Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Je společnost vědění pouze (pro)vize?

Je společnost vědění pouze (pro)vize?

Pro dnešní úvodník listuji vítěznou knihou Cen Nakladatelství Academia Teorie nevzdělanosti (2006) od rakouského filozofa, nositele titulu „Vědec roku 2006“, Konrada Paula Liessmanna. Jeho předmluva, z níž volně cituji, jako by u nás stále víc nabírala na aktuálnosti:
...Žijeme ve společnosti vědění. Tato věta dává křídla politikům, pedagogům, reformátorům univerzit a evropským komisařům, je hnací silou vědců, trhů i podniků. Vědění a vzdělání jsou, jak se tvrdí, nejdůležitějšími zdroji Evropy chudé na nerostné zdroje, a ten, kdo investuje do vzdělání, investuje do budoucnosti... Avšak mnohé, co se proklamuje jako společnost vědění, se zblízka ukáže jen jako rétorická figura, která je více než myšlence vzdělanosti zavázána konkrétním politickým a ekonomickým zájmům... Je na místě konstatovat, že četné reformy školství směřují k industrializaci a ekonomizaci vědění, čímž se myšlenky klasických teorií vzdělání doslova obracejí naruby.

Jen málokdo by si nepovšiml všeobecného volání po měřitelnosti vědění, kalkulovatelnosti „efektivity“ intelektuálního potenciálu člověka. A paradoxně jsou stále častěji mnohé myslící bytosti demotivovány skutečností, kterou Konrad Liessmann formuluje v závěrečné kapitole:
...je patrné, že místo společnosti vědění směřujeme ke společnosti kontroly, a téměř vše, co se projednává pod hlavičkou „autonomie“, se řídí imperativem sociální struktury založené na ovládání prostřednictvím sebekontroly ovládaných. Doba, směrnice a konkurenceschopnost vyžadují hustou síť kontroly, evaluace, přezkoumávání, přizpůsobení cílovým výhodám, pracovní dohody a řídicí mechanismy, což pro svobodu vědy (a jakékoli jiné svobodné tvorby) neznamená víc než prázdné prohlášení.

Co dodat na závěr? Snad jen poslední odstavec jako memento:
Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty doby jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoliv sumu vědění.

Několika úvahami autora knihy s podtitulem Omyly společnosti vědění předesílám březnové stránky Akademického bulletinu, které jsou zhusta věnované problematice hodnocení vědy.

Marina Hužvárová