Radka Dudová
Co tedy rozchod matkám přináší a o co je ochuzuje? Jakým způsobem probíhá transformace manželské rodičovské identity v identitu osamoceného rodiče a jaký vliv má rozchod na jejich konstrukci osobní identity? Jak matky po rozvodu hodnotí samy sebe a svou novou situaci a jaké se projevují změny v jejich mateřské a pracovní identitě?
Překvapivě významným tématem vyprávění komunikačních partnerek je téma svobody či osvobození. Ačkoli je rozvod jednoznačně bolestnou zkušeností, se kterou rozhodně ve své životní biografii nikterak nepočítaly a nepřipravovaly se na ní, je pro většinu z nich příběh rozchodu zároveň příběhem osvobození. Tak je tomu, ať už se jedná o ženy, které samy rozchod iniciovaly, protože nebyly v manželství spokojené, nebo o ženy, které byly svým partnerem opuštěny (i když o ty se jedná méně často). V jejich vyprávěních se opakuje názor, že rozchod pro ně znamenal nabytí ztracené svobody, které se dobrovolně zřekly ve prospěch manžela. To jen ukazuje na to, že manželství v současné společnosti je nadále institucí, ve které žena podřizuje své osobní zájmy zájmům manžela a rodiny jako celku, a to v mnohem větší míře, než činí její partner. Komunikační partnerky si uvědomují, že v manželství byly ovládané, musely se neustále přizpůsobovat, musely klást zájem svého partnera na první místo. Někdy si až zpětně uvědomují, že v tomto stavu nebyly spokojené.
Prostě měla jsem z toho taky strašný strach, jak to všechno bude dál. Ale ihned brzo po rozvodu jsem věděla, že jsem to udělala dobře a byla jsem ráda, že jsem se rozvedla. Vždycky jsem říkala, že jsem radši rozvedená. (Simona, syn 8 let; syn 3 měsíce; na MD)
Dvě z nich dokonce hovoří o tom, že se cítí svobodné poprvé v životě – jelikož se vdávaly hodně mladé, přešly z „područí“ otce do područí manžela, a nyní se musí učit, jak žít samy pro sebe a své děti. Zkušenost tohoto osvobození pro ženu může znamenat poučení, uvědomuje si cenu své závislosti a nechce už takovou situaci příště zažít: Moc nechci být na nikom závislá, protože jsem to takhle nechala a byla jsem na něm závislá (Markéta, dcera 8 let, účetní).
Také si přitom samozřejmě uvědomují, že je tato svoboda něco stojí – zejména co se týče ekonomických nákladů na uživení rodiny, a co se týče tíhy zodpovědnosti za děti, která podle jejich vnímání po rozvodu spočívá výhradně na nich. Přesto mnohé z nich hodnotí tuto situaci pozitivně, zisky pro ně převažují náklady:
Jako každá svoboda je velká zodpovědnost, ale je to jednodušší ohledně rozhodování, protože člověk nemusí. V tom manželství musí přistoupit na nějaký kompromis, kdežto já nemusím přistupovat na žádný kompromis, já jsem strašně dlouho, když jsem se rozváděla, já jsem měla třicet pět asi nebo čtyři, já si nikdy to datum nepamatuju, takže do té doby jsem pořád byla. Jsem někoho musela poslouchat, nebo jsem se dobrovolně podvolila k tomu, že budu někoho poslouchat tak, jako před tím otce a hned potom, když se odstěhovali, tak vlastně manžela. Takže vlastně teďka konečně jsem sama za sebe a jsem s tím jako spokojená. (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)
Z vyprávění žen vyplývá, nakolik má pozice ženy v rodině stále v mnoha případech feudální charakter. Žena se musí podřizovat vůli svého manžela, který má mnohdy zájem na tom, aby na něm byla co nejvíce závislá. Na tom se navíc podílí i strukturní podmínky ve společnosti: zejména existence diskriminace při získávání zaměstnání, platová diskriminace a předpoklad, že s malými dětmi žena zůstává doma minimálně do věku tří let.
Čili jsem jako před tím uvažovala mnohokrát o rozvodu, nicméně vzhledem k tomu, že ty děti byly malý a byla jsem na něm finančně závislá a vize toho zaměstnání teda jako v dnešní společnosti, když máte tři děti, ještě malý tři děti, tak je celkem mizivá, čili v tomhle tom ohledu. (Pavla, syn 15, dcera 12 a syn 11 let, právnička ve státní sféře)
Rozvod pak představuje cestu osvobození, i když cenou je nutnost starat se sama o sebe a o svou rodinu.
Já jsem se jako opravdu snažila, pokoušela, ale v momentě, když jsem jako cítila, že když on ten klíč do toho zámku dává, já jsem se rozklepala, co prostě zase bude, co přijde. Kdy začne křičet a nadávat. A říkat, že v bytě je bordel, protože tam mají děti rozházený hračky a nebyl zrovna utřenej prach. Teplá večeře, že. Takže já jsem prostě už nemohla a požádala jsem o pomoc tu poradnu Pro rodinu a pak se to táhlo ještě delší dobu. A pak jsem si řekla, nemá to smysl. (Věra, dcera 13 a syn 9 let, učitelka)
Při rozhodnutí rozvést se do mateřských úvah vstupují jejich děti jako významný faktor – na rozdíl od otců, kteří v období rozvodu o dětech podle svých slov raději příliš nepřemýšlí. Matky si dobře uvědomují, že děti jsou rozchodem rodičů stresované a frustrované. Svůj pocit viny nakonec vyvažují přesvědčením, že dětem se vede lépe v harmonickém prostředí bez otce než v prostředí plném neshod. Navíc některé z nich výslovně říkají, že nechtějí svým dětem předat vzor poddané ženy-matky
O nabyté svobodě pozitivně hovoří i ženy, které jinak svůj rozvod celkově stále hodnotí jako životní prohru. První období po rozvodu ale většinou hodnotí komunikační partnerky negativně – zejména ty, které nebyly iniciátorkami rozchodu a které byly rozvodem zaskočeny. V té době jsou totiž nuceny zvládat simultánně mnoho problémů (emocionální vypětí a citovou ztrátu, strádání dětí, zajištění pravidelného příjmu, případně zajištění kvalitního bydlení; hledání nové podoby vztahu s bývalým partnerem a vyhovující formu kontaktů dětí s jejich otcem...). Později se ale situace uklidňuje a problémy jsou postupně vyřešeny, což ženám poskytuje pocit vlastní síly a schopností, posiluje to jejich sebedůvěru. Zároveň získávají pocit, že i děti z nové situace vytěžily něco dobrého - minimálně novou zodpovědnost a samostatnost či poznání hodnoty peněz.
Ochudilo, ale teď už si myslím s odstupem času, že i posílilo. Že on ten samotný rozvod opravdu člověka nasměruje někam úplně jinam. Nám to otevřelo oči úplně v jiném smyslu. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
Já musím dodatečně říct, po tom půl roce, že je mi teď už líp, mám víc času na sebe, mám víc času na děti, jsem víc v klidu do práce. Ale vidím to hlavně na těch dětech, když s nima plánuju volnej čas, tak před tím jsme furt na něco čekali a furt jsme čekali až tatínek. Až tatínek bude doma, až tatínek docvičí, až tatínek bude chtít, až tatínek bude moct. A vlastně jsme se furt jen plácali od ničeho k ničemu mám pocit. (Dana, 2 synové 5 let, zdravotní sestra-asistentka)
Přesto není rozvod ženami chápán jako běžná součást životního běhu. I pokud jsou jeho praktické důsledky pro ženu i její děti v konečném důsledku spíše pozitivní, rozvod je stále vnímán jako základní životní neúspěch. Je s ním nadále spojeno stigma „rozvrácené rodiny“: jako já i teď se jako necítím dobře, když řeknu, že jsem rozvedená, říká Petra (syn 13 let, poštovní doručovatelka). Stejně jako muži, i ženy uzavírají navzdory statistikám sňatek s přesvědčením, že se svým partnerem zůstanou „dokud nás smrt nerozdělí“. Pokud se to z nějakého důvodu nepodaří, ženy ze to mnohdy dávají vinu sobě: jako matky selhaly v tom, že si vybraly špatného životního partnera a špatně zvolily otce svým dětem. Proto mají pocit, že nyní musí být schopné unést samy tíhu situace a mají nyní pocit morální povinnosti samy se o rodinu postarat: (...) já jsem se spíš styděla za to, že třeba ten R. jako na ně neplatil z toho počátku. Jako jsem si to vyčítala já, že jsem jim vybrala takovýho tátu (Naďa, dcera 14 let, syn 11 let; syn 1 rok, učitelka). V tomto postoji je dovedena do krajnosti skutečnost, která se vyjevuje v příbězích mužů a žen po rozvodu: rodičem je v naší společnosti v současné době především matka, otcův podíl na výchově a péči o děti je jen sekundární a ve své podstatě dobrovolný.
