Z monitoringu tisku

Šéf Akademie věd: Mladí vědci se vrátit chtějí. Jenže je odrazují čeští politici.

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2010  > leden  > Tribuna

Věda a politika

Tentokráte jsem si vybral téma, které je velmi pestrobarevné. Přitom se v poslední době stává opět aktuálním, poněvadž o osudech vědy u nás opět začínají rozhodovat politici. Problém vědy a politiky bych rozdělil na dvě části. V první bych se dotkl zásadní otázky, zda politika hraje jakoukoli roli při navrhování směrů vědecké práce, jejím naplňování a směřování a nakonec i hodnocení.

Jan Svoboda
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Prošli jsme si roky, kdy věda – částečně i vnějškově – byla podřizována ideologiím jako marxismus-leninismus, mičurinství, odmítání relativity i tautomerie a dalším. Ve skutečnosti tam, kde se ideologie uplatňovala vnějškově, jako ve fyzice a biologii, nebyly její důsledky tak katastrofální. Kde nastoupil ideologický fundamentalismus – jako v humanitních vědách – došlo až k úplnému ustrnutí a zmražení.
Vládne-li ideologie, vládne i politika. Propojení obou jsem jako svědek sledoval v období mičurinství. S prohlubující se znalostí biologických problémů síla ideologie i její politická záštita postupně upadaly. Došlo to tak daleko, že při příležitosti konference pořádané Zemědělskou akademií, na které byl učiněn poslední pokus oživit lysenkismus pomocí politických direktiv, i Milan Hašek jednoznačně konstatoval: „Politika do vědy nepatří.“ Od něj to nebyla žádná fráze, poněvadž si vliv politiky osobně prožil, i když na té straně, kterou politika favorizovala.
Není překvapením, že vědě se nejlépe dařilo v obdobích demokratizačních změn. Bylo tomu tak v 60. letech a začátkem 90. let. Jednoznačně nejlépe situaci vystihl Ivan Málek slovy: „Nejlépe jsme to dělali, když nám do toho nekecali.“ Tato slova znám jen reprodukovaně, ale jsou velmi výstižná a stále platí.
Období socialistické normalizace, tak chronicky neefektivní, nám do vědy přineslo pojem efektivita a technický rozvoj. Výzkumné plány se musely legitimovat nějakým příspěvkem společenské poptávce zahrnuté pod stěžejními úkoly jako Společensky důležitá onemocnění nebo ještě lépe Zdravý vývoj mladé generace. Bohudík se pod tyto titulky vešlo i něco zdravé vědy. Ukázkou hlouposti se stalo Federální ministerstvo technického a investičního rozvoje (FMTIR), jehož cílem bylo prosazovat jen takové projekty, které přinesou zisk. Tehdy kontrola rublem.
Gründerský kapitalismus s výraznými rysy zdivočelé obnovy po válce Severu a Jihu u nás do vědy na počátku 90. let významněji nezasahoval ani ji zvláště nepodporoval. Proč by také, když ve hře bylo tehdy pouhých několik miliard korun. Na vědě se nedalo vydělat a její privatizace nepřinášela mnoho zisku ve srovnání s tunelováním a rozkrádáním jiných majetků. To umožnilo, že jak Akademie, tak vysoké školy v celé řadě oborů dokázaly dohnat metodické zaostávání a navázaly užitečné mezinárodní styky. Nezapomeňme, že nám pomáhaly i mezinárodní agentury; a zvláště společné projekty podporované vládou Spojených států.
Ekonomická krize spustila nejrůznější scénáře šetření. U nás se zřejmě ironicky nazývají balíčky, přestože balíček pro všechny znamená dar. Geniální stratégové státních rozpočtů si všimli i těch několika miliard určených vědě a přiřkli jim „užitečnější“ využití v průmyslovém vývoji, jenž předtím tiše nechali rozpustit. To je ale už záležitost současnosti, která bohudík narazila na jednoznačný odpor vzdělaných lidí; proto zde odkazuji na probíhající diskuse.
Ve vzdělaném světě se uskutečnila řada debat o tom, jak takzvaně vědu řídit. Debaty skončily závěrem, že o kvalitě vědy mohou rozhodovat jen vědci sami. Kritice podlehly i rámcové programy EU zaměřené na „společensky významné úkoly“, které komentoval Andre Gem v časopise Nature. Přirovnal je ke způsobu uvažování šimpanzů přemýšlejících o problému, jak nejlépe loupat banány. Toto přirovnání je jistě extrémní, přitom ale vystihuje důležitý kritický moment týkající se úzkého, jednosměrného tázání.
O vědě, její náplni a hodnocení tedy nerozhodují hlupáci typu expertů FMTIR a jejich dědiců v RVVI, nýbrž jen kompetentní vědci sami – samozřejmě v kontextu mezinárodního hodnocení. Věda si na rozdíl od vývojového výzkumu klade nové nečekané otázky, jež jediné mohou vést k nečekaným a novým odpovědím. Věda je „curiosity driven“, tj. činností určovanou zvídavostí. Tak tomu bylo dříve, tak tomu je i nyní. Samozřejmě zvídavost musí být založena na hluboké znalosti oboru, na přesném definování postupů řešení a na respektování stávajících možností včetně metodických, které jsou k dis­pozici. Požadavky tedy nemalé, jež překračují obzor buchhalterů dosazených vládou. Konečně tu máme hybrida zvaného vědní politika. Z genetiky víme, že čím vývojově vzdálenější druhy se kříží, tím menší je fertilita jejich potomstva. Taktéž v případě vědní politiky platí, že čím víc jsou zástupci veřejnosti vzdáleni vědě, tím je životnost jejich rozhodování nižší. Takzvaná vědní politika má smysl jen tehdy, umožňuje-li informovat o výsledcích vědeckého bádání a přesvědčovat veřejnost a její reprezentanty o významu vědy a nových poznatků. Jestliže překročí tuto hranici a spolčí se s politickými trendy, překročí i hranici druhu a stává se sterilní až škodlivou.
V této souvislosti bych se rád zmínil o osudu dvou velkých amerických projektů, které poskytly řadu námětů k přemýšlení o koncipování generálních útoků na žhavé problémy dneška.
První, snad nejznámější, byl projekt Virus – národ spuštěný prezidentem Richardem Nixonem a vedený dvěma virology, Dickem Rauscherem a Johnem Moloneym. Po obou byly pojmenovány kmeny leukemických retrovirů, oba představovali vedoucí vědce v oboru. Měl jsem možnost do těchto projektů nahlédnout, poněvadž jsem jako účastník projektu dostával všechny informace. Mimochodem: dostal jsem i ujištění z naší strany, že mě na tři dny propustí do Washingtonu; na letišti mi ale drahá Státní bezpečnost oznámila, že nikam nepojedu. Přesto jsem sledoval události z povzdálí. Celý projekt byl postaven na předpokladu, že bude objeven lidský nádorový virus, který tehdy nebyl znám. Stanovil detailní předpoklady, jak s takovým virem bezpečně pracovat a jak jej testovat.
Nastalý hon na předpokládaný lidský virus nevedl k očekávaným výsledkům. Střílelo se jako o Božím těle, samozřejmě vedle; takže kde nic tu nic. Zásluhou své velké kompetence vedoucí projektu ustoupili od čelního útoku na cíl a taktiku rozšířili o podporu křídelních útoků a léček tak dokonale vypracovaných antickými válečníky. Hlavní důraz přenesli na studium známých onkogenních virů a obecné molekulární biologie, což vedlo k definování onkogenů jako rozhodujícího faktoru onkogeneze. Onkogenní viry přišly až později jinými vrátky jako danajský dar našich nejbližších opičích příbuzných, které jsme skoro vyhubili. Tady ještě poznámka pro šéfa kanceláře prezidenta republiky pana Hájka, který ví, že z opice nepochází, ale neříká, z koho nebo z čeho pochází. Snad přeskočil dlouhé období vývoje savců, takže pochází přímo z plazů.
Byl tedy projekt Virus – národ špatný? Naprosto ne, poněvadž umožnil netušený rozvoj nádorové virologie a molekulární biologie, který nakonec po mnohých letech úsilí řady týmů vedl ke zjištění, že asi 10 % lidských nádorů je způsobeno onkogenními viry a že proti některým z nich lze účinně zasahovat. Na tomto místě bych chtěl též zdůraznit, že úspěch projektu závisel na tom, že jej vedli vědci a ne manažeři. Hluboce informovaní a organizačně zdatní vědci byli podmínkou, že projekt prošel také úzkými soutěskami obtíží a zachoval si cíl i integritu.
Pozdější velký americký projekt se týkal poznání viru HIV a terapie AIDS. O jeho kořenech nejsem dostatečně informován, neboť v 80. letech jsme byli uměle izolováni a hlavní hygienik vydal zákaz práce s tímto virem. Poznání struktury a funkce HIV udělalo ohromný a rychlý pokrok. Horší to ale je s účinnou imunizací proti viru. Její možnosti byly původně přeceněny a přistoupilo se i k velmi nákladným klinickým vakcinacím, které přinejlepším nepřinesly zhoršení zdravotního stavu pacientů. Tady narážíme na další problém, jenž se týká významu teoretických znalostí v dané oblasti. Těch bohužel není mnoho. Nedostatečnou znalostí trpí i experimentální retrovirologie, kde vědci dosud nevyvinuli postupy, které by jednoznačně a účinně navozovaly imunitu vůči retrovirové infekci. Zbývá tudíž získat odpovědi na řadu otázek, které jsou nutné i pro navrhování klinických protokolů. Přesto velmi oceňujeme úsilí zaměřené na imunizaci vůči HIV, i když dosud nepřineslo kýžené ovoce. Je třeba dále zkoušet a hlavně se poučit z experimentálních modelů.
Osudy obou těchto důležitých velkoprojektů lze poněkud zobecnit. Předně i velké nadnárodní projekty musí vést mezinárodně respektovaní vědci. To je conditio sine qua non. Totéž by mělo platit o vedení ústavů Akademie a vysokých škol. Samozřejmě jen někteří z vědců mají vyjma vysoké odbornosti i nadání komunikovat, věcně přesvědčovat, předvídat a vyrovnávat se s neočekávanými změnami směru plavby a usilování. Vědecké manažerství bez kvalitní vědy neexistuje a je pro vědu toxické. U nás bylo vynalezeno v dobách reálného socialismu, kdy plnohodnotní ředitelé ústavů Akademie jako Otto Wichterle nebo Ivan Málek byli vyhozeni a na jejich místa byli dosazeni lidé, kteří se navenek legitimovali jako manažeři. Manažeři jsou však potřební i dnes, ale jen jako vykonavatelé rozhodnutí vědeckých vedoucích a ředitelů.
Nyní se zaměřme na druhou část, na otázku, zda vědci se mohou, ba mají účastnit politického dění. Z vlastní zkušenosti vím, že jak moji učitelé, tak mnozí kolegové zvláště v zahraničí se veřejného života aktivně účastnili. Mohl bych jich jmenovat celou řadu, ale jako příklad uvádím Harry Rubina, zakladatele moderní retrovirologie. V 60. letech byl natolik aktivní v hnutí za rovnoprávnost (civil right movement), že jej znali i američtí studenti, kteří nás podporovali při manifestacích po srpnu 1968. Sám jsem měl několik příležitostí zúčastnit se veřejného života (viz Adv. Cancer Res. 99, 1, 2008), vždy s negativním dopadem na mou kariéru, poněvadž jsem stál na straně kritiky a pokusů o oživení demokratických tradic. Nelituji toho. Nemyslím si, že vědci by se měli zúčastňovat organizované politiky a snažit se získávat přízeň straníků. To je většinou konec vědy. Je někdy až komické sledovat neprofesionální a neefektivní úsilí některých o získání poslaneckých nebo senátorských křesel. Domnívám se, že chce-li někdo z vědy dělat politiku, má se vědy vzdát. Jak to důsledně udělala Angela Merkelová. Vědci by však měli stát v čele nekonformního kritického myšlení, což možná i z dlouhodobější perspektivy přinese víc užitku společnosti než pouhé politikaření.
Závěrem bych chtěl doporučit návštěvu muzea Zdeny Braunerové ve starém mlýně v Roztokách. Podzim, kdy jsem psal tento článek, byl velmi příhodnou dobou pro takový výlet vyzdobený nádhernými barvami odcházejícího listí na obou březích koryta Vltavy. Vyjma řady zajímavých maleb, korespondence a komentářů najdete i faksimile dopisu dr. Františka Braunera, prvního českého poslance říšského sněmu. V roztomilé staročeštině se v něm praví: „Kdo chceš vlasti vděk si získati, přízeň doby nehledej.“

JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.