Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2008  > únor  > Portréty z archivu

JAN SMETANA (1883–1962)

Obrázek k článku 

Vzhledem ke své profesi a výzkumnému zaměření se Jan Smetana narodil do zvlášť vhodné doby. Jeho hydrologické plány byly vyvolány společenskou objednávkou a mohly se o ni opřít. K dispozici byly nejen dostatečné technické podmínky a poznatky, k nimž významně přispěl, ale mohly být soustředěny i nemalé finanční prostředky a ochota státního aparátu investovat, protože velké vodní stavby mohly být pořízeny pouze z centrálních zdrojů. Přehrady byly ostatně od nástupu poúnorového režimu jedním z nepřehlédnutelných dobových hesel, prezentovaných jako výrazná přednost socialistického režimu.

Smetana pocházel ze Svobodných Dvorů u Hradce Králové, z dosti početné rolnické rodiny (sám zmiňoval vzdálené příbuzenství s Bedřichem Smetanou). Po reálce studoval na pražské technice. Absolvoval ji v roce 1908, doktorem technických věd se stal 13. července 1911 prací Studie pohyblivých jezů. Ještě před válkou se mu díky stipendiím z Hlávkovy nadace podařilo rozšířit si vzdělání studijními pobyty ve výzkumných ústavech hydrologických v Německu a ve Francii – získal tam inspiraci pro založení obdobné instituce také ve své vlasti.

V kariéře v oboru vodního hospodářství plynule pokračoval – zahájil ji asistenturou u prof. Klíra, v roce 1911 se stal praktikantem v Komisi pro úpravu řek pražského místodržitelství a odtud přešel do hydrologického oddělení, kde zůstal až do konce roku 1919. Tehdy byl povolán na ministerstvo veřejných prací do tzv. vodohospodářského odboru, aby pomohl se založením celostátního ústavu v novém státě, jenž měl nahradit obdobný ústav vídeňský; od září 1920 byl ustaven zástupcem přednosty zřizované instituce. Státní ústav hydrologický pak v podstatě vedl, přednostou byl definitivně ustaven v roce 1928; vedle něj zřídil i Výzkumný ústav hydrotechnický. Tato aktivita byla dovršena v roce 1930, kdy byly podle jeho projektu dobudovány spojené Státní ústavy hydrologický a hydrotechnický T. G. Masaryka v Podbabě.

Na Českém vysokém učení technickém pokračoval od habilitace v roce 1925 (spisem Mechanická podobnost v hydromechanice) až o jedenáct let později jmenováním řádným profesorem hydrauliky, hydrologie a úprav vodních toků. Tehdy také na ČVUT přešel, ale nadále byl pověřen řízením odborných prací obou ústavů a také tu se studenty praktikoval. Na technice mohl dlouho zůstat i během okupace a po půlroční pauze se hned v květnu 1945 vrátil. Působil pak jako děkan či proděkan vysoké školy inženýrského stavitelství ČVUT.

Profesor Smetana se významně zapsal také při zakládání Československé akademie věd; byl členem vládní komise pro její vybudování. Nicméně mezi prvními jmenovanými akademiky nebyl, byl zvolen "až" 23. listopadu 1953. Od počátku však vedl v Akademii Laboratoř, posléze Ústav pro vodní hospodářství, resp. pro hydrodynamiku, a působil také jako předseda technické sekce, a tudíž i člen prezídia ČSAV.

Zásadní uznání však získal svou prací už během let první republiky, byl členem Československé národní rady badatelské, Masarykovy akademie práce či České akademie věd a umění; byl ceněn i na mezinárodním poli – v Association Internationale d'Hydrologie, Union Internationale de Géodesie et Géophysique (byl místopředsedou i předsedou) a dalších korporacích.

Během své profesní kariéry se Jan Smetana věnoval dvěma liniím: jak svému působení na technice, tak vedení hydrologických ústavů a dovedl tyto složky dobře propojit. Byl opravdu úspěšným organizátorem, svým způsobem ale i vizionářem – pamětníci si mohou patrně ještě dnes vzpomenout na velké plány, které v Akademii v padesátých letech předkládal a velkoryse v nich ve svých představách měnil podobu celých území.

Hana Barvíková,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.