Z monitoringu tisku

Šéf Akademie věd: Mladí vědci se vrátit chtějí. Jenže je odrazují čeští politici.

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2007  > květen  > Portréty z archivu

KAREL DOMIN (1882–1953)

Obrázek k článku 

Začátkem května uplynulo 125 let od narození zřejmě nejvýznamnějšího českého botanika první poloviny 20. století, profesora a předválečného rektora Univerzity Karlovy i politicky aktivního vědce, Karla Domina, jenž měl nemalý podíl na vyhlášení Tatranského národního parku.

Karel Domin se narodil v učitelské rodině v Kutné Hoře 4. května 1882 (jeho dědem z matčiny strany byl významný pedagog G. A. Lindner). Po studiích na gymnáziu v Příbrami přešel na Filosofickou fakultu pražské univerzity, kde se později stal asistentem v botanickém ústavu u prof. Josefa Velenovského. V roce 1907 se habilitoval pro soustavnou botaniku. Mimořádným profesorem se stal r. 1911, řádným profesorem pak r. 1918, v r. 1924 pro něho byl vytvořen zvláštní farmaceuticko-botanický ústav. Ten se v roce 1927 znovu spojil s botanickým ústavem, který Domin řídil až do uzavření českých vysokých škol. V letech 1922–1923 Domin zastával funkci děkana Přírodovědecké fakulty, v letech 1933–1934 byl rektorem Univerzity Karlovy.

Domin měl neobyčejně široký vhled do všech tehdejších botanických disciplín. Ačkoliv mu nebyla cizí klasická morfologie Čelakovského a Velenovského školy, přece jen se spíše zajímal o biologii rostlin ve vztahu k prostředí, jak svědčí monografie smělků (1907) poznamenaná vlivem kdysi v Praze působícího Richarda von Wettsteina.

Karel Domin začal jako jeden z prvních sepisovat řadu monografií o rostlinstvu v Čechách, metodicky na pomezí fytogeografie a geobotaniky (Brdy 1903, České Středohoří 1904, Třeboňsko 1904, Rudohoří 1907). Zasloužil se také o uvedení fytosociologie a jejích metod na území tehdejšího Československa (Problémy a metody rostlinné sociologie, 1923). Do taxonomie se trvale vepsal stanovením nové čeledi australských masožravých rostlin Byblidaceae. Měl také živý zájem o popularizaci vědy a její historii, jak svědčí mj. i jeho příspěvky do aventinského Rostlinopisu. Jím založený časopis Věda přírodní v podstatě zaplnil mezeru po Purkyňově Živě.

Velký vliv měl také na formování ochrany přírody v meziválečném Československu: ve spolupráci s polskými botaniky zřídil geobotanickou karpatskou unii, která se zasloužila o výzkum karpatského oblouku a ochranu přírody v Tatrách. Ve dvacátých letech byl mluvčím těch ochranářů přírody, kteří protestovali proti zřízení armádní střelnice v Brdech. S geografem Jiřím V. Danešem podnikl zahraniční cesty (Jáva, Austrálie), z nichž vytěžil zajímavé cestopisy.

Domin vždy chápal význam floristiky. Na tomto poli výzkumu je důležitý jednak jeho podíl na přepracování známého Polívkova Klíče a Květeny (spolu s J. Podpěrou – Klíč k úplné květeně RČS, 1928), jednak značné organizační aktivity, jež vedly k budoucímu novému zpracování květeny Československa. Prosadil, aby brněnská univerzita zpracovávala moravskou a slezskou květenu, zatímco sám si vyhradil doménu českou a slovenskou.

Floristika se stala Dominovi vhodnou základnou pro alespoň částečnou náhradu za škody vzniklé uzavřením českých vysokých škol nacisty. Jako předseda komise pro sběr léčivých bylin při ministerstvu zdravotnictví organizoval zevrubný floristický výzkum českých zemí (tzv. floristická akce – v r. 1940 se na ní podílelo na 700 spolupracovníků). Získané poznatky vytvořily základ Květeny ČSR, jež pak vyšla v redakci J. Dostála v letech 1948–1950. V té době však již byl Domin vystaven represáliím za údajnou kolaboraci s Němci – ač soudem očištěn, nesměl se již do svého ústavu vrátit. Zlomen zemřel 10. června 1953 v Praze. Nekrology, jež by zhodnotily jeho vědecké dílo, nesměly vyjít.

Domin patřil mezi politizující přírodovědce (byl mj. poslancem Národního shromáždění za Čs. národní demokracii, resp. Národní sjednocení v letech 1935–1939). Největší stopu v politickém životě zanechal během svého rektorského roku. Tehdy svým požadavkem na vydání univerzitních insignií pražskou německou univerzitou univerzitě české v duchu tzv. lex Mareš vyvolal značné studentské nepokoje v Praze, jež vedly ke konfrontacím podle národností i podle politické orientace. V r. 1938 žádal očistu politického života v rámci Akce národní obrody (ANO). Takový postoj pak vedl k jeho krátkodobému uvěznění po r. 1945.

JAN JANKO,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR, v. v. i.