Do roku 1938 vstupovalo Československo a jeho nejvyšší představitelé s mírným optimismem. Také prezident Edvard Beneš viděl s přicházejícím rokem na obzoru mnoho potíží, věřil však v jejich zdárné vyřešení. V předtuše těžkého zápasu o osud demokracie ve svém vánočním rozhlasovém projevu r. 1937 zdůraznil, že nadcházející rok bude patrně „rokem jednání, diskutování, dohodování a konečně i uzavření aspoň částečných a předběžných dohod, jež by pak vedly k definitivnějším dohodám, zajišťujícím opravdu mír aspoň v Evropě“.
V tom se nemýlil. Mír v roce 1938 nakonec zůstal přes dramatické události, které dovedly Evropu až na okraj válečného konfliktu, opravdu zachován. Netušil však, že ono „diskutování a dohodování“ mezi velmocemi se bude odehrávat bez ohledu na zájmy Československa a že dohoda z něho vzešlá v Mnichově bude znamenat nejen zmrzačení republiky, ale předznamená též konec éry, v níž existovalo svobodné a demokratické Československo.
Celý rok 1938, zvláště zářijová krize, v níž nóta stíhala nótu, si vyslanci velmocí v prezidentské kanceláři téměř neustále podávali dveře. Hektická jednání s mnoha zvraty, završená tragickým přijetím mnichovské dohody, vyčerpala prezidenta do krajnosti a přivedla ho na hranici duševních a fyzických sil. Situace se zdála beznadějná, celá prezidentova koncepce a životní práce se rázem octla v troskách. Beneš po krátkém váhání 5. října 1938 abdikoval a odebral se do ústraní své vily v Sezimově Ústí, kde hodlal přečkat nejtěžší okamžiky. Během čtrnácti dnů se přece jen poněkud vzpamatoval z těžkého otřesu a ráno 22. října 1938 odletěl s manželkou a v doprovodu několika nejbližších spolupracovníků narychlo a takřka bez rozloučení do Velké Británie. Tam se usadil ve vilce na londýnském předměstí Putney, kterou pro něj zařídil jeho synovec Bohuš Beneš.
Edvard Beneš ve své exilové pracovně v Londýně
FOTO: ISIFA
V Anglii žil Edvard Beneš v ústraní a vyhýbal se veřejným prohlášením, mj. jak s ohledem na stanovisko britské vlády, tak i na novou vládu v Praze. O to více se věnoval přemítání nad Mnichovem a vlastně nad celou poválečnou politikou a neustále se vracel ke své roli, zda mohl udělat něco jinak nebo lépe. Začal také pomalu shromažďovat materiál pro své paměti. Vstoupil v rozsáhlý korespondenční styk s lidmi z domova i z ciziny (např. ještě v den volby 30. listopadu 1938 poblahopřál Emilu Háchovi ke zvolení prezidentem Česko-Slovenska) a začal si připravovat přednášky pro chicagskou univerzitu, na níž měl v letním semestru 1939 přednášet o demokracii, jejích vzestupech a pádech.
Poslední týdny roku a Vánoce však nepatřily k těm nejveselejším. Doma se již naplno rozjela nenávistná kampaň očerňující bývalého prezidenta i jeho ženu, v Benešovi byl spatřován hlavní viník současného marasmu a mnichovské katastrofy; byly to u Benešů smutné svátky. Vždyť na počátku r. 1938 by nikoho ani ve snu nenapadlo, že se republika nedočká připravovaných oslav dvacátého výročí 28. října. A Edvarda Beneše také jistě při přípravě vánočního projevu nemohlo napadnout, že sám již další poselství dobré vůle nepronese a že budou se ženou trávit Vánoce v emigraci. Co se mu ve sváteční dny asi honilo hlavou při pomyšlení na lidi doma, na další vývoj okleštěné republiky i na další osud svůj?
Na Vánoce přijel z USA prezidentův bratr Vojta Beneš a svátky s nimi trávila i Benešova neteř Božena Klučková, která po svém návratu vyprávěla, jaké množství pozdravů, pohlednic, balíků a drobných dárků ze všech koutů republiky přicházelo manželům Benešovým do Londýna, což je jistě potěšilo a zvedlo jim náladu. Na přelomu let 1938–1939 se Benešovi přece jen začal vracet jeho pověstný optimismus a věci posuzoval jinak, než je viděl v zoufalství těsně po Mnichovu. Počátkem února 1939 se vypravil do Ameriky na své přednáškové turné. Po přistání v New Yorku ho k jeho překvapení čekal dav novinářů i uvítání starosty La Guardii. Americkým pobytem začala nejen nová etapa Benešova života, ale jak se mělo ukázat, i počátek dlouhého zápasu za znovuobnovení Československa. To je ovšem již jiná kapitola.
RICHARD VAŠEK,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
V tom se nemýlil. Mír v roce 1938 nakonec zůstal přes dramatické události, které dovedly Evropu až na okraj válečného konfliktu, opravdu zachován. Netušil však, že ono „diskutování a dohodování“ mezi velmocemi se bude odehrávat bez ohledu na zájmy Československa a že dohoda z něho vzešlá v Mnichově bude znamenat nejen zmrzačení republiky, ale předznamená též konec éry, v níž existovalo svobodné a demokratické Československo.
Celý rok 1938, zvláště zářijová krize, v níž nóta stíhala nótu, si vyslanci velmocí v prezidentské kanceláři téměř neustále podávali dveře. Hektická jednání s mnoha zvraty, završená tragickým přijetím mnichovské dohody, vyčerpala prezidenta do krajnosti a přivedla ho na hranici duševních a fyzických sil. Situace se zdála beznadějná, celá prezidentova koncepce a životní práce se rázem octla v troskách. Beneš po krátkém váhání 5. října 1938 abdikoval a odebral se do ústraní své vily v Sezimově Ústí, kde hodlal přečkat nejtěžší okamžiky. Během čtrnácti dnů se přece jen poněkud vzpamatoval z těžkého otřesu a ráno 22. října 1938 odletěl s manželkou a v doprovodu několika nejbližších spolupracovníků narychlo a takřka bez rozloučení do Velké Británie. Tam se usadil ve vilce na londýnském předměstí Putney, kterou pro něj zařídil jeho synovec Bohuš Beneš.
Edvard Beneš ve své exilové pracovně v Londýně
FOTO: ISIFA
V Anglii žil Edvard Beneš v ústraní a vyhýbal se veřejným prohlášením, mj. jak s ohledem na stanovisko britské vlády, tak i na novou vládu v Praze. O to více se věnoval přemítání nad Mnichovem a vlastně nad celou poválečnou politikou a neustále se vracel ke své roli, zda mohl udělat něco jinak nebo lépe. Začal také pomalu shromažďovat materiál pro své paměti. Vstoupil v rozsáhlý korespondenční styk s lidmi z domova i z ciziny (např. ještě v den volby 30. listopadu 1938 poblahopřál Emilu Háchovi ke zvolení prezidentem Česko-Slovenska) a začal si připravovat přednášky pro chicagskou univerzitu, na níž měl v letním semestru 1939 přednášet o demokracii, jejích vzestupech a pádech.
Poslední týdny roku a Vánoce však nepatřily k těm nejveselejším. Doma se již naplno rozjela nenávistná kampaň očerňující bývalého prezidenta i jeho ženu, v Benešovi byl spatřován hlavní viník současného marasmu a mnichovské katastrofy; byly to u Benešů smutné svátky. Vždyť na počátku r. 1938 by nikoho ani ve snu nenapadlo, že se republika nedočká připravovaných oslav dvacátého výročí 28. října. A Edvarda Beneše také jistě při přípravě vánočního projevu nemohlo napadnout, že sám již další poselství dobré vůle nepronese a že budou se ženou trávit Vánoce v emigraci. Co se mu ve sváteční dny asi honilo hlavou při pomyšlení na lidi doma, na další vývoj okleštěné republiky i na další osud svůj?
Na Vánoce přijel z USA prezidentův bratr Vojta Beneš a svátky s nimi trávila i Benešova neteř Božena Klučková, která po svém návratu vyprávěla, jaké množství pozdravů, pohlednic, balíků a drobných dárků ze všech koutů republiky přicházelo manželům Benešovým do Londýna, což je jistě potěšilo a zvedlo jim náladu. Na přelomu let 1938–1939 se Benešovi přece jen začal vracet jeho pověstný optimismus a věci posuzoval jinak, než je viděl v zoufalství těsně po Mnichovu. Počátkem února 1939 se vypravil do Ameriky na své přednáškové turné. Po přistání v New Yorku ho k jeho překvapení čekal dav novinářů i uvítání starosty La Guardii. Americkým pobytem začala nejen nová etapa Benešova života, ale jak se mělo ukázat, i počátek dlouhého zápasu za znovuobnovení Československa. To je ovšem již jiná kapitola.
RICHARD VAŠEK,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
English
