Žijeme v době sloganů, bonmotů a parafrázování. Kdo by se zabýval neužitečným přemýšlením a čtením abstraktních úvah, když čas letí… Čas jsou peníze a granty; čas netřeba ztrácet nad úvahami, které se nepublikují. Jedním z dobových sloganů se stala excelence. Kupodivu se nepoužívá ve vztahu k vládě, parlamentu nebo ekonomické sféře, ale uplatňuje se zvláště ve vztahu k vědě. Tradičně se titul Excelence používal (a stále se používá) v oslovení vyslanců a církevních hodnostářů. Do angličtiny i k nám toto označení proniklo z francouzštiny třeba jako par excellence. Anglicky však nevystihuje nejvyšší stupeň uznání, kterým zůstává domácí „outstanding“ stejně tak jako česky „vynikající“. Dlužno připomenout, že i v současné klasifikační stupnici evropských i amerických výzkumných programů je na prvním místě vynikající, zatímco excelentní zaujímá až místo druhé. U nás se přesto excelencí hýří.
Máme například centra excelence a vůbec všechno chceme excelentní. Jen v neslavné Bílé knize, kterou letos vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, najdeme slovo excelence 16krát. Snad i proto stojí za to se tímto označením zabývat poněkud podrobněji.
Excelence se do oběhu dostala zásluhou stupnice navržené pro hodnotitelská grémia; taková hodnocení se uskutečnila nejprve v Akademii a bezpochyby rozvířila mnohé stojaté vody. Trpěla však samozřejmě tím, kdo a proč si vybral své hodnotitele. Nicméně byla pozitivním krokem, který leccos podstatného provětral, zvláště proto, že první hodnotitelské komise přicházely i do laboratoří a seznamovaly se s úrovní znalostí a stupněm promyšlenosti projektů jednotlivců i skupin, a mohly si tak udělat vlastní nezávislý úsudek. Neznám způsoby následných hodnocení, ale myslím si, že jsou v podstatě formální, neosobní, opřené o spočítání u nás tak věhlasných impakt faktorů. Noví hodnotitelé jsou buďto hodnotící profesionálové, nebo úzcí odborníci. Nevím, zda od nich ředitelé získali nějaké nové pohledy s výjimkou připomínek, aby se více publikovalo.
Rád připojím i vlastní zkušenost. V roce 2005 jsem byl jmenován do hodnotící komise EMBO, která měla posuzovat řecké ústavy zabývající se biomedicínou. V předstihu jsem prostudoval stohy dokumentů poslaných e-mailem, než komise během pár dní navštívila v Aténách všechna pracoviště, vyslechla reporty skupin a seznámila se s vybavením i některými pracovníky. Tato návštěva v Řecku na mě udělala hluboký dojem zvláště proto, že tam začali s vědou poměrně pozdě a přitom se jim podařilo získat nazpátek z ciziny významné řecké vědce. Kámen úrazu se ovšem objevil při celkovém hodnocení, které, jsouc odstupňováno podle pro mě nejasných kritérií, mělo významný dopad na existenci ústavů. Diskuse se jasně polarizovala mezi stanoviskem významného představitele EMBO, které vycházelo z výsostné pozice vybírat si a přeplácet jenom rozinky z koláče. Mé hledisko vyplývalo ze zkušeností, že pokrok vědy v malých a relativně chudých státech závisí na obětavých, vědě oddaných lidech, kteří tvoří páteř vědeckých ústavů – tací v Řecku byli a zaslouží si podpory. Vyhraněná stanoviska se vůbec nesblížila, nicméně musím dodat, že jsem nakonec získal většinu komise na svou stranu.
Boj o excelenci dále pokračuje a stává se bojem o přežití. Problémem zůstává, kdo má právo tento významný titul udělovat. Zřejmě by to měla být Rada pro výzkum a vývoj, v jejíchž představitelích ale mnoho excelence nevidím. Je tu i druhá možnost, kterou doporučuje Jaroslav Hašek ve svém fejetonu Největší spisovatel český Jaroslav Hašek. Vyjímám z něj: „Svět musí přijít k názoru […], že jsem pašák […], lidstvo musí mne náležitě ocenit, a to nejen mé velké vlohy a obrovské schopnosti, nýbrž hlavně můj báječný talent a můj nevyrovnatelně ryzí charakter. Někdo však namítne, proč jsem si tento chvalozpěv nedal napsati od jiného, povolanějšího, proč činím své skromnosti takové násilí, chvále se sám? Odpovídám: protože sám sebe znám nejlépe…“ Opájení se představou světovosti, úspěchů a mezinárodního uznání se stává vleklou chorobou, podporovanou chtivostí médií po senzacích všeho druhu.
V užívání titulů jsme rovněž kabrňáci a nejnovější vývoj umožňuje další kreativitu – při uvádění členství v britských specializovaných společnostech. Což takhle za jméno uvádět i excelenci? Třeba JE by byla jeho excelence, lépe by to znělo anglicky jako HE. Nebo VN jako vynikající, anglicky ovšem OUT (outstanding). K uvážení státní komisi pro udělování hodností to nabízím zvláště proto, že doktor věd již vyšel z módy, a je tudíž třeba jej nahradit atraktivnějším titulem.
Grafika: František Mezera, MFF UK
V životě jsem potkal několik velikánů. Jednoho z nich, Peytona Rouse, jsem se ve své mladické nezkušenosti zeptal, proč nepoužil pro studium svého viru tkáňových kultur. Odpověděl mi prostě a přímo: „Stálo by to moc času a úsilí.“ Při svých návštěvách mě Howard Temin bez váhání upozornil, které z jeho mnohých prací se nepovedly; tak se otevřeně mluví s kolegou. Rád se zmíním i o dvou českých velikánech. Jaroslav Heyrovský ve své skvělé semestrální přednášce o polarografii vykreslil nejen své předchůdce, ale když se dostal k rovnici popisující polarografické děje, vytáhl papírek a opsal ji z něj. Podotkl, že by rovnici sám nespočítal, a vyzdvihl, že ji sestavil prof. D. Ilkovič. Od té doby se fyzikální chemie silně matematizovala. J. Heyrovský ale zůstává připomínkou, že o pravdivosti a platnosti vysoce teoretických úvah rozhodne až experiment. Fantastické byly i neformální debaty s Otto Wichterlem, vzpomenu jeho poznámku o kolaboraci s komunismem, což bylo častým tématem i zasedání Výboru pro řízení pracovišť Akademie. Při jedné takové příležitosti, bráně několik nařčených, O. Wichterle prohlásil: „Já jsem byl největší kolaborant, poněvadž jsem režimu vydělal tolik a tolik miliard.“ – Tedy člověk s obrovským intelektem, nadhledem a vnitřní nezávislostí. Žádný z těchto velikánů ani nepřipustil, že by se podle nich přepisovaly učebnice. Učebnice se jen dopisovaly, o což se postarali jiní až na základě ověření faktů vědeckou komunitou.
Když tedy nemůžeme nalézt arbitra elegantiarum v oblasti excelence ani v Radě pro výzkum a vývoj, ani v našich mediálních hvězdách, kde jej hledat? Určitě by se našlo více odpovědí – jako třeba mezi 81 rektory vysokých škol nebo mezi funkcionáři Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nebo Ministerstva zdravotnictví.
Co kdybychom ho hledali mezi významnými světovými vědci, kteří se těmito otázkami zabývali? Mezi ně patří David Baltimore, který dal světu čtyři objevy: virovou RNA polymerázu, reverzní transkriptázu, centrálního regulátora imunitní odpovědi (NFkB) a retrovirové vektory pro genovou terapii. Zatím dostal „jen“ jednu Nobelovu cenu, cesta k úspěchu ho teprve čeká. Jeho postřehy vyšly na osmi stranách v časopise Science a představují náplň prezidentského proslovu na zasedání americké asociace pro pokrok ve vědě. Má překvapivě osobní projev a neváhá také vyjádřit postoje k americké administrativě. Zdůrazňuje, že objev musí zůstat zábavou a že dobrá myšlenka ve vědě je pokladem nezávisle na svém původu. David Baltimore se zamýšlí i nad celosvětovým úsilím dosáhnout excelence. Rychlé pokusy získat excelenci jsou pochybné, neboť takový cíl vyžaduje čas. Ne všechny instituce musí aspirovat na excelenci, nejlepší z nich jsou ale klíčové.
Pro získání excelence platí několik pravidel. Předně je při výběru lidí třeba přihlížet k jejich excelentnosti. Spojovat výuku s výzkumem a obojí integrovat tak, aby vzniklo zázemí lidí připravených na práci v předních řadách vědy. Zajistit akademickou svobodu, zachovat definitivní pozice („tenure“), které umožňují vědcům sledovat individuální programy a vést je podle svého rozhodnutí. Jakkoli jsou úspěchy americké vědy podmíněny velkolepými nabídkami a podmínkami pro nejlepší mozky z celého světa, i v této věci se situace může změnit.
Jak se tedy do hloubky vyrovnávat s potřebou excelence? Co třeba Davida Baltimora při příležitosti jeho návštěvy v příštím roce pozvat na atraktivní výlet a pobyt? Při takové příležitosti by předseda Akademie s několika vybranými osobnostmi mohli získat opravdový vhled do toho, jak usměrňovat vědu a zajišťovat její stoupající úroveň.
Připomínám, že již začátkem 60. let v období mírně nahlodaného komunismu se Milanu Haškovi podařilo získat finance na pobyt sira Petra Medawara s rodinou v Tatrách, který byl spojen s přednáškou v Praze a v Prešově; byla to promyšlená strategie, jak navázat vědecké styky s Velkou Británií, která se mnohokrát vyplatila i v budoucnosti. Investujme tedy s odvahou do na první pohled neúsporných, ale zásadních akcí, které nám umožní se přibližovat ke světovosti.
Ještě jednou k Baltimorovi. Svůj článek končí poselstvím optimismu. Optimismu, že je jeho země znovu připravena jednat morálně bez ohledu na jakékoli provokace. Optimismem ve vztahu k našemu potomstvu tím, že se seriozně vyrovnáme s globálním oteplováním, že znásobíme investice do budoucnosti, abychom byli připraveni na snášející se bouři. Optimismem, že příliv antiintelektualismu založeného na náboženství, který sevřel americký národ, se obrátí. To je projev státníka, kterého bychom potřebovali na Hrad. Projev optimismu, který by měl zaznít i od představitelů naší země.
JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
Máme například centra excelence a vůbec všechno chceme excelentní. Jen v neslavné Bílé knize, kterou letos vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, najdeme slovo excelence 16krát. Snad i proto stojí za to se tímto označením zabývat poněkud podrobněji.
Excelence se do oběhu dostala zásluhou stupnice navržené pro hodnotitelská grémia; taková hodnocení se uskutečnila nejprve v Akademii a bezpochyby rozvířila mnohé stojaté vody. Trpěla však samozřejmě tím, kdo a proč si vybral své hodnotitele. Nicméně byla pozitivním krokem, který leccos podstatného provětral, zvláště proto, že první hodnotitelské komise přicházely i do laboratoří a seznamovaly se s úrovní znalostí a stupněm promyšlenosti projektů jednotlivců i skupin, a mohly si tak udělat vlastní nezávislý úsudek. Neznám způsoby následných hodnocení, ale myslím si, že jsou v podstatě formální, neosobní, opřené o spočítání u nás tak věhlasných impakt faktorů. Noví hodnotitelé jsou buďto hodnotící profesionálové, nebo úzcí odborníci. Nevím, zda od nich ředitelé získali nějaké nové pohledy s výjimkou připomínek, aby se více publikovalo.
Rád připojím i vlastní zkušenost. V roce 2005 jsem byl jmenován do hodnotící komise EMBO, která měla posuzovat řecké ústavy zabývající se biomedicínou. V předstihu jsem prostudoval stohy dokumentů poslaných e-mailem, než komise během pár dní navštívila v Aténách všechna pracoviště, vyslechla reporty skupin a seznámila se s vybavením i některými pracovníky. Tato návštěva v Řecku na mě udělala hluboký dojem zvláště proto, že tam začali s vědou poměrně pozdě a přitom se jim podařilo získat nazpátek z ciziny významné řecké vědce. Kámen úrazu se ovšem objevil při celkovém hodnocení, které, jsouc odstupňováno podle pro mě nejasných kritérií, mělo významný dopad na existenci ústavů. Diskuse se jasně polarizovala mezi stanoviskem významného představitele EMBO, které vycházelo z výsostné pozice vybírat si a přeplácet jenom rozinky z koláče. Mé hledisko vyplývalo ze zkušeností, že pokrok vědy v malých a relativně chudých státech závisí na obětavých, vědě oddaných lidech, kteří tvoří páteř vědeckých ústavů – tací v Řecku byli a zaslouží si podpory. Vyhraněná stanoviska se vůbec nesblížila, nicméně musím dodat, že jsem nakonec získal většinu komise na svou stranu.
Boj o excelenci dále pokračuje a stává se bojem o přežití. Problémem zůstává, kdo má právo tento významný titul udělovat. Zřejmě by to měla být Rada pro výzkum a vývoj, v jejíchž představitelích ale mnoho excelence nevidím. Je tu i druhá možnost, kterou doporučuje Jaroslav Hašek ve svém fejetonu Největší spisovatel český Jaroslav Hašek. Vyjímám z něj: „Svět musí přijít k názoru […], že jsem pašák […], lidstvo musí mne náležitě ocenit, a to nejen mé velké vlohy a obrovské schopnosti, nýbrž hlavně můj báječný talent a můj nevyrovnatelně ryzí charakter. Někdo však namítne, proč jsem si tento chvalozpěv nedal napsati od jiného, povolanějšího, proč činím své skromnosti takové násilí, chvále se sám? Odpovídám: protože sám sebe znám nejlépe…“ Opájení se představou světovosti, úspěchů a mezinárodního uznání se stává vleklou chorobou, podporovanou chtivostí médií po senzacích všeho druhu.
V užívání titulů jsme rovněž kabrňáci a nejnovější vývoj umožňuje další kreativitu – při uvádění členství v britských specializovaných společnostech. Což takhle za jméno uvádět i excelenci? Třeba JE by byla jeho excelence, lépe by to znělo anglicky jako HE. Nebo VN jako vynikající, anglicky ovšem OUT (outstanding). K uvážení státní komisi pro udělování hodností to nabízím zvláště proto, že doktor věd již vyšel z módy, a je tudíž třeba jej nahradit atraktivnějším titulem.
Grafika: František Mezera, MFF UK
V životě jsem potkal několik velikánů. Jednoho z nich, Peytona Rouse, jsem se ve své mladické nezkušenosti zeptal, proč nepoužil pro studium svého viru tkáňových kultur. Odpověděl mi prostě a přímo: „Stálo by to moc času a úsilí.“ Při svých návštěvách mě Howard Temin bez váhání upozornil, které z jeho mnohých prací se nepovedly; tak se otevřeně mluví s kolegou. Rád se zmíním i o dvou českých velikánech. Jaroslav Heyrovský ve své skvělé semestrální přednášce o polarografii vykreslil nejen své předchůdce, ale když se dostal k rovnici popisující polarografické děje, vytáhl papírek a opsal ji z něj. Podotkl, že by rovnici sám nespočítal, a vyzdvihl, že ji sestavil prof. D. Ilkovič. Od té doby se fyzikální chemie silně matematizovala. J. Heyrovský ale zůstává připomínkou, že o pravdivosti a platnosti vysoce teoretických úvah rozhodne až experiment. Fantastické byly i neformální debaty s Otto Wichterlem, vzpomenu jeho poznámku o kolaboraci s komunismem, což bylo častým tématem i zasedání Výboru pro řízení pracovišť Akademie. Při jedné takové příležitosti, bráně několik nařčených, O. Wichterle prohlásil: „Já jsem byl největší kolaborant, poněvadž jsem režimu vydělal tolik a tolik miliard.“ – Tedy člověk s obrovským intelektem, nadhledem a vnitřní nezávislostí. Žádný z těchto velikánů ani nepřipustil, že by se podle nich přepisovaly učebnice. Učebnice se jen dopisovaly, o což se postarali jiní až na základě ověření faktů vědeckou komunitou.
Když tedy nemůžeme nalézt arbitra elegantiarum v oblasti excelence ani v Radě pro výzkum a vývoj, ani v našich mediálních hvězdách, kde jej hledat? Určitě by se našlo více odpovědí – jako třeba mezi 81 rektory vysokých škol nebo mezi funkcionáři Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nebo Ministerstva zdravotnictví.
Co kdybychom ho hledali mezi významnými světovými vědci, kteří se těmito otázkami zabývali? Mezi ně patří David Baltimore, který dal světu čtyři objevy: virovou RNA polymerázu, reverzní transkriptázu, centrálního regulátora imunitní odpovědi (NFkB) a retrovirové vektory pro genovou terapii. Zatím dostal „jen“ jednu Nobelovu cenu, cesta k úspěchu ho teprve čeká. Jeho postřehy vyšly na osmi stranách v časopise Science a představují náplň prezidentského proslovu na zasedání americké asociace pro pokrok ve vědě. Má překvapivě osobní projev a neváhá také vyjádřit postoje k americké administrativě. Zdůrazňuje, že objev musí zůstat zábavou a že dobrá myšlenka ve vědě je pokladem nezávisle na svém původu. David Baltimore se zamýšlí i nad celosvětovým úsilím dosáhnout excelence. Rychlé pokusy získat excelenci jsou pochybné, neboť takový cíl vyžaduje čas. Ne všechny instituce musí aspirovat na excelenci, nejlepší z nich jsou ale klíčové.
Pro získání excelence platí několik pravidel. Předně je při výběru lidí třeba přihlížet k jejich excelentnosti. Spojovat výuku s výzkumem a obojí integrovat tak, aby vzniklo zázemí lidí připravených na práci v předních řadách vědy. Zajistit akademickou svobodu, zachovat definitivní pozice („tenure“), které umožňují vědcům sledovat individuální programy a vést je podle svého rozhodnutí. Jakkoli jsou úspěchy americké vědy podmíněny velkolepými nabídkami a podmínkami pro nejlepší mozky z celého světa, i v této věci se situace může změnit.
Jak se tedy do hloubky vyrovnávat s potřebou excelence? Co třeba Davida Baltimora při příležitosti jeho návštěvy v příštím roce pozvat na atraktivní výlet a pobyt? Při takové příležitosti by předseda Akademie s několika vybranými osobnostmi mohli získat opravdový vhled do toho, jak usměrňovat vědu a zajišťovat její stoupající úroveň.
Připomínám, že již začátkem 60. let v období mírně nahlodaného komunismu se Milanu Haškovi podařilo získat finance na pobyt sira Petra Medawara s rodinou v Tatrách, který byl spojen s přednáškou v Praze a v Prešově; byla to promyšlená strategie, jak navázat vědecké styky s Velkou Británií, která se mnohokrát vyplatila i v budoucnosti. Investujme tedy s odvahou do na první pohled neúsporných, ale zásadních akcí, které nám umožní se přibližovat ke světovosti.
Ještě jednou k Baltimorovi. Svůj článek končí poselstvím optimismu. Optimismu, že je jeho země znovu připravena jednat morálně bez ohledu na jakékoli provokace. Optimismem ve vztahu k našemu potomstvu tím, že se seriozně vyrovnáme s globálním oteplováním, že znásobíme investice do budoucnosti, abychom byli připraveni na snášející se bouři. Optimismem, že příliv antiintelektualismu založeného na náboženství, který sevřel americký národ, se obrátí. To je projev státníka, kterého bychom potřebovali na Hrad. Projev optimismu, který by měl zaznít i od představitelů naší země.
JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
English
