Z monitoringu tisku

Středoevropský technologický institut CEITEC odstartoval svou činnost

 

Nečas jmenoval prorektora Fialu svým vědeckým poradcem

 

Revoluční italské výsledky se musíme pokusit zabít, říká český fyzik

 

Strakošův manifest. Proč se čeští vědci nenatahují po výzkumných grantech EU?


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Project OVERMODE

Vznik a formování národně jazykových kultur ve střední Evropě

Jedním z klíčových rysů sebepojímání křesťanské věrouky se už v jejích počátcích stala potřeba překladu biblického poselství do oblastí mimo hebrejskou a aramejskou kulturu. Jedním z důvodů byla nutnost relativizovat judejské kořeny křesťanského učení a zároveň destigmatizovat pohanské kultury a adoptovat je jako přirozené rozšíření nového náboženství. Judaistický a pohanský aspekt se staly těsně propojenými projevy křesťanského poselství a jako takové byly oba klíčovými koncepty nového náboženství. Jazyky jednotlivých kultur se staly esenciálními prostředky křesťanské misie a podstatným způsobem spoluutvářely kolektivní identity jednotlivých křesťanských společenstev. Role a hodnota jazyků v příběhu spásy se ve středověku neustále měnily a vyvíjely podle toho, jakým způsobem se měnila a sebedefinovala jednotlivá společenství.

 10_1.jpg
 Iluminace Stvoření Evy z Bible Václava IV. Na žádost Václava IV. ji v letech 1390–1400 vytvořila tehdy nejslavnější iluminátorská škola v Praze. Originál vlastní Rakouská národní knihovna.

V kulturním okruhu západoevropského, resp. latinského křesťanství spolu od počátku koexistovaly jazyky považované za biblické – tedy svaté (hebrejština, řečtina a latina) – a vlastní jazyky jednotlivých společností, které se postupně stávaly součástí křesťanského světa. Latina během středověku plnila roli stále důležitějšího dorozumívacího prostředku vzdělaných a vládnoucích vrstev ve stále početnějších a těsněji provázaných křesťanských obcích a jejich jednotlivých hospodářsko-politických centrech. Národní jazyky v daných oblastech nikdy neztratily dorozumívací úlohu, byť nebyly primárně jazyky psané kultury a s ní spojeného typu společenské organizace, které do větší části Evropy (především za Alpami) přišly teprve s křesťanskou misí a vzdělaností. Teoreticky podložený nárok národních jazyků na vlastní hodnotu v rámci dějin křesťanské spásy nikdy úplně neztratil váhu a postupně získával na důležitosti v rámci nekončícího a stále se měnícího vyjednávání konkurenčních nároků středověkých, etnicky definovaných mocenských center. Pozoruhodnou symbolickou i praktickou roli začaly hrát národní jazyky ve 13.–14. století, kdy se často stávaly jedním z legitimačních nástrojů vládnoucích dynastií či jednotlivých, navzájem si konkurujících mocenských skupin – brizantní byly například legitimační role angličtiny a francouzštiny během stoleté války a reprezentační úloha obou jazyků v legitimačních konceptech některých panovníků. Kromě různých typů politické instrumentalizace hrály národní jazyky stále důležitější roli v křesťanské pastýřské péči o věřící, usilující o spiritualizaci věrouky směrem k laické obci.

Obdobná situace panovala v českých zemích, kde národní jazyky dospěly jako společenský identifikační moment ke svému vrcholu v období husitské reformace. Tu lze chápat i jako určitý výsledek předchozího vývoje společnosti a její kultury od počátku 14. století, kdy se u národních jazyků v českém království – tedy němčiny a češtiny – začal zvyšovat jejich identifikační potenciál v rámci jednotlivých společenských skupin, které se hlásily o podíl na politické a hospodářské moci. Tento identifikační potenciál, jeho proměny a využívání se staly předmětem výzkumu v rámci projektu OVERMODE (Origins of the Vernacular Mode – Vznik a formování národně jazykových kultur ve střední Evropě). Analýza dochovaného materiálu, především teologické a nábožensky vzdělavatelné literatury na hranici mezi dominantním jazykem křesťanské vzdělanosti, latinou, a národními jazyky, které se na tomto poli především ve druhé polovině 14. století stále důrazněji hlásily o slovo, má sloužit k formulaci nových otázek v oblasti zkoumání dynamiky společenských identit a jejich role v dějinách.

Projekt, který Evropská výzkumná rada ocenila grantem ve výši jednoho milionu eur – viz AB 1/2011 – chce přispět k široce založenému, primárně ­medievistickému výzkumu, jenž sleduje způsoby a průběh formování národně jazykových kultur v Evropě v období pozdního středověku. Jedná se o téma, jež je v současné historiografii velmi aktuální. Důvodů pro zvýšený zájem, pozorovatelný prakticky ve všech vědeckých kulturách euroamerického prostoru, je mnoho. Mezi hlavní patří především dobrý stav zpracování pramenné základny, která byla v rámci tradiční medievistiky, sledující především událostní, politické a správní dějiny, po dlouhou dobu zanedbávána i proto, že byla doménou především nacionálně definovaných filologií. Pro výzkum sledující výše popsané otázky jsou práce a dosažená úroveň poznání jednotlivých filologických škol zásadní a v současné době vyvíjí vědecká obec značné úsilí, aby dosud oddělené badatelské směry, koncepty a metody sjednotila a otevřela je tak pro široce založenou, nadnárodní, teoretickou a metodologickou debatu. Zpracování dochovaných textů, uchovávaných především v evropských a v menší míře v mimoevropských knihovnách, učinilo v minulých dvaceti letech rovněž značné pokroky, takže lze přistoupit k jejich vzájemnému srovnávání a s ním spojenému vyvíjení nových historiograficko-filologických otázek a nových metod komparativního výzkumu.

Na významných vědeckých pokrocích v obou oblastech – teorie a metodologie a primárního ­filologického zpracování materiálu – se podstatnou měrou zasloužily také krátkodobé a dlouhodobé projekty spojené s novými typy financování vědeckého výzkumu, které národní vlády a Evropská unie prosazují v posledních několika desetiletích. Jednotlivé programy kompetitivního financování vědy sice nejsou mnohdy dokonalé. Ve svých důsledcích mají i některé negativní dopady, hovoříme-li o prioritách jednotlivých vědeckých oborů a struktuře vzdělávacích a vědeckých ústavů. I přes občasné potíže se jedná o cenné iniciativy s jednoznačným přínosem, které bezpochyby vedou k prolomení hranic mezi jednotlivými národními badatelskými školami a ke stále větší internacionalizaci bádání. Vědecká obec i veřejnost tuto skutečnost vnímají pozitivně, především pokud se to týká přírodních věd, ačkoli i pro obory věd humanitních se jedná o cestu, která jednoznačně vede k obecnému zvýšení kvality bádání a jeho výstupů a k etablování vědecké diskuse, jež je pro kvalitativní dynamiku jednotlivých vědních oborů nejzásadnějším předpokladem vůbec.

Většina stávajících i nově navrhovaných kompetitivních programů financování vědy se zaměřuje na mladé vědce, což v důsledku posiluje a rozšiřuje záběr mladé vědecké generace v dimenzích, které nemají obdoby. Nové typy financování nabízejí mladým badatelům dosud nevídanou nezávislost a zároveň od nich vyžadují značnou odpovědnost vůči sobě samým, přímým spolupracovníkům i zainteresovaným institucím. Lze říci, že se tak formuje nová, maximálně internacionalizovaná vědecká generace, pro niž jsou ekonomická a vědecká samostatnost, personální a institucionální odpovědnost a myšlenková nezávislost samozřejmostí a základním předpokladem vědeckého života. Rovněž projekt OVERMODE má sloužit nejen k uskutečnění konkrétního výzkumu a formulaci oborově specifických badatelských výstupů, nýbrž i přispět k výchově a formování takto definované vědecké komunity a k další internacionalizaci českého medievistického a filologického bádání. Organizační struktura projektu, na němž se podílejí dvě instituce z růz-ných zemí Evropské unie, Rakouská akademie věd (Institut für Mittelalterforschung – Medievistický ústav) a Akademie věd ČR (Filosofický ústav AV ČR), je vědomou volbou, která má přispět k naplnění jmenovaných cílů. Středověké dějiny českých zemí a jejich národně jazykových kultur, německé a české, představují společné kulturní dědictví Rakouské a České republiky. Jejich vědecké zkoumání má proto jít ruku v ruce se snahou o propojení vědeckých kultur obou zemí a k formulaci výsledků důležitých pro porozumění historicky provázaných kolektivních identit jejich občanů.

 PAVLÍNA RYCHTEROVÁ,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.,
Institut für Mittelalterforschung ÖAW