Husitství, které dodnes přitahuje historiky svou duchovní silou, příběhy hrdinství i tragickými osudy pěšáků stejně jako velkých hráčů dějin, jsme věnovali v minulém čísle Akademického bulletinu první část rozhovoru s prof. Petrem Čornejem (Literární akademie). Uvažoval o rozdílu mezi prací současných historiků a jejich předchůdců, o významu Dějin Františka Palackého a změně optiky, kterou jeho dílo přineslo, zamýšlel se nad otázkou, jak mohla společnost 19. století v husitech poznat své předky, vzory, nositele mravnosti a národního cítění, dotkl se sporu věřících \"pod jednou\" a \"pod obojí\" i otázky lidu.
Pane profesore, vyjádřil jste proměnu, jíž husitský mýtus v 19. a 20. století procházel, krásným obrazem: Ustal šum andělských křídel… Měli to podle Vás na svědomí nejen lidé osvícenství, ale i jejich dědicové, kteří proměnu husitského mýtu dovršili tím, že z výkladu husitství odstranili Boha a náboženství. Co zůstalo?Tento proces začal už v 19. století, především v době takzvaného táborového hnutí, kdy publicistika a umělecká tvorba zjednodušily Palackého výklad této dějinné etapy natolik, že z husitů udělaly bezmála moderní demokraty bojující za občanskou společnost proti šlechtě a církvi. To byl první posun, po kterém následoval další v podání agrárníků a sociálních demokratů. Agrární hnutí vidělo v husitech, stejně jako třeba v Janu Kozinovi nebo ve vůdcích selských povstání 17.–18. století, své přímé předchůdce v zápasech za zlepšení poměrů českého rolnictva. Sociální demokracie pak ztotožňovala husity s příslušníky nižších sociálních vrstev bojujících za sociální a politickou emancipaci, a tudíž za obdobu sociálních demokratů usilujících o osmihodinovou pracovní dobu, všeobecné volební právo a další požadavky. Protože to byla strana v zásadě ateistická, pomíjela Boha a náboženství i při interpretaci husitské doby. Třetí posun představují komunisté. Ti už měli problémy i s Janem Husem, neboť to byl katolický kněz. V roce 1954 se při schvalování Vávrova filmu Jan Hus komunistický šéfideolog Václav Kopecký přímo vyděsil: "Vždyť vy jste z toho Husa udělali flanďáka!" Nestačilo, že je husitství ve filmu líčeno jako sociální hnutí, předstupeň a obdoba proletářské revoluce. Aby se snímek vůbec dostal do kin, musel Zdeněk Štěpánek poslední Husova slova, zaznamenaná v Kostnici očitým svědkem, přemluvit. Mistr Jan ve filmu umírá, protože chtěl pro lid spravedlivý společenský řád.
Tak vypadá v praxi zneužití historie politiky a politickými stranami, které se snaží ve vlastním zájmu aktualizovat dějiny. Výsledek už nemá s dějinnou realitou téměř nic společného, slouží krátkodobým cílům, k vymývání mozků a k ovlivňování veřejnosti. V tomto smyslu se zejména v 50. letech dostávala historie až do absurdní polohy. Komunistická agitace a propaganda svou politickou aktualizací lidem husitství vysloveně znechutila. Komunisté zvolili tuto cestu z pragmatického důvodu – za takzvané první republiky a krátce po osvobození jim část veřejnosti vyčítala, že jsou nenárodní a internacionalistickou stranou, která si neváží české minulosti. Na tyto výhrady reagovali prostě: tradiční, v obrození zakotvený výklad českých dějin nahradili třídním výkladem, a dějinám tak vtiskli nesmyslnou podobu. Kupříkladu slovo třída v češtině 14. a 15. století ve významu sociální vrstva nikdy neexistovalo, běžné bylo slovo stav, kterému rozuměl každý. Středověcí lidé zkrátka uvažovali v jiných strukturních vzorcích než v kategoriích Marxových a Engelsových. Ani slovo stát ve středověku nenalezneme. Objevuje se až u Machiavelliho a do češtiny se dostává vlivem němčiny teprve v 19. století. Píšu-li o českém státě v 15. století, potom svým způsobem čtenáře zavádím a zkresluji situaci. Správně bych měl psát výhradně o Koruně české, abych se alespoň trochu přiblížil tehdejšímu uvažování a tehdejšímu jazyku.
Svár, který v sobě neslo 19. století – stejně jako husitství –, hodnotil František Palacký se vzácným smyslem pro pravdu a spravedlnost, možná ve smyslu onoho Husova: Miluj pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti! To je bezpochyby pro historika v každé době velmi důležitá, chvályhodná a někdy i nepohodlná vlastnost.
Palacký měl zažité kantovské i hegeliánské přístupy. Vyznával dialektické pojetí dějinného vývoje, zároveň však měl před očima ideje harmonie a dokonalosti, které jsou vlastní pouze Bohu, zatímco pro lidi jsou nedosažitelné. Přesto byl jeho pohled optimistický. Lidstvo, navzdory svým limitům, usiluje o dosažení "božnosti", a tím se v rámci své dějinné pouti zdokonaluje. Palacký tak chápal dějiny jako dramatický, lineárně vzestupný proces, tedy jako pokrok. Sám vzešel z "lidu" a vnímal lid jako vlastního nositele demokratických a pokrokových tendencí, což mu nijak nebránilo zastat se katolické církve nebo šlechty. Šlechta i církev byly v 19. století vystaveny prudké kritice ze strany rodící se občanské společnosti, která útočila proti jejich výsadám a nejednou je pokládala za relikty středověku. Palacký se této jednostrannosti vyhýbal, nepochybně i na základě vlastní zkušenosti. Už v Prešpurku se důvěrně stýkal s uherskými šlechtici, navštěvoval jejich salony, působil jako vychovatel v urozených rodinách a získal tak, jako jeden z mála českých obrozenců, pochopení pro hodnoty šlechtického života a dějinnou roli šlechty. Kontakt se šlechtickými kruhy navázal i po svém příchodu do Prahy. Proto uměl ocenit kulturní přínos šlechty ve středověku i v raném novověku. Pokud jde o katolickou církev, mnohokrát zdůrazňoval, ačkoli si uvědomoval její slabá místa, že od svých počátků vykonala v Evropě velké kulturní a civilizační dílo. Když se v české politice množily ostré útoky proti katolické církvi, Palacký, ač sám evangelík, napsal proti těmto jednostranným agresivním projevům obsáhlou polemiku. Doložil tak vyvinutý smysl pro dějinnou spravedlnost, kontrastující s obvyklým novinářským přístupem, který už tehdy spočíval v nálepkování a v nenáležitém zjednodušování. Věděl, že život je složitý a že dějiny jsou stejně složité jako život.
Zvláštní etapou našich dějin bylo údobí od lipanské křižovatky k Bílé hoře, které s husitským osudem souvisí. I Vy se touto dobou (mimo jiné) zabýváte a nevidíte ji tak tragicky a úpadkově jako Palacký. V čem spočívá rozdíl v pohledu na tento důležitý úsek české historie?
Palacký chápal husitství jako vrchol našich dějin a vycházel do značné míry z romantické koncepce, že se v historii víceméně pravidelně střídají období národního vzestupu a národního úpadku. Proto si nutně kladl otázku, proč české dějiny dospěly roku 1620 až na bělohorskou pláň, která mu symbolizovala počátek politického i kulturního úpadku národní pospolitosti. Jako člověk přesvědčený o bytostném demokratismu českého národa a mravném "lidu" jako vlastním nositeli demokratických ideálů dospěl k názoru, že prapříčina bělohorské porážky tkví již u Lipan. Tam, v bratrovražedné bitvě, svedené 30. května 1434, utrpěly podle jeho mínění demokratické síly táborů a sirotků porážku, v jejímž důsledku ustoupila česká společnost od ideálů prvotního husitství a na hrobě české demokracie potom, jak Palacký napsal, vzkvétal feudalismus čím dál tím neodolatelněji. Vítězná šlechta, reprezentující autoritářský princip, se pak obrátila proti zájmům většiny národa, který tvořili především rolníci. Šlechtici poté rychle znevolňovali poddaný lid, což podle Palackého vyvrcholilo známým usnesením zemského sněmu roku 1487. Tady se ovšem Palacký hluboce mýlil, neboť o znevolňování v pravém slova smyslu vůbec nešlo. Bylo by ovšem ahistorické mu tuto chybu vytýkat. V době, která neprováděla historicko-demografické výzkumy, nemohl beze zbytku pochopit všechny okolnosti a souvislosti. Dnes víme, že se v Čechách během 15. století pronikavě snížil počet obyvatel, v porovnání s časy Karla IV. snad až o 30 %. Po době vyplněné válkami, revolucí, nepřízní počasí i sérií neúrod a epidemií propukl ve městech i na venkově boj o pracovní sílu. V této situaci se šlechta snažila udržet poddané zákonnými výnosy na svých statcích, zatímco královská města je naopak lákala k sobě. Zajímavé je, že pokud opustil poddaný svou vrchnost do roku 1479 kvůli náboženské víře, nemusel se už k původní vrchnosti vracet. I to byl mimo jiné důsledek husitství. Proto období přelomu sklonku 15. a počátku 16. století nevidím tak tragicky jako Palacký, ačkoliv si je neidealizuji. Nevnímám tento úsek jako čas rozvratu, ale spíše jako etapu, kdy v dramatických střetech krystalizoval český stavovský stát, který si vytvářel své politické, právní i hospodářské struktury. Blížím se tak více pohledu Kamila Krofty.
Podle Vašeho názoru by historik, který se věnuje husitství, měl pracovat s Biblí v ruce nebo by s ní měl být alespoň obeznámen, aby pochopil dobu. Takovým člověkem byl, jak dokládáte, Amedeo Molnár, evangelický teolog a historik, který se věnoval husitství od 50. let. Proč si ceníte jeho práce?
Považuji ho za vynikajícího historika nejen husitství, ale i evropské reformace, byť některé problémy vidím jinak. Vyrostl v obdobném prostředí jako Palacký, otec byl evangelík, matka, francouzsko-
-italského původu, se hlásila k valdenským, církvi zrozené ze sektářských kořenů sklonku 12. století. Jako vystudovaný evangelický teolog měl Molnár vyvinutý cit pro náboženské a filozofické aspekty husitství, dokonale rozuměl Bibli, znal rozmanité interpretace jejího textu od pozdní antiky až po současnost. Prostřednictvím biblického textu, ale i kazatelské a traktátové literatury získal patřičnou empatii, schopnost proniknout k mentalitě lidí 15. století. Tím však neříkám, že u něho nedochází k interpretačním posunům. Dochází. Jeho sympatie jsou očividně na straně táborů a Jednoty bratrské, píše vlastně apologie svých hrdinů a ideových předchůdců. Kupříkladu na Želivského či Bedřicha ze Strážnice nahlížím mnohem kritičtěji než Molnár. Zajímavou otázku nadhodil v této souvislosti profesor Pavel Spunar, když naznačil, že Amedeo Molnár podal obraz Bedřicha ze Strážnice jako svůj kryptoportrét.
Zvláštní místo zaujímají v obrazech z dějin husitství ženy. Jsou statečné, znalé Písma, jsou schopny oběti a mají smysl pro to nové, co s sebou doba přináší. Tak o nich čteme u Aloise Jiráska, ale i z "nepřátelského" tábora slyšíme obdivné hlasy. Jaká byla podle Vašeho názoru skutečnost?
To je právě velký mýtus, stvořený kupodivu více odpůrci husitství než husity samotnými. Mýtus o vysoké vzdělanosti českého lidu a českého venkova. Vyplývá ze známé hyperboly Aeney Silvia Piccolominiho, který napsal, že prosté české ženy znají Bibli lépe než mnohý italský biskup. V této nadsázce ve skutečnosti kritizoval stav, kdy se italští církevní hodnostáři zajímali více o finanční výnosnost svých prebend než o Boží slovo. Naprostá většina husitských žen neuměla ani číst, ani psát. Měly však, jak již to u negramotných lidí bývá, skvělou paměť, dokázaly si při četných návštěvách kostela zapamatovat biblické příběhy a patřičně je aplikovat. Pokud jde o mravní úroveň v husitských městech a vesnicích, nelze si ji idealizovat. Táborský církevní senior Mikuláš z Pelhřimova i Jan Rokycana, vzdělané a vynikající osobnosti husitské historie, se snažili prostý lid vychovávat, vzdělávat a usměrňovat. Nicméně oba konstatovali, že mnohé jejich ovečky zajímají více různé nápoje a pohled na ženy než závazný vzor Písma svatého. Nemůžeme proto nahlížet na husitskou minulost pouze očima autorů proklamujících vznešené ideály. Mezi ideálem a každodenní realitou existoval i v husitských Čechách mnohdy značný rozdíl. A pochopit tyto rozdíly je i jedním z našich úkolů.
Vaše poslední tvrzení přímo provokuje k otázce: čeho si Vy na husitství hlavně ceníte?
Odpověď bude krátká. Upřímnosti, opravdovosti, idealismu i odvahy, s níž se představitelé hnutí, hluboce přesvědčení o oprávněnosti svého počínání, pustili do reformy církve a společnosti. Někdy toužím být účastníkem dění let 1409–1419, kdy se věci dávaly do pohybu a společnost v sobě živila naději na změnu. Asi to musely být vzrušující a svým způsobem krásné chvíle. A pak – kdyby mě husitství nepřitahovalo, sotva bych se mu badatelsky věnoval. Tím zároveň odpovídám všem kritikům, kteří mi předhazují, že buď husitskou dobu nedoceňuji, nebo ji příliš vynáším. Vzdor svému zaujetí pro její dramatičnost se snažím vyvarovat krajních pohledů, toužím proniknout do vnitřního světa této pozoruhodné epochy a pochopit ji v první řadě sám pro sebe. Teprve poté mohu svá zjištění a pohledy předkládat veřejnosti.
Přes všechny proměny husitského mýtu zůstává toto údobí našich dějin bezpochyby dobou mimořádnou, mocnou, která hluboce ovlivnila politický a duchovní vývoj našich zemí. Ač se zdá, že boření mýtů je bolestné, věřme, že nová hodnocení minulého času mohou přinést i dobrá překvapení. Vždyť pravda nese světlo, ať je nám příjemná nebo není. Říkáte-li, že pochopit rozdíl mezi skutečností a ideálem je jedním z hlavních úkolů současné historiografie, pak sice můžeme očekávat v rozkrývání naší národní minulosti i sklizeň s trpkými hrozny, ale máme také naději, že znovu zaslechneme i šumění andělských křídel. Při vší choulostivosti Vaší práce jistě souhlasíte.
Šum andělských křídel zaslechnout musíme, protože nám nic jiného nezbývá. Jinak by byl náš pohled nejen na husitství, nýbrž na celý středověk značně ochuzen. Zcela by nám unikl jeden z podstatných rysů tehdejšího života, latentně prostupující všechny oblasti lidského počínání. Ochudili bychom tím dějiny a zároveň zahodili jeden z klíčů k jejich pochopení.
Sylva Daníčková
English
