Nejstarší univerzity se konstituovaly v Evropě v průběhu třináctého století jako edukační a vědecko-badatelské instituce nejvyššího typu. Jejich výuková a vědecká podstata neodmyslitelně vyžadovala svobodu slova a vědeckého bádání. Nezávislost na mocenských strukturách univerzitám zajišťovalo výsadní postavení těchto učilišť, fundované neza-stupitelným mechanismem akademické autonomie a samosprávy.
Na území někdejšího rakouského mocnářství se uskutečnila modernizační reforma akademické samosprávy ve druhé polovině 19. století. Příslušné zákonné i podzákonné normy určující základní principy akademické samosprávy existovaly v Československu de facto do únorového puče v roce 1948, de iure až do roku 1950. V tomto roce vstoupil v platnost nový vysokoškolský zákon, který bezezbytku podřídil někdejší autonomní vysokoškolské organismy potřebám totalitního státu. V letech 1948–1989 hypertrofovala – ovšemže s nejrůznějšími peripetiemi – na vysokých školách jejich edukační funkce (tedy příprava socialistické inteligence), přičemž realizace základního výzkumu se v zásadě přesunula do Československé akademie věd, vzniklé v roce 1952.
Je ale zřejmé, že i v podmínkách československého autoritativního režimu mocenské centrum, posléze usilující o relevantní resuscitaci vysokých škol, povolilo otěže státně politické reglementace a posilovalo v systému terciárního vzdělávání prvky vysokoškolské autonomie a samosprávy. Toto zjištění platí jak pro druhou polovinu šedesátých let minulého století, tak pro druhou polovinu let osmdesátých.
Již v první polovině roku 1990 přešly vysoké školy takřka ze dne na den z prostředí tuhé státně politické reglementace do prostředí výrazné samosprávné autonomie.
Není sporu, že současný systém akademické samosprávy trpí nejrůznějšími neduhy a pohled na její stav rozhodně není utěšený. Akademická samospráva je různými zájmovými skupinami uvnitř akademických obcí utilitárně využívána, či je dokonce nepokrytě zneužívána a korumpována klientelistickými sítěmi. Především však dnešní systém akademické samosprávy trpí nezájmem akademických obcí o správu věcí akademických. Tato skutečnost silně podlamuje samu podstatu akademické samosprávy a současně přitahuje pozornost mocensko-politických skupin.
Ústavní expert Aleš Gerloch pokládá akademickou samosprávu za institucionální základ svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby, přičemž svoboda vědeckého bádání je svobodou zaručenou ústavním zákonem, a to absolutně. Z definice A. Gerlocha vyplývá, že ani v demokracii nemůže existovat svobodně bádající instituce, aniž by tato instituce současně nebyla vybavena právem na svou samosprávu. Současně z Gerlochovy definice plyne, že omezování svobody vědeckého bádání mohou mocensko-politické struktury uskutečnit právě jen prostřednictvím omezování akademické samosprávy.
Zhruba v posledních třech letech se objevují závažné signály o tom, že se politikové začínají o oblast vědy a výzkumu zajímat daleko více, než tomu bylo v předcházejícím období.
V roce 2007 vzniklý Ústav pro studium totalitních režimů je organizační jednotkou státu; jeho nejvyšším orgánem je rada, kterou volí a odvolává horní komora Parlamentu České republiky. Takto kodifikované systémové uspořádání této instituce znamená, že činnost této instituce je zpolitizována imanentně a také permanentně. Ke zjevné politizaci této instituce ještě přispěla skutečnost, že ústav vznikl za absence širokého politického konsensu. Vznik ústavu i jeho následnou činnost provázely silné politické turbulence, které generují další vlnu politizace jeho činnosti při případné změně politických poměrů v Senátu Parlamentu České republiky. Právě institucionální podoba Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho nepřímá podřízenost politickému orgánu se jeví jako zásadní a také nepřekročitelná překážka nezávislého a vědecky kritického působení této instituce v oblasti soudobých dějin.
Takřka společně se vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů se objevil dokument Bílá kniha terciárního vzdělávání. Tento dokument mj. obsahuje projekt omezení akademické samosprávy, a to přesun části pravomocí z akademických senátů na správní rady vysokých škol, tvořených místně příslušnými politiky a podnikateli. Pokud přijmeme výše zmíněnou definici akademické samosprávy za svou, pak se jedná o nejvýraznější útok na svobodu vědeckého bádání od roku 1989.
Vědecko-badatelské instituce jsou v současnosti také konfrontovány se změnami ve financování vědy a výzkumu. I když tato situace je pro vnějšího pozorovatele v současnosti značně nepřehledná, můžeme vidět určité konstanty. V zásadě se jedná o finanční preferenci aplikovaného výzkumu, přičemž základní výzkum je mnohdy zastánci tohoto transferu až nevybíravě kritizován za údajně zanedbatelné výsledky a nízkou efektivitu. Je evidentní, že finanční preference aplikovaného výzkumu odsune společenské vědy na vedlejší kolej. S financováním souvisí i tzv. „kafemlejnek“ (jak je ironicky označováno bodové ohodnocení výsledků vědy a výzkumu), který je výrazem průniku scientometrických metod do prostředí vědy a výzkumu, a to i do prostředí společenských věd. Sám princip tzv. „kafemlejnku“ je zapotřebí uvítat, protože nastavuje potřebnou zpětnou vazbu pro jednotlivé aktéry vědy a výzkumu; současně je ale nutné dbát o reálnou srovnatelnost a specifika jednotlivých vědních oborů.
Při realizaci vědní politiky také vidíme, že se politikové snaží vrazit klín mezi akademické ústavy a vysoké školy umným přeléváním své přízně mezi těmito akademickými entitami, a to v době hrozivého propadu objemu veřejných financí do prostředí vědy a výzkumu.
Na závěr mi dovolte dva citáty. Nejprve uvedu slova Konrada P. Liessmanna, která pronesl na své nedávné pražské přednášce: „Kvalitu vzdělávacích institucí by také bylo možné posuzovat podle toho, kolik nám poskytují svobody, kolik rizika, zvědavosti, kolik estetické zkušenosti, kolik neužitečného a krásného…“ Rád bych též připomněl zesnulého ombudsmana Otakara Motejla, jenž prohlásil, že v akademické obci se mj. „věci řeší zdravým rozumem na principu slušnosti, tolerance a respektování přirozených, demokraticky zvolených autorit“. Mám neodbytný dojem, že pokud se akademické obce nechají připravit o tyto zdánlivě abstraktní a těžko uchopitelné záležitosti, o nichž hovořili K. Liessmann a O. Motejl – a to třeba pod egidou reformy, efektivity a manažerského přístupu – pak se dočkáme i postupné eroze akademické samosprávy, a tím i svobody vědeckého bádání.
PAVEL URBÁŠEK,
Univerzita Palackého, Olomouc
English
