostní společnosti a univerzity. Svým konstitutivním spojením výzkumu a výuky utvářela univerzita vždy jistý druh znalostní společnosti. Je to způsobeno nejen tím, že univerzita je sama ve své podstatě znalostní společností v malém, ale především tím, že vytváří a zprostředkovává právě takové znalosti, jaké moderní společnosti trvale potřebují. To se jí potvr­zuje – a to téměř paradoxně – tím, že se ve vztahu k univerzitnímu vzdělání neustále připomíná zaměření na praxi a využití. Ve světle těchto připomínek zřejmě univerzita byla a je příliš orientována na čisté vědomosti, jejich vytváření, rozmnožení a zdůvodnění, a příliš málo na otázky způsobilosti k povolání, popřípadě na uplatnění znalostí k praktickým schopnostem a dovednostem. Avšak co potřebuje znalostní společnost naléhavěji než znalosti? A kde jinde spočívají základy znalostí než ve vědě? To také znamená: ve výuce, která zůstane úzce spojena s výzkumem, tj. s utvářením znalostí v podobě vědy. To by měla uvážit také strategie FTI (Forschung, Technologie, Innovation, tj. výzkum, technologie, inovace), která se v současné době rozvíjí v Rakousku, má-li být v delší perspektivě úspěšná.

Ostatně (je to vlastně banalita), pro moderní společnost neexistuje žádná alternativa k výkonnosti vědy, výzkumu a rozvoje, jakkoli by se i zde chtělo rozlišovat. Bez nich by moderní svět ztratil schopnost jednat a reagovat na přirozený vývoj, který probíhá jako nepřetržitý experiment a čerta se stará o to, na jakém stupni vývoje se společnost a svět chtějí zastavit. To lze směrem k vědě a vědecké politice shrnout do vědeckého a badatelského imperativu: Nechť Tě touha po novém a vůle vedou k poznání, co svět v jeho vnitřní podstatě drží pohromadě, ale věz, že nemenším cílem je tím, co činíš při bádání a rozvoji, svět pohromadě udržet!

Kde se na tento imperativ dbá, vyjevuje se hledané spojení mezi vědecky novým a společensky novým, inovací, bezmála samo od sebe, tj. nikoli nařízenými, nýbrž vlastními cestami. Zde je důležité: Měli bychom mít větší důvěru ve vědu a její sebeobnovující síly a neměli bychom si myslet, že to všechno musí být ještě jednou přeorganizováno, a to nikoli vědou, nýbrž z pozice ekonomického světa, tedy v jistém smyslu. Moderně se tomu říká „zajištění kvality“. Proto se zde rozvinul systém agentur, poradních sborů a komisí, jimž nemůže uniknout žádné výzkumné ani učební zařízení. To už se věda, naše výzkumná a učební zařízení, nevyznají ve věcech, které se týkají jich samých?

Takové zjištění nejen dráždí, ale stále více i znepokojuje. Tu se posuzuje a hodnotí bez ohledu na to, zda se jedná o bádání, výuku nebo vzdělávání vědeckého dorostu, jen když z toho něco vyjde. Současně se „Science Citation Index“ (index vědeckých citací) stává akademickou věštírnou – je jen mnohem nudnější – a „impact factor“ (nárazový činitel) magickým číslem, s nímž by byl nadmíru spokojen Pythagoras, nejvyšší ze všech akademických tmářů. Značná část našich akademických kapacit, často těch nejlepších, by teď měla být vtažena do obludného a přitom nepodstatného hodnocení a posuzování. Už to vypadá tak, že kvalita není něčím, co se ukazuje samo sebou, co se samo projevuje jako výsledek bádání a vědy, ale že je to výlučně rezultát uložených zkoušek a hodnocení. Neroste věda, rostou její trýznitelé.

06_2.jpg

Zde, jak se mi zdá, něco zbytnělo. Kolem takzvaného zajišťování kvality – jako by to pro vědu bylo něco nového! – se utvořil vědecký trh, který se řídí vlastními zákony, často výnosnými, ale jen zřídka skutečnými potřebami vědy. Jejím jménem budiž řečeno: Nechť nás vědecký Bůh chrání před ochránci kvality! Či jinak řečeno: Pomocí stále nových institucionálních nápadů vládneme nad vědou, ale už jí nehýbeme. Opět se jednou šíří bludná představa, že struktury vytvářejí samy od sebe vědomosti, kvalitu a inovaci, že se nové dá organizovat jako duševní nákup a že spása od veškeré zdánlivé neplodnosti spočívá v řídících složkách. Struktury mají vědě sloužit, nemají ji ovládat. Opak právě nastává, když vědecké chápání ztrácí svou samostatnost ve prospěch chápání zkoušejícího a spravujícího.

Tak daleko bychom to neměli nechat dojít. Společnost naléhá a má k tomu dobré důvody; ale bylo by pro ni škodlivé, kdyby věda ztratila své vlastní cesty, kdyby se její hledání nového, které může být nákladné a s oklikami, přizpůsobilo (rychlému) běhu společenských novot, a kdyby přitom ztratila svou vlastní inovativní sílu. Tato síla spočívá v neposlední řadě v tom, co je až dosud nepředstavitelné a zdánlivě nemožné. Kdo se ve vědě nedotkne nemožného, zůstane průměrem i v dosahu možného. Vždyť k opravdovému umění vědce, a nejen vědce, patří neztratit ze zřetele to „správně“ nemožné.

Ještě poslední poznámka. Zdá se, že se dnes mění nejen hodnotové místo vědy a výzkumu, nýbrž i pojem výzkumu. V proudu organizace moderní vědy a výzkumu, která má ráda velikost a spatřuje budoucnost bádání ve stále větších celcích – střediscích, skupinách, sdruženích, sítích – hrozí, že badatel zmizí za zařízeními, v nichž pracuje, a za projekty, jež řeší. S tím jsou spojena dosud nezvyklá kritéria proslulosti. Hvězdami na vědeckém nebi jsou dnes úspěšní příjemci dotací z grantových a neveřejných zdrojů a mluvčí velkých výzkumných jednotek, nikoli už badatelské osobnosti, které jsme znali až doposud. A tento vývoj, v němž pojem výzkumu z empirických věd získává příkladné uplatnění, zasahuje všechny obory. Způsobuje to mezi jiným, že se humanitní vědec stává opozdilcem ve vývoji vědy a výzkumu, a to nikoli jen proto, že zpravidla nebývá úspěšným uchazečem dotace ze zmíněných zdrojů, nýbrž hlavně proto, že představuje typ badatele, jemuž hrozí vymření. Z badatelského subjektu, případně ze společenství badatelů, se stává „výzkum“, z badatelského hledání pravdy, které je od počátku součástí sebeuvědomění vědce a na prvním místě z něho badatele utváří, se bádání stává provozem, organizovaným procesem, za nímž se vědec sám ztrácí. Měnící se hodnotové místo výzkumu v opozici výzkum versus inovace zde nachází své institucionální vyjádření. Mějme se na pozoru, abychom neztratili bádání, které v podobě badatelských mozků a zde vyjádřeného vědeckého a badatelského imperativu naléhavě potřebujeme pro budoucnost naší společnosti a našeho světa.

Starý dobrý Aristoteles napsal, že věda je nejvyšší formou lidské práce a praxe. Dbejme o to, aby jí zůstala právě ve společnosti, která svou budoucnost vsadila na znalosti, a tím na chápání a rozum. A není k tomu tím správným místem Akademie, v níž věda svým samotným bádáním sama sebe reflektuje? Přejme Rakouské akademii věd v současné době, kdy se nachází na obtížné cestě k novému institucionálnímu vymezení, od srdce štěstí!
(Z německého originálu přeložil Jiří Kořalka.)

JÜRGEN MITTELSTRASS,
Univerzita v Kostnici
   



1

Srov. k tomu J. Mittelstrass, Das Neue in der Forschung und die Forschungspolitik [Nové v bádání a badatelská politika]; in Der Mensch – ein kreatives Wesen? Kunst – Technik – Innovation [Člověk – tvůrčí bytost? Umění – technika – inovace], vyd. H. Schmidinger – C. Sedmak. Darmstadt 2008, s. 75–85.


2

Srov. k tomuto spojení podrobněji J. Mittelstrass, Neuzeit und Aufklärung. Studien zur Entstehung der neuzeitlichen Wissenschaft und Philosophie [Novověk a osvícenství. Studie ke vzniku novodobé vědy a filozofie]. Berlin/New York 1970, s. 167–193.


3

K. R. Popper, Logik der Forschung [Logika bádání], 8. vyd. Tübingen 1984, s. 26.


4

A. Harnack, Geschichte der Königlich Preußischen Akademie der Wissenschaften zu Berlin [Dějiny Královské pruské akademie věd v Berlíně], díl 2, Berlin 1900, s. 341.