„S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školu. Bez knih pak nebývá učený nikdo ani ve škole,“ říká náš významný přední myslitel Jan Amos Komenský. Ne náhodou předsedá Ediční radě Akademie věd ČR člověk, který svou badatelskou činnost zasvětil právě tomuto Učiteli. Komenský jej inspiruje zejména svou pracovitostí a snahou po dokonalosti vlastní práce. Dr. Martina Steinera, který se již šest let stará o vydávání vědecky kvalitních děl pocházejících z pracovišť AV ČR, jsme požádali, aby čtenářům představil činnost Ediční rady.
Mohl byste, prosím, čtenářům prozradit a přiblížit poslání, koncepci a cíle Ediční rady?Ediční rada AV ČR (EdR) je stálým pomocným a poradním orgánem Akademické rady (AR) AV ČR pro ediční činnost. Plní jednak úkoly koncepční – má se vyjadřovat k činnosti nakladatelství Academia a k ediční problematice v AV ČR – jednak v praktické rovině rozhoduje o dotacích na ediční činnost v rámci AV ČR. Dnes se to týká knižních publikací, protože v loňském roce AR rozhodla o zrušení dosavadního systému dotací na vydávání časopisů a sumu vydělovanou na tyto dotace rozdělila pracovištím přímo do jejich rozpočtu. Ediční radě však zůstává úkol sledovat, jak si vědecké časopisy vedou a jak si stojí v domácí i mezinárodní konkurenci, a případně reagovat či upozorňovat na problémy, kdyby se v této oblasti vyskytly.
Jakými kritérii se Ediční rada řídí? Dá se říct, že se na trh všeobecně dostává více a více titulů? „Zpřísňují“ se kritéria v závislosti na počtu publikací? Kolik knih ročně se vydává za podpory AV ČR, jakého zaměření tituly převážně jsou?
Základním kritériem je samozřejmě vědecká kvalita díla, pro něž žádá jeho vydavatel o dotaci. Stojí-li v publikaci, že byla vydána s podporou Akademie věd ČR, mělo by samozřejmě jít o publikaci kvalitní, o jejíž vydání má AV ČR vskutku zájem, jejíž vydání je v souladu s její vědní politikou. Přihlížíme dále také k závažnosti tématu a u publikací vědecko-populárních kromě toho k jeho atraktivitě; a protože jde o peníze, je třeba se při posuzování žádostí o dotace zabývat také ekonomickou rozvahou, tedy kalkulací nákladů a očekávaných výnosů s vydáním publikace spojených, ta je nezbytnou součástí žádosti o dotaci. Mimořádně bere EdR ohled i na kulturní a společenskou prestiž, již může pro AV ČR vydání některé publikace znamenat, ale i v těchto případech musí být vědecká úroveň takové publikace zaručena. V rámci AV ČR nebude nárůst vydávaných titulů velký. Nakladatelství Academia se po změně vedení orientovalo spíše na nižší roční produkci, ale na její kvalitnější skladbu a od ústavů výrazné zvýšení počtu vydaných knih neočekávám. Zvyšuje se však tlak na udělování dotací, počet žádostí o ně zatím skoro každoročně rostl až do r. 2005, kdy bylo podáno 79 žádostí o dotace (v r. 2002 jich bylo 57); roku 2006 došlo EdR 65 žádostí, letos jich je zatím 43. Roční počet udělených dotací kolísá (od r. 2002) mezi 43–47. Z těchto počtů je patrno, že nelze uspokojit všechny žádosti, což samozřejmě není nic divného nebo špatného, jiný problém představuje postupné snižování počtu publikací, jež posuzovatelé k dotaci nedoporučí. Zejména v nakladatelství totiž zpřísnili postup při podávání žádostí, a do EdR tak přijdou k projednání rukopisy, které už byly lektorovány. To je samozřejmě správný trend, problém je to z hlediska možnosti vyhovět žádostem o dotace. K jistému zpřísnění došlo i v EdR, ani ne v kritériích jako spíše ve snaze dodržovat naprosto důsledně všechny stanovené postupy a pravidla, což sice vyvolává určitou nespokojenost či netrpělivost některých autorů nebo vydavatelů, ale na druhé straně tím zajišťujeme korektnost celého procesu. Dotované tituly obsahově nepokrývají celé spektrum oborů a témat, jež jsou v AV ČR zastoupena. Na tom nevidím nic divného, kniha není ve všech oborech tím nejdůležitějším výstupem výzkumných aktivit – ostatně z toho plynou i jisté periodicky se vynořující problémy se systémem hodnocení výsledků výzkumu. Bez záruky úplnosti a s určitým zjednodušením převažují ve vědách o neživé přírodě matematika, informatika, astronomie, v ostatních přírodovědných oborech botanika a zoologie, v oborech společenskovědních a humanitních dějiny umění, literární věda, jazykověda, psychologie a historie. Početně jsou zdaleka nejvíce zastoupeny obory humanitní a společenskovědní – u nich je stále kniha významným výstupem, následují obory biologické a vědy o neživé přírodě, mezi nimiž už nejsou velké rozdíly v počtu dotovaných knih.
Domníváte se, že v současné době, kdy se neustále klade důraz na výzvu k excelenci, by se měla činnost Ediční rady ještě zlepšit, a pokud ano, v čem?
Zlepšovat je jistě možno vždy, nebo alespoň skoro vždy a ani rozhodování EdR by nemělo ono Vámi zmíněné volání po excelenci ztrácet ze zřetele. Drobné změny v postupech a pravidlech pro naši práci ostatně děláme skoro pořád, poslední změna Pravidel pro udělování dotací AV ČR na vydávání vědecké a vědecko-populární literatury je velmi čerstvá, byla AR schválena v červnu t. r. (text pravidel je vystaven na interních stránkách AV ČR v odd. Projekty pod Podpora ediční činnosti v AV ČR). Jsou-li to změny k lepšímu, nechť posoudí jiní, já spolu s kolegy v EdR doufáme, že ano. Zmíněné poslední změny znamenají určité zpřísnění našich pravidel, např. v tom, že nadále budeme přijímat pouze žádosti o dotace na publikace, jejichž předpokládaná ztráta činí alespoň 40 000 Kč, nebo ve stanovení lhůt pro zapracování připomínek recenzentů. V současné době tedy nevidím žádný konkrétní bod, v němž by bylo třeba hledat nějaké nové řešení, spíše podporovat vydavatele ve snaze podávat žádosti jen na kvalitní publikace, což se teď bude týkat asi spíše ústavů, aby se nerozhodovaly způsobem „potřebujeme vydat knihu, požádáme AV a EdR o dotaci“, nýbrž „máme kvalitní rukopis, který bude dobrou vizitkou ústavu i AV ČR, požádáme tedy o dotaci“. Nakladatelství Academia, jak už jsem zmínil, v tom svůj závažný krok nedávno učinilo. Pro současnou dobu tedy vidím jako program cesty ke kvalitě dotovaných publikací důslednost, důslednost a důslednost v dodržování našich vlastních pravidel a postupů.
Jak dalece Vás práce v Ediční radě naplňuje? Která kniha, již Ediční rada podpořila, Vám udělala největší radost, a naopak, existuje titul, který Vás zklamal?
Nezapírám, že mi v AR byl svěřen „resort“, k němuž mám oborem a zřejmě i osobním zájmem velmi blízko, vážím si toho tím víc, že to se asi všem váženým kolegům v AR nepoštěstilo. Mohu tedy říci, třebaže té administrativy až byrokracie je v práci AR jistě mnoho, mám tu ostatně i jiné úkoly, že mě práce spojená s dotacemi na vydávání vědecké literatury docela těší, protože být, jak se říká, u toho, když vychází dobrá kniha, za nějaké úsilí určitě stojí. Těžko bych hledal knihu, která mi udělala největší radost. Osobně mi přinášejí radost publikace, o nichž jsem přesvědčen, že mají vznikat nebo být vydávány právě v Akademii věd, jako jsou díla typu Dějin českého výtvarného umění, Lexikonu české literatury nebo v poslední době řady encyklopedických publikací k dějinám českého divadla, našly by se jistě další tituly mimo obdobné ediční řady. Zvláštní uspokojení mi přinesla kniha J. Flegra Zamrzlá evoluce, když získala ocenění Magnesia Litera. Že by mě některý z dotovaných titulů vyloženě zklamal, si opravdu nevzpomínám. Mimo dotované tituly byla jednou z vyloženě nepříjemných záležitostí ta, když se musel stáhnout celý náklad nekvalitně připravené a vytištěné publikace Budoucnost svobody (autor F. Zakaria).
V souvislosti s ediční činností se zabýváte studiem jazyka a stylu latinských prací J. A. Komenského a problematikou kritického vydávání jeho spisů. Máte pocit, že je odkaz J. A. Komenského naplňován? V současné době vychází nepřeberné množství názorných didaktických knih, ale jejich kvalita je často diskutabilní, existuje nějaký návod, jak se v nich vyznat?
K posuzování současné didaktické produkce se necítím kompetentní, už z toho důvodu, že v současné době nemám právě mnoho možností ji vůbec sledovat. Komenského didaktické názory mi připadají velmi rozumné a jistě přes určitou nevyhnutelnou zakotvenost ve své době i nadčasové. S naplňováním odkazu historických osobností je to ale obvykle komplikovanější. Lidstvo podlehlo ideji pokroku a v perspektivě takového veřejného mínění se historické osobnosti samozřejmě neuplatňují se svými názory snadno. Jan Amos Komenský má alespoň to štěstí, že má už dlouhou řadu desetiletí své příznivce, kteří jsou ochotni jeho názory dále šířit, interpretovat a případně také prosazovat i do současné výchovné a vzdělávací praxe. Na druhé straně i on se stává obětí velmi rozšířeného přesvědčení o neustálém pokroku, a tudíž bývá vykazován do své historické epochy s jejími omezeními i „omezeními“, ačkoliv on sám viděl jistě přes hradbu řady oněch omezení. Obávám se tedy, že žádného důsledného naplnění jeho odkazu se nedočkáme. Ostatně ono k tomu odkazu patří i to, že při řešení, řečeno dnešní terminologií, globálních problémů, má být slyšen a nejen tolerován, nýbrž i vážen každý hlas, který chce k jejich řešení přispět, že klíčem k řešení zejména společenských problémů je výchova člověka (a to výchova k plnému lidství, k nejvyššímu možnému rozvoji tělesných i duchovních schopností každého jednotlivého člověka), k čemuž se sice čas od času v proklamacích hlásíme, avšak nejsem si vůbec jist, máme-li k tomu blízko.
Podrobné studium přední postavy v dějinách české vědy a kultury ve Vás jistě muselo zanechat „stopy“. Nakolik Vás myšlenky J. A. Komenského ovlivňují v reálném životě? Přijímáte od něj všechny, anebo s něčím výhradně nesouhlasíte?
To je velmi zajímavá otázka, na niž se mi neodpovídá snadno. Vliv takového duchovního velikána může být „plíživý“, člověk si ho nemusí plně uvědomovat. Jenomže soustavná četba činí své. Už proto by se nějaké ty stopy jistě našly. Např. otázka názorové tolerance, a to nejen pro samotnou podstatu věci, nýbrž i pro tu cestu, kterou k ní sám Komenský během svého života směřoval. Inspirující je nepochybně jeho pracovitost, snaha po dokonalosti vlastní práce, aby výsledky odpovídaly záměrům a vlastním nárokům na jejich kvalitu. Jsou to tedy spíše metodické nebo etické stránky jeho odkazu, jimiž se cítím nějak zasažen, ať už mě k nim přivedl on, nebo souzněly s tím, co jsem získal výchovou či nasbíral se zkušenostmi. Nesouhlas vyvolává zejména jeho víra v různá dobová proroctví, v nichž spatřoval pokračování Božího zjevení, jež však byla spíše výrazem nespokojenosti s politickou situací a – obvykle ne zrovna podloženou – nadějí na jejich změnu. To je věc, která sice není nevysvětlitelná, ale asi by nedalo práci dokázat, že není tak docela v souladu s jeho jinými názory. Úmyslně se tedy vyhýbám obsahu jeho myšlenek, protože je-li mým úkolem je korektně zprostředkovávat a interpretovat, musím je chápat, a pokud najdu nějaké pochopení, už je těžší zaujímat nějaká výhradní, zejména nesouhlasná stanoviska. Na druhé straně nemíním problematické stránky odkazu Komenského zakrývat, nebo se dokonce tvářit, že nebylo dokonalejšího člověka (někteří strážci jeho odkazu k tomu mají sklony), jsou tu, poněvadž i historický velikán byl člověkem se svými slabostmi a omezeními. Já si myslím, že Komenskému náš kritický pohled na jeho život a dílo vůbec neublíží, může ho naopak zlidštit a někomu i přiblížit. Toho pozitivního i obdivuhodného na něm stále zůstane dost a dost.
GABRIELA ŠTEFÁNIKOVÁ
a MARINA HUŽVÁROVÁ
English
