Z monitoringu tisku

Šéf Akademie věd: Mladí vědci se vrátit chtějí. Jenže je odrazují čeští politici.

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Akademická samospráva jako bazální předpoklad svobody vědeckého bádání

Nejstarší univerzity se konstituovaly v Evropě v průběhu třináctého století jako edukační a vědecko-badatelské instituce nejvyššího typu. Jejich výuková a vědecká podstata neodmyslitelně vyžadovala svobodu slova a vědeckého bádání. Nezávislost na mocenských strukturách univerzitám zajišťovalo výsadní postavení těchto učilišť, fundované neza-stupitelným mechanismem akademické autonomie a samosprávy.

Na území někdejšího rakouského mocnářství se uskutečnila modernizační reforma akademické samosprávy ve druhé polovině 19. století. Příslušné zákonné i podzákonné normy určující základní principy akademické samosprávy existovaly v Československu de facto do únorového puče v roce 1948, de iure až do roku 1950. V tomto roce vstoupil v platnost nový vysokoškolský zákon, který bezezbytku podřídil někdejší autonomní vysokoškolské organismy potřebám totalitního státu. V letech 1948–1989 hypertrofovala – ovšemže s nejrůznějšími peripetiemi – na vysokých školách jejich edukační funkce (tedy příprava socialistické inteligence), přičemž realizace základního výzkumu se v zásadě přesunula do Československé akademie věd, vzniklé v roce 1952.

Je ale zřejmé, že i v podmínkách československého autoritativního režimu mocenské centrum, posléze usilující o relevantní resuscitaci vysokých škol, povolilo otěže státně politické reglementace a posilovalo v systému terciárního vzdělávání prvky vysokoškolské autonomie a samosprávy. Toto zjištění platí jak pro druhou polovinu šedesátých let minulého století, tak pro druhou polovinu let osmdesátých.

Již v první polovině roku 1990 přešly vysoké školy takřka ze dne na den z prostředí tuhé státně politické reglementace do prostředí výrazné samosprávné autonomie.

Není sporu, že současný systém akademické samosprávy trpí nejrůznějšími neduhy a pohled na její stav rozhodně není utěšený. Akademická samospráva je různými zájmovými skupinami uvnitř akademických obcí utilitárně využívána, či je dokonce nepokrytě zneužívána a korumpována klientelistickými sítěmi. Především však dnešní systém akademické samosprávy trpí nezájmem akademických obcí o správu věcí akademických. Tato skutečnost silně podlamuje samu podstatu akademické samosprávy a současně přitahuje pozornost mocensko-politických skupin.

Ústavní expert Aleš Gerloch pokládá akademickou samosprávu za institucionální základ svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby, přičemž svoboda vědeckého bádání je svobodou zaručenou ústavním zákonem, a to absolutně. Z definice A. Gerlocha vyplývá, že ani v demokracii nemůže existovat svobodně bádající instituce, aniž by tato instituce současně nebyla vybavena právem na svou samosprávu. Současně z Gerlochovy definice plyne, že omezování svobody vědeckého bádání mohou mocensko-politické struktury uskutečnit právě jen prostřednictvím omezování akademické samosprávy.

Zhruba v posledních třech letech se objevují závažné signály o tom, že se politikové začínají o oblast vědy a výzkumu zajímat daleko více, než tomu bylo v předcházejícím období.

V roce 2007 vzniklý Ústav pro studium totalitních režimů je organizační jednotkou státu; jeho nejvyšším orgánem je rada, kterou volí a odvolává horní komora Parlamentu České republiky. Takto kodifikované systémové uspořádání této instituce znamená, že činnost této instituce je zpolitizována imanentně a také permanentně. Ke zjevné politizaci této instituce ještě přispěla skutečnost, že ústav vznikl za absence širokého politického konsensu. Vznik ústavu i jeho následnou činnost provázely silné politické turbulence, které generují další vlnu politizace jeho činnosti při případné změně politických poměrů v Senátu Parlamentu České republiky. Právě institucionální podoba Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho nepřímá podřízenost politickému orgánu se jeví jako zásadní a také nepřekročitelná překážka nezávislého a vědecky kritického působení této instituce v oblasti soudobých dějin.

Takřka společně se vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů se objevil dokument Bílá kniha terciárního vzdělávání. Tento dokument mj. obsahuje projekt omezení akademické samosprávy, a to přesun části pravomocí z akademických senátů na správní rady vysokých škol, tvořených místně příslušnými politiky a podnikateli. Pokud přijmeme výše zmíněnou definici akademické samosprávy za svou, pak se jedná o nejvýraznější útok na svobodu vědeckého bádání od roku 1989.

Vědecko-badatelské instituce jsou v současnosti také konfrontovány se změnami ve financování vědy a výzkumu. I když tato situace je pro vnějšího pozorovatele v současnosti značně nepřehledná, můžeme vidět určité konstanty. V zásadě se jedná o finanční preferenci aplikovaného výzkumu, přičemž základní výzkum je mnohdy zastánci tohoto transferu až nevybíravě kritizován za údajně zanedbatelné výsledky a nízkou efektivitu. Je evidentní, že finanční preference aplikovaného výzkumu odsune společenské vědy na vedlejší kolej. S financováním souvisí i tzv. „kafemlejnek“ (jak je ironicky označováno bodové ohodnocení výsledků vědy a výzkumu), který je výrazem průniku scientometrických metod do prostředí vědy a výzkumu, a to i do prostředí společenských věd. Sám princip tzv. „kafemlejnku“ je zapotřebí uvítat, protože nastavuje potřebnou zpětnou vazbu pro jednotlivé aktéry vědy a výzkumu; současně je ale nutné dbát o reálnou srovnatelnost a specifika jednotlivých vědních oborů.

Při realizaci vědní politiky také vidíme, že se politikové snaží vrazit klín mezi akademické ústavy a vysoké školy umným přeléváním své přízně mezi těmito akademickými entitami, a to v době hrozivého propadu objemu veřejných financí do prostředí vědy a výzkumu.

Na závěr mi dovolte dva citáty. Nejprve uvedu slova Konrada P. Liessmanna, která pronesl na své nedávné pražské přednášce: „Kvalitu vzdělávacích institucí by také bylo možné posuzovat podle toho, kolik nám poskytují svobody, kolik rizika, zvědavosti, kolik estetické zkušenosti, kolik neužitečného a krásného…“ Rád bych též připomněl zesnulého ombudsmana Otakara Motejla, jenž prohlásil, že v akademické obci se mj. „věci řeší zdravým rozumem na principu slušnosti, tolerance a respektování přirozených, demokraticky zvolených autorit“. Mám neodbytný dojem, že pokud se akademické obce nechají připravit o tyto zdánlivě abstraktní a těžko uchopitelné záležitosti, o nichž hovořili K. Liessmann a O. Motejl – a to třeba pod egidou reformy, efektivity a manažerského přístupu – pak se dočkáme i postupné eroze akademické samosprávy, a tím i svobody vědeckého bádání.

PAVEL URBÁŠEK,
Univerzita Palackého, Olomouc