Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2007  > prosinec  > Portréty z archivu

ANTONÍN PODLAHA (1865–1932)

Obrázek k článku 

Letos tomu bylo již 75 let, co ve velké posluchárně Filozofické fakulty Univerzity Karlovy uctili zástupci více než dvou desítek kulturních a vědeckých institucí památku Jeho Milosti biskupa Antonína Podlahy. Člověka s širokým okruhem zájmů, který udivoval svou činorodostí, energií i lidskými kvalitami. Tuto skutečnost dokládá i sám pořad setkání, jehož účastníci promluvili o třech různých oblastech jeho života a práce. J. V. Šimák přiblížil A. Podlahu jako historika, Z. Wirth coby archeologa a strážce památek a J. Cibulka ho připomněl jako kněze a teologa.

Není možné na jedné stránce zachytit v celistvosti jeho osobu a dílo, které po sobě zanechal. Za vše hovoří již skutečnost, že v nekrologu vydaném ČAVU zaujímá Podlahova bibliografie celých 45 stran. Dohromady napsal na 110 knih a vedle toho řadu článků a příspěvků do sborníků a časopisů. Pokusíme se ho proto představit především jako vědce.

Do povědomí odborné veřejnosti se dostal především svou prací na několika velkých knižních řadách. Jednou z nich byl Soupis památek historických a uměleckých, vydávaný Archeologickou komisí při ČAVU, pro nějž sám důkladně zpracoval desítku okresů, a vedle toho ještě Knihovna kapitulní v Praze a Metropolitní chrám sv. Víta společně s K. Hilbertem. V komisi byl A. Podlaha činný přes tři desítky let, v podstatě až do své smrti, a po dlouhou dobu vykonával funkci místopředsedy jejího II. odboru. Nalezli bychom ho však i mezi členy Komise pro soupis rukopisů a Komise k vydávání písemností o dějinách katolické restaurace. Nákladem ČAVU vyšly první dva svazky jeho Soupisu rukopisů knihovny metropolitní kapituly pražské.

Trvalo však několik let, než svou prací v komisi a vědeckou činností dosáhl r. 1904 zvolení dopisujícím členem ČAVU (mimořádným r. 1915). Pozadu nehodlala zůstat ani KČSN, která ho do svých řad jako mimořádného člena přijala r. 1907. Ostatně byla to právě KČSN, v jejímž Věstníku byla již r. 1891 otištěna nejspíš vůbec první Podlahova odborná studie Hammerschmidova Historia Pragensis.

Další uznání si vydobyl svými sedmi svazky Posvátných míst království Českého, vydávaných v letech 1909–1913, stejně jako Bibliografií české katolické literatury náboženské od roku 1828 až do konce roku 1913 a Sbírkou pramenů církevních dějin českých XVI.–XVIII. století, kterou vydával vlastním nákladem od r. 1908. Práce vědecká a ediční však byly jen částmi z mnoha jeho aktivit. Opomenout nelze ani jeho redakční a překladatelskou činnost a v neposlední řadě práci pastorační a vše, co vykonal pro svatovítský chrám.

Roku 1904, kdy byl ustanoven kanovníkem, spojil Antonín Podlaha svůj život již nerozlučně s metropolitní kapitulou v Praze. Jeho osobní kvality mu přinesly uznání katolické církve a r. 1919 jmenování generálním vikářem pražské arcidiecéze, světícím biskupem pražským s titulem biskupa z Pafu v roce následujícím a po dalších deseti letech děkanem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, další vědecká práce navíc i obdiv odborné veřejnosti. Postaral se totiž o to, aby byly postupně editovány a vydávány historické prameny z kapitulního archivu a knihovny. Od r. 1905 tak vycházela jím založená řada Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis.

Pro kapitulní chrám žil a nejspíš jen málokdo ho znal tak dobře jako on. Vykonával funkci kapitulního knihovníka a archiváře a posléze i kustoda. Angažoval se v Jednotě na dostavbu svatovítské katedrály, sledoval archeologické práce a organizoval zpřístupňování výsledků výzkumů stejně jako pokladů, které chrám uchovával, mezi jinými otevření královské hrobky r. 1928 či výstavu korunovačních klenotů v roce následujícím. Nikomu jinému tak nepříslušelo více právo jako první otevřít hlavní vrata dostavěné katedrály v r. 1929.

Přetížen prací a bezpočtem funkcí a úřadů zemřel na počátku r. 1932 a byl pohřben v arcibiskupské hrobce v nové části chrámu sv. Víta.

Jan Chodějovský,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR, v. v. i.