Z monitoringu tisku

Šéf Akademie věd: Mladí vědci se vrátit chtějí. Jenže je odrazují čeští politici.

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Josef Vítězslav Šimák

(1870–1941)

Na závěr neuveřejněného nekrologu (napsaného po druhé světové válce pro Český časopis historický) charakterizoval historik a archivář František Roubík J. V. Šimáka – člověka slovy: „Devisou jeho prostého, nenáročného života byla vždy jen skromná, vytrvalá, nezištná, často vysilující, odpočinku téměř neznající a odměny nežádající práce. V kruhu své milé rodiny žil tento vnitřně vyrovnaný, charakterní, vzácný člověk harmonickým životem pečlivého otce, svědomitého učitele a vynikajícího vědce, jemuž byl pracovní stůl a knihovna nade všecky radosti života. Věrný, oddaný a obětavý přítel těm, k nimž pojal důvěru, ochotný rádce a pomocník všech pracovníků, kteří se k němu uchylovali o radu, zosobněná spolehlivost, přesnost a vzor v plnění převzatých povinností, šel Šimák nenápadně životem, nemaje jiné ctižádosti, než sloužit vědě a tím i svému národu. Pole jím zorané vydalo bohatou úrodu nejen ve prospěch jeho milovaného rodného kraje, ale celého českého národa.“

17_1.jpg

Dětství, mládí a část jeho profesních osudů se pojí s Českým rájem, v jehož srdci – Turnově – se 15. srpna 1870 narodil. Mladistvou touhu stát se básníkem záhy opustil. Vystudoval historii a zeměpis na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Po kratším působení na několika středních školách se roku 1900 stal profesorem městské Vyšší dívčí školy v Praze, kde vyučoval více než dvě desetiletí. Posléze se habilitoval pro obor českých dějin (1904; 1911 titulární mimořádný profesor). V roce 1921 byl na Karlově univerzitě jmenován řádným profesorem historické vlastivědy československého státu. Stal se tak, částečně proti své vůli, zakladatelem a teoretikem nového vědního oboru.

Od vysokoškolských studií hojně publikoval (jeho bibliografie čítá přes 1300 položek), věnoval se vydávání historických pramenů a soupisů, místopisu a středověké kolonizaci českých zemí, historické kartografii, dějinám dějepisectví i popularizaci vědeckého poznání. Proslovil na pět set veřejných přednášek v desítkách českých a moravských měst i ve Vídni krajanům. Kladl důraz na formální stránku svého písemného i mluveného projevu, tříbeného četbou krásné literatury a celoživotní básnickou tvorbou. Jeho největší životní díla (monografické zpracování českých dějin 2. poloviny 17. a 1. poloviny 18. století, edice Starých letopisů českých, listář k dějinám českého dějepisectví 17. a 18. století, dějiny Turnova) však zůstala nedokončena.

J. V. Šimák se podílel nejen na činnosti význačných vědeckých společností, ale i na aktivitách Společnosti přátel starožitností českých nebo turnovského muzea. Stál u zrodu vlastivědných sborníků Od Ještěda k Troskám, Boleslavan a Bezděz. Nejdéle se věnoval Muzejnímu spolku v Turnově a edičním i redakčním pracím v Historickém spolku, kde vydával Prameny k českým dějinám. Brzy spojil svůj profesní osud s Českou akademií císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Ve druhé polovině 90. let 19. století zahájil práci na soupisu památek turnovského okresu pro její Archeologickou komisi. Roku 1902 ini-cioval (jako člen výboru Historického spolku) soupis písemných památek a rukopisů z knihoven a archivů. Tento projekt posléze zastřešila ČAVU, jejímž dopisujícím členem (I. třídy) se Šimák stal roku 1907 (1924 člen mimořádný a 1932 řádný). Stál u počátků Místopisné komise ČAVU a do konce života působil jako její jednatel. V roce 1904 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk (1939 řádným). Po téměř tři desetiletí zastával funkci konzervátora historických, uměleckých a písemných památek Turnovska a Mnichovohradišťska.

Společným jmenovatelem jeho snah bylo úsilí o kritické, objektivní postižení dějinného vývoje v jeho úplnosti a přesvědčení, že historie má sloužit národu, jeho potřebám, poučení a vnitřní posile. Největší ránou pro něj byla Mnichovská dohoda, zábor pohraničí a následná okupace českých zemí nacistickým Německem. J. V. Šimák upadl v říjnu 1938 do těžké deprese. Zemřel 30. ledna 1941 v Praze. Jeho význam tkví v přínosu k poznání českých dějin, v zakladatelském působení v oboru historické vlastivědy i v úsilí o propracovanou organizaci české historické práce.

HANA KÁBOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.