Má Česká republika podporovat vědu stejně velkoryse jako jiné země, které jsou na tom hospodářsky lépe? Máme vůbec šance uspět v konkurenci světové vědy? Máme pěstovat vědní disciplíny, ze kterých nemáme bezprostřední užitek? A jaký je vlastně užitek z naší vědy? To jsou otázky, které budeme slýchat stále častěji právě v této době, kdy se ústavy Akademie věd transformují na veřejné výzkumné instituce.
Domnívám se, že každý vědec by se měl nad takovými otázkami zamýšlet a hledat na ně odpovědi. Odpovědi na tyto a podobné otázky totiž nejsou zcela zřejmé a nejsou ani jednoznačné. Nicméně, pokud má daňový poplatník přispívat na rozvoj naší vědy, je třeba mu poskytnout pádné odpovědi.Standardním argumentem pro podporu vědy z veřejných prostředků je poukázání na skutečnost, že věda má potenciál zlepšovat kvalitu našich životů: pomáhá udržovat zdraví, prodlužuje život, může zlepšovat životní prostředí, zvyšovat produktivitu atd. Tím ovšem není řečeno, jestli a do jaké míry mají vědu podporovat malé a současně méně vyspělé země. Odpověď je nasnadě: na velikosti země příliš nezáleží, menší vyspělost často souvisí právě s nízkou podporou, tudíž i s nedostatečným využíváním vědy. Trend budování vyspělé ekonomiky prostřednictvím podpory vědy a rozvoje technologií je v současně době velmi zřetelný např. v Číně, v Indii a ve východní Asii; v Evropě bychom našli podobné případy z nedávné doby např. ve Finsku, Irsku a Izraeli. Mohli bychom říci, že podpora vědy a jejího promyšleného využití jde ruku v ruce s ekonomickou prosperitou země. Podpora vědy se bohatě vrací – kdyby tomu tak nebylo, ani zmiňované ani další státy by to nedělaly.
Otázku lze samozřejmě zjemnit: nestačí podporovat pouze tzv. aplikovaný výzkum, který bezprostředně vede k využití poznatků, a tím pádem ke kýženým okamžitým či brzkým přínosům? Zde platí, že základní a aplikovanou vědu (technologii) nelze vnímat odděleně. Hranice mezi nimi je nezřetelná, obě jsou v těsné interakci s kulturními, politickými a sociálními zájmy společnosti. Tato interakce, kromě jiného, zvyšuje potřebu podpory základního výzkumu. Základní výzkum je totiž klíčem k řadě aktivit v aplikovaném výzkumu, které jsou motivovány neustále rostoucími praktickými požadavky společnosti ve všech jejích oblastech.
Někdo by snad mohl namítnout – ano, věda je důležitá, ale nemohli bychom využívat "hotové" poznatky světové vědy bez toho, že bychom k ní sami nějak zvlášť přispívali? Nuže, pokud odhlédneme od toho, že je to neetické, asi by to ani nešlo: chceme-li něco kvalifikovaně vybrat a "přebrat", musíme tomu rozumět. Jinak se ocitneme v roli zákazníka, který musí uvěřit čemukoliv, co tvrdí o zboží prodejce, případně v roli zákazníka, jenž přesně neví, co všechno může chtít. Věru nebezpečná a nedůstojná situace. Vědu nelze dělat pasivně a pasivní znalosti nestačí ani pro "obchod" s vědou a jejími aplikacemi.
Kromě toho je zde ještě jeden další aspekt, a tím je výchova. Pokud chceme vychovávat budoucí generace, potřebujeme vědce, kteří je budou vzdělávat. Tito vědci musejí přispívat k rozvoji vědy, jinak by tomu, co přednášejí, časem rozuměli stále méně a méně. Jakým způsobem může naše věda přispívat k rozvoji světové vědy? V základním výzkumu platí, že neexistují národní zájmy. Přínosy vědy jsou univerzálně platné, v tomto smyslu jsou globální, nadnárodní. Věda není hierarchicky organizovaná v tom smyslu, že by některé její obory byly nadřazené jiným. Existuje přenos znalostí pouze ve směru horizontálním, v rámci jedné disciplíny a také mezi nimi. Pro tento proces neexistují hranice. Konkurence je samozřejmě veliká a pouze vědecky excelentním příspěvkům se dostane sluchu.
Pokud se mluví o přínosu vědy, mají lidé obyčejně na mysli bezprostřední vklad do rozvoje poznání. Existují však i jiné druhy přínosů, kterým se v grantových návrzích říká "širší dopady". Ty mohou znamenat nepřímý ekonomický vklad, do výuky, zdraví atd.
U příležitosti návštěvy partnerského Institutu informatiky ve Švédsku jsem se setkal s vykazováním jednoho zvláštního druhu přínosu – totiž s pozitivním dopadem jevu, kterému se poeticky říká "únik mozků". Nejenže tu evidovali a vykazovali počet vědců a doktorandů, kteří odešli do jiných ústavů (zejména v USA), případně do komerční oblasti, dokonce se chlubili tím, jak jsou v tomto směru úspěšní a jaký je o "jejich" lidi zájem. Je však pravdou, že tento "odliv mozků" byl a je kompenzován přílivem mozků jiných od jiných podobných institucí a univerzit, takže ústav vlastně působí i jako centrum postgraduální výchovy. Příklad k zamyšlení.
Předchozí příklad ukazuje, že "únik mozků" lze chápat v širším kontextu jako normální jev vyplývající ze samotné povahy vědecké práce, resp. jako produkt a důkaz snahy o excelenci na všech úrovních. Tento jev totiž připomíná tzv. výběr tříděním. Jde o to vybrat z potenciálně nekonečného proudu čísel jistý počet k největších prvků. Výběr se dělá tak, že zvolíme k libovolných prvků – nazvěme je filtrem–, a každý další prvek porovnáme s těmito prvky. Pokud je větší než všechny ostatní, přidáme ho k filtru a z filtru vyřadíme nejmenší prvek. A tak dále. Tento algoritmus lze použít i v paralelním prostředí. Tehdy samozřejmě používáme kaskádu více filtrů a postupovat mohou i největší prvky z hierarchicky nižších filtrů do filtrů vyšších. Analogie je zřejmá: ústav je ona výběrová množina, onen filtr, prvky jsou vědečtí pracovníci, mírou velikosti prvku je jejich vědecká excelence. Excelentní vědci jsou "přitahováni" do vyšších pater hierarchie. Hierarchie filtrů odpovídá hodnocení ústavů v jakémsi pomyslném žebříčku, který je směsicí objektivního i subjektivního hodnocení vědecké excelence ústavů, životních podmínek v dané zemi a dalších, zejména osobních a rodinných preferencí vědců. Migraci vědců v takovém modelu nelze zabránit. Nebylo by to ani rozumné, protože jde o zájmy vědy, a ta je globální. Pokud se některý "prvek" vrací do nižší úrovně, musela se buď změnit váha kritérií, které daný vědec používá pro své zařazení, a vrací se dobrovolně, nebo musel být "vytěsněn" svým úspěšnějším kolegou. Z našeho modelu vyplývá jedna potěšitelná skutečnost: pokud do systému občas vstupují stále "lepší" prvky (tak tomu za normálních podmínek bývá) a prvky s velkou vahou pravidelně neunikají, úroveň jednotlivých filtrů – ústavů – na každé úrovni roste. Takže z migrace vlastně profitují všichni. Špatným nápadem určitě není více se starat o dostatečný přísun mladých vědců do našich ústavů, poskytovat přiměřené podmínky pro jejich odborný růst pod křídly excelentních vědeckých osobností a tyto vědce udržet. Budeme potom méně naříkat nad jejich případným odchodem, který budeme chápat spíše jako doklad toho, že vědu děláme dobře. Hle, co může odhalit jednoduchý model!
Vraťme se ještě k otázce národních zájmů. Již jsme argumentovali, že v základním výzkumu, zejména v přírodních vědách, národní zájmy prakticky neexistují. V některých oblastech vědy je tomu tak i proto, že potřebná zařízení přesahují možnosti i velkých států (např. v jaderném či kosmickém výzkumu). Účastnit se bádání v základní vědě je nejen otázkou cti daného národa, jeho sebeúcty, jeho vkladu do společné pokladnice vědění, ale též otázkou jeho mezinárodního respektu. V poslední době jde čím dále tím více i o otázku národní budoucnosti. Poněkud odlišná je situace v aplikovaných vědách. Podněty pro rozvoj aplikovaných věd na národní úrovni často vyplývají z místních podmínek – z potřeb průmyslu, ochrany prostředí, využití přírodního bohatství, zdraví národa, strategických zájmů atd. Zde se otevírá prostor pro financování výzkumu z jiných než veřejných prostředků. Paleta aplikací je pestrá a sahá od kosmického výzkumu až po výzkum mikrobů. Zejména v malých krajinách, kde nelze "dělat vše" nejen z finančních, ale i personálních důvodů, se zaměření aplikovaného výzkumu může stát předmětem národních zájmů. Specifická situace nastává ve vztahu některých humanitních věd k národním zájmům: zde se mohou stát "širší dopady" nikoliv vedlejším, ale hlavním produktem výzkumu. Mám na mysli např. historii, jejíž zmapování a poznání je důležité pro rozvoj národního uvědomění.
Závěrem bych chtěl zmínit pravděpodobně jeden z nejdůležitějších "neviditelných" přínosů vědy, na který se však pohříchu zapomíná: tím je přínos vědy v oblasti demokratizace. Je to zejména věda, která učí lidi rozvoji kritického myšlení, vede je k respektování názorů druhých a podněcuje spolupráci. Ve vědě může mít argument studenta větší váhu než názor profesora. Věda učí pokoře. A je to právě kritické myšlení a nedostatečný respekt jiných názorů, které, zdá se, v našem prostředí chybí. Jinak by se nemohlo stát, že se naše média vyžívají v oslavě a výrobě různých celebrit, pořádají slabomyslné soutěže, dopřávají sluchu pavědám a že se naši politici nedokáží dohodnout.
Dospíváme možná k poněkud překvapivému závěru, že na první pohled neviditelné a často přehlížené "širší dopady" vědy jsou stejně důležitou složkou jako její primární cíle. Je v našem nejvlastnějším národním zájmu pěstovat vědu a podporovat co nejvíce její rozvoj.
Jiří Wiedermann,
Ústav informatiky AV ČR
English
