Letos si připomínáme padesát let od úmrtí profesora dějin české literatury, literárního kritika a historika Miloslava Hýska, který publikoval značný počet drobných studií, kritických úvah i rozsáhlých monografií o zapomínaných českých, a zejména moravských literátech.
Budoucí profesor dějin české literatury, literární kritik a historik zahájil svou akademickou dráhu jako student pražské české univerzity. Studoval zároveň také na berlínské a vídeňské univerzitě a po získání doktorátu z filozofie r. 1908 pobýval krátkodobě na univerzitách v Mnichově a Krakově. Jeho prvním působištěm se stalo gymnázium v Truhlářské ulici v Praze, kde přijal místo suplujícího profesora.Hýskův badatelský zájem se zprvu soustředil hlavně na zkoumání moravského písemnictví v období od 18. do počátku 20. století. Publikoval značný počet studií o zapomínaných českých, a zejména moravských literátech. Dílo autorů na okraji zájmu laické i odborné veřejnosti se snažil oživovat také vydáváním jejich prací. Byl k tomu veden jednak svým regionalistickým zaujetím, jednak konzervativizmem, který se u něj projevoval v nedůvěře k soudobým populárním literátům a novým literárně vědným proudům.
Postupně tak seznámil čtenáře s pracemi moravského naturalisty J. Merhauta, literárního kritika H. Babičky a s básněmi i životem A. Balcárka, mladého autora meditativních a slovansky laděných veršů. Z rozsáhlejších studií a edic nelze opomenout třísvazkové Povídky: Výběr z moravských autorů a stejně objemnou práci o literární pozůstalosti předčasně zemřelého novelisty J. Uhra, monografii Dějiny tzv. moravského separatismu, a především studii Literární Morava v letech 1848–1885, na jejímž základě se r. 1912 na pražské české univerzitě habilitoval.
Počátkem r. 1914 podnikl Hýsek několikaměsíční studijní cestu do Ruska, aby po návratu oblékl vojenskou uniformu a odešel na frontu. Na krátký čas se ještě r. 1919 vrátil k učitelskému povolání na gymnáziu v Novém Bydžově, ale již ve stejném roce byl zvolen členem KČSN a v roce následujícím členem ČAVU, načež následovalo r. 1922 jmenování mimořádným a o pět let později řádným profesorem na Univerzitě Karlově v Praze. Dostalo se mu přijetí též mezi členy Slovanského ústavu v Praze a Šafaříkovy Učené společnosti v Bratislavě. V letech 1939–1945 předsedal Kulturní radě při Národním souručenství.
Hýsek byl mužem činu, aktivně pracujícím v různých společnostech a redakcích. Mimo jiné inicioval založení knihovny Paměti, vydávané ČAVU, kterou sám redigoval, byl spolupracovníkem ročenky Revue des travaux scientifiques, dlouholetým členem redakčního kruhu Naší vědy a redaktorem literárně-historické části Listů filologických. Ze své pozice spolupracovníka Času a člena redakce Národních listů informoval nejširší veřejnost o dění na poli literatury a literární vědy. Nechyběl ani v kruhu přispěvatelů do Ottova slovníku naučného a Masarykova slovníku naučného.
Jako typický pozitivista své doby dbal na maximální vyčerpání všech pramenů a detailní zpracování látky. Monografie o velkých osobnostech české literatury či teoretické studie, které jako profesor dějin české literatury zpracoval, kritika příznivě hodnotila a staly se, zejména edice díla O. Březiny, podnětem a východiskem nového literárně vědného bádání.
M. Hýsek si však stále nacházel cestu k moravským tématům, která pro něj byla tak typická od počátků jeho vědecké dráhy. Je podepsán pod edicí pamfletické Rozesmaliády a jiných prací moravského básníka a novináře F. J. Kubíčka, Básněmi Jana Vlka, studií o moravském balbínovci J. J. Středovském nebo obsáhlou monografií Tři kapitoly o Petru Bezručovi.
Jeho pojetí literatury jako národního bohatství, v němž přetrvává duše národa, a učitelské povolání ho vedly k vydávání i prací popularizačních a školních, jako byly výbory z moderních básníků O. Březiny, A. Sovy a V. Dyka nebo z legionářské beletrie R. Medka a J. Kopty. Ani zde nezapomněl na svou Moravu a v době okupace jí věnoval rozsáhlou práci Moravský Kras v krásném písemnictví. I v případě popularizačních prací však vždy dbal na vysokou odbornou úroveň.
Po válce, a zejména po r. 1948 mu byla znemožněna veřejná činnost. V roce 1948 ještě redigoval vydání Březinovy sbírky Svítání na západě a na sklonku života uspořádal v jednom svazku pod názvem Obrázky z cest několik prací bratří Mrštíků, ale už to byl jen stín Hýskovy dříve tak bohaté vědecké a ediční práce. Posmrtně byly r. 1970 vydány jeho Paměti.
Jan Chodějovský,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR
English
